Říjen 2018

FELIDAE: pochmúrna bájka o neschopných ľuďoch a geniálnych mačkách

30. října 2018 v 16:04 KRIMI A THRILLERY

Keby bol Sherlock Holmes kocúr...


Kristína:

Kdesi v paralelnom vesmíre sa raz večer v zaprášenom bare stretli Walt Disney a Edgar Alan Poe. Obaja už mali najlepšie roky za sebou a v poháriku druhotriednej whiskey hľadali nový námet, ktorý by oživil ich niekdajšiu slávu. Lenže desaťročiami unavené mysle už ochrnuli a skostnateli, nemali nič viac ako otrepané a tisíckrát prežuté premisy, z ktorých sa nič nového nedalo vyťažiť.

Vtom Walt Disney buchol päsťou po stole. Krvou podliate oči uprel na svojho kolegu z brandže: "Napíšeme niečo spolu! Niečo celkom jedinečné, čo tu ešte nebolo."
"Všetko tu už bolo," Edgar si s povzdychom oprel čelo o hranu stola.
Disney mávol na čašníka a ten im okamžite prihral dve nové rundy. "Potrebujeme len hrdinu a zápletku," povzbudzoval svojho zachmúreného kolegu, "ostatné pôjde samo."
"Akého hrdinu?" Poe nadvihol hlavu. V strhanej tvári sa mu zračila nedôvera.
Disney poklopkal prstami po dreve: "Bude to zviera...nejaké roztomilé, ktoré majú ľudia radi."
"Pes?" začkal Poe.
"Mačka!" rozhodol Disney, "bude to mačka. Veľmi múdra, ba až geniálna mačka."
"Bude mať depresie," chytil sa Poe a kalný pohľad sa mu odrazu vyjasnil, "a surreálne sny. A bude riešiť tajomné vraždy iných príslušníkov svojho druhu!"
Obaja muži si nadšene pripili na nový nápad, pevne rozhodnutí ho hneď po návrate na ubytovňu spracovať. Lenže keď do seba hodili už sedemnásty pohárik, bez varovania vytuhli priamo v podniku. Netušili, že pri vedľajšom stole sedí Akif Pirincci, ktorý ich celý čas počúva a kým sa oni dostávali z náručia alkoholového priateľa, on už napísal prvú kapitolu.

Čítali ste už niekedy knihu, pri ktorej ste si hovorili, že presne toto ste celý život chceli, ale nevedeli ste o tom? Mne sa to stalo niekoľkokrát. Naposledy pri Felidae. K románu som sa dostala - ako vždy - zhodou šťastných okolností a po prvej prečítanej stránke som sa do hlavného hrdinu Francisa bezmedzne zamilovala.

Francis je kocúr. Povýšenecký, mimoriadne inteligentný a melancholický kocúr, ktorý trpí surreálnymi snami, depresiou a miluje Mahlera (okrem neho ho zbožňuje snáď už len Marisa zo sitcomu Frasier). Práve sa so svojím otváračom konzerv (človekom - pozn. prekladateľa) presťahoval do nového domu. Francis k svojmu životnému druhovi chová všetky pocity, ktoré s ním podľa mňa zdieľajú mačky aj v reálnom živote: vzhliada k nemu s blahosklonnosťou, ako k neschopnému tvorovi, o ktorého sa musí v jeho záujme postarať a robí mu láskavoť už len tým, že sa nachádza v jeho blízkosti.
Hneď v prvý deň narazí Francis na zdevastovanú mŕtvolu iného kocúra a čo nevidieť sa zapletie do veľmi podivuhodných udalostí.

Knihu za žiadnych okolností nečítajte deťom. Okrem iného by ste im mohli privodiť pár zlých snov. Celý príbeh je totiž prestúpený výborným mixom cynizmu, čierneho humoru, kultúrnych narážok, melanchólie a poetiky. Nefunguje len ako detektívka, ale tiež ako kritika ľudskej morálky (a vlastne ľudí všeobecne) a sveta ako takého. Navyše tu nájdete perfektné narážky na reálne obdobie našej histórie (bližšie nepoviem, pripravím vás o pointu). Každý z mačacích hrdinov je svojrázny a špecifický a odrazu si uvedomíte, že ani v tom zvieracom svete nemusí byť všetko ružové - len nedávame pozor. Korunu svojej knihe Pirincci nasadil naozaj realisticky zvládnutým svetom našich huňatých druhov - príbeh sprevádza pár vysvetliviek, ktoré vám ozrejmia niektoré možno neznáme záležitosti.

Hádam jediný slabší bod príbehu je záver, kedy vám autor páchateľa jednoducho naservíruje a bez väčších prekvapení ho identifikujete. Ale fantastická, takmer až gotická atmosféra, vyvažuje aj tento jemný zádrheľ (dokonca aj pre mňa, úhlavného nepriateľa klišé).

Ak hľadáte niečo na studenú jeseň, čo si budete pri čaji čítať pod dekou, berte! Hneď. A keby ste mali málo, na motívy knihy (s autorovou pomocou) vznikol aj animovaný film (mrknúť s anglickými titulkami v nemčine môžete na YouTube).

Názov: Felidae
Autor: Akif Pirincci



Nesbø? Dobré, ale přeceňované. Až moc témat. Aranžmá děj zbytečně komplikuje.

30. října 2018 v 10:00 KRIMI A THRILLERY
Alkohol, nuda a jablíčko, kvůli kterému se vyplatí číst

Jana:

Na tom Nesbøvi něco bude. Stále jej nemám ráda, stále píše jak mamlas, ale... Dílo Levhrat začíná příjemným vhozením doprostřed vraždy Leopoldovým jablkem - a co si budeme povídat, poutavý start je půl úspěchu celé knihy.

Jde o druhou knihu, kterou od Nesba čtu (jeho 10. kniha), tedy si dovolím pár informací o autorovi samotném. Nesbø nejen píše, je i známým norským hudebníkem. Než se začal plně věnovat do psaní, živil se jako novinář, makléř či taxikář. Všechny tři profese se nenápadně promítají do jeho děl (ve světové Harry Hole sérii třeba taxikář …). O Nesbøvi je známo, že přípravou podkladů pro knihy tráví mnohem více času než samotným psaním. Hodně cestuje, čte, mluví s lidmi a to jeho výtvorům propůjčuje jedinečnou autentičnost. Nesbø je známý především detektivní tvorbou, ale věnuje se i zábavné tvorbě s doktorem Proktorem určené dětem. Originál jedné z těch lepších knih v séerii HH - Levhart - vyšel v roce 2009, v ČR o 4 roky později. Můj kousek je půjčen z Moravské zemské knihovny v Brně, nakladatelství KNIHA ZLIN. Druhé vydání rozkrývá příběh na 722 stránkách.

Mnoho čtenářů tvrdí, že Nesbø je s každým dalším dílem lepší a lepší. Nesouhlasím. Jeho knihy jsou všechny na jedno brdo. Jede podle stejného modelu v každé knize s alkoholikem, kterému stále více a více chcete vrazit tak, že vám je i jedno, co to, sakra, to jablko je!

Jak jsem psala v perexu, kniha začíná aktivně. Neobvyklá vražda, hledání Harryho, který se po minulém díle Sněhulák (tolik se o něm mluví, že máte chuť seknout s Levhartem a číst Sněhuláka, pokud jste nečetli + Sněhulák je údajně nejlepší z celé HH série) schoval v Hongkongu. A to je až do stránky 205 veškerá zábavná či napínavá akce. Nudný a laxní přístup komisaře, který vlastně tak jako ani není ve službě, jakýsi boj kriminálních policií … Nic, co by vás zavrtalo do židle či gauče a nechtělo pustit spát, na záchod, do práce … Stále máte ale na mysli perfektní start s jablíčkem, tedy knihu neodkládáte.

A pak Kaja, kolegyně Harryho, která jej našla v Hongkongu, odjede do severských plání plných sněhu a Harry do srdce Afriky … V tu chvíli se dozvídáme více informací o hlavních hrdinech a dostáváme se do děje, který je typicky seversky mrazivý (a že tedy o nechuťárny není nouze). Chvílemi se dostáváte do situace, kdy si myslíte "A jéje, to mi zase půlku věcí zatají…" a ono ne - Harry je přednese v plné kráse. Což je, po přečtení Pentagramu, příjemná změna. Stejně jako zapojení angličtiny do českého textu. V pasážích prokládaných anglickou konverzací (2 - 3 věty max) máte pocit, jako pravý vyšetřovatel, turista - to se Nesbøvi povedlo hodně (a překladatelce Kateřině Krištůfkové taky). Bohužel i tento díl je typický Nesbø - jednu chvíli hltáte text a tep se chystá vás roztrhnout a o pár stránek později se modlíte, aby to nudné utrpení skončilo. Od začátku čtvrté části knihy přichází stav, který by se mohl zdát rezignovaný. Ovšem i když vás kniha do teď nebavila, stále ji držíte v rukou, čtete slova a věty a nechcete ji položit a odejít si na záchod … Nesbø vás zaháčkoval. Přestože tušíte typický mustr díla - nic - nuda - zjištění - nastrčený vrah - zjištění - opravdový vrah - vysvětlení, máte v očích jakýsi záblesk zvědavosti … A ten vám vydží až do konce, který je nesbøvský …

Jako celkové hodnocení knihy bych si dovolila zvolit větu přímo z knihy, strany 329:
Dobré, ale přeceňované. Až moc témat. Aranžmá děj zbytečně komplikuje.

Název: Levhart/Panserhjerte
Autor: Jo Nesbø


HUMBOOK - Opravdu to má cenu?

29. října 2018 v 16:17 | Alex |  Reportáž


(Alex) Pro ty, kteří absolutně nemají páru, o čem vám tu dnes napíšu a skrytě doufají, že to nebude nějaká akce spojená s pojídáním čtiva v e-podobě, hned vysvětlím.

Humbook je knižní festival, který se liší od všech ostatních tím, že je zaměřený pouze na Young Adult (žánr psaný převážně pro mládež/pubertu). Nemůžete tu čekat na dětské pohádky, ani na drsné sáhodlouhé pověsti. A dnes vám realisticky rozeberu letošní, již třetí ročník této události a sdělím vám ty nejtemnější mínusy (já jsem strašný kritik, to vím, ale snažila jsem se!) a nejlepší plusy.

1. Umístění

Než se přesunu k samotnému obsahu nebo programu, chci vám představit místo, kde se událost odehrávala. Samozřejmě, bylo to v Praze. Jinak to prostě ani nejde... A to, že někdo dojíždí na akci třeba až z Brna, bohužel nikoho nezajímá.

Humbook se pořádal v Kongresovém centru u Vyšehradu. Je to pěkná, velká budova s krásným výhledem na město. A já se pozastavím u slova velká. Samotný festival nezabíral ani třetinu centra a když jste dorazili na takzvanou recepci, vypadalo to tam, jako kdybyste dorazili úplně první na oslavu v nějakém hororovém filmu. Kdybych toto měla organizovat, uspořádala bych Humbook v nějaké menší, útulné hale a aspoň ve vestibulu metra nalepila nějaké letáky o tom, kam má člověk jít.



2. Hlavní program

Je to jeden z mála odstavců, ke kterému nemám moc co dodat. Byl povedený. Přijelo tam mnoho zahraničních autorů (o kterých se ještě budu zmiňovat) a kdybyste už nic jiného nevymysleli, mohli jste tam celý den sedět a poslouchat je.

Nedílnou součástí hlavního programu byly i tématické přednášky, které se sice konaly v menším sálu a tudíž se tam vešlo méně lidí, ale stálo to za to. Ať už to byly různé rozhovory s českými autory, přednášky týkající se psaní vlastních knih, booktubu nebo jednotlivých podžánrů Young Adult literatury.

3. Vedlejší program

Abyste se nenudili, byl tu přichystaný i vedlejší program, zahrnující v sobě i mnoho stánků s opravdu levným jídlem, za což jsem byla opravdu vděčná, protože chozením po restauracích (nebo jakýchkoli jídelních zařízeních) vám zabere hodně drahocenného času i peněz. (Bylo celkem podezřelé, že jídlo bylo levné, obvykle je to naopak... ale nejspíš jen počítali s bídně pustými studentskými peněženkami.)

Ale rozmanité pokrmy rozhodně nebyly jediným vedlejším programem. Na Humbooku udělali jeden poměrně veliký workshopový sál, kde jste si mohli buď vyrobit doplňky z těch nejoblíbenějších fandomů nebo v pozdějších hodinách zajímavé záložky a diáře. (Také ještě jedna malá připomínka - choďte brzy. Nejen, že toho stihnete víc, ale ráno byly často zajímavější programy. Takže doporučuji si přivstat, prostát krátkou frontu a neopakovat moji chybu s pozdním příchodem.) Mohli jste si i zahrát deskovky, odpočinout si v chill-out zónách, vyfotit se ve fotokoutku nebo si přikoupit drobný merch. (Nebojte se, neudělali z festivalu tržnici, takže vám vystačí poměrně malý rozpočet.)

Být mnou, seberu se a udělám toho trochu víc. Ne všichni lidé totiž přišli poslouchat samé besedy, ale trochu si to užít. Proto koho nebaví takové ty "povídací" akce, rovnou sem nechoďte, protože se jinak ničím moc nezabavíte. Aspoň ne na dlouho...


4. Knihy a autoři?!

Je to knižní festival, mělo by tu být hodně knih. Tentokrát to tak možná nebude. Stánek k jejich nákupu byl pouze jeden a pořád tam stál nával lidí. Nemohli je udělat aspoň dva? Je to tak těžké? A v tomto obchůdku byly na prodej hlavně knihy autorů, kteří přijeli na festival (a většinou tam ani nebyly všechny jejich tituly...). Výhodou bylo, že jste si tam mohli rovnou koupit některé knihy s podpisem (za příplatek, samozřejmě) a nemuseli jste tak čekat frontu na autogramiádu, ve které jste si mohli prostát asi dvě hodiny a směli tam pouze vlastníci VIP vstupenek.

Co se týče autorů, asi zůstanu spokojená, protože YA je YA a nedá se čekat ani nic jiného. Jen jsem ráda, že organizátoři vybrali autory, kteří píší celkem kvalitní čtivo a bylo to rovnoměrně rozhozené mezi romantickými příběhy a ostatními podžánry, jako je městská fantasy a YA sci-fi.

Asi nejlepší beseda byla pro mě ta se Sebastienem de Castellem, autorem knihy Divotvůrce, který přijel místo Leigh Bardugové a dokázal ji svými vtipy a úžasnými hláškami celkem dobře nahradit. Samozřejmě, že mluvil v angličtině, a i když tam byl překladatel, (kterého dokázal za celou tu dobu umučit), byl to i skvělý trénink cizího jazyka.

Nakonec jsem si jeho výtvor koupila a teď čeká, než si ho konečně přečtu.


5. Atmosféra

Nezapomenutelná. I když tam bylo hodně lidí, nebyl tam nával. Všechno mělo svoje místo a všichni se dostali tam, kam chtěli. Každý člověk, kterého jsem potkala se choval mile a slušně a většinou jsme si i hezky popovídali, prodiskutovali některé knihy nebo si jenom zahráli něco v Mindok stánku. Je to natolik rozdílné od obyčejného knižního veletrhu, kde se všichni mačkají a málem si nezakroutí krkem, když někdo udělá omylem něco... zvláštního.

A celkově to v areálu vonělo knihami a bylo to tam opravdu příjemné, takže na atmosféru si rozhodně stěžovat nebudu.

6. Cena

Nevím, co na to mám říct. Asi 449 korun za normální vstupenku a 599 za VIP nebude málo, že? Jo, za knižní festival je to taková vydíračka peněz. Ale i tady vám dám cennou radu: kupujte lístky o prázdninách, přesně řečeno v létě. Můžou být i o stovku levnější!

7. Opravdu má cenu tam chodit?

Podle mě je to čistě vaše věc. Možná vás těch několik mínusů odradilo, ale já doufám, že ne. Akce byla hezky zorganizovaná, měla příjemnou atmosféru a program taky nebyl vůbec špatný. Vyskytovalo se tam hodně nedopracovaných detailů a nedostatků, ale jinak to byla skvělá akce, kterou můžu doporučit milovníkům YA čtiva.

Rozhovory

29. října 2018 v 16:15 Rozhovory

Proč jsme takoví sráči?

28. října 2018 v 12:23 HUMOR

Příručka pro ty, kteří chtějí zůstat tlustí, líní a blbí.

Maya:

Znáte komika a herce Denise Learyho? Ne? Nevadí, já ho do nedávna taky neznala. Ale tento člověk v Americe slavný je. Hraje povětšinou vedlejší role a taky je to král různých one-man show. Pochází ze silně katolické rodiny plné rázovitých Irů, která do USA emirovala. Chodil na školu, kde ho učily jeptišky a vystudoval medicínu. Později si ho všimla televize MTV, která nastartovala jeho kariéru.

Jako správného knihomola mě jeho život zas až tak nezajímá. Jen proto, že má někdo, co světu říct, ještě neznamená, že to dokáže napsat na papír. Ale Denis Leary je očividně muž mnoha profesí a jeho kritika Proč jsme takoví sráči (v angličtině Why we suck) to dokazuje!

Ve své knize rekapituluje důvody, proč je USA plná dementů. Sice píše o Americe, ale několikrát jsem se přistihla, že v tom vidím vlastně celý moderní svět, protože je západem inspirovaný. Jeho arguenty jsou věcné, i když kolikrát solidně vulgární. Brilantní sociální kritikou tak doráží na kontroverzní témata, v dnešní době politické, genderové a ještě bůhvíjaké korektnosti, tak zapovězená jako film bez černochů.

Každá věta míří do černého a bere si na pašál všechny. Maminy, které neumí vychovat své drzé spratky a dát jim občas vařečkou po prdeli, moderní televizní show založené na oblbování mozků, církev, básníky, politiky, celebrity vymleté drogami i milovníky koček.

Leary si opravdu nebere servítky a žádné téma pro něj není svaté. Jsem si jistá, že tato kniha minimálně 80% lidí nasere, protože se v jeho kritice tajně najdou. Já si naopak s každou kapitolou říkala čím dál tím víc, jak je ten člověk uvědomělý. Denis Leary se opravdu nebojí použít všemožné drsné výrazy. Někomu může jeho jazyk vadit, ale pokud se tak stane, pak je podle mého přesně ten typ, do kterého se autor obouvá.

(...)

KAPITOLA 2 - NE, VAŠE DĚTI NEJSOU ROZTOMILÉ

Jistě, jistě, však my víme. Víme to všichni, ano, samozřejmě. Jak jinak. Vaše děti jsou výjimečné. Mají přehršli talentů a všemožná nadání, jsou chytré a nádherné, nekonečně roztomilé, vyzařuje z nich neuvěřitelné vnitřní světlo a vykazují nevšední schopnosti. Začaly brzy chodit a mluvit, mají dynamický a unikátní pohybový projev a mohly by z nich být dětské modelky (modelové) nebo dětské filmové hvězdy. Mají ty nejlíbeznější oči, nejnaducanější červeňoučké tvářičky, nejminiaturnější titěrné prstíčky a fascinují vás tak bezmezně, že byste je nejradši na jedno slastné zakousnutí celé snědli.
Hm. A já mám zas tuhle hlášku: jsou to malí sráči.
A to tak, že velcí.

Uvědomte si, že mimo úzký okruh nejbližších lidí - k nimž patříte vy, co jste přivedli toho malého zabedněnce na svět, pak ještě jeho prarodiče a možná pár kamarádů - vně této soukromé svatyně je vaše dítě pro všechny ostatní takový sráč, že je přímo chodícím ztělesněním krystalické esence ryzího sráčství.
Všichni ostatní ho nenávidí.
Kočka. Pes. Sourozenci.
Tety a strýcové. Ba i kmotři.
Jsem totiž také strýc a kmotr, takže vím, o čem mluvím.

Jistě, to dítě je možná roztomilé. Dokonce občas - zcela výjimečně - skoro snesitelné.
Ale většinu času je to kňourající a vřeštící sobecký skrček, který krade, vzteká se a má násilnické sklony. Nejde ani tak o to, že pavián vedle něj vypadá jako pronikavý intelektuál, ale hlavně o to, jak neustále zneužívá své malé velikosti, jelikož moc dobře ví, že ať se rozhodne spáchat sebevětší zlo, tatínkovi a mamince se to bude zdát roztomilé.

(...)

Čtení knihy mi silně připomnělo film God bless America (V překladu Bůh žehnej Americe. Kdo neviděl, vřele doporučuji!). Obojí se věnuje stejně drastické kritice toho, co se s dnešní společností, nejen tou v USA, stalo. Tato kniha je určena pro každého idiota, kterému připadá normální, že papež káže o skromnosti a věrnosti a přitom má diamanty osázenou tiáru a šest nemanželských synů. Pro každou feministickou biomatku, která místo aby svému manželovi po tvrdé dřině v práci uvařila teplou večeři, raději tráví svůj čas na chatech, kde s dalšími strong-women debatuje nad škodlivostí očkování proti světovým smrtelným chorobám. Pro každého liberálního workoholického blba, který předal svůj genetický materiál nějaké vypatlané sekretářce, a teď namísto aby vzal své hyperaktivní dítě třeba do parku nebo do zoo, raději ho pošle do miliard kroužků a futruje ho uklidňujícími léky a kecy o tom, jak je jeho syn ADHD, a sám tráví víc času ve své prosperující firmě myslící, že to, co dělá, dělá pro rodinu. A taky pro všechny ostatní. Budete tématy a výrazy v knize pohoršeni? Vyližte si prdel a vytřete si ji svojí selfie-tyčí.

Autor: Denis Leary
Název knihy: Proč jsme takoví sráči?

Je Hypnotizér od Keplera založen na jedné pofidérní hypnóze?

27. října 2018 v 10:00 KRIMI A THRILLERY

Kdo je vrah? Je to opravdu tak čitelný příběh?

Jana:

Pokud se jednou zamilujete do krvavých detektivek, kde se to hemží úchýlaky jako z amerických filmů, narazíte i na jméno Lars Kepler. Severští evropští autoři se nebojí pustit svoji fantazii z řetězu. Z toho pak vznikají fenomenální díla, která uspokojí každého, kdo má špetku představivosti a vyžívá se v bolesti a násilí (ale i vy normální si dokážete dobře počíst). Lars Kepler je, dle mého, nesrovnatelně lepší autor, než třeba Nesbø. Nepřipadáte si při čtení jako žák pomocné školy. Jde o víceméně shodné zaměření obou autorů, ale Kepler je vyšší kasta, lepší obohacení jak nechutností páchaných zločinů tak inteligencí celé knihy.

Kniha se nečte lehce. Je extrémně zajímavá, je neuvěřitelně nabitá fanatismem vraha a dokáže strhnout k přečtení 100 stran jedním dechem. Jenže její neuvěřitelnou slabinou je náročnost změny úhlů pohledů, přeskakování v čase a pro větší prožitek i neustále sledování času (nadpisů kapitol). Abych vás nevyděsila - knihu z nakladatelství Host o 534 stranách jsem odkládala jen velice nerada. Zamilovala jsem si ji. Ale neskutečně mne týrala. Jednou jste v hlavě doktora, co hypnotizuje, podruhé se na svět díváte očima jeho ženy a vzápětí sídlíte v myšlenkách hlavního detektiva Joony … Právě z různosti postav se občas vrátíte v čase a než si uvědomíte, co v té chvíli dělala ta či ona postava, trošku vás to rozhodí.

Trošičku mi vadilo, že onen poutavý a strhující příběh, který je deklarován, je vyřešen vcelku brzy. Překvapivě lehce přeskočíte, co se s pachatelem stalo. Potom narazíte na oněch magických 100 stran vzpomínek na minulost a je vám jasné, že tohle je gró knihy! Navíc k navracející se a opět upadající oblibě Pokemonů je kniha celkem aktuální i v dnešních dnech. Překrásně vykresluje mezilidské vztahy a poměry s dětmi ve Švédsku. K samotné hypnóze se vyjádřit nemohu, neb nejsem znalá oboru a nedokážu si na ni na základě románového díla udělat jasný názor. Což je prima, že autor vám nic necpe, nezahlcuje vás odbornými termíny a celkově i kdyby to bylo scifi, je vám při čtení příjemně. Autorovi prominete i mírné poklesky, které by v reálném světě jaksi neobstály. Pokud ještě nemáte dárek pro milovníka suchých, ale tvrdě mrazivých detektivek - jděte do Hypnotizéra. Třeba jen proto, že to je první díl v sérii o detektivu jménem Joona Lina …

Název: Hypnotizér/Hypnotisören
Autor: Lars Kepler


Rozhovor s Františkem Kotletou: "Šukám recenzenty a obchoduji s polským salámem!"

26. října 2018 v 16:32 Rozhovory

Z Františka Kotlety se pomalu stává fenomén. Roky nikdo nevěděl, kdo doopravdy je. Podle místostarosty obce Budišovice Jiřího Popioleka (Všiměte si, že už ten název dědiny zní vymyšleně, ale opravdu není, byla jsem tam. Je to díra o sedmistech lidech a najdete ji dokonce na Wikipedii společně s doprovodnými fotkami stromů, tamní mateřské školy a obchodu s potravinami. To je věc, co?) jde o syna Michaila Gorbačova a agentky CIA, která uprchla do Jižní Ameriky před STB a KGB. Dospělý František se s literaturou údajně seznámil v heřmanické věznici, kam byl zavřený proto, že zmaloval dokulata sedm policistů, kteří mu šli rozehnat ilegální párty připomínající oslavu narozenin Adolfa Hitlera. Podle jiných je toto jméno pseudonymem pro spisovatele Leoše Kyšu. Ať už je to tak či tak, jeho knížky musí psát opravdový génius. Nebo magor. To je kolikrát to samé. Je autorem dnes už kultovní série o sympatickém upírovi Janu Bezzemkovi, co bojuje proti invazi mimozemšťanů - Bratrstvo krve: Hustej nářez, taky cyberpunkové akčňárny Lovci, detektivek z prostředí démonů a duchů a mnoha dalších. Jaký má názor na recenzenty a čím se živí mimo psaní?


Knižní díra:
Nebudeme začínat rozhovor obligátním "odkud jsi" anebo "jak si představuješ svoji budoucnost", co si myslíš o tvorbě svých kolegů, či jestli jsi jen Kulhánek v bekovce. Ale co by nás zajímalo je, jakou z ženských postav, které jsi napsal, bys z postele nevyhodil a proč.
Franta:
Z postele bych nevyhodil žádnou. Mě přijde, že odmítat sex je nemravné a společensky nevhodné. Je to jako mít rozepnuté sako a pod ním kravatu bez spony. Prostě něco, co by gentleman neudělal. Co se pak týče mých ženských postav, miluji je všechny, i ty největší záporačky. Ty asi nejvíc. Teda až na Zmiju. S tou bych to nedělal ani za nic.

Knižní díra:
A co taková Diana?
Franta:
Já úplně nejsem expert na gender, ale Diana má jenom ženskou duši. A jsou ženy, u kterých bych chtěl píchat jejich duši, ale to je věc spíš symbolická.

Knižní díra:
Ano, říká se, že charakter nešukáš. Ale do které bys šel kvůli její povaze?
Franta:
Rozhodně do Pouštní růže z Perunovy krve. A taky samozřejmě do Petry z Bratrstva krve, Alice ze Spadu a pochopitelně do Dominiky z Příliš dlouhé swingers party. Ono je to s těmi postavami u mě složitější v tom, že každá má nějaký svůj předobraz v reálné ženě. Když píši silné a zajímavé ženské postavy, je to prostě proto, že jsem takové potkal a inspirovaly mě.

Knižní díra:
A na kterou postavu, kterou jsi napsal, jsi nejvíce pyšný?
Franta:
Samozřejmě na Bezzemka. On je v podstatě trošku trouba, který ale věci dotáhne do konce. Takže už je ti jasné, že jeho předobrazem jsem já sám.

Knižní díra:
Tím jsi nám nevědomky odpověděl na otázku, se kterou postavou se nejvíce ztotožňuješ. Ano, Bezzemek je aktér v mnoha vlhkých ženských snech.
Franta:
Jistě sis toho všimla, ale červenám se.

Knižní díra:
Neplánuješ v blízké době nějakou změnu žánru?
Franta:
To je těžký. Autor by mě být pro čtenáře čitelný. Začít teď psát filosofické romány z antiky nebo nějaké intelektuální masturbace z pražské náplavky, by bylo trošku dementní už jenom proto, že čtenář ode mě něco očekává. Pokud to udělám, tak pod nějakým pseudonymem.

Knižní díra:
A práskneš ho na sebe, aby si tě fanoušci mohli dostatečně vychutnat?
Franta:
Určitě.

Knižní díra:
Takže?
Franta:
Já bych klidně odpověděl, ale zatím není o čem mluvit, tedy nemám nic pod pseudonymem, co bych chtěl čtenářům předložit. Myslím, že věci kolem popularizace vědy je asi moc nezajímají. :-)

Knižní díra:
Jak se vyrovnáváš s negativními recenzemi? Bereš to s nadhledem anebo po nocích pláčeš do polštáře a házíš cihly do oken?
Franta:
Víš co o recenzentech říkal Hemingway, že jo?

Knižní díra:
"Kritici… jsou vši, které lezou po literatuře."? :-D
Franta:
Že jsou vši v kožichu literatury. :-) Já recenze neřeším. Recenze není pro autora, ale pro čtenáře. Někteří recenzenti píší recenzi jako nějaké rady pro autora, snaží se mu otcovsky (či mateřsky) radit. To je dementní samohana, která tak nějak vypovídá hlavně o autorovi recenze. Recenzent má napsat, pro kterého čtenáře dílo je, či není. Já obecně recenze nečtu a nedávám zpětnou vazbu recenzentovi. Od toho tu autor není, aby vychovával recenzenty. Bohužel, někteří recenzenti mi pak posílají své recenze a chtějí, abych je chválil, nebo s nimi polemizoval nebo já nevím co. Jednou jeden napsal, že čtenáři čtou mé knihy jenom proto, že jsou zblblí vychytralou reklamní kampaní a chtěl, abych ho v tom podpořil. Tak jsem mu napsal, že je kokot a zablokoval si ho, aby mě neotravoval. Možná tak mám u recenzentů horší pověst, než Hemingway. Přitom jsem ani jednoho, na rozdíl, od něj ani jednou neudeřil v hospodě. Ale třeba to přijde. Jsem jednoduchý člověk se sklony k alkoholismu, stát se může všechno.

Knižní díra:
Máš nějakého stalkera nebo stalkerku?
Franta:
Nemám. Asi nejsem tak slavný. Jistě, dostávám nějaké ty nahé fotogafie a tak, ale vždycky je to v rozumné míře a přijde mi to roztomilé.

Knižní díra:
Jenom od žen nebo i od chlapů?
Franta:
Jenom od žen. Myslím, že v mých knihách se tak nějak dost výrazně projevují mé sexuální preference, i když lidi s různými projevy sexuality mám rád, což je asi důvod, proč mé hrdinky bývají dost často bisexuální a stačí vzpomenout na Dianu. Myslím, že to je nejoblíbenější transsexuální akční hrdina všech dob, skromně se domnívám, a jsem za to rád.

Knižní díra:
Ve svých titulech máš témata démonické detektivky, cyberpunk, upírské sci-fi, pohanskou kulturu, post-apo sérii, neplánuješ napsat něco o zombících? V české literatuře je to tak trochu mezera na trhu.
Franta:
Zombíci se objevují třeba ve Velkých problémech v Malém Vietnamu. Každopádně někdy za měsíc se objeví antologie nejlepších současných českých autorů fantastiky mladé a střední generace Ve stínu Apokalypsy, která navazuje na loňskou úspěšnou antologii Ve stínu Říše a tam mám právě zombie povídku.

Knižní díra:
Jak vypadají zombíci v tvém podání?
Franta:
Žádné spoilery, přece. :-)

Knižní díra:
Všichni víme, že pokud se chce někdo živit jako spisovatel, musí jíst trávu a kameny. Máš nějaký melouch k psaní?
Franta:
Obchoduji s polským salámem.

Knižní díra:
Kolik to nese?
Franta:
Hele, jsi nějaká vlezlá. Děláš pro Babiše?

Knižní díra:
Tak pardon, máš v literatuře nějaké guilty pleasure, něco co se ti libí, ale stydíš se za to?
Franta:
Mně se líbí všechno a za nic se nestydím. To je jak v sexu.

Knižní díra:
Jakou knížku ti mamka čítávala na dobrou noc?
Franta:
Zápisky o válce galské. My doma moc knih neměli, dalšími možnostmi byli Mein Kampf a Kapitál. V tom volbu Caesara oceňuji.

Knižní díra:
V jednom rozhovoru jistý muž, který se údajně rád za tebe vydává, řekl, že vaše oblíbené jídlo je okurkový salát? Popíráš to nebo s tím souhlasíš?
Franta:
Zabil bych a do polského salámu namlel kohokoliv, kdo by se postavil mezi mě a okurkový salát.

Knižní díra:
Jako rodačka z Ostravy, která mnohokrát byla v Bruntále, bych ráda znala přesnou adresu domu, kdes vyrostl, abych tam mohla z vlastních zdrojů postavit mramorovou bustu. Řekneš nám ji?
Franta:
Samozřejmě, že ne. Žije tam můj bratr Josef. Je to zlý samotář, a když se někdo ptá na mě, namele ho do salámu. Jsi mladá, nechtěj zemřít.

Knižní díra:
Co si myslíš o momentálním přemnožení divočáků v českých lesích a jak bys ho řešil ty? Namlel bys je do polského salámu?
Franta:
Samozřejmě. Co myslíš, že se do polského salámu dává?

Knižní díra:
Brečel jsi někdy u nějakého filmu? Pokud ano tak u kterého?
Franta:
U Gone, Baby, Gone. A hele, nejsi nějaká vlezlá? Vraťme se radši k šukání a pomlouvání recenzentů.

Knižní díra:
Ty šukáš recenzenty?
Franta:
Bylo to jenom jednou a byl jsem opilej. A byla to žena. Doufám.

Knižní díra:
Dostal jsi za to alespoň dobrou recenzi?
Franta:
Už jsem jí nezavolal, takže co myslíš?

Knižní díra:
Jakou největší ostudu jsi kdy ve škole udělal?
Franta:
Mám tu nějaký videa, ale potom, co bych ti je pustil, bych tě musel zabít. Jinak já byl ve škole slušný kluk. Ostudu jsem dělal hlavně po večerech. Jednou jsme se s kamarádkou opili, neměli na cigára a pokusili se vyloupit banku. Naštěstí ochranka byla rozumná a potom, co jsme jim poblili boty, nás vyvedli ven, dali mi přes držku a dál to nehrotili.

Knižní díra:
Kdyby ti zbýval poslední den života, jak bys ho chtěl prožít?
Franta:
Nějaký jednoduší otázky jako je smysl života tam nemáš?

Knižní díra:
No tak dobře, jaký je smysl života?
Franta:
Nevím.

Knižní díra:
Na co tě ještě nikdo v rozhovoru neptal?
Franta:
Na smysl života :-)

Knižní díra:
Myslím, že jsme vyčerpali všechny otázky. Chceš něco vzkázat veganům?
Franta:
Že když dojdou kanci, můžou můj polský salám jíst i oni.


Spolupráce

26. října 2018 v 11:49
Jsme nezisková skupina lidí, kteří píší recenze pro radost. Pokud jste autor nebo nakladatelství, není problém se na recenzi domluvit. Ale momentálně máme už v plánu tolik věcí, že jsme na několik měsíců zabraní. Pokud se tomu chcete vyvarovat, zašlete nám výtisk ještě před vydáním, recenze pak bude nachystaná dopředu. Preferujeme knihy v papírové a audio podobě. E-knihy jen, když není zbytí.

Všechno děláme zadarmo, nicméně se nebráníme dobrovolnému příspěvku za to, že oceňujete naši práci. Pokud se vám něco od nás líbí, můžete nám přispět. Klidně pětikorunou. Nebojte, nám i taková malá částka udělá radost.

Příspěvky můžete posílat na 1050909014/2700. Do zprávy příjemci vždy napište, že je to za Knižní díru, abychom si pěníze rozdělili mezi sebou. Budeme za to mít pivo a kafe, ke kterému si sedneme a prodiskutujeme na něm plán dalších článků a recenzí.

Od příspěvků větších než 200 korun poté posíláme dárcům jako poděkování tyto originální plátěné tašky. Tak prosím napište do zprávy příjemci i svoji adresu.


Pokud máte zájem, nebráníme se umístění tématického banneru po stranách naší stránky. Proč tématického? No nebudeme tady propagovat lepidlo na zuby nebo olej do uší. Takže podnikáte-li s literaturou, ať už jste knihkupectví, nakladatelství, antikvariát nebo pořádáte nějaký veletrh, není problém to tady pověsit.

Kdybyste se chtěli na cokoliv doptat, napište nám. Domluvíme se na individuálních detailech.


Opěvovaný autor Jo Nesbø píše jako žák základní školy

25. října 2018 v 10:00 KRIMI A THRILLERY

Když je alkoholismus v rámci detektivek v módě...

Jana:

Kdo dnes alespoň jednou nezahlídl jméno Nesbø? Že je někdo, kdo ani netuší, co to je zač? Popravdě?

Přiznávám se a stydím se. Já to jméno znala jen z přebalů knih a od hranolkářů (čti FSS MU či FF MU). Možná jsem na to jméno narazila v některých z ženských časopisů. Když jsem se na jméno zaměřila více - slyšela jsem chválu. Eeee? Vážně?

Úplně bez obalu přiznávám, že někdo přirovnal psychothiller Zabij mě znovu k dílu Levhart. Že je Levhart mnohonásobně lepší. Více a důmyslněji propracovaný. A co si budeme povídat - na násilí jsem prostě ujetá a potřebovala jsem vědět, o čem zmíněné dílo je. No, nepodařilo se. Tedy ano, anotaci jsem si přečetla. Ale kniha Levhart nejde stáhnout zdarma … V češtině. Podařilo se mi ale zjistit, že Levhart patří do série děl, která propojuje minimálně jedno jméno - detektiv a alkoholik Harry Hole. A ač nerada přiznávám, nějak mne tento antihrdina zpočátku přitahoval. Jelikož to byla v tu chvíli prostě MUST HAVE kniha, stáhla jsem si první, která byla dostupná v češtině - Pentagram.

Kniha z roku 2011 (u nás, v originále 2003) má v knižní podobě dle Databazeknih.cz 449 stran. Moje verze, pdf, jich měla (a stále má) 670. Je formátována textem od kraje do kraje a velikost písmen snad 18-20. Pro nás poloslepé - značka ideál! Odstavce byly dodrženy, text byl členěn příjemně a hvězdičky oddělovaly myšlení postav - takže víte, u koho v hlavě zrovna jste - nebo to minimálně tušíte… a když netušíte, jste hodně zvědaví … První problém celé HH série objevíte poměrně brzy. Místy si připadáte, jako byste četli sloh dětí ze základní školy. Čert ví, co se ztratilo překladem.

Samotný děj je pro mne oříškem. Kniha mne bavila tak, že mne nebavila. Vážně. Čekala jsem něco velkolepého, vždyť o Nesbøvi každý jen pěl ódy! Text je jednoduchý a není jednoduchý. Je to severský způsob psaní. Je psán jako žákem ZŠ, ale nutí vás neustále přemýšlet, soustředit se. V celém díle vystupuje několik postav a než se dají dohromady, máte ve jménech lehce guláš (pokud nedáváte pozor). Což možná souvisí i s tím, že Pentagram je 5.díl série s HH. Mnoho postav se opakuje z dřívějška a vás doslova vytáčí, že nevíte, co a proč. On to sice Harry čas od času rozkryje, ale kdo chce vědět všechno - skřípe zubama (doporučuji tedy číst postupně).

Samotná postava alkoholika a brilantního mozku vrchního inspektora Hola vás chce přivést k šílenství. Doslova úpíte nad tím, proč je mu sakra tak všechno jedno? Proč není více proaktivní? Ale jak by řekl Poirot - šedé mozkové buňky jsou klíčem k řešení. Takže když Harry začne abstinovat, nastartuje mozek a řešení případu jde samo. Tak samo, že jsem se v pdf verzi do stránky cca 480 nudila. Všechno šlo jako po másle a já uvažovala, jak takovou nudu někdo mohl přečíst za večer či den. A pak to přišlo … Pravá severská akce! Akce, která byla věrohodná, žádné americké ptákovinky a výmysly. Možná tomu pomáhalo i prostředí, které je mi známo - jak Oslo, tak Praha. Možným přiblížením je i kapka psychologie chování lidí, která je v knize vykreslena snad lépe než v některých učebnicích psychologie a co se týče vztahů - též nebudete ochuzeni.

Posledních 200 stránek jsem sfoukla za dvě hodiny a to stylem - opovažte se mne někdo rušit, teď na to Harry kápl!. Ani mi nevadilo, že Harry nevyložil karty a čtenář tak byl veden pouze polovičním pohledem. Pomáhalo to rychlosti spádu děje, komplikovalo to lehce porozumění textu. Za mne šlo o slabší dílo. Ano, četlo se mi dobře. Ano, byla to moc prima detektivka s koncem nekonecem, neboť série pokračuje… Nebojte, vraha vám alkáč najde. Ale bylo tam málo násilí. Náznaky, které prosvítaly skrz některé dialogy či myšlenky byly rajcovní a splňovaly mé představy, ale nikde nedošlo k pravému vytrysknutí emocí. Seveřani jsou tak trochu jako Němci - chladní, rychlí a úderní. Emoce najdete až po delší známosti. Uvidíme tedy, co nám přinese Levhart (kterého jsem si nakonec půjčila v knihovně)…

Název: Pentagram/Marekors
Autor: Jo Nesbø


Superman se může jít zahrabat! Do boje nastupuje ONE-PUNCH MAN!

24. října 2018 v 16:12 KOMIKSY A MANGA

Když jsi nejsilnější na světě, začne to být nuda. Ale jen pro tebe.

Maya:

O One-punch manovi (japonsky ワンパンマン) už dneska slyšel skoro každý. Tento super-super-superhrdinský (ano, tříkrát "super", dozvíte se proč) komiks pochází z tužky mangaky, který si říká One. Na svých stránkách začal mangu vydávat v roce 2009. Od 2012 vychází příběh také knižní formou pod nakladatelstvím Shueisha Inc. (japonksy 株式会社集英社), a v roce 2015 vytvořilo studio Madhouse první řadu povedeného anime, které si hned získalo mraky fanoušků.


O čem to vlastně je?
Děj se odehrává na fiktivní planetě, kterou čas od času napadne nějaký ten nepřítel. Proto byla vytvořena korporace, která zaměstnává superhrdiny dělených podle schopností na různé katergorie. Jedním z nich je i Saitama, který říká, že se stal superhrdinou jen pro zábavu. Na rozdíl od jiných nemá žádné nadpřirozené schopnosti a kvůli jeho žalostnímu výkonu u písemných zkoušek je zařazen pouze do kategorie C. To ale neznamená, že je slabý. Právě naopak. Saitama na sobě tak poctivě makal a podstupoval tak tvrdý trénink, že je schopný porazit jakéhokoliv nepřítele jednou ranou. Zní to dobře, určitě byste to taky chtěli, ale než se rozhodnete dřít na své postavě jako kůň, představte Saitamův život. Na město útočí nějaké obří monstrum. Banda vysoce postavených superhrdinů s ním do skonání bojuje a tenhle týpek jde z nákupu okolo, náhodou se do boje zaplete...a jednou pěstí to ukončí. One-punch man je naprosto neporazitelný a nezničitelný. Jakýkoliv jiný superhrdina si alespoň někdy sáhne na dno, ale tenhle ne. Z toho by začal být časem smutný každý. Dny dobrácký Saitama tráví většinou tak, že jí instantní nudle a hledá nějakou výzvu. Kterou zas překoná jednou ránou.


Celý příběh se ale netočí jen kolem Saitamy. Jako správná japonská manga má i One-punch man propracovaný systém vedlejších postav, takže se čtenář ani na chvíli nenudí. Celé by si to dělá parodiálním stylem srandu z klasických superhrdinských komiksů a ilustrátor Júsuke Murata má dokonale dynamický styl kresby, takže člověk přesně ví, co se děje.


Osobně doufám, že si u nás manga získá větší zastoupení, než zatím má. Hodně skvělých komiksů u nás bohužel v češtině nevyšlo, a dají se číst jen v japonštině, případně když je manga hodně známá, je přeložená jen do angličtiny. Nicméně doufám, že to dnešní generaci nebude dělat problémy. Případně doporučuji i anime seriál, který české titulky má. Od předlohy se nijak neodchyluje, ale vyšlo zatím jen pár dílů a manga je dějově dost napřed.

Autor: One
Ilustrátor: Júsuke Murata
Název: One-punch man