ROZHOVOR: Lucie Lukačovičová

17. září 2019 v 13:11 | Maya Allayí |  Rozhovory

Lucie Lukačovičová je mladá a uznávaná spisovatelka z Prahy, která už má na triku mnoho titulů. Mezi hlavní žánry patří sci-fi a dále pak fantasy, ve kterém uplatňuje léta studií cizích kultur a antropologie a mnoho vlastních zkušeností z cestování. Její román Poslední bůh sklidil mnoho dobré kritiky z důvodu opravdové kulturní propracovanosti. V současné době se kromě psaní věnuje organizování festivalů, táborů pro děti i larpů pro dospělé a vede přednášky o tom, jak správně psát. O své nedávné knize i plánech do budoucna se podělila s naší šéfredaktorkou Mayou Allayí.

Knižní díra:
Asi nejlepší start je obligátní výzva, zda bys byla ochotná čtenářům o sobě něco říct.
Lucie Lukačovičová:
Určitě. Ráda cestuju, zejména po mytologicky a historicky zajímavých lokalitách, nepohrdnu ani strašidelnými domy a dějišti městských legend. Krom toho miluju intelektuální vtipy - protože je buď pochopím a zasměju se, nebo se dozvím něco nového. A asi jsem ochotna říct i něco dalšího, pokud se někdo odváží zeptat.

Knižní díra:
Co ti četli rodiče, když jsi byla malá? Ovlivnilo tě něco zásadněji?
Lucie Lukačovičová:
Klasické pohádky (Šípkovou Růženku, Červenou karkulku a spol.), tam bych viděla pozitivní vliv a budování základního citu pro příběh. Následně Andersena, kterého jsem se naučila upřímně nenávidět, neboť již v útlém věku se mi úplně nelíbil pocit, že se mi autor pokouší něco podsouvat. Třeba iluzi, že Děvčátko se sirkami má hepáč.

Knižní díra:
A byla jsi spíš hodné nebo zlobivé dítě?
Lucie Lukačovičová:
Spíš hodné. Stačilo mi dát nějaké čtivo a byl ode mě dost pokoj.

Knižní díra:
Takže se nemůžeme těšit na nějaké super historky o tom, jak jsi zapálila školu?
Lucie Lukačovičová:
Bohužel. Jenom klasické poznámky v žákovské knížce, že si v hodině češtiny Lukačovičová čte pod lavicí. Nuda.

Knižní díra:
Tvorba kterých autorů tě v psaní nejvíce ovlivnila?
Lucie Lukačovičová:
Určitě Tolkien - ne ani tak, že bych tíhla k nápodobě jeho stylu, ale dělala na mě dojem jeho vzdělanost a znalosti mytologie, zároveň byl Pán prstenů první fantasy, kterou jsem četla. Otevřel se mi tak celý nový žánr. Pak nejspíš Ursula LeGuinová - a následovali moji oblíbenci Meyrink, Karásek ze Lvovic, Lovecraft, Poe a Borges.

Knižní díra:
Ano, je to vidět. V tvé poslední knize se vyskytuje mnoho podrobných indických reálií, pro běžného evropského člověka naprosto nepochopitelné. Po rozhovoru s mým kamarádem Indem, jsem se dozvěděla, že jsou mnohdy velmi správné. Čím to, že toho tolik o této exotické zemi víš?
Lucie Lukačovičová:
Na tu mytologickou část mám vystudovanou kulturní antropologii - na tu praktickou část mám veselé i méně veselé historky od příbuzných, protože část rodiny tam dlouhodobě pobývá a pracuje. Navrch přisypány nějaké vlastní cestovatelské zkušenosti.

Knižní díra:
Tvá kniha Poslední bůh zaznamenala kontroverzní reakce kritiky? Čím si myslíš, že to je?
Lucie Lukačovičová:
Řekla bych, že pro někoho tam je moc exotiky a indických reálií, pro někoho málo, pro někoho vcelku akorát - s tím, že by si byl ochoten dát nášup.


Knižní díra:
Všimla jsem si, že někteří lidé mají problém s tím, že jsou hlavní postavy údajně "příliš krásné". Vysvětlila bys čtenářům, jak jsi to myslela?
Lucie Lukačovičová:
Co se týče vzhledu postav: nevychází z touhy mít na scéně partu hollywoodských (nebo bollywoodských) hvězd, ale u každé postavy zvlášť má nějaký důvod. Antagonista je mladý, fešný a charismatický, aby si snáz získal následovníky. Samozřejmě, že dívka, kterou si unese jako svou "předpovězenou manželku" musí vypadat dobře, protože krom toho pro něj nemá moc jiné využití. Elianta je "krásná" jen iluzorně, protože její vzhled záleží na jejím sebevědomí a na pozorovateli - protože drobnými změnami se střídavě dokáže jevit jako Indka nebo jako Evropanka atd. Nebráním se psaní o běžných - nebo i vyloženě šeredných postavách. Třeba jedna dvojice povídek: Strom života, plody smrti, sborník Žoldnéři fantasie: Tango s upírem, Straky na vrbě, Praha, 2010 a Strom smrti, plody života, časopis Pevnost 11/2011, 2011
Tam figuruje hrdinka, co vypadá jako oběšená mrtvola.

Knižní díra:
A kde jsi sebrala inspirace na postavy?
Lucie Lukačovičová:
Nejvíc asi v indické mytologii - kromě nejrůznějších fantastických motivů se tam dá vysledovat i zajímavá síť vztahů, postojů a povahových rysů.

Knižní díra:
Takže ti k inspiraci nesloužili charakterově žádní konkrétní lidé?
Lucie Lukačovičová:
Ne na konkrétní úrovni nebo z mého okolí. Ještě samozřejmě je potřeba přidat historické osobnosti, kterými jsem se taky inspirovala nebo je přímo zahrnula do textu, ale k tomu asi otázka nesměřovala, což? V jiných dílech se inspiraci skutečnými lidmi nebráním, ale zrovna u Posledního boha je "veškerá podobnost čistě náhodná"

Knižní díra:
Fanoušky jistě zajímá, na jaký další román se od tebe můžeme těšit. Dočkáme se i pokračování Posledního boha?
Lucie Lukačovičová:
Pokračování zvažuju, pokud bude mít kniha úspěch. Takže neváhejte a ulovte si ji Mimochodem, teď vyšla i jako e-book, na Palmknihách a u Kosmasu.
Jinak uvažuju o románu ve stylu městské fantasy (včetně možnosti zase literárně vycestovat do Indie i jiných zajímavých zemí): moderní svět a v něm živé staré mýty, které se občas hlavním hrdinům pokoušejí ukousnout nohu. Nebo hlavu..


Knižní díra:
Jaký žánr bys nikdy psát nechtěla?
Lucie Lukačovičová:
Hmmm... já si troufnu na ledacos. Ale nejvzdálenější jsou mi asi humorné žánry - krom toho bych se nejspíš vyhnula třeba takovému splatterpunku.

Knižní díra:
Myslíš si, že psát splatterpunk je otázka pohlaví? Osobně jsem se ještě moc nestkala s kvalitním splatterpunkem psaným ženou.
Lucie Lukačovičová:
Já si myslím, že to otázka pohlaví není. Ale i ten splatter chce svoje - podle mě nejenom kvalitní popis nechutností, ale i to, co jedna kamarádka nazývá "nepříjemné překvapení", nějaký zlom, v podstatě ohavnou pointu, která sedne jak rána pěstí na solar. A řekla bych (z pozice někoho, kdo ale není odborník na žánr, ber mě tedy s rezervou!), že iluze "napíšu to nechutný, zápletku nepotřebuju a všichni mě budou plácat po zádech" přitahuje množství nepříliš zkušených pisálků. Takže dobrého splattru zase tolik nebude, bez ohledu na autory/autorky.

Knižní díra:
Máš nejaké knižné guilty pleasure, ke kterému se ráda vracíš, ale trochu se za to stydíš? Ať už jsou to knihy nebo filmy?
Lucie Lukačovičová:
Guilty pleasure, guilty pleasure... přemýšlím. Vlastně mě nic moc nenapadá. Sakra. Žádná pikoška na obzoru!
Z filmů nejblíž asi "Princezna Fantaghiro", ráda bych se na ni někdy znovu podívala, ale už jsem ji neviděla léta letoucí.
K čemu se velmi ráda vracím - ale nestydím se za to - je knižní "Nekonečný příběh". Jeho druhou polovinu považuju za skrytý leč kvalitní psychologický horor.

Knižní díra:
Co prožíváš, když zabiješ nějakou postavu v příběhu? Vím, že někteří spisovatelé je berou jako nástroj, který byl použitý, a po smrti už nemá význam. A jiní to nesou opravdu těžce a u jejich umírání cítí skoro to, co by cítil jejich blízký. Jak to máš ty?
Lucie Lukačovičová:
Jak kdy. Smrt postavy pro mě vždycky logicky vyplyne z příběhu. Nemám z toho radost, ani mi to není lhostejné - znamená to opustit dobře prokreslenou a zajímavou osobnost, pokračovat dál ve psaní a spolu se zbývajícími postavami nést následky toho úmrtí, protože vždycky nějaké jsou. Přiznám se (psssst!), že jsem jako autor pro mrtvou postavu plakala za svou dlouhou kariéru jen dvakrát. Jednou ve svém prvním románu "Vládci času" (ale to pak při čtení brečeli i jinačí drsoni), podruhé dost nečekaně v povídce "Lexington" (in: Ikarie 07/2008), kde mi omluvou může být velmi pozdní noční hodina, kdy jsem tu scénu psala, a v pozadí znějící soundtrack z "V for Vendetta".

Knižní díra:
Měla jsi někdy oplétačky se zákonem?
Lucie Lukačovičová:
Vlastně ano! V Indii jsem se účastnila slavnostního otevírání tovární budovy, na níž byla během ceremonie umístěna indická vlajka, i když šlo o evropskou firmu. Načež byli přítomni Evropané zažalování za nedostatek úcty k indické vlajce, protože byla pověšená ne vodorovně, ale svisle! Jak asi tušíš, šlo v podstatě o intriku místní - spíš závistivé než konkurenční - firmy. Ale stejně nastalo úplně absurdní vyšetřování, nutnost složit kauci, souboj právníků, jak ve špatným filmu. Takže... ano, jednou mě málem zavřeli!

Knižní díra:
Co si myslíš o přemnožení divočáků v českých lesích a jak bys to řešila?
Lucie Lukačovičová:
Základní názor zní, že, že dobře upravené kančí je mňam mňam! Takže moje řešení by směřovalo k tradičnímu "přišli jsme a sežrali jsme je".

Knižní díra:
Většina lidí, hlavně tedy spisovatelé, jsou jistým způsobem trhlí. Máš nějakou úchylku či výstřednost?
Lucie Lukačovičová:
K drogám netíhnu, z alkoholu mám v oblibě sladké koktejly. Mám úchylku na tradiční oblečení z různých zemí, vždycky se nějaký ten kousek oděvu pokouším ukořistit. Indické sárí mám ve značné oblibě - a než se zeptáš, tak ano, doma jsem si zkoušela, jak se nosí bez spodničky a blůzy na holé tělo. Také má tu příjemnou vlastnost, že pokud ho nejistí špendlíky, dá se stáhnout jedním hmatem - nebo nositelku postupně rozbalovat jako vánoční dáreček Tedy, pokud dotyčná není legendární princezna Draupadí, která se uměla tak kvalitně modlit, že když se z ní padouch pokoušel rvát sárí, tak bohové zařídili, aby látky neubývalo. Čili si záporák sice mohl zfleku otevřít galanterii, ale ze znásilňování nebylo nic.

Knižní díra:
Co bys vzkázala začínajícím spisovatelům?
Lucie Lukačovičová:
Dost často jsem žádána o nějaké velmi obecné rady - a to podle mě funguje mizerně... takové to "řekni nám, jak psát"; u každého zabírá něco jiného, všechna pravidla mají svoje výjimky, ale musíte vědět, co děláte atd. Přijďte někdy na můj workshop psaní a můžeme probrat, co by konkrétně vám pomohlo. P.S.: Jestli jste dočetli až sem, tak jste frajeři a doufám, že budeme mít možnost pokecat někdy u kafe (platí nejen pro začínající spisovatele).

Knižní díra:
Ok, chceš ještě něco vzkázat našim i tvým fanouškům?
Lucie Lukačovičová:
Pokud se vám něco na mých textech nelíbí, řekněte to mně - pokud se vám líbí, řekněte to ostatním.
Chcete vědět, co si čím se živí František Kotleta? Co dál můžeme čekat od králů hororů Robina Stejskala a Marka E. Pochy? Další rozhovory ZDE.

Recenzi na Posledního boha najdete ZDE:



Maya Allayí

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama