Prosinec 2018

Dvanásť československých ciest do pekla. Po koľajniciach.

31. prosince 2018 v 8:00 POVÍDKY


Pristúpili?


Mám kamaráta fotografa, čo svojho času fotil hlavne koľajnice - občas ako ponuré zátišie, občas na pozadí s peknými ženami, ale koľajnice tam boli vždy. Raz som sa ho spýtala, čo ho na nich tak fascinuje. Povedal, že nevie, sú proste fotogenické. A majú vraj pekné krivky. Niekoľko rokov po tomto rozhovore, pri čítaní Kolejí smrti, som si na jeho fotky zase spomenula. A už začínam jeho malú posadnutosť trochu chápať. Koľajnice môžu byť mĺkvi svedkovia rôznych udalostí.

Koleje smrti je zbierka hororových poviedok, ktorú spolu s ďalšími deviatimi českými aj slovenskými autormi zostavili Mark E. Pocha, Lenona Štiblaríková a Katarína Soyka z vydavateľstva Hydra. Pozoruhodné je, že všetky poviedky nechávajú v materskom jazyku autorov, za čo veľmi ďakujem - nie je to tak dávno, čo sme s Mayou hundrali nad prekladaním českých diel do slovenčiny a naopak.
Všetky poviedky spája jeden spoločný motív - prekvapivo, koľajnice. Metro, vlaky, električky, aj húsenkové dráhy môžu v určitých momentoch pôsobiť naozaj desivo. Každý z príbehov vo mne zanechal inú zmes pocitov, preto som sa rozhodla, že recenziu neodbijem len súhrnným odstavcom, ale jednému za druhým adresujem pár konkrétnych slov. Tak sa spolu vydajme na dvanásť hrôzostrašných ciest.

Prvá cesta: Úvod do Lepidopterofóbie
Na strednej škole som mala spolužiačku, čo sa šialene bála motýľov. Ako sa niekto môže desiť lietajúcich kvetov, som nikdy nepochopila. Dobre, teraz už áno. Príbeh Anny Olejárovej Pod dohľadom mŕtvych očí o strašidelnej húsenkovej dráhe je pomerne originálny, zábavný a s popkultúrnym požmurkávaním pracuje veľmi pekne. Miestami som si vybavila to lepšie z Kingovej poviedkovej tvorby, čo je na jednej strane pozitívne, na tej druhej však príbeh trpí presne tým istým, čím aj Kingove diela - príliš veľa popisov a príliš rozťahaný dej. Je mi jasné, že časť v tuneloch je kľúčová, rovnako aj cesta k pointe, niektoré odstavce by som však bez milosti vyhádzala.

Druhá cesta: Lovci duchov na jazde svojho života
Čítali ste knižku Nekromant Johannes Cabal? Ak nie, tak si ju prečítajte. Príbeh Martina Paytoka na mňa totiž pôsobil ako jej nepriznaný sequel - hoci Nekromant je skôr vtipný než desivý. Na Poslední jízdě vidno, že téma z predošlej poviedky sa dá spracovať aj svižnejšie. Je fakt, že dej sa veľmi nevenuje tomu, čo sa stane, keď sa vláčiky húsenkovej dráhy dostanú do útrob Strašidelného hradu, priestor je skôr venovaný udalostiam, čo sa odohrávajú mimo neho. Poviedke to však neuberá na atmosférickosti. Veľkú radosť mám znova raz z občasných popkultúrnych narážok a vtipných hlášok. Náhoda? Nemyslím si.

Tretia cesta: Nielen vlaky jazdia po koľajniciach
Poviedka Šeptáno do tmy od Haniny Veselej vo mne zanechala trochu rozpačité pocity. Do stretu sa totiž dostali moje cynické a romantické ja. Zhruba do troch štvrtín je príbeh technicky aj obsahovo výborný, hutný a znepokojujúci; nápad zasadiť fantazijnú dejovú linku do reálnych historických udalostí ma potešil. Problém mám s koncom, ktorý presne ukazuje, prečo sa podobnému žánru za normálnych okolností vyhýbam - na mňa príliš veľa pátosu a nabubrelých slov. Pointa navyše prinútila moje cynické ja prevracať oči.

Štvrtá cesta: Keď prespíte na blbom mieste
Po predošlých počinoch mi Po trati prišla ako jedna z menej originálnych poviedok. Z literárneho hľadiska je naozaj vydarená, niektoré obrazy a slovné spojenia sú pekné a nové, dejovo však zostáva v šedom priemere. Tak trochu som dúfala, že príbeh zostane v realistickej rovine a obmedzí sa len na konflikt ústredných postáv, aj z toho by sa dalo vyžmýkať pár ťaživých momentov. Duchárska bodka je v tomto prípade trošku nazvyš. (Mimochodom, keď tak pozerám na názov poviedky, skrýva sa v ňom celkom výstižná slovná hračka. Zaujímalo by ma, či ju Honza Vojtíšek plánoval.)

Piata cesta: Dôležité je vybrať si správnu električku
Na toto som čakala. Uzavretý priestor, pár cudzích ľudí a veľa krvi. Poviedka Františky Vrbenskej Můra v lampě ma potešila nielen dejom, ale aj jeho spracovaním. Autorka vie, ako predať atmosféru, aj ukladať slovíčka, často vytvára skvelé, ba až čiernohumorné prirovania a metafory (pojem "šlapať ako decko s obrnou" budem používať). Iste, pointa nie je tak prekvapujúca a po druhýkrát v rámci zbierky som nadobudla pocit, že ducharina mohla ustúpiť realistickejších hrôzam a ničomu by to neuškodilo, ale v konečnom dôsledku to nevadí, všetko klape, ako klapať má. A ja asi cesty nočnými spojmi na čas vynechám.

Šiesta cesta: Vlak medzi svetmi
Návrat domov od Jaroslava Lupečku je jedna z tých poviedok, ktorá sa len ako poviedka tvári a v skutočnosti je prológom k nenapísanému románu - príbeh nemá svoj vlastný uzavretý priestor. Téma je skvelá, jej podanie však na mňa pôsobilo nekonzistentne, text mi miestami pripomínal decko, ktoré sa snažíte ráno vychystať do školy, ale ono vám strapaté a nahé behá po dome, zatiaľ čo vy sa naňho, celí spotení, snažíte zaútočiť hrebeňom a mydlom. Navyše neznášam, keď sa autori v dielach uchyľujú k únavným vysvetľujúcim pasážam. Ako keby neexistovali iné prostriedky, ako čitateľovi odovzdať určité informácie. Pôsobí to amatérsky. Škoda.

Siedma cesta: Na chatu s cigánskym prekliatím
Pri hodnotení poviedky Rajecká Anča budem zrejme jemne zaujatá. Katarína Soyka je moja rodáčka a s radosťou som zistila, že ma berie na výlet po mne veľmi dobre známych lokalitách, akurát v trochu inom svetle. Žilinská stanica Záriečie, kde prakticky príbeh začína, ma ako mladšiu desila tiež, ďakujem teda Kataríne, že moju niekdajšiu traumu privolala späť. Samotný príbeh sa zaujímavo a nepredvídateľne rozvíja, mrazí presne tam, kde mraziť má (čítala som ho večer cestou domov v električke a nebolo mi všetko jedno), pointa nie je ani doslovná, ani príliš otvorená, navyše sa pekne prelína s realitou a necháva čitateľa na pochybách, či sa všetko skutočne odohralo. Jediné, čo ma miestami štvalo, boli zbytočne opakujúce sa informácie, ktoré príbeh občas spomaľovali, text by som rozhodne ešte preškrtala.

Ôsma cesta: Nechoďte tam, keď prší
Konečne som sa dočkala aj poviedky, kde sa pôvod hrôz skrýva v realite. Ivan Kučera vo Vozňovisku ukázal, že to nielen ide, ale že so správnou zápletkou to ide veľmi dobre. Príbeh o dvoch policajtoch a jednej mestskej legende bol hutný, nepríjemný a dostatočne desivý. Len keby ma tak strašne nesrali hlavné postavy! Vozňovisko je vlastne prvá poviedka, kde som si priala smrť oboch ústredných aktérov - ich pubertálne pošťuchovanie a dementné hlášky ma skôr vytáčali než bavili. Navyše moje lingvistické ja utrpelo maličkú ranu - napočítala som viac než desať bohemizmov, čo je na rýdzu slovenskú poviedku priveľa a len kazili dojem.

Deviata cesta: Výskum, ktorý sa stal posadnutosťou
Po tretíkrát v krátkej dobe mi osud prihral do cesty Lenonu Štiblaríkovú. A po tretíkrát ma zatlačila do stoličky. Je to definitívne, túto autorku budem ešte veľmi pozorne sledovať. Jej Vagón uprostred lesa je znova raz veľmi originálny a veľmi pôsobivý počin. Pri čítaní som si z nejakého dôvodu spomenula na Lovecraftovu tvorbu - hoci s ňou nemá až tak veľa spoločného, ťaživá atmosféra poviedky, zvláštna téma, jej spracovanie a pointa mi Lovecraftove diela občas pripomínali. V jednej recenzii som raz tvrdila, že kopírovať Lovecraftov štýl je asi tak možné ako zbúchať v šope za domom raketu, čo prekoná rýchlosť svetla. Nuž, z Lenony sa možno stane vesmírna inžinierka.

Desiata cesta: Do Budapešti už len autom
Štýl Marka E. Pochy ma baví. Prelínanie moderného hororu a archaickej slovenčiny je úderné, a pritom nepôsobí pózersky. Pod povrchom je napínavá a správne temná poviedka, kde sa opäť raz miesto nadprirodzených hlásia k slovu celkom prirodzené sily. Mark, rovnako ako v románe Dom 490, pracuje s klišé a s tak trochu kingovskými témami a prvkami (rozvrátená rodina, trauma z minulosti, groteskné myšlienkové pochody), na rozdiel od románu však upúšťa od popkultúrnych narážok a berie sa trošku viac vážne, čo však vôbec nie je na škodu. Poviedka mi príjemne utiekla, aj ma dostatočne znervóznila a zdá sa, že Mark sa konečne naučil, ako písať prekvapivé zvraty a pointy. Len keby sa naučil gramatiku, už pri druhom jeho diele som mala nutkanie vziať si do ruky červené pero. Mimochodom, ak chcete ešte nejaký príbeh z budapeštianskeho metra, pozrite si film Kontroll (vystrašiť vás nevystraší, ale pobaví určite).

Jedenásta cesta: Práca, ktorá sa neodmieta
Michaela Merglová tiež začala na záhrade fušovať do výroby kozmických plavidiel. Ale zatiaľ čo Lenona sa o toto remeslo "len" solídne obtrela, Michaela vytvorila čosi, čo by nás azda mohlo na nejakú tú planétu mimo galaxie aj dopraviť. Pri čítaní jej poviedky Ve tmě světlo som sa nemohla ubrániť dojmu, že v skutočnosti čítam Lovecraftovo zabudnuté dielko - rovnaké jazykové prostriedky, rovnaký popisný štýl, dokonca aj téma mi prišla ako čosi, čo by Howard v 21. storočí rád chytil do ruky. Nejde však o bohapusté kopírovanie, v poviedke možno nájsť aj jedinečný rukopis, nové prvky a svojský rytmus. Tým je vlastne povedané všetko - Michaelin počin ma bavil a spôsobil mi celý pelotón zimomriaviek.

Dvanásta cesta: Sprievodcov zájazdov nikto nikdy nevidí prichádzať
Moje celkom prvé stretnutie s Ivanou Molnárovou Dubcovou bolo tak trošku ikonicky počas čakania na štyri hodiny meškajúci rýchlik. Jej poviedka Subjekt Z ma vtedy dostatočne zabavila. Teraz som síce na žiadny spoj čakať nemusela, Zájazd!!! mi ale znova raz spestril deň. Možno dokonca o kúsok viac ako predošlá poviedka. Ivana píše dobre, svižne a zbytočne sa neutápa v detailoch, ak nie sú potrebné, navyše v Zájazde spracúva klišéovitú tému veľmi invenčne, ba dokonca až vtipne (scéna s ružencami je môj osobný víťaz). Minule som jej vyčítala ošúchanosť niektorých tém a primálo uveriteľnej chémie medzi postavami, nič z toho sa teraz nekoná, práve naopak, na veľmi malom priestore mi ponúkla dostatok odôvodnenej psychologizácie. Za mňa dobré.


Túto jazdu som si pekelne užívala. Koleje smrti je veľmi pekne zostavená zbierka, ktorá vás prevedie celým spektrom hororových subžánrov. Som rada, že sa podobné československé projekty realizujú a hádam ich bude ešte viac. Nech sa už konečne aj Česi naučia po slovensky.

Autor: Kolektív autorov
Názov: Koleje smrti

Kristína Halaganová


Praxe nevzdělanosti je sice zajímavá polemika, ale kdo ji má vlastně číst?

30. prosince 2018 v 13:24 NON-FICTION

"...a to charakterizuje experta na vzdělání vůbec: přesvědčení, že aktuální vzdělávací systém je nejhorší, jaký si lze pomyslet, a že hrozící katastrofu může odvrátit jen zásadní vzdělanostní revoluce."



Život je krásný, když jste studentem. Tedy aspoň se vám to všichni pracující snaží namluvit, ať už z čistého a nefalšovaného přesvědčení, nebo ze zoufalství nad vlastním pracovním životem. Nicméně zeptejte se studentů a málokdo vám poví více než tři pozitivní věci na vzdělávacím systému - a ty tři, které zvládnou, budou pravděpodobně přestávky, prázdniny a obědy. Zkrátka a dobře, chce to trochu změnit. Školská reforma, Finsko, vzdělání z dob průmyslové revoluce… to vše na nás číhá v každé debatě o současném vzdělání. Otázkou však je, zda-li se ubíráme s reformami správným směrem.

V Rakousku jsou s revolucionářstvím ve vzdělání trochu dál, byť se jim centralizováním přijímacích i maturitních zkoušek a podobnými záležitostmi začínáme kvapem přibližovat. No a právě rakouský vzdělávací systém a zejména jeho nešvary si vzal na mušku literární vědec a filosof, především ale vysokoškolský učitel, Konrad Paul Liessmann. Ten je ve světě spojován zejména s další jeho knihou o vzdělání - Teorií nevzdělanosti. Přemítám zda právě Teorie nevzdělanosti není to, co mi chybí, abych plně pochopila Praxi nevzdělanosti. 160 stránkový polemický spisek je totiž zajímavý, avšak mám pocit, že zároveň vlastně úplně k ničemu. Respektive nemohu přijít na to komu je určen…

Knížka je rozdělená na kapitoly, podle toho, na co chce zrovna autor nadávat. Probere přitom většinu změn ve školství v moderní době, ať už se jedná o pokročilou techniku (powerpoint, google) či uplatňování otázky "K čemu to je dobré v reálném životě?" jako hlavní orientační linky v procesu vzdělání. Spis je to skutečně zajímavý, ovšem nečte se úplně hravě. Jednoduché myšlenky jsou vyjadřovány zbytečně složitě a cizí slova jsou sázena za sebe jak na běžícím pásu. Přitom kdo ta slova zná, ten strávil ve vzdělávacím systému tolik času, že mu kniha může být dobrá leda tak k pokývání hlavou "ano ano, to já tvrdím pořád" či naopak občasnému usouzení, že autor má sice pravdu, ale už nezmiňuje druhé stránky záležitostí, popřípadě úplně pomíjí jiné okolnosti hrající důležitou roli v řešené otázce. Pro ty, pro které by spisek naopak byl nejpřínosnější, tj. ti, kteří již ze školy vyšli dávno a mají o něm pouze zkreslené představy, či ti, kterým vzdělávací systém ovládá většinu života (středoškolští a vysokoškolští studenti) a kteří by aspoň mohli nahlédnout za obzor svého vzdělání, pro ty, bude zbytečně těžké autorovi porozumět. To je důvod, proč nemohu najít jasného cílového čtenáře. Skoro se mi zdá, jako by Liessmann psal tuto polemiku sám pro sebe.

Sedělo by to i k celkovému charakteru knihy, která na mne působí dojmem detailně rozpracovaných poznámek k veřejné debatě na téma krize vzdělání. Útok bez obrany ale, dle mého, pozbývá hodnoty. Liessmann sice jako jakousi druhou stranu mince nabízí "návody" jak z daného problému ven, bohužel jejich výklad je ale pravý opak předešlé kritiky - jednoduché, krátké myšlenky, nepodrobené absolutně žádnému bližšímu zkoumání. Tak se vlastně odbývá to co by bylo nejzajímavější, zatímco kritika je zbytečně omílána dokola dokolečka. Nicméně na přečtení si pár stránek ucelené kritiky současného trendu reforem ve školství není vůbec nic špatného.

Pokud nehledáte v textu odpovědi ani objektivní pohled ze všech stran, ale postačí vám si spolu s autorem zakroutit hlavou nad tím, co se to v tom školství kuchtí, a zároveň jste ochotni prokousat se mořem cizích slov a termínů, pak je pro vás Hodina duchů ideální, byť bude asi lepší nejprve přečíst Teorii nevzdělanosti.

Název: Hodina duchů - Praxe nevzdělanosti. Polemický spis.
Autor: Konrad Paul Liessmann

Klára Grohmannová


"Nespútané srdce" je blbé, ale našťastie zábavné vo svojej absurdite

29. prosince 2018 v 17:13 ROMANCE

#zosvetaHarlekýnok1

Príbeh čitateľa zaveje do odľahlého a ľudoprázdneho mestečka v Spojených štátov Amerických, ktorého spoločenský život sa rovná nule. Turisticky atraktívnym ho robí jedine legenda o lesnom mužovi, ktorý vraj žije roky bez pomoci v miestnych horách. Hneď mi doplo, že stojím pred príbehom lásky medzi drsným divochom a ženou.

Ona pracuje ako doktorandka na antropológii v Los Angeles a vyberie sa napísať dizertačku o divochovi. V Amerike majú asi nedostatok iných tém na skúmanie a sekty či fundamentalistickí kresťania sú nudné. To pravé vzrúšo bude asi moderný Tarzan. On žije v divokých lesoch na úteku pred údajne krivým obvinením zo zločinu a plný výčitiek svedomia. Skoro mi ukvapla slza nad jeho tklivým osudom. Ona, aby ho našla, sa ponúkne ako návnada a do toho lesa vstúpi s jeho úhlavným nepriateľom, ktorý ho plánuje zabiť. Ten ju začne v lese opitý znásilňovať, pretože to robia všetky nesympatické charaktery so ženskými postavami v románoch. Odrazu sa zjaví On...pretože ho žena po toľkých rokoch sexuálne abstinencie naozaj privábila. Musel mať veľmi vyvinutý čuch, asi ako Arnold v Komande, ktorý cítil nepriateľov po vetre. Potom si Ju zranenú odvedie do svojej jaskyne, v ktorej musia spolu stráviť zimu kvôli závejom snehu. No hotový splnený sen, stráviť s neumytým neučesaným sexi divochom dve mesiace v jednom priestore. On predstavuje akýsi ideál vznešeného divocha. Na prvý pohľad pôsobí ako drsný, ale vo vnútri je citlivý a zranený človek. Po večeroch študuje filozofického knihy v prútenom kresle, vyrába odevy z kožiek a suší mäso v odlúčení od civilizácie, ktorá ho odvrhla. Túto pózu si ale neudrží, pretože sa veľmi rýchlo dozvieme, že ho hmotne podporuje spolubojovník jeho otca z Vietnamu - alkoholik, že ten zločin naozaj spáchal a že je len odmieta prevziať zodpovednosť za svoj život. Úprimne, s týmto hlavným hrdinom som nesympatizoval a ani tridsať opisov jeho sexi hrude mi k tomu nepomohlo.

Nespútané srdce trpí absenciou akýchkoľvek vedľajších postáv, ktoré by dej spestrili. Niekedy po prvej tretine knihy sa dej presunie do jaskyne a zvyšok deja až do konca knihy tvoria vnútorné a vonkajšie monológy či dialógy postáv. Rozhovory medzi Ním a Ňou nepatria k tým najbystrejším, skôr by som ich tipoval na autorkine predstavy o fantáziách znudených žien v domácnostiach, ktoré márne čakajú na statného nadsamca s nadpriemerným údom. Áno, aj On z Nespútaného srdca disponuje značnou vypuklinou v oblasti rozkroku.

Autorka navyše asi v živote nestretla človeka, ktorý by pracoval na univerzite. Ináč by ju pravdepodobne nenapadlo urobiť zo ženy, ktorá si na univerzite musela osvojiť racionálny spôsob uvažovania, tak dementne sa správajúcu postavu. Ona sa správa bizarne emocionálne, pretože je žena. Zo všetkých intelekt urážajúcich (a dušu zabávajúcich) príkladov vyberiem aspoň dlhý úsek knihy, v ktorej Ona utečie zo zajatia v jaskyni a skoro umrie v snehovej búrke. Našťastie má On veľký sval, zvýšenú toleranciu voči blbote a celé toto dobrodružstvo posunie dej knihy k soft porno záverečnej tretine, v rámci ktorej pretrtkajú tak dva týždne v tempe lepších pornohercov.

Nespútané srdce sa tak nechtiac stáva mimoriadne zábavným čítaním, pretože autorka odhodila akúkoľvek logiku a sústredila sa len na opis ideálnej a vášnivej lásky v jaskyni. V prípade "Divokého srdca" tvrdo narážame na dlažbu reality brakovej ženskej literatúry. Výsledkom čítania sa stali permanentne nadvihnuté kútiky pier, spojené s očakávaním ďalšieho farbistého opisu muskulatúry vznešeného divocha.

Michal Puchovský



Mejdan na konečné: keď neviete, čo so životom, naserte čo najviac ľudí

28. prosince 2018 v 10:00 KOMEDIE

Dôchodok je sranda, keď viete, ako s ním naložiť.


Od doby, čo Jonassonov storočný starček vyliezol z okna a zmizol, sa roztrhlo vrece s knižkami o veselých dôchodcoch. Odrazu sa ukázalo, že život po šesťdesiatke nekončí a ešte stále si môžete udržať zmysel pre humor, hoci sotva udržíte moč. Trend zasiahol aj Česko a hoci si stále myslím, že Škandinávci by mali mať patent na písanie podobných tém, bola som zvedavá, koľko vody sa namúti v domácich riekach. Nuž, menší vír Mejdan na konečné určite spôsobil.

Knižka je príbehom troch dôchodcov, ktorí prídu k záveru, že je pod ich úroveň a inteligenčnú kapacitu celý zvyšok života kŕmiť holuby a hádať sa s ľuďmi na pošte, a tak dajú dohromady niekoľko drobných aj väčších vtipov, ktorými spoľahlivo dráždia okolie. Okrem iného zavítajú do Bruselu, Národného divadla, či na konferenciu istej kozmetickej značky. Pritom nesmú chýbať litre alkoholu a debaty o príbuzných, politike a o tom, do akých sračiek náš svet speje.

Zastávam teóriu, že chlapi majú tri životné míľniky: detstvo, pubertu a smrť. Štěpánek mi túto domnienku vo svojej knihe len potvrdil. Jeho traja hrdinovia sú síce fyzicky dávno za zenitom, v podstate sa však správajú ako banda tínedžerov, ktorí si užívajú prítomnosť a nehľadia na dôsledky. S radosťou vytáčajú v podstate hocikoho - od operátorky Českých dráh, až po vlastné deti; všetko robia s naoko bohorovným pokojom a istou dávkou nadhľadu. Nemôžem si pomôcť, ale v hlavnom rozprávačovi som videla vlastného deda, myslím, že by do ich partie ľahko zapadol -tým pádom som presvedčená, že všetky tri postavy sú vykreslené naozaj uveriteľne a mám ľahké podozrenie, že inšpiráciu autor našiel kdesi vo svojom okolí.

Bavil ma pohľad do hláv dôchodcov. Jednak som konečne pochopila, prečo sa správajú, ako sa správajú, prečo rozdávajú rady, aj keď ich o to nikto nežiada a prečo si myslia, že len oni vedia, ako má svet správne fungovať. Všetci traja boli vlastne na zabitie, ale tak nejako vám ich je ľúto - kedysi niečo znamenali, teraz sú skôr na príťaž, predovšetkým rozprávač ako niekdajší riaditeľ veľkej firmy trpí tým, že odrazu nie je užitočný a nemá prečo vyliezť z postele. Takže napriek ironickému podtónu celej novely pocítite trochu tej trpkosti, ktorá občas zo stránok preskuje.

Veľkým plusom je aj autorov štýl. Hoci za normálnych okolností neznášam príliš popisné knihy, tu mi to nevadilo - príbeh totiž aj napriek tomu veľmi pekne odsýpa a podchvíľou vás počastuje nejakým bizarným momentom. Párkrát som vybuchla do smiechu aj na verejnosti (nie, žiadny elegantný ženský smiech, ale skutočný, hlasný rehot), čo malo za následok, že pár ľudí naťahovalo krk, aby zistili, na čom sa zabávam.

Pri čítaní som si niekoľkokrát spomenula práve na Škandinávcov - knižka totiž obsahovala presne tie prvky, s ktorými na sever od nás vedia tak pekne pracovať: minimum klišé, žiadne patetické a ubolené reči a skvelý humor, v ktorom však ľahko definujete aj vážnejšiu notu celého príbehu. Nebyť občasných narážok na českú politickú či kultúrnu scénu, bez problémov by som autora národnostne zaradila bližšie k polárnemu kruhu.

V tejto českej rieke som však našla aj pár mŕtvych rýb. Hlavne jednu. Hoci sa totiž knižka tvári ako ucelené dielo, lepšie by fungovala ako zbierka poviedok. Kým sa trojlístok zíde, prežijete nikam nevedúce kapitoly s ústredným aktérom a stále čakáte, kedy sa dej začne posúvať. Nuž, nezačne. Naozaj sa jedná len o súhrn zábavných epizód zo života večne uhundraných dôchodcov. Chýbala ústredná dejová linka, ktorá by príbeh držala pokope (aj keby sa celý čas len snažili získať aviváž v akcii). Keď sa teda dopracujete na koniec, bránica vás síce zaručene bolieť bude, zažijete však pocit, ako keď bežíte za svetlom na konci tunela, a kým k nemu dobehnete, tak zhasne.

Názov: Mejdan na konečné
Autor: Stanislav Štěpánek

Kristína Halaganová


Obdoba severské krimi v Ostravě – Vila na Sadové

27. prosince 2018 v 9:33 | Jana |  KRIMI A THRILLERY

Neuvěřitelně neuvěřitelný ale přesto dost kvalitní příběh a trocha historie, ze které mrazí...

Knihu znáte a ptáte se, proč ji přirovnávám k seveřanům? Tak třeba proto, že pro opravdu bestiální kousky to nemá autor daleko, příběh má po nudném úvodu svižný děj, události navazují a je neuvěřitelně neuvěřitelný. Liší se snad jen lokace a druhá dějová linka - ta je mnohonásobně lepší než kterýkoliv doplňující děj u severské krimi.

Ráda bych zdůraznila, že nejsem znalá historie naší země v době nacistické. Ve škole jsme k tomu buď nedostali, nebo jsem se naučila na písemku a šlus. Sama jsem ty hrůzy nevyhledávala. Knihu samotnou jsem si vybrala především kvůli netradičnosti. Na českých pultech jí podobná, teď už vím že i kvalitou, prostě nějak chybí. Zasazení děje do mé milované Ostravy touhu po ní jen posílilo. V neposlední řadě jsem prahla zvědavostí, jak se autor chopí hlavní hrdinky …

V anotaci na přebalu knihy se dozvíte, že jde o dva příběhy, jeden historický, druhý aktuální. Oba dva se točí kolem vily na Sadové ulici v Ostravě. Oba dva jsou svým způsobem velice kvalitně zpracovány a jejich závěr je příjemný - potěší. Historická část, která je opravdu tak jen třetinou knihy a autor jí věnuje vždy konec kapitoly, je mnohonásobně zajímavější. A tak, jak to je zpočátku krátký odstaveček, tak ke konci již jde i o stránku historie. Nevím, zda šlo o věrohodné poznání, ovšem vše bylo uvěřitelné - plus autor sám potvrdil, že mluvil s pamětníky a hledal v archivech. Kdo kraj zná, pro toho to bude zajímavé čtení.

Bohužel dějová linka táhnoucí se současností je slabší. Slabší než ta historická, samozřejmě. Je neuvěřitelná, plná stereotypů a klišé. Muž (autor) píše jako padesátiletá žena. Nevěřila jsem mu. Nešlo to. I když popisoval věci reálně, nevynechal snad jediný aspekt života žena, prostě bych jako hlavního hrdinu měla raději chlapa. Na druhou stranu díky Bo, Babině, hlavní postavě, je kniha excelentním dárkem pro tchyně nebo ženy kolem padesátky. Čas od času jsem se pozastavila nad tím, zda by moje máma (aktuálně 49 let, hbitá, mrštná, stále akční a v pohybu) všechno v knize popsané zvládla. A musím říci, že zde se autor sekl jen maličko. Ale i tak, neuvěřitelnost příběhu přímo řve ze stránek - pokud ji nepřeruší nějaká fakt ohavná smrt. Klobouk dolů, to je na Čecha dost dobrý. Některé mučící praktiky by s radostí ocenili nacisti v historické lince příběhu … Doplňující postavy Bo jsou ... tabulkové ... Nejspíše si autor napsal seznam postav, jim pak dodal jména a odškrtával si je, že je v příběhu použil ...

Velikou radost mi udělal jazyk knihy. Přátelé, kdo milujete Ostravu a kraj kolem, ale nežijete tam už - je to pecka. Ze začátku se Richard Sklář, autor, držel zpátky. Ale s napětím a akcí rostl i výskyt ostravštiny a to je pak lahoda. Potěšení pro oko a duši zaručeno. A kdo v kraji žijete, kupujte rovněž. Je prima mít doma knihu psanou částečně vlastním jazykem.

Název: Vila na Sadové
Autor: Richard Sklář



Jana Modřínová


Ženské neumí psát akci. Kristýna Sněgoňová ano! Krev pro rusalku - surová noire detektivka z prostředí Brna je toho důkazem.

24. prosince 2018 v 22:34 KRIMI A THRILLERY

"Příběh, který stojí za to, od holky ostré jako břitva." - František Kotleta



Když se mi dostala do rukou tato brožovaná kniha od nakladatelství Epocha, to, co jsem si myslela, rozhodně nebylo nic pěkného. Nekvalitní a špatně vyphotoshopovaná obálka připomíná lacinou fantasy harlekýnku a ženské jméno autorky mě doslova znechucovalo. Feministky mě asi teď sežerou za živa a od zítřka mi budou házet svoje špatně upečené muffiny do oken místo cihel, ale my ženské opravdu neumíme psát. Nebo při nejmenším neumíme psát akci. Vždycky je to jeden velký maglajz, ve kterém je akorát všechno hezky popsané, ale to je všechno. Máme nadání na detail a překrásně umíme popsat místo činu v detektivkách, dokážeme vyjádřit pocity jiné ženy, romantiku, rytíře a skvěle vyprávíme pohádky. Ale na akci prostě nemáme nadání. Máme to prostě v genech. Buďme trochu sexisti a přiznejme si, že na ženském talentu empatie a umění jednou rukou žehlit, druhou vařit, třetí chovat dítě, čtvrtou si psát s kamarádkou, pátou přepínat kanály na televizi a šestou ještě vyzvedávat poštu není nic špatného. Stejně jako je u chlapa větší pravděpodobnost, že bude umět opravit stoupačky, že mu střelba z mosinu nevykloubí rameno, že naseká dřevo bez toho, aby si amputoval nohu a vůbec bude tak nějak s nářadím šikovnější. A taky mají chlapi dar napsat akční scénu tak, aby se v ní čtenář vyznal, a zároveň aby se v ní něco dělo. A taky umí autentičtěji popsat jiného mužského.

U Kristýny Sněgoňové si úplně nejsem jistá pohlavím. Kdybych ji neviděla naživo a opravdu si nepotvrdila to, že je to drobná růžovovlasá dívčina, která se upřímně rozplývala nad tím, že viděla, jak si rozečítám její knihu, dala bych ruku do ohně za to, že je její jméno jen pseudonymem pro nějakého týpka s širokými rameny a pivním kryglem vedle laptopu. Tak skvěle je urban fantasy detektivka Krev pro rusalku napsaná.

Hlavní hrdina, Dominik Stolbenko, je totální kretén. Táhne mu už na kristova léta, pracuje jako policajt a je tak zamindrákovaný, až by si zasloužil vzít na plocho mečem. Ale protože jsem takových idiotů už potkala po čertech hodně, tenhle chlupatý působí fakt realisticky. A o lepší znázornění se stará i precizní první osoba psaní. Což je další důvod, proč mi tahle kniha přijde tak speciální, je málo bab, co umí psát za chlapa a nestojí to za pendrek. Stolbenko pracuje na speciálním odělení, kde řeší kriminální případy, které spáchaly víly. Ano, příběh se sice odehrává v Brně, ale jak už jsem řekla, jedná se o urban fantasy, takže je do knihy přidaná další humanoidní rasa. Rusalky, žínky a meluzíny ale nejsou zrovna příjemná stvoření, na pohled jsou takové celé mokré, smrdí bahnem, občas zabijí a sežerou nějakého člověka, a celkově je moc nikdo nemá rád. A proto těm, které by i chtěly žít slušně, nezbývá nic jiného, než šlapat chodník. A taky umí ještě něco, pro co je lidé nemají rádi. Umí dočasně měnit podobu na člověka. Toho využije i Stolbenko a za jednou z nich začne chodit. Nosí ji z důkazního plechovky krve jako odměnu, když se mu změní na jeho kolegyni Danielu, kterou pak bude moci beztrestně sklátit. Jednou ale s tou skutečnou Danielou mají prověřit jednu vílu, která porušila zákon a natrefí právě na rusalku, která Stolbenka pravidelně obšťastňuje. Během nedorozumění víla Danielu v sebeobraně zabije. Stolbenko by mohl rusalku napráskat, ale napráskal by tím i sebe, že porušuje zákon, krade na oddělení zabavené plechovky krve, a ještě podporuje zakázanou změnu na člověka za účelem sexu. Takže se v zoufalství mrtvé Daniely zbaví a donutí rusalku, aby se za jeho zesnulou kolegyni začala v práci vydávat. A jako na potvoru se na oddělení objeví složitý případ. Někdo zabíjí víly. A dost brutálně a Stolbenko a jeho nově změněná kolegyně případ řeší, ať chtějí nebo nechtějí.

Musím říct, že mě hlavní hrdina sral už od prvního momentu, protože tak skvěle napsaného arogantního idiota jen tak v knize nepotkáte. Většinou je hlavní hrdina dobrák nebo alespoň sympatický antihrdina. Stolbenko ne. Věřím tomu, že ho budete nesnášet taky. Ale jak už to v knihách bývá, každý občas dojde k nějakému prozření. Naštěstí to není nic radikálního a Stolbenkův psychologický vývoj je přirozeně pozvolný a logicky vysvětlený. Nečekejte žádné přiblblé Shyamalanovy zvraty. Sněgoňová si výborně hraje s foreshadowingem, takže můžete sami uvažovat nad tím, zda je či není zahradník vrahem. A když budete dostatečně všímaví, vyřešíte případ i před Stolbenkem. Mi to samo o sobě bylo sympatické. Nemám ráda, když dávají spisovatelé najednou v knize změnu o 180° bez toho, aby tam byl předtím nějaký náznak. Potom mi to připadá, jako kdyby dal autor zvrat jen proto, aby šokoval, aby se něco najednou dělo. Celé je to pak umělé a kostrbaté. Skutečné umění je právě ten foreshadowing. Nenápadně a postupně čtenáře připravit. Seznámit s postavami, nechávat střípky skládačky. Tam zvláštní pohled, tam závan parfému, tam podivné mlčení v nevhodnou chvíli.

Krev pro rusalku považuji tak tak trochu za objev roku. A vzhledem k tomu, že tuhle recenzi píši na štědrý den, dokážete si asi představit, jak mě asi knížka musela zaujmout, že jsem riskovala hněv rodiny a raději předstírala žaludeční obtíže jen proto, abych se mohla schovat v koupelně, knihu dočíst a hned do světa zakřičet: "Tato kniha je kurva dobrá!"


Autor: Kristýna Sněgoňová
Název: Krev pro rusalku


Maya Allayí



Na jakém matroši jeli autoři těchto knih? Vol. 10 - Vánoce

24. prosince 2018 v 11:52 | Maya |  Na jakém matroši jeli autoři těchto knih?

Už dlouho jsme nedali další díl rubriky jebnutých knih a jejich přebalů. Ale že jsou ty Vánoce, tady máte pár tématických knih, které skutečně existují.

***

Barbar Santa


Santa jako antihrdina namísto rozdávání dárků seká hlavy dětí sekyrou. To chceme.

***

Vržední andělé - dostanou vás, když spíte!


Ano, toto je skutečná knížka pro děti. Nevím, co v ní najdete, ale pokud to stojí za to, napište nám.

***

Spojené státy VS. Santa Claus


Skutečný a vážný thriller o tom, že se banda lidí nasere na Santu za to, že se jim pravidelně vlámává do baráku a obžalují ho z nedovoleného vniknutí na pozemek. A následuje soud. Se Santou. A není to vtip.

***

Superman zachraňuje Santu


Superman je prostě frajer. Zvlášť v tomto vánočním speciálu. Mrzí mě, že tu nemám více knížek o Ježíškovi a i sem tlačím Santu, ale když ono je to takové vděčné téma.

***

Vytrtkaný do řiti krásnou fyzickou manifestací vánočního nakupování


Homoerotické sociální kritiky od Chucka Tingela tady máme pravidelně. Je to fakt prdel. Však mrkněte na naši recenzi na Vymrdaný librou - přeorientovaný na gaye socioekonomickou implikací Británie opouštějící Evropskou únii.

***

Pro dnešek končíme. Ale další čtvrtek jsme tady zase s další pěticí! Hledáte další díly této rubriky? Klikněte SEM!


Maya Allayí



Nejslabší ale nejsladší Místo pro každého

20. prosince 2018 v 15:29 KRIMI A THRILLERY

Detektivní klenot z nakladatelství Epocha

Třetí díl detektivního příběhu plného něžné romantiky z dávných dob fašistické Itálie byl vskutku velkolepý. Bohužel ne zrovna svoji detektivní zápletkou … Kdo četl Bolest a Prokletí, bude úvodí částí knihy nadšen. Bude si ťukat na čelo, že mi mléko z kojení syna vlezlo na mozek a měla bych si dát pauzu.

Kniha vás krásně ladně ukolébá a vy si při čtení budete vrnět jako kočka na ovčím rounu před krbem s miskou plnou tuňáka opodál. Představení zelenookého sexy komisaře Ricciardiho je, jako v prozatím každé knize, opět zajímavější než bylo v díle předchozím. Člověk si až říká, že celý jeho životní příběh bude další část zápletky, která protne všechna díla s tímto samotářem.

Na scéně se postupně objevují všichni, které známe z dřívějších vypravování. Vždy představeni tak, že se znalý čtenář nenudí - informace o postavách se doplňují. Ale i samy o sobě jsou postačující k porozumění vztahů. Prokládání textu myšlenkami okolních postav působí jemné vytržení, pokud se vám myšlenky toulají dál, než by autor detektivky sám chtěl. Nově je v knize dáno mnohem více prostoru pro vztah Ricciardiho a Enriky - celkově celý příběh je o vášni, tedy nemine ani tu jejich.

Bohužel vášeň mezi postavami je vrcholem díla. Co se týká nosné dějové linky příběhu, který se vine ve vedru Neapole (nevím, zda to je tím, že čtu díly po sobě v zimě a Místo pro každého u hořícího adventního věnce - ale ani jedna kniha ve mne popisem neevokovala roční období, které příběhy obalují), je slabší než díly předchozí. Dokonce snad úplně všechno je zajímavější než to, jak nakonec dopadne výsledek pátrání po vrahovi. Samozřejmě, na postupu hledání viníka by měla krimi povídka stavět. Bohužel zde jsme se dostali do bodu, kdy připravíme delikátní hostinu o několika chodech a … nechutná nám … nemáme vzpomínky na to, jak se nám pečená kachna na pivě rozplývala na jazyku … vzpomínáme, jak jsme kachnu dávali do trouby a přilili pivo, kterého jsem si lokli a pohladili kočku, která somrovala vedle trouby …

Ač dílo nepatří mezi nejsilnější co se do vražedné zápletky a množství krve týká, de Giovanni nám v Místě pro každého ukázal, že má obrovský potenciál vraždit zajímavě, volit neobvyklé postupy a přitom nás vodit parkem zamilovaných a užívat si to.


Název: Místo pro každého / Il posto di ognuno
Autor: Maurizio de Giovanni


Jana Modřínová


Vánoce 100x jinak a přece stále stejně

18. prosince 2018 v 13:40 NON-FICTION

Náhled do kriminálů, konc.táborů - i to bohužel patřilo k Vánocům ...


Asi i toho největšího ignoranta letos trklo do nosu, že naše republika má své 100. narozeniny. Ačkoliv nejsem fanouškem fotra Masaryka, velice si cením díla Sto let českých Vánoc na pozadí "velkých" dějin.

První veliké plus za mne získává přebal knihy. Ne kvůli barevnosti či obrázku. Název knihy na přebalu a hřbetu knihy korespondují! Konečně mohu knihu uložit do knihovny tak, aby nebyla "vzhůru nohama" nebo jsem si nekroutila krk (nebo ten problém mám sama?). Oproti tomu malým, skoro bezvýznamným, plus je kvalita papíru. Kniha díky tomu připomíná krásnou obrazovou encyklopedii - což vlastně více než třtinou splňuje a dobové obrázky v poslední třetině knihy vykouzlí úsměv, jak stále stejné a přesto jiné ty Vánoce jsou.

Další kladnou vlastností je kvalita papíru, veliké množství obrazového materiálu a především úžasná citace zdrojů. Jelikož jde o dílo víceméně mapující historii našeho státu, především tedy Prahy a Brna, jde o složitější čtení co se letopočtů a historických událostí týká. Pokud byste si dovolili časovou osu vypustit, hlavní dojem na vás udělá hrůza. I žáček základní školy dnes ví, že zrod republiky nebyl veselý. A když si to vše představíme v období Vánoc, svátků klidu a míru, je dost pravděpodobné, že budeme lehce zděšení. Podle mého názoru půjde ale o procitnutí, které by se mohlo přenést v pochopení tradičních Vánoc. Vánoc, které nejsou jen o dárcích. Nebojte se, pokud vás zajímají dárky, které si děti přály a které dostávaly, nebudete ochuzeni. Ale čím více budete číst, tím více vás pak bouchne do nosu ta komerčnost dnešních předvánočních a vánočních dnů. A možná když potom půjdete na vánoční trhy, budete na svět kolem sebe koukat s větší úctou a dýchatpravé Vánoce.

Jako slabinu knihy vnímám předjímání děje, opakování informací a jakousi rozháranost. To je ale způsobeno především tím, že události na sebe navazují a pro kompletní dokreslení situace bylo vhodné psát publikaci tak, jak je psána. Nevím, jak bych si formování a plynutí textu představovala. Způsob Petra a Pavlíny Kourových mi ale sympatický nebyl. I přes to jsem doma nahlas četla pasáže z knihy - je totiž plná hodně zajímavých informací, které nejsou vždy tak, jak jsme se učili ve škole. A už jenom proto bych ji doporučila jako dárek všem, které trošku zajímá historie našeho státu. Nebo rodičům či prarodičům - do sbírky a pro poklidné večery u vánočního stromečku a silvestrovských oslav.

Může se zdát, že kniha je lukrativní jen pro letošní Vánoce. Není tomu tak. Jak jsem sama zmínila - četla jsem i nahlas zajímavé pasáže. Tuto publikaci je sice vhodné věnovat letos, ale její kouzlo a přínos by mělo mít místo v knihovně každého z nás.

Název: Sto let českých Vánoc
Autor: Petr a Pavlína Kourovi

Jana Modřínová


Wilsonová je královna kontroverze! Kniha pro děti o vztahu s učitelem - Lekce lásky

16. prosince 2018 v 14:27 KNIHY PRO DĚTI

Příběh pro děti o tom, jak měla malá holka vztah se svým učitelem. Po té, co poprvé přišla do školy. Jelikož už mohla. Protože jeblý otec, co ji učil doma, dostal mrtvici. Naštěstí.


Wilsonovou mám ráda, ona umí podávat témata opravdu lidsky. Její knížky mě provázely celé dětství a pubertou. Hrdinové vždy procházeli těžkou existenční krizí, kterou podávala naivníma dětskýma očima, takže se s postavami dalo lehce ztotožnit. Zvlášť, když jsem sama vyrůstala ve velmi disfunkční rodině. Její knížky mi dávaly pocit, že tady na světě nejsem sama a i jinde je holka, která je na tom stejně blbě jako já. Jsem opravdu její velký fanoušek a i dnes si, jako dospělá, veškeré její knihy nalezené po antikvariátech poctivě horduji.

Kdo od ní nic nečetl, doporučuji však začít něčím jiným, než jsou Lekce lásky. Například Lolou Rose, Ilustrovanou mámou nebo Pusinkou, na které jsem psala recenze nedávno. Tyto knihy jsou totiž ještě v rámci možností normální. Na poměry Wilsonové. Ale Lekce lásky je její asi nejkontroverznější počin. O to je to víc hard core, že je stále psaná očima mladé dívenky. Proč? Dozvíte se.

Čtrnáctiletá Prue a její mladší sestra Grace se učí doma. Musí, protože jejich šílený superpřísný otec je nechce nikam pouštět. Jednou ale dostane během záchvatu vzteku mrtvici a není schopen pohybu. Jejich matka se proto rozhodne pro zcela logický krok, a proti vůli svého manžela upoutaného na lůžko pošle děvčata poprvé v životě do školy. Prue je šikovná ve výtvarné výchově a ihned se spřátelí s mladým a sympatickým učitelem, který si nechává říkat Rax. Ten shání občasnou chůvu pro své malé děti, aby si někdy mohl s manželkou vyrazit. Pruina rodina je na tom během nemoci jejího otce finančně špatně, proto se jim Rax rozhodne pomoct a najme jako hlídačku právě Prue. Prue ale nikdy nekomunikovala s žádným mužem a má je zafixované skrz otce jako nepřátelské a sobecké. Je to ale právě Rax, který ji naprosto okouzlí, a vzácných 10 minut, během kterých ji vždy veze po hlídání domů, se pro ni stanou smyslem života.

Dál už vám to pochopitelně nehodlám spoilovat, ostatně něco podobného se dozvíte i na obalu knihy. Wilsonová byla pro mě vždy frajerka a její knížky jsem pozvažovala dost za vysokogenerační. I když jsou napsané vždy jazykem věrným jazyku hlavního hrdiny (tedy postava má 10, vypadá to, jak kdyby to psalo 10 leté dítě a podobně), pro vážnost témat jsou kolikrát poučné i pro dospělého. Ukazují to, co si kolikrát rodič neuvědomuje. Jak jeho syn či dcera prožívají situace, které on vidí jinak. Pokud je člověk méně empatický a má děti, myslím, že by si měl několik knížek od Wilsonové přečíst, aby věděl, čemu se například v jednání s nimi vyvarovat.

Co se týče Lekce lásky...ta pro děti není určená ani za boha. Hlavní hrdince je 14, ale fakt mi nepřijde vhodné, aby to 14 leté holky četly. Maximálně, aby se poučily, že takto fatk ne. Ale starší? Ti by do toho měli jít všemi deseti. Už jen pro to, aby si přečetli, jak to funguje v hlavách zranitelných a lehce ovlivnitelných dětí. Jak málo stačí k tomu, aby si začaly něco myslet. Jak málo stačí k tomu, aby jim ublížili. Jak málo stačí k tomu, aby jste je nenávratně poškodili.

Za mě je Lekce Lásky Wilsonino naprosté magnus opus. Pro tu naivitu v závažnosti tématu. Proto, jak je psaná kontroverze dětskýma očima, které vlastně nechápou, že to co jejich majitel dělá, je špatné. Moc špatné.

Autor: Jacqueline Wilsonová
Název: Lekce Lásky


Maya Allayí