Prosinec 2018

Stand-up Hugleikura Dagssona: o alergii na šťastie, samovraždách, prdení a ďalších ľudských hodnotách

Neděle v 14:54 | Kristína |  Reportáž




K mojej láske k Hugleikurovi Dagssonovi som sa už priznala v recenzii na jeho knižku A tomu se mám smát? Tento Islanďan s výzorom klasického nerda je mnohým ľuďom známy hlavne skrz jeho komiksy na facebooku. Osobne ho sledujem už viac než desať rokov, milujem jeho extrémnu nekorektnosť, že sa nebojí ani tabuizovaných tém a vŕta do bolestivých miest. Málokto však už vie, že je zároveň úspešný stand-up komik, vystupuje prevažne po Škandinávii a jeho popularita stále narastá. Ja som tento rok musela veľmi poslúchať, Ježiško mi totiž nadelil skorý vianočný darček - piateho decembra sa Dagsson objavil aj v brnenskom bare Naproti. A mne sa splnil sen.

Pred troma rokmi som dostala veľmi podobný darček, keď v Brne vystupoval Dylan Moran (Bernard Black zo seriálu Black Books). Na rozdiel od Moranovho vystúpenia sa však to Dagssonovo konalo vo veľmi komornej, až rodinnej atmosfére. Organizátori sa asi báli, že väčšie priestory nevypredajú, ale po lístkoch sa len zaprášilo a ešte v deň konania akcie sa pár zúfalcov snažilo nejaký uloviť.

Vystúpenie zaštiťovala spoločnosť Velvet Comedy, ktorá organizuje stand-upy hlavne v Prahe, Brne a Bratislave. Dagssonovi tak predchádzali ešte dvaja predskokani, Kristýna Haklová, ktorá teda údajne len uvádzala nasledujúce čísla, ale jej vlastný výstup vydal za pekný stand-up, a Američanka Liz Donahue, ktorá si v pätnástich minútach zastrieľala do Čechov, Američanov a žien.

"Mám na vás otázku," nadškrtla Haklová tesne predtým, než uviedla hlavnú hviezdu večera, "kto z vás už počul Hugkleikura Dagssona rozprávať?"
Vlastne ma ani neprekvapilo, že z osemdesiatčlenného publika sa zdvihli dve ruky. Ani ja som dovtedy netušila, ako človek, ktorého obdivujem tretinu života, znie.

Ukázalo sa, že nielenže má príjemný hlas, ale že rád imituje a je vlastne obyčajný pohodový chlap, trochu cvok a skvelý komik.

Hneď na začiatku mi objasnil problém, s ktorým sa potýkam od momentu, čo jeho prácu poznám - ako sa vyslovuje jeho krstné meno.
"Vyslovila si ho zle, ale nič si z toho nerob," obrátil sa na Haklovú, "nikto v Európe okrem Islanďanov ho nevie vysloviť. Keď ho poviete správne, znie to úplne ako "Who let the dogs out?"!"
Ďakujem, konečne môžem pokojne spávať.

Brno sa mu zjavne veľmi páčilo. "Máte krásne mesto," skonštatoval, "a hlavne máte najväčší vibrátor, aký som kedy videl!" Je už také nepísané pravidlo, že si cudzinci robia srandu z nášho falusu na Náměstí svobody. Ale k vibrátoru ho ešte nikto neprirovnal.

Rovnako ako si Slováci uťahujú z Čechov a naopak, si zas škandinávske národy radi uťahujú jeden z druhého. Dagsson si to tiež nemohol odpustiť. Vzhľadom k tomu, že medzi nami niektoré stereotypy nie sú až natoľko známe, zopár vtipov vyšumelo do stratena a zasmiala sa im len jediná ďalšia Islanďanka v miestnosti. Niekoľko ich však bolo veľmi trefných, obzvlášť si Dagsson vychutnal Fínov.

"Bol som celkom prekvapený, že sa moje knihy vo Fínsku tak ujali," priznal, "predsa len, je to krajina, kde je samovražda olympijská disciplína. Skôr by som predpokladal, že ich pobúrim. Ale možno to berú ako knihy faktov. Viete, listujú v nich a hovoria si: aha, toto som zažil, toto je moja sestra, toto je moja matka...toto je matka s mojou sestrou."

Od etnických stereotypov plynule prešiel k otázkam sexu a vzťahov. Skonštatoval, že je choré, keď počas súlože padne fráza "Who is your daddy?!" Neexistuje snáď menej vhodné miesto, kde rozoberať rodinné vzťahy. Takisto sa priznal, že nerozumie fenoménu Tinderu.
"Zaujímalo by ma, čo si myslia chlapi, ktorí ženskej pošlú fotku penisu? Naozaj to môže na nejakú fungovať?" krútil hlavou. Spomenula som si, že podobnú tému sme len dva dni dozadu rozoberali so spolubývajúcou, načo mi ona ukázala zátišie, ktoré dostala od jedného premotivovaného playboya.

Dagsson tiež nezaprel svoju nerdskú povahu a ulahodil mojej duši, keď sa zameral na Star Wars. Na filmoch som vyrástla, milujem ich a nedám na ne dopustiť, ale tiež sa tak nejako masochisticky vyžívam, keď si z nich niekto robí srandu. A Dagsson vypichol najznámejší chlapský vlhký sen - princeznú Leiu ako otrokyňu Jabby Hutta.
"Ja som túto scénu nikdy nepochopil," podotkol, "Jabba Hutt a Leia sú dva rozdielne živočíšne druhy. A vezmite si, že obrovský slimák považuje za sexuálne atraktívnu ženu z ľudského rodu. Je to ako keby...ma sexuálne priťahoval škrečok a ja som ho obliekol do zlatých bikín."

Napriek všadeprítomnému cynizmu a čiernemu humoru sa počas vystúpenia držal Dagsson ešte v relatívne bezpečných vodách. Svojej povesti však nezostal nič dlžný, keď premostil k problematike prdenia. Prdieť v správny čas je podľa jeho mienky skutočné umenie. Trik je v tom zakomponovať neprístojný zvuk do rozhovoru a urobiť ho súčasťou dialógu.
"Áno, mám 41 a presne týmto sa živím," uzavrel, keď po veľmi podrobnej inštruktáži poslal publikum do kolien, "moja mama je na mňa pyšná. Myslí si totiž, že som chiropraktik."

Počas pauzy pred autogramiádou sme ho odchytili pred barom na cigarete. Pri civilnom rozhovore by nikomu nenapadlo, že tento človek má na konte vtipy o Trumpovi, deťoch spláchnutých do záchodu a Ku Klux Klane. Prezradil, že už pár týždňov po Európe cestuje a ešte ho pár týždňov čaká. Na Island sa však údajne nehrnie, aj tak je tam teraz len tma a zima. Kým odišiel, podarilo sa mi získať podpis do prvej knižky, ktorú som od neho dostala. Chcela som, aby mi nakreslil obesenca, ale uspokojím sa aj s anjelikom.






Odfláklé stručné dějiny světa pro mladé čtenáře (audiokniha)

Pátek v 11:57 AUDIOKNIHY

Nemastný a neslaný obsah, který nezachránil ani skvělý hlas

Jana:

Jedna z mála audioknih, které mi nesedly. Moje rozhořčení úzce souvisí s pojetím výuky historie (dějepisu) na klasických českých školách.

Informace, které nám jsou předkládány, jsou složité. Pokud by byly na papíře, asi by to nepůsobilo takový zmatek. Ale tím, jak historie obsahuje všechno, události na sebe navzájem navazují, proplétají se - tím se audiokniha stává celkem náročnou na poslech i pro dospělého. Pravda, já jsem poslouchala především po večerech, tedy celkem unavená, ale i tak. Pokud mi má poslech historické knihy obohatit život, měl by být méně obsáhlý. Možná lze knihu brát jako letmé zopakování historie, kdyby vás náhodou na ulici zastavila televize nebo abyste nevypadali před potomky jako absolutní nevzdělané nuly.

U audioknih se snažím hodnotit především zvukovou stránku příběhu. Plusové body přičítám za zvukomalbu mezi kapitolami. Příjemný oddech od hlasu Davida Viktory. Po barevné stránce se mi líbilo, že čte zrovna pan Viktora. Líbilo by se mi jej poslouchat ve škole - nějakých 45 minut s přestávkami na dotazy. Ale když nemastně a neslaně čte v jednom kuse text, který jen hladí problematiku, o které mnohdy vím více, než se učilo ve škole, tak mne to fakt nebaví. Samozřejmě pro vyprávění nějaké příběhu, pohádky pro děti - to je hlas Viktory sázkou na jistotu. U díla o historii pro mladé čtenáře k souznění nedošlo.

Název: Stručné dějiny světa pro mladé čtenáře
Autor: Ernst Hans Gombrich
Interpret: David Viktora
Délka: 12 hodin 5 minut


Co prožívají spisovatelé, když zabíjí postavy ve svých knihách?

Čtvrtek v 22:53 | Maya |  Rozhovory

Jsou spisovatelé láskyplní dobráci, kterým tečou slzy, když musí v jejich knize umřít nějaká důležitá postava anebo se sadisticky smějí nad jejich smrtí a pozdějším smutkem čtenářů? Či je to pro ně jen nástroj, který využijí, aby se v knize něco dělo, a je jim to jedno? Vyzpovídali jsme pro vás osobně několik autorů. Jejich odpovědi možná překvapí.

Kevin J. Anderson

Co například napsal: Série Star Wars - Akademie Jedi, Akta X, pokračování Duny.
"Je to pro mne těžké. Nikdy z toho nemám radost, zvlášť, když se jedná o dobrého nebo nevinného člověka. Je to bohužel něco, co se musí stát, aby se příběh posunul dál."

Miroslav Žamboch

Co například napsal: Série Klanové války, Koniáš, Líheň, a podle jeho knihy Drsný spasitel byl natočen film.
"To je docela zajímavá otázka, protože si nepamatuji, de facto, kdy by mi ji kdo položil. Já je zabíjím nerad. Zvlášť pokud jsou to důležité postavy. A jak jsem teď dopsal poslední román, tak jsem si uvědomoval, že ta situace, ve které ta postava je, je strašně těžká. A to, že oni přežijí, je na hranici uvěřitelnosti. No a kdybych to psal před deseti lety, tak by asi všichni umřeli. Ale já je prostě zabíjím velmi nerad. Někdy váhám, přemýšlím a snažím se, aby to bylo reálné a ideální pro příběh a abych do toho já sám moc nekecal, ale někdy se tomu prostě neubráním."

Štěpán Kopřiva

Co například napsal: Série Mark Stone, Crew2 a další.
"Řekl bych, že to závisí na tom, kde na ose intuitivní psavec - analytický konstruktér se ti spisovatelé pohybují. Umím si představit, že intuitivní psavec, který chrlí příběh bez plánu a v podstatě ho s postavami spoluprožívá, bude zabití jedné z nich prožívat intenzivněji než autor, který odkráglování figury vnímá jako inherentní součást struktury. Navíc vymazání z existence není ta nejprožluklejší lapálie, která takovou postavu může potkat. Stejně jako ve skutečném světě - jsou horší věci než smrt. Třeba koprovka. Nebo manželství. Nebo cokoliv od Justina Biebera"

Jaroslav Mostecký

Co například napsal: Série Conan, Mark Stone a Vlčí věk.
"Beru to různě. Podle toho, jak se ta postava chová, podle toho, jaká je, jakou má povahu, jak se chová vůči ostatním. Stalo se mi, že jsem měl i slzy z toho, když jsem musel jednu postavu zabít. Byl to Leif Olafson v třetím díle Vlčího věku. Jako neříkám, že jsem plakal, ale měl jsem slzy. My drsani nepláčeme."

František Novotný

Co například napsal: Knihu ze série Kroniky karmínových kamenů a Valhala, mnoho populárně naučných knih a básničky Čertoviny.
"Prožívám doslova sadistické potěšení."

František Kotleta

Co například napsal: Série Bratrstvo krve, Spad a erotické detektivky s Tomášem Koskem.
"Je to tak, že oblíbenou postavu zabije jenom magor. Když zabiješ postavu, tak to musí dávat smysl, musí to být součást jejího osudu. To znamená, že celej příběh tý postavy by měl směřovat k tomu, že ona na konci umře. Je to stejný jako s tou klasickou puškou, která visí na stěně ložnice. Když chceš na konci příběhu vystřelit z pušky, tak na začátku musí viset na stěně. A čtenář o ní musí vědět, aby nakonec řekl "ano, celou dobu tam visela puška, takže rozumím tomu, kde se najednou na konci příběhu vzala." Takže má-li hrdina umřít, tak to nesmí bejt jako z ničeho nic, ale měl by ten čtenář tak trochu tušit, že se tohle může stát. A když nakonec autor, zachová-li tohle pravidlo, toho hrdinu zabije, tak je samozřejmě smutnej, protože do každýho hrdiny promítá sám sebe, takže svým způsobem, když se rozhodne zabít hrdinu, tak trošku zabíjí sám sebe. Já jsem to teda taky jednou udělal, zabil jsem jednu důležitou postavu, nebudu říkat jakou, bacha na spoilery, a vlastně jsem to jako hrozně dlouho řešil, dokonce jsem to vzal a přepsal na happy end, aby zase žil, pak mi to přišlo hrozně nelogický, když to k tomu celou dobu směřovalo. Takže jsem to vrátil tak, jak bylo a byl jsem z toho fakt smutnej. Takže myslím, že autor, kterej není magor a nechce ubližovat sám sobě svejm čtenářům, tak se snaží, aby to vždycky dávalo smysl."

Jan Kotouč

"To záleží na tom, která je to postava. Někdy ji píšu tak dlouho, že už mě hrozně štve, takže jsem rád, že ji mám z krku. A někdy je to fakt oblíbená postava, což se mi stalo u knihy, kterou jsem právě dopsal, kterou jsem se rozhodl zabít, protože ten závěr knihy potřeboval silný emocionální náboj, který by tam jinak nebyl. Takže jsem ji zlikvidoval, a pak jsem to popisoval očima jejího kamaráda, a ten brečí a je zoufalej a to jsem byl pak zoufalej s ním."

Hanina Veselá

"Já se svými postavami žiju. Bydlí u mě doma, jedí mé jídlo, nosí mé oblečení - aspoň některé protagonistky. S Magnólií jsem se například dělila i o část šperků. Když je zabíjím, je to silné. Většinou pláču. Dost často jsou to slzy radosti...Že ty zmetky konečně vykopu z bytu, a už tam nikdy znovu nezazvoní."

Ladislav Klimeš

Co například napsal: Post-apo sérii Příliš divoká zem.
"Tak u mě je to podle postavy, některé mrzí, některé se mnou ani nehnou, no a u některých se vysloveně bavím. V podstatě to nemohu vysloveně škatulkovat. Záleží jak moc jsem si třeba danou postavu oblíbil já, nebo mě její účast v příběhu baví. je to dané postavou, jakou hraje úlohu, jaký ji čeká konec atd. U většiny postav si smrt neužívám, ale u některých opravdu ano. Ty, kterých je mi líto jsou hlavně ty, které už v příběhu nemají další místo a jejich smrt je pro pokračování nezbytná."

Petrla Lejsková-Langová

"Mám prozatím vydané dvě knihy, a postavu jsem zabila jenom v jedné z nich. Byla to jedna z hlavních postav, už na začátku příběhu jsem věděla, že musí umřít, ale když jsem tu scénu psala (a dokonce i když jsem si ji pak po sobě mnohokrát četla), mohlo mi to urvat srdce. Moc jsem si tu postavu oblíbila, a kdybych jenom trochu mohla, tak ten konec změním. Ale nešlo to, a já to fakt obrečela. Rozhodně svoje hrdiny neberu jako nástroj, za tu dobu, co danou knížku píšu, si k nim vždycky vybuduju silný vztah, a nerada jim vymýšlím špatný osud. Někdy to ale bohužel jinak nejde."

Mark E. Pocha

Co například napsal: Hororové knihy Dom 490, Na dušičky zomrieš, Krajina kanibalov.
"Keď zabijem nejakú svoju postavu tak pociťujem hlboké emocionálne aj fyzické uspokojenie, a manifestuje sa to rôzne. Projevuje sa to tak, že píšem svojej mame že: "mami zomrela moja obľúbená postava, potrebujem utešiť," a ona mi píše: "neboj sa nikto na svete ťa nemá rad, ale ja ano".

Vendula Brunhoferová

Co například napsala: Space operu Čas oblevy nebo povídku v antologii Žena s drakem.
"To je bezvadná otázka! Bez ironie. Líbí se mi. Já většinou hodně přemýšlím nad tím, aby ta smrt nebyla samoúčelná. Pokud zabiju kladnou postavu, musí to mít důvod. Pokud zápornou, tak taky. Párkrát jsem "udělila milost" postavám ne proto, že bych si je tak oblíbila, ale proto, že mi ve finále jejich potenciální smrt přišla sice epická, ale většinou i zbytečná a patetická. To ale neznamená, že se automaticky dočkaly happy endu."

Michal Sirotek

Co například napsal: Post-apo Nachové pustiny a sci-fi detektivku Zresetuj mě.
"Když jsem psal povídky, tak se přiznám, že jsem to bral přinejhorším jako nutné zlo. Nijak zvlášť si to neužívám, smrt slouží příběhu nikoli opačně, alespoň v mých příbězích. Teď při psaní knihy mě smrt jedné postavy už mrzela. Pipláš si to dlouho od semínka nápadu, ono to roste a roste, osobnost charakteru je komplikovanější a živější, a pak to zkrátka utneš. Je mi to celkem líto a to i když jde o záporné postavy."

Veronika Matysová

Co například napsala: Pohádky Pavoučí příběhy, thriller Pouštní včela a další.
"Taková anketa by podle mě měla brát v úvahu vše, ne jen roboticky odškrtávat a nebo b nebo c. Je to hrozně komplexní a kdokoli kdy něco napsal, tak pochopí, že to takto škatulkovat nelze. Záleží, co je to za postavu, jaký k ní má autor vztah, jestli má v příběhu vedlejší či klíčovou roli atd. Pokud toto vše nebude v průzkumu zohledněno, obávám se, že bude velmi závádějící a nebude správný. Pokud to bude takto zjednodušené, bude to průzkum nanic, bohužel. A proto by bylo dobré to pouze neodškrtávat a neškatulkovat, ale opravdu o tom přemýšlet. Předpokládám, že o to nestojíte. Chápu, že je lákavé. Rychlý výsledek bez velkého úsilí, ale mrzelo by mě, kdyby to mělo být na úkor výsledku."

Martin Goffa

Co například napsal: Detektivní sérii Miko Syrový.
"Popravdě jsem nad tím nikdy takhle nepřemýšlel. Postavy v mých knihách jsou fiktivní, takže netrpím žádnou nostalgií, pokud mám nějakou poslat k ledu. Nevím jak to mají jiní autoři, ale já to zkrátka nijak neprožívám. Možná to ale bude tím, že já nijak zvlášť neprožívám ani své psaní."



Čarodějky ze Salemu aneb jak tam všem cvaklo

5. prosince 2018 v 14:29 DIVADELNÍ HRY

"Jsou snad žalobci sami svatí? Narodili se snad dnes ráno čistí jako sníh?"

Izzy:

Čarodějky ze Salemu možná někteří znáte z českých divadelních jevišť, hrají se z Millerových her nejvíce - bjevily se v Brně a momentálně jsou k vidění v Praze v Divadle na Vinohradech. Myslím si, že není divu. Četla jsem od Arthura Millera i Smrt obchodního cestujícího a že mě to nenadchlo je nadsázka. A to za ni dostal Pulitzerovku, takže by člověk řekl, že by měla být jeho nejlepší hrou. Proto jsem se zdráhala vykoušet něco dalšího, obávala jsem se, že Miller pro mě přece jen zůstane nejzajímavější svým pětiletým manželstvím s Marilyn Monroe. Nakonec jsem ale ráda, že jsem se odhodlala k přečtení právě Čarodějek ze Salemu.

Hra mne totiž překvapila hned na prvních stránkách kdy je čtenář okamžitě vtažen do děje. Kniha má navíc jen něco přes stopadesát stran, takže se z ní stala jednohubka na večer. Autor se pokouší držet se historických událostí, byť je místy trošku poupravuje, ne ale tak, aby to postavy donutilo jednat nevěrohodně. Vkládá do textu historická okénka k jednotlivým postavám i k situaci samé. I z těchto pasáží však vyplývá, že mnohem více než o historii je hra o děsivé náladě, která v Salemu panovala. Kdy si nikdo nemohl být jist tím, že zítra nebude v sázce jeho život. Souvisí a připomíná však i situace, které se vyskytují opakovaně. Autor se k napsání hry nechal inspirovat děním v USA na počátku padesátých let. Sám byl souzen pro pohrdání soudem. Hra tak rovněž vypovídá o zneužitelnosti demokracie a nebezpečnosti fanatismu.

Nezbývá mi než hru doporučit každému kdo ocení historický kontext, ukázky davové psychózy, salemské čarodějnické procesy jako takové, nebo se prostě jen rád rýpa ve zdánlivě nepochopotelných a šílených situacích či bezvýchodné paranoie. Rovněž pak těm, které mrzelo, že je Miller neoslovil se Smrtí obchodního cestujícího.

A kdo hry nerad čte, běžte do divadla. Myslím, že vidět tuto dechberoucí hru odehrávat se fyzicky před vašima očima, musí být velký zážitek. (Ale na hře jsem nebyla, za kvalitu provedení neručím.)

Autor: Arthur Miller
Název: Čarodějky ze Salemu


Jak chlastají a paří spisovatelé - Fénixcon 2018

5. prosince 2018 v 13:36 Reportáž

(Maya) Cony už dneska nemají takové zastoupení. Nebo alespoň ne v naší krajině české. Když se někoho zeptáte, jestli jde na ten a ten knižní festival, většina lidí řekne "proč?". Ty stejné lidi pak najdete, jak hnípou večer u televize, případně se někde zpíjí pod obraz v hospodě. Nebo sedí doma a čtou si. Ty chudáky, co musí pracovat, samozřejmě nebereme v potaz. My bychom na con taky nešli, jsme pohodlní asociálové, kteří se bojí lidí, mají strach nasednout do městské hromadné dopravy a nejraději si s babičkou v kuchyni dávájí kakao. Ale překonali jsme všechny naše fobie a v početné armádě čtyřech členů jsme se na brněnský Fénixcon vydali.

To, s čím jsme se tam setkali, a co jsme tam zažili, překonalo veškerá naše očekávání. Hlavně jsme tak nějak počítali s tím, že to bude con, jako bývají v televizích. Taková ta obří hala, ve které si všichni šlapou po hlavě, arogantní spisovatelé zamračeně podepisují svoji novou knížku a nasupeně říkají "další", hromada divných nerdů v převlecích, chaotičtí organizátoři, kteří akorát pořád někde pobíhají, protože se zeslonilo strašně moc věcí, plno stánků, kde si návštěvník může koupit předražený suvenýr a obří fronta na poblitý záchod.


Organizátoři Fénixconu 2018

Fénixcon se ale konal v luxusním hotelu Vista v Brně, takže o poblité záchůdky se vesele starali tamní zaměstnanci, a ty suvenýry se dávali zdarma. Taky v hotelech obvykle nebývají monstrózní haly jako na výstavištích. Jen hromada salónků a kongresových sálů. A taky bar. Což tak nějak shrnuje podstatu celého conu. I kdyby na něj nějaký arogantní spisovatel opravdu dorazil, opije se dřív, než se stihne vůbec na někoho zamračit. Dokonce i největší kapacita celého festivalu Kevin James Anderson, autor knih o Starwars, Duně, Akta X a dalších, s námi většinu času neformálně seděl u piva a poklidně se bavil. "Prošel jsem už několik festivalů po celém světě a zjišťuji, že všichni moji fanoušci vypadají stejně. Rozeznal bych je od ostatních kdykoliv." řekl nám.


Mark E. Pocha a František Kotleta. Dřív rivalové, teď se kámoší u irského národního nápoje. Fénixcon prostě sbližuje.

Osobně jsme měli strach, jestli se tam mezi přednáškami nebudeme nudit. V restauracích a salónku hotelu však sedělo několik stovek lidí, a měli jsme pocit, že všichni doslova baží po tom, aby byli kámoši se všemi. V podstatě nebyla ani moc příležitost být chvíli v klidu, protože, jak jsme zjistili, spisovatelé a nakladatelé jsou banda přátelských alkoholiků, kteří ze všeho nejvíce touží po tom, aby vás mohli pozvat na panáka. A když se náhodou stalo, že jste utekli do klidných mínus 5 na cigaretu, okamžitě se k vám přitočil jiný a nabízel vám whisky z plaskačky. Takhle jsme se zkámošili nejen s panem Andersonem, ale také s Miroslavem Žambochem, Františkem Kotletou, Markem E. Pochou, Františkem Novotným, Martinem Paytokem a mrtě dalšími. Krom toho také s velkým množstvím nakladatelů, kteří nám vlastně sami nabízeli, jestli nechceme psát knihy nebo povídky. Tím mi trochu vzali vítr z plachet. Až do teď jsem si myslela, že nakladatelé jsou akorát tak namyšlená hovada, která s novými autory prakticky nekomunikují, a když chce jeden něco vydat, musí se šíleně snažit. Ne, musí jen chodit na cony a dát si s nimi pivo.


Maya a Kristína se spisovatelem Markem E. Pochou

Co dělat, když jste chvíli potřebovali střízlivět?


(Michal) Fénixcon 2018 ponúkol fanúšikom fantastiky pestrú paletu prednášok s množstvom zaujímavých hostí predovšetkým z radov spisovateľov. Nebolo v našich silách sa zúčastniť všetkých besied, preto vám prinášame prierez tým najzaujímavejším, čo sme na Fénixcone zažili v prednáškových miestnostiach.

PIATOK VEČER
Ondřej "Lenny" Král rozprával o dejinách vydavateľstva Marvel a jeho dôležitých míľnikoch. Fanúšikom superhrdinských komiksov predstavil množstvo zaujímavých faktov zo skoro osemdesiatročnej histórie Marvelu. Lenny sa vynikajúco počúval a bolo vidieť, že skúsenosti s youtuberstvom sa pozitívne prenášajú do verejných prednášok. Z nepreberného množstva informácii vyberáme aspoň to, že Stan Lee si šetril občianske meno (Stanley Lieber) na svoj "veľký" román a nie na komiksy či fakt, že v päťdesiatych rokoch Lee chrlil zo seba množstvo brakových westernových, ženských či detských príbehov s gýčovými titulkami, pretože doba nepriala superhrdinom.

Fanúšikovia akčnej fantastiky si prišli na svoje počas besedy a krstu novej knihy Bakly - Hledání Smrti od Miroslava Žambocha. Ten počas svojho rozprávania hýril dobrou náladou a prítomných fanúšikov pochválil za množstvo podnetných otázok do debaty a za vytvorenie vynikajúcej atmosféry. Dozvedeli sme sa napríklad príbeh o úspechu limitovanej edície nového Baklyho s kontroverznou obálku (na ktorej hlavný hrdina stojí na hromade mŕtvol), dátum vydania pokračovania (január 2019), či jeho názory na blížiace sa dokončenie filmu na motívy jeho knihy Drsný Spasitel. Exkluzívneho premietania prvej polovice spomenutého filmu sme bohužiaľ nezúčastnili. Fanúšikovia si ho ale nevedeli v sobotu vynachváliť, takže sa máme na čo tešiť.

SOBOTA RÁNO
Deň odštartovala Hanina Veselá s prednáškou o českej brakovej literatúre z druhej polovice devätnásteho storočia až po rok 1948. Nikoho asi neprekvapí, že aj vtedy ľudia vyhľadávali dobrodružné romány či hororové príbehy, nad ktorými ohŕňali nosom fanúšikovia vysokého umenia. Väčšina z dobovej brakovej literatúry sa bohužiaľ zachovala len v zlomkoch kvôli nacistickej a komunistickej antikampani. Množstvo brakových autorov danej doby pochádzalo z okultných kruhov a napríklad známy prvorepublikový mystik Karol Weinfurter napísal brakový román s názvom Satanistka.


Michal a Kristína na přednášce. Ten týpek s plackami je organizátor Fénixconu. Kdyby vám přišlo, že jsou všichni na fotce opilí, tak nejste daleko od pravdy.

Od prvorepublikového braku k filozofii sme sa posunuli na prednáške krstného otca a nestora slovenskej fantastiky Ondreja Herca. Jeho reč sa niesla v duchu voľne prúdiaceho rozprávania na tému budúcnosti "punkovej" literatúry ako steampunk, cyberpunk, ekopunk a debatou nad budúcim smerovaním fantastiky. Akademicky zameranejší fantazáci si so sociológom a filozofom Hercom prídu na svoje a neinak tomu bolo aj tentoraz. Škoda len potreby niektorých účastníkov prednášky bez prihlásenia vstupovať do debaty so svojimi názormi, kvôli ktorým tam väčšina ľudí neprišla. To hlavne v druhej polovici (zbytočne) odvialo debatu až ku geopolitike.

Omnoho veselšia bola beseda vydavateľstva Epocha, ktorú moderoval s gráciou a humorom Leoš Kyša aka František Kotleta. Ako editor Epochy predstavil a pokrstil pokračovanie úspešného zborníka Ve stínu říše s názvom Ve stínu apokalypsy. Dozvedeli sme sa, že trilógiu zborníkov zavŕši kniha Ve stínu magie. Ako druhý bol pokrstený debutový román Kristýny Sniegoňovej Krev pro rusalku o rôznych magických bytostiach pracujúcich ako prostitútky v našom svete. Šéfredaktor Pevnosti Martin Fajkus nešetril chválou a Sniegoňovej román označil za jednu z desiatich najlepších kníh, čo kedy čítal, na čo Kyša kontroval tvrdením, že kníh dohromady prečítal dvanásť. Dobrú náladu na tvárach účastníkov krstu vyčarilo permanentné doťahovanie sa Kristýny a Leoša. Kyša sa následne znova ujal slova ako František Kotleta a viedol dvojhodinovú diskusiu so svojimi fanúšikmi. Dvanásteho decembra tohto roka sa dočkáme voľného pokračovania série Spád a môžeme sa tešiť na prequel zo sveta Bratrstva Krve, odohrávajúcej sa počas bitky pri Stalingrade. Veľmi ľudsky pôsobilo rozprávanie o knihe Superholky, ktorú napísal Kyša spolu so svojou dcérou na základe jej nápadov.

Domáce spisovateľské esá vystriedalo jedno svetové. Jedným z najväčších lákadiel tohtoročného Fénixconu bola účasť Kevina J. Andersona, autora kníh zo sveta Star Wars, Duny, Aktov X či vlastných sérii ako napríklad Sága siedmych sĺnk. Anderson pôsobil ako sympaťák od kosti, väčšinu debaty vtipkoval a užíval si pozornosť fanúšikov. Spisovateľom plánoval byť už od detstva a svoj prvý trojstránkový román napísal už v ôsmich rokoch. Do dnešného dňa zo seba vychrlil stopäťdesiat románov s priemerom päť ročne, čo vraj stíha vďaka systému diktovania kníh, ktoré prepisuje špeciálny človek a Anderson ich následne už len edituje.


Anderson na své besedě. Téměř nebylo potřeba překládat, sice mluví anglicky, ale velmi pěkně.

SOBOTA VEČER
Človek sa ani nenazdal a oficiálny program pomaly končil. Okolo siedmej večer začal prednáška Roberta Waschku o absurditách v bojových scénach vo filmoch, literatúre a hrách. Obecenstvo sa smialo a bavilo, Waschka vie strhnúť pozornosť a zabaviť ľudí v prednáškových sálach. Za všetkých sto absurdít spomeniem aspoň obľúbené klišé o nelogickom rozprávaní sa počas skríženia zbraní alebo šermiarsky nerealistických súbojov v Star Wars či Game Of Thrones.


Názorná ukázka během přednášky.

Záverečné odovzdávanie cien víťazom súťaží Daidalos či Zlatá Zebra ozvláštnilo krátke divadelné vystúpenie a dočkali sme sa ešte viacerých knižných krstov (hororový zborník vydavateľstva Hydra Koleje smrti, zbierka strašidelných poviedok z Ašska od Anny Šochovej či novinka od Haniny Veselej Krev teče vždycky červená krstenej popolom). Bodkou za programom bola tombola, v rámci ktorej sme sa dočkali aj veľmi "českej" ceny v podobe plechu kuracích "řízků", ktoré zaplnili bruchá hladných fantazákov pred záverečnou conovou párty.

Kam zmizla sobota?

(Kristína) Odpoveď na otázku bude asi rovnaká, ako kam zmizli moje spomienky na piatok. Úvod Fénixconu sa totiž niesol hlavne v zoznamovacom duchu a po dvanástom zoznamovaní a neskoršom presunutí sa do skromnejších priestorov (rozumej, štyridsať ľudí sa narvalo do jednej hotelovej izby a pokračovalo v zoznamovaní) sa už moje ďalšie zážitky zľahka rozmazávajú. Ale viem, že sme hovorili o knihách. A alkohole. A o zlých spisovateľoch. A o knihách.


Spisovatel Mark. E. Pocha, Kristína a Katarína Soyka, nakladatelka Hydry.

Sobota mala následne veľmi ospalú príchuť. Väčšina účastníkov party z predošlého dňa len prežívala v kreslách, či sa uchyľovala do úzadia, aby dospali deficit pred vlastnou besedou či krstom. Celkovo mám podozrenie, že nejaký škodoradostný hajzel zrýchlil čas, keďže od rána ubehlo sotva päť minút a už sme sedeli na prednáške Františka Kotlety. Ďalších päť minút uletelo a odrazu sme sa zabávali na Andersonových spisovateľských začiatkoch. O nasledujúcich päť minút nám Waschka ukazoval najväčšie súbojové kiksy z filmov a kníh. A keď prešlo posledných päť minút, hodinky ukazovali pol druhej ráno a sály hotelov sa začali zase vyprázdňovať. Avizovaná afterparty mala napokon len pár verných aktérov, ktorí sa snažili udržiavať piatkom nastavenú úroveň.


František Kotleta v dětském koutku udržuje hladinku.

V nedeľu som sa stretla s Andersonom pri raňajkách. Ako jeden z mála ešte vždy vyzeral plný energie. Brno sa mu očividne veľmi páčilo. "Koľko spisovateľov je potrebných na uvarenie jednej kávy?" nadhodil, keď sme čakali v rade pred kávovarom. Zjavne veľa, keďže sa pred strojom tlačilo hneď niekoľko hláv. Niektoré stereotypy sa asi nezaprú: sme síce literárne zdatní a máme bohatý vnútorný život, občas však zlyhávame v obyčajných úkonoch. Svojej rannej kávy som sa však našťastie dočkala.

Po raňajkách sa známe tváre začínali vytrácať. Všade padali rozlúčkové frázy, vymieňali sa kontakty, objatia a prísľuby ďalších stretnutí či spolupráce. Sály, kde ešte pred pár hodinami pulzoval život, odrazu vyzerali akési menšie. Aj reštaurácia a bar sa podozrivo scvrkli. Na stoloch zostalo niekoľko vizitiek, letákov a knižiek, zopár nedopitých pív a prázdnych tanierov. Ale ľudia, ktorých som ešte pred odchodom stihla vidieť, sa tvárili spokojne. Fénixcon 2018 očividne splnil svoj účel.

Neľahké osudy klonových vojakov zo sveta Star Wars

5. prosince 2018 v 10:39 SCI-FI

Balancovanie na hrane akcie a pátosu

Michal Puchovský:

S príchodom prequelových epizód Star Wars I: Skrytá Hrozba (2001), Star Wars II: Útok klonov (2003) a Star Wars III: Pomsta Sithov (2005) sa vyrojilo množstvo románov, komiksov a počítačových hier, ktoré rozvíjali vesmír obdobia konca Republiky. Špecificky populárnou témou sa stalo obdobie "vojny klonov". Jedna z najzaujímavejších knižných sérii, ktorá sa venuje špecificky postaveniu klonov v republikovej armáde sa nazýva v origináli Republic Commando od autorky Karen Travissovej.

Nezaškodí stručnú zhrnutie deja predchádzajúcich dvoch dielov série. V "Priamom kontakte" (2004, česky 2011) sa fanúšik zoznamuje s členmi novovytvorenej špeciálnej jednotky Omegy Atinom, Darmanom, Ninerom a Fiom, ktorí sa stretávajú na planéte Quillura s mladou Jedi Etain Tar-Mukin za účelom podpory vzbury miestnych obyvateľov proti separatistom. V druhom diele "Trojitá nula" sa jednotka Omega presúva na Coruscant, kde spolu s ich mandaloriánskymi mentormi Kalom Skiratom a Walonom Wauom a ďalšou špeciálnou klonovanou jednotkou Delta (známou z počítačovej hry SW: Republic Commando) bojujú v utajení proti separatistickej teroristickej bunke, ktorá na úvode knihy odpáli kasárne s klonovanými vojakmi.

Republikové komando je military sci-fi ako remeň a výnimkou nie je ani tretí diel série Pravé barvy. Hrdinovia série tentoraz hľadajú riešenie otázky zastavenia zrýchleného starnutia klonov. Po galaxii sa rozpúta lov na hlavnú genetičku planéty Kamino Ko Sai, ktorá vytvárala armády republikových klonov a podľa Kala Skiratu by jej chytenie malo byť kľúčom k vyriešeniu problému zrýchleného starnutia. Nič však nie je tak jednoduché a v Star Wars vesmíre už vonkoncom nie. Okrem Kala Skiratu aj s Walonom Wauom Ko Sai lovia mandalorianský zabijaci a republikové komando Delta na čele s Jedi Bardikom.

V románe sa preplietajú viaceré dejové linky na rôznych planétach, ktoré po prvýkrát dávajú knihe z série Republikové Komando pre mňa tak obľúbený space opera pocit. Republikové komando Omega začína svoje dobrodružstvo misou na planéte Gatfikar, kde majú za úlohu cvičiť povstalcov plazoidnej rasy proti ľudskej vláde. Klony v sebe riešia dilemy ľudských práv klonov, ich úlohy ako radových pešiakov bez vízie budúcnosti vo vojne medzi Republikou a separatistami a predovšetkým dezercie. Jedi Etain Tar-Murkin pre zmenu rieši otázku etiky vojny a hodnoty ľudského života, keď sa tehotná vracia na planétu Quillura, z ktorej má za úlohu vysťahovať odbojných kolonistov, ktorých predtým podporovala v rebélii proti separatistom v diele "Priamy kontakt". Hlavnou dejovou linkou, na ktorú sa neskôr napoja všetky ostatné sa stáva lov genetičky Ko Sai a s ním spojené vyriešenie otázky zastavania starnutia klonov.

Pravé barvy považujem za (zatiaľ pre mňa) najlepšiu zo série Republikové komando. Po dvoch dieloch, ktoré sa dejovo dusili hlavne na jednej planéte sa konečne dostávame do galaxie a kniha je rázom pestrejšia a ľahšie sa číta. Veľké plus si autorka zaslúži za vykreslenie armádneho prostredia. Sympatické mi je aj zasadenie identity klonov do rámca mandalorianskej kultúry, ktorá mi v podaní Karen Travissovej sedí viac, ako bola neskôr vykreslená v animovanom seriály SW: Clone Wars. Ako čitateľ by som ocenil viac bojových scén, ktoré sa v knihe objavujú skôr sporadicky. Čo je škoda, lebo akcia v podaní Karen Travissovej je šťavnatá a napínavá. Našťastie v sebe začína tretí diel zúročovať podrobné rozvíjanie psychológie niektorých postáv, predovšetkým klonov z jednotky Omega, ktoré sú príjemne plastické a patria k mojím najobľúbenejším. Taktiež by som pochválil postupné dokresľovanie postavy Walona Waua, jedného z inštruktorov špeciálnych jednotiek, ktorý pod maskou drsného chlapa ukrýva veľa lásky ku svojím klonom len v menej exhibicionistickom podaní, akým je písaná postava Kala Skiraty.

Na druhú stranu Pravé Barvy, rovnako ako celé séria, balansujú na hrane patetickosti a úpornosti. Nepovažujem na nutné prekladať každú stranu vtipom, ale ocenil by som mierne uvoľnenie atmosféry. Zo všetkých postáv mám asi najväčší problém s Kalom Skiratom, ktorého postava sa nevyvíja a stále okolo seba vytvára auru dokonalého adoptívneho otca všetkých klonov, ktorých trénoval. Zmienka o tom, že udržiava pravidelný kontakt s 90 klonmi zo špeciálnych jednotiek čo vytrénoval a ubezpečuje, čí sú v poriadku mi príde na hrane uveriteľnosti. A je to veľká škoda, lebo v Skiratovi leží veľký potenciál starého žoldniera so štýlom, balansujúceho na hrane dobra a zla. Celé to ale zabíja vyššie zmienený patetický dôraz na jeho otcovský zápal pre klonov. Druhá, pre mňa nepochopiteľná, vec sú ženské postavy v knihe ich spôsob vykreslenia. Sú presne dve a pôsobia mimoriadne nedôveryhodne. Nevadí mi, že Jedi Etain sa nespráva ako Jedi, *spoiler* ale fakt, že na konci druhej knihy série sa dohodne so Skiratom, že on vychová jej dieťa s klonom, ktoré ona len vynosí ako vajce mi už vadí. *koniec spoileru* Ak sa hráme na reálnu psychológiu, (čo je jeden z hlavných charakteristických rysov celého série), takto by sa žena podľa mňa nezachovala. A navyše pôsobí akoby v hlave nemala mozog. Naozaj, vo vysokom štádiu tehotenstva považuje za bomba nápad na Quilire viesť ozbrojený boj proti spurným kolonialistom? Samotná linka so vzťahom Jedi a klonu mi príde mimoriadne zaujímavá, len v Pravých barvách sa z nej okrem fascinujúco opísanej reakcie Darmana na dieťa podľa mňa nepodarilo nič zaujímavé vytrieskať. Kým Etain je stále len debilne písaná postava s veľkým potenciálom, Besany Wennen je len blbo napísaná postava. Regulárne v knihe hrá postavu hlúpej iniciatívnej krásky bez vlastnej inteligencie. Robí všetko, o čo ju Kal Skirata a spol. požiadajú, pomáha rozpletať záhady klonovej armády na Coruscante bez ohľadu na mieru vlastného rizika. Je pravda, že s klonmi prežila asi týždeň v priebehu ich protiteroristickej akcie v Trojitej nule, kde sa tiež "zakukala" do Orda, jedného z Nultých, priamo Kalovi podriadených klonov. Jej oddanosť klonom a myšlienke dať im normálny život mi stále nepríde dôveryhodne napísaná a namiesto reálnych emócií vo mne vyvoláva jej správanie pachuť trápnosti. Moja posledná pripomienka by sme smeroval k dĺžke knihy, ktorá mi príde mierne za hranou. Dej sa posúva pomaly a viem si predstaviť, že keby bola kniha skrátená o 100 strán, tak by som pri jej čítaní lepšie znášal jej problematické roviny.

Ako si môže čitateľ domyslieť, kniha vo mne vyvoláva rozporuplné dojmy, tak ako celá séria Republikové komando. Na jednej strane v nej máme perfektne vykreslené postavy klonov, armádneho prostredia, mandaloriánskej kultúry a vojenskej akcie. Na druhú stranu je kniha dlhá, plná patetických úvah Kala Skiratu o jeho klonoch a taktiež nelogického správania ženských postáv. Knihy zo série Republikové komando mi pripomína ďalšiu veľmi slávnu SW knižnú sériu X-wing. Čítal som v recenziách samé pochvaly, tak som sa veľmi tešil, keď začali vychádzať aj v SR a ČR. Aké bolo moje sklamanie, keď viaceré úvodné knihy zo série trpeli prakticky identickými problémami ako Republikové komando. Na druhú stranu posledné diely série boli špičkové, preto poslednému dielu tetralógie Rozkaz 66 dám šancu a som zvedavý, ako sa budú postavy správať pod ťarchou udalostí zániku Republiky.

Názov: Star Wars: Pravé Barby (Republikové Komando #3)
Autor: Karen Traviss



Dita Krausová: Odložený život: Skutečný příběh osvětimské knihovnice

4. prosince 2018 v 10:46 | Lukáš Loužecký |  BIOGRAFIE A MEMOÁRY


Život jedné z posledních pamětnic holocaustu, která přežila peklo Osvětimi.

Louluk:

Ve středu 28. listopadu byla v pražském knihkupectví Luxor na Václavském náměstí slavnostně pokřtěna biografie pražské rodačky Dity Krausové, která je jedním z posledních pamětníků utrpení v koncentračních táborech Terezín, Osvětim a Bergen-Belsen. Pražská rodačka nazvala svou knihu Odložený případ a vypráví o životě plném bolesti, utrpení, ale i vyhlídek na lepší zítřky.

Je tomu již více než 70 let, kdy skončilo jedno z nejhorších období lidstva. Druhá světová válka přinesla mnoha lidem utrpení a zničila jim celý život, i když jí nakonec přežili. Nejhorší kapitolou této historické události byly jednoznačně koncentrační tábory, ve kterých docházelo k opravdu neskutečným zvrhlostem nad lidské chápání.
Vzhledem k poměrně velkému časovému odstupu od těchto událostí již v dnešní době nezbývá příliš mnoho pamětníků, kteří by mohli o Osvětimi či další táborech smrti vyprávět. Stále ovšem jsou mezi námi a jednou z nich je i Dita Krausová, která si sama prožila mnoho hrůz.

Rozhodla se alespoň písemnou formou zprostředkovat své životní zkušenosti dalším lidem a napsat knihu o svém životě. Její křest byl událostí plnou emocí a smutku. Paní Krausová před samotným křtem vyprávěla o neskutečné bídě, kterou museli všichni v táborech prožívat. K dispozici měli pouze lžíci a misku. Jestliže jste lžíci ztratily nebo zlomily, museli jste rukama. Půl roku měla na sobě stejné oblečení, protože nic jiného prostě nedostala. Při tomto vyprávění všichni přítomní ztichli a nevěřícně poslouchali.

Pamětnice se po válce snažila žít dál, a především zprostředkovávat své zážitky dalším lidem. Samotná kniha není jen o období druhé světové války, ale popisuje i události řadu let po ní. Paní Krausová emigrovala v roce 1949 z Československa do Izraele a poprvé se vrátila až v roce 1989. Nesmíme rovněž zapomenout, že jejím manželem byl spisovatel Ota B. Kraus, který rovněž zažil mnoho hrůz v koncentračním táboru.

Jedním z kmotrů se stal i španělský spisovatel Antonio Iturbe, který na základě příběhu paní Krausové napsal známý román Osvětimská knihovnice. Rozhodně se tedy jednalo o slavnostní událost, která zanechala ve všech přítomných neskutečné množství dojmů. Příběh jedné z přeživších druhé světové války bude navždy připomínat, jakých činů byl člověk schopný spáchat na dalším člověku.

Název: Odložený život: Skutečný příběh osvětimské knihovnice
Autor: Dita Krausová


SUPERHOLKY aneb když napíše František Kotleta pohádku

1. prosince 2018 v 13:52 KNIHY PRO DĚTI

To se tak jednou spojila klasická detektivka, marvel, splatter-punk a pohádka...

Maya:

"Když vyrůstáte v domě, kde jsou čtyři kočky, dva psi a nespočet křečků a váš otec se jmenuje František Kotleta, je jasné, že nemůžete být úplně normální." Ať už psal tuto knihu přímo Leoš Kyša alias František Kotleta, nebo doopravdy jeho dcera Anna Marie, je to vlastně jedno. Detektivní pohádka Superholky krásně splňuje všechny aspekty, které by měla dobrá dětská literatura obsahovat.

Příběh rovnou začíná akcí. Lia Deštová, dcera kriminálního vyšetřovate, je svědkem toho, kdy je její nejlepší kamarádka Naty Šampónová okradená o cennou památku po její zesnulé mamince. Policie pochopitelně řeší jen skutečně vážné případy, takže malým holkám nezbyde nic jiného, než pátrat po lupiči na vlastní pěst. Aby je nikdo nepoznal, vyrobí si kostýmy a vydávají se do akce jako správné superhrdinky.

Na knížce je vidět celkem vyspělost ve psaní, a proto pochybuji, že knížku psala mladá Kyšová. I kdyby zdědila talent, teda pardon SUPERTALENT po taťkovi, jsem přesvědčená, že by si nedokázala takto zkušeně hrát se slovy i napětím. I když je to pohádka pro děti okolo 10 let, takže stránek má jen okolo stovky, psychologie všech postav je napsaná stroze, ale zkušeně, takže má člověk pocit, že ti lidé doopravdy žijí. Zároveň je to celé tak milé, že jsem se během hodinového čtení musela celou dobu usmívat. Teda krom těch chvil, kdy jsem se vhodně proloženými vtipnými typicky kotletovskými hláškami smála tak, že jsem shodila svého voříška z klínu.

To ale rozhodně neznamená, že by kniha byla nějak klasicky splatter-punkové ujetá nebo dokonce vulgární. Právě naopak. Vyšlo hodně knížek, které jsou třeba výborně napsané, ale ve skutečnosti jsou plytké jako svět Skyrimu. Nebo naopak jsou šíleně hluboké, ale nudné, takže děti nebaví. Autorovi-autorce se podařilo nějak dát dokupy obojí. Superholky obsahují akci, zajímavou zápletku, svižný jazyk, vtip, klidné a dojemné momenty, a dokonce i morální ponaučení, které by nemělo v žádné pohádce chybět. Už jen proto vlastně příběhy pro děti vznikly. Aby děti varovaly, že nemají samy chodit do lesa, nebo otevírat dveře cizím lidem.

Od Lichožroutů jsem nečetla nic pro děti, co by mě tak bavilo. Krom toho je knížka doplněna o krásné ilustrace umělkyně a tatérky Zuzany Čatajové alias Strigy. Chystá se období vánočních dárků a je mi téměř líto, že neznám žádné děvče 9-12 let, které bych mohla tuto knihu dát, protože si jsem jistá, že by ji stoprocentně zaujala.

Autor: Anna Marie Kyšová AKA Leoš Kyša AKA František Kotleta
Název: Superholky


Strká čumák, kam nemá... Patricia Briggs: Měsíční píseň

1. prosince 2018 v 9:18 FANTASY

Dvacetikilový kojot co se plete do záležitostí stokilových vlkodlaků

MetaLenka:

Měsíční píseň je první knihou ze série urban fantasy o drzé automechaničce Mercy Thompsonové, která se jen tak mimochodem umí proměnit v kojota, vychovali ji vlkodlaci, opravuje auto upírovi a její šéf je fae. Zní to, jako když se někdo snažil nacpat co nejvíc fantasy potvor do jedné knihy? Věřte, že se to Patricii Briggs povedlo, a to tak uvěřitelně, že úplně zapomenete, že váš soused vlastně není vlkodlak.

Psal se rok 2009, když jsem ve svém oblíbeném maloměstském knihkupectví v regálku "fantasy" narazila na knihu, která mě na první pohled nezaujala. Spoře oděná vychrtlinka na obálce mě spíš silně odrazovala, byť ilustrace byla velmi dobře provedená, holý pupík a ňadra dmoucí mi přišla prostě laciná. Popis děje také nesliboval nic úžasného, ale tematiku vlkodlaků jsem měla odjakživa ráda, a tak jsem si řekla, že to risknu.

Bylo to v dobách vrcholné éry Stmívání, které jsem přečetla ještě před filmem a které bych v té době hodnotila spíš kladně. Nový měsíc a dál už bylo jen těžení peněz a slávy a mnoho útrpných nic neříkajících pasáží. Také jsem v té době přečetla pár dílů Vampýrské akademie od Richelle Mead, což také nebyla žádná srdcovka. Celé to byla taková teenage telenovela. Právě jsem zjistila, že na to natočili film. Wtf?!

Zpátky k Mercedes. Jak mile jsem byla překvapena, když jsem zjistila, že Briggs píše úplně jinak než autorky zmíněných titulů. Měsíční píseň je pohled do hlavy dospělé ženy, která má své mouchy, je tvrdohlavá, nechce působit slabošsky, neví všechno, není nezranitelná, hraje si na drsňačku, dokonce je i svým způsobem drsňák, ale zároveň je v ní přece nejistota a strach ze zklamání, strach ze selhání a ztrapnění. Prostě, světe div se, neplochá, nenaaranžovaná, lidská postava.

Mercedes Athena Thompson je zhruba třicetiletá automechanička, hrdá na to, jak je samostatná - má přece vlastní business, což znamená autoopravnu, kde se dře nad ojetinami, a má své bydlení - obytný karavan s kočkou Médeou. Cítí se nezávisle vzhledem k tomu, že vyrůstala ve vlkodlačí smečce a otce jí dělal kápo všech amerických vlkodlaků, u něhož označení maximální kontrola dostává zcela nový rozměr.

Mercy se narodila své velmi mladé matce, která přefikla indiánského rodeového jezdce, jenž, než stihla zjistit, že je těhotná, zemřel při autonehodě. Když se jí mimino v kočárku proměnilo ve štěně, odvezla ho za jediným vlkodlakem, kterého znala, nějakým nedůležitým strýcem, který ale velmi příhodně žil ve smečce vlkodlaků vedené tím nejschopnějším vlkodlakem na kontinentu - Branem Cornickem. Bran dokázal přežít víc než tisíc let, kolik mu ale doopravdy je, nikdo neví. Pořádný nařvaný hovado, musíte si pomyslet. Opak je ale pravdou, protože Bran působí spíš zdrženlivě, a pokud chce, dokáže vypadat jako student vysoké školy (vlkodlaci zde totiž nestárnou, ale zůstanou ve věku proměny). Je ale velmi inteligentní, smrtelně nenápadný a dodržuje přísná pravidla (tedy většinou - když se mu to hodí, dělá výjimky pro své oblíbence). V horách Montany založil před dvěma sty lety osadu, která přerostla v město, mekku všech velmi starých vlkodlaků, kteří si sem přichází pro smrt, protože jim z dlouhověkosti už hrabe.

Bran vzal malinkou Mercy pod svá křídla i přesto, že byla kojotí štěně a ne vlčátko, a sehnal jí náhradní rodinu. Vyrůstání v této smečce pro ni nebylo lehké, protože nepatřila nikam. Nepatřila mezi lidi, nepatřila hlavně mezi vlkodlaky, kteří jí to rádi dávali sežrat, a neměla ani kámošky vlkodlačky, protože ty ji neměly rády kvůli tomu, že na rozdíl od nich mohla jednou porodit živé děti. Do toho se zabouchla do Branova syna, staletí starého doktora Samuela, který si před ní ale vždy hrál na "mnohem mladšího" a kvůli němuž ji nakonec Bran poslal zpátky k matce a její nové rodině.
U té Mercy ale dlouho nežila, brzy se osamostatnila, chvíli dělala na benzínce, pak začla pracovat v garáži jednoho starého Němce, který je jen tak náhodou velmi starým a mocným fae. No nemá to štěstí na ty mocné bytosti?!
Fae jsou různé potvory, něco mezi vílami, zlobry, elfy, obry, troly a od všeho trochu. Magická stvoření, ale ne jako Zvonilka, spíš jako Zubní víly z Hellboye.
Tento německý morous po letech odchází a přenechává jí garáž. Navíc se vedle jejího domu nastěhuje panovačný (ale sexy) alfa Adam a jeho smečka. A zde se dostáváme k začátku Měsíční písně.


Adamův vzkaz

Co se týče samotného děje, je nám představená Mercy, která u sebe zaměstná mladého tuláka, čímž dostane sebe a Adamovu smečku do průseru. Adama skoro dobijou, a navíc mu unesou dceru. Pak se skoro vše točí kolem její záchrany a pátrání po vinících.

Těžko si po devíti letech vybavuji první dojem, rozhodně to bylo již výše zmíněné překvapení nad tím, že to není jen další slaďoučký deníček plný nevyzrálých vztahů a zápletek jak z Ošklivky Betty, a také dychtivost po více stránkách. Knížku ale čas od času znovu vezmu do ruky a pročítám si oblíbené pasáže, takže zůstává v mé paměti čerstvá.
Briggs vyniká v psaní vedlejších postav, a že jich tam má tunu. Jsou různorodé a nezaměnitelné (alespoň ve většině případů). Nutí vás chtít vědět víc a víc o každé z nich. Ty postavy, které byste měli nesnášet, opravdu nesnášíte, z mocných bytostí máte respekt a sympaťáky byste chtěli mít za kámoše. Děj plyne pravidelně spíš ze začátku, později se toho mele v celku dost na méně stranách a občas se mi v tom nastalém chaosu pletly postavy, než jsem si je v hlavě roztřídila.

Propracovanost celého Mercyina univerza je velmi dobrá, protože si nehraje na nic velkolepého, ale staví spíš na realitě - jak by to nejspíš fungovalo, kdyby to bylo možné. Zajímavé je fungování vlkodlačích smeček a jejich hierarchie, o tom ale více až u recenze na druhý díl Krevní pouto.

Název: Měsíční píseň
Autor: Patricia Briggs

Databáze knih