Michael Ende: Nekonečný příběh

16. září 2018 v 16:16 |  DOBRODRUŽNÉ

Skutečná fantazie nekončí filmovým plátnem

Maya:

Pamatujete si takový ten film z roku 1984, kde je celá zápletka postavena na tom, že tam jakýsi indián tahá koně z bahna, a pak tam lítá na psovi, zatímco celou zem postupuje dynamická bouře, která vše ničí? Mnoho z nás na tom filmu dones ujíždí. I já k němu cítila mnoho sentimentu. A pokud ho chcete cítit až do konce života, tak si nikdy, nikdy, NIKDY nečtěte předlohu. Já tuto chybu udělala, a svět už potom nebyl nikdy stejný. Možná vás to překvapí, ale v knize není žádná bouře, žádný indián a žádný létající pes. Film se totiž věnuje jen první polovině knihy a to ještě k tomu opravdu velmi volně. Mnoho věcí změnil a tak 99% tam nedal vůbec.

...

...

...

To jsem se teďka třikrát zhluboka nadechovala, abych se nerozčílila, jako to mám vždy, kdykoliv si na ten snímek jen vzpomenu. Protože, jak říkám, přečtení Nekonečného příběhu absolutně změnilo moje dětské vnímání reality. Tato kniha pro mě byla předěl mezi dětstvím a dospíváním. Uvědomila jsem si, jakými praštěnými nesmysly krmí západní společnost naivní a nevinné děti, které se nemůžou bránit, protože se ani k něčemu zajímavému nebo kvalitnímu nedostanou. Jsou do určitého věku čistě vystaveny jen tomu, co jim pustí nebo ukáží rodiče. A když rodič dítě od malička futruje tím, jak na tomto vyrostl a vlastně ani neví, že nějaká předloha je, pak je naprosto logické, že dítě kolikrát tu myšlenku převede za své. Klidně si dál žijte s tím, že je Nekonečný příběh dobrý film. Možná opravdu je. Ale ani z daleka nedosahuje rozsáhlosti a komplexnosti nápadů a idei, které Michael Ende vymyslel.


Čím bych ale začala je alespoň krátké nastínění problému, kterému se kniha věnuje. Existuje svět reality a svět fantazie. Ve světě reality žije malý tlustý šikanovaný ošklivý chlapec jménem Bastien, který jednou v obchodě vidí zajímavou knihu, kterou si chce koupit. Některé její stránky jsou červené a jiné černé. Není mu to dovoleno, ale on si stejně knihu odnese a začne si v ní číst.


Nutno zdůraznit, že i fyzicky jsou kapitoly dvojbarevné. V reálitě čteme červené písmo, fantasie je psaná černým (v některých německých originálních verzích zeleným). Příběh knihy, kterou Bastien čte, nejprve vidíme jeho očima. Sledujeme pohormu země Fantazie, kde najdeme veškerá zákoutí lidské mysli. Mnoho krásného a dobrého, ale také zlého. Ale dobro nemůže existovat bez zla ani naopak, takže je to vlastně dobře. Co je ale ta opravdová katastrofa, je to, že lidé, ti skuteční v reálném světě, už na Fantazii zapomínají. Mají hodně práce, už nevěří v duchy, pohádky, Ježíška. Z jejich myšlení se vytrácí originalita a chuť vůbec přemýšlet nad něčím ne-faktickým, a proto celou Fantazii začala pozvolna požírat Nicota (ve filmu znárorněna tou bouřkou). Nicota není nic, co by šlo vidět, vlastně když se do ní koukáte, připadáte si jako slepí. Nevidíte, že postupuje, protože nemůžete vidět NIC. Jen víte, že se hýbe a hýbe se pomalu a slintavě k vám, a vy s tím nic neuděláte. Můžete před ní ustupovat, ale to nemůžete dělat donekonečna, protože jednou dojdete na místo, kde se k vám hýbe Nicota z té druhé strany.


Krom toho, že zemi sžírá pomalu rakovina, která celý svět prakticky vymazává z existence, vládkyně říše, císařovna umírá. Zachránit ji může akorát někdo, kdo jí dá jméno. Proto na scénu přichází chlapec Atrej z národa zelenokožců, který od císařovny dostane na krk její medailon Auryn, který vypadá jako dvojtý uroboros, a jeho úkol je takovou osobu najít. Atrej putuje zbývajícím světem a hledá odpověď na otázku, kdo jejich svět může zachránit. Cestou zachrání vzácného Šťastného draka Falca a spolu putují až k orákulu, kde žije bytost Uyulála, která mu prozradí, že pojmenovat jejich císařovnu může jen lidské dítě ze skutečného světa. Bastienovi dojde, že to je on. Vymyslí císařovně nové jméno a přenese se do země Fantasie, kde pomocí svých přání vytváří svět nový. Nemusí své myšlenky ani nejak formulovat. Stačí mít jen otevřenou a neomezující se mysl a svět se vytvaří sám. Ale za cenu, že Bastien ztrácí sám sebe. A tady teprve příběh vlastně začíná. Takže, jak vidíte, film se věnuje pouze polovině knihy, a to ještě k tomu jen velmi zběžně.


Kniha už je dneska naprostou klasikou mezi německými knihami. Pořádně se nikdo nemůže shodnout nad tím, jestli je to určené pro děti nebo pro dospělé, jestli to patří do žánru fantasy nebo kouzelné fantasy nebo dobrodružných. Je pravda, že si v ní každý generace a každý povahově rozdílný člověk najde něco, co ho v ní zaujme. Michale Ende naprosto nesouhlasil s tím, aby se podle jeho knih točily filmy, protože si uvědomoval, že základní dogma v ní obsažené prostě do filmu dát nepůjde. Nejde jen o to, že je film zkrácený a nebo dějově upravený. Ale primárně zabíjí celou myšlenku předlohy postavenou na tom, že Fantazie umírá, protože lidi koukají na filmy, místo aby zapojili mozkovnu a právě tu fantazii. Nakonec po naléhání na natáčení kývnul, ale když viděl výsledek, byl naprosto zděšený. Snažil se o zastavení produkce. Když se mu to nepodařilo, tak alespoň požadoval, aby byl film přijmenovaný, on se v titulcích neobjevil, a celkově s tím snímkem ho nic nespojovalo.


Jak už víme, nepodařilo se. Zůstala jen ta demagogie a naprostý kult, který se točí kolem přechválené primitivní pohádky se stupidním dějem a chytlavou popovou písničkou na konci. Pohádky, která vychází z té z nejvýpravnější vícegenerační multispektrální knihy, kterou jsem kdy četla. Tímto zdravím zaryté fanoušky filmu, a také obdivovatele Malého Prince. Tahle kniha tu Exupéryho myšlenku dovádí do naprosté dokonalosti a hravě strčí do kapsy celého naivního kluka s liškou, a spolu s ním i všechny ty Harry Pottery a Narnie, Podzemí, které nejsou o nic lepší, než něco méně známého, jen mají obří marketingovou kampaň.





Kristína:

Mám rada knihy, ktoré možno čítať viacerými jazykmi. Teraz nehovorím o vlhkom sne polyglotov, ale o vyznení príbehu - inak ho vnímate ako dieťa, inak ako tínedžer a inak ako starosťami ošľahaný dospelý. A s každou skúsenosťou nachádzate v knihe novú vrstvu, ktorou sa môžete zaoberať. Niektoré z týchto kníh, ku ktorým sa dostanete ako dieťa, potom v návale nostalgie hodnotíte vysoko aj v dospelosti, hoci celý príbeh má už pre vás celkom inú - a nie vždy sladkú - príchuť. Rozumiem Mayinmu nadšeniu z knižnej predlohy Nekonečného príbehu a rozumiem aj jej opovrhovaniu filmovou verziou. Ja sa na všetko pozriem pohľadom človeka, ktorý predlohu čítal v dobe, kedy už neverí na drakov a čarodejnice a rád si zachováva kritický odstup.

Začnem pozitívne: Ende má neuveriteľnú obrazotvornosť. Jeho postavy, príbehy a miesta sú plné vôní, farieb a chutí, až presakujú cez stránky a skutočne vás nútia kompletne sa do deja ponoriť. Preberať sa jeho svetom je ako nechať preniknúť do reality tisícky snov (moje sny nie, tie sú väčšinou o noži, čo sa prezliekol za holuba, alebo o tom, ako naháňam nemenovaného slovenského politika v bazéne). Fascinuje ma hlavne nekonvenčnosť jeho nápadov, bizarné podoby tvorov a ešte bizarnejšie dejové linky (bytosti, čo plačom vymývajú zo zeme striebro, zlé postavy, čo sa dobrovoľne vrhajú do Ničoty). Prvá polovica knihy je navyše pretkaná podivnou melanchóliou, ktorú u mňa ešte umocnili spomienky na filmové prevedenie.

Prekvapilo ma, že scény, čo na plátne fungovali ako srdcervúce momenty (všetkých nás ako deti doživotne poznačila Artaxova smrť) sú na papieri ploché a absolútne nezaujímavé. Naopak, veci, čo ma vo filme nudili (stretnutie s Morlou a Gmorkom) sa premenili na vypiplané konverzačné pasáže plné zaujímavých myšlienok. Na rozdiel od väčšiny hodnotiacich na Databáze kníh tiež kvitujem nedopovedané odbočky ("Toto je iný príbeh a povieme si ho niekedy inokedy"), ktoré naznačujú, že sa skutočne jedná o Nekonečný príbeh - každá dejová linka raší nové a nové príbehy a rozprávanie vlastne nikdy neskončí - podobne ako v živote.

Napriek všetkým plusom som však približne v polovici musela knihu na týždeň odložiť a prečítať si niečo iné. Nekonečný príbeh totiž trpí tým, čím veľké množstvo fantasy príbehov: prílišnou zahľadenosťou do seba. Výpočet stvorení Fantázie a miest, ktorými Bastian prechádza, začne po čase človeka unavovať a po dlhšom čase dokonca štvať. Prvé tri, štyri kapitoly od momentu, ako začne mať Bastian priania, boli pre mňa bolestivým sústom. A rovnako, ako sa Bastian mení z ustráchaného škaredého outsidera na odvážneho ale arogantného princa, sa aj Endeho štýl mení z melancholického a poetického na pompézny a nabubrelý. A hoci na konci dostaneme požadovanú katarziu, v danom momente som už bola z celého putovania tak rozladená, že ma nijako citovo nezasiahla.

V úvode recenzie hovorím, že mám rada knihy, čo sa dajú čítať rôznymi jazykmi. Preto sa mi aj Nekonečný príbeh v konečnom dôsledku páčil. Ono všetky vytýkané veci reflektujú moje vlastné vnútorné nastavenie pri čítaní a iný človek s inými skúsenosťami a pohľadom na svet ho bude vnímať celkom inak. Ja fantasy už takmer nečítam (až na pár výnimiek) a nemám rada ťažké knihy plné filozofických myšlienok. Navyše miestami veľmi cítiť, že ide o dielo pre deti, Ende sa neubráni naivite, ktorá v závere dosahuje vrchol - Bastianov návrat do sveta ľudí je proste nedôveryhodný, vykonštruovaný a rozprávkovo zjednodušený a ja som sa s ním nedokázala stotožniť.

Na druhej strane, kniha obsahuje množstvo geniálnych častí, ktoré pre deti určite nie sú a príbeh sa odrazu javí ako perfektne vyskladaná alegória. To sú práve tie rozličné spôsoby vnímania, o ktorých hovorím. Zrejme sa nejedná o môj čitateľský vrchol a kniha mi zásadne život nezmenila, som ale rada, že ju mám v knižnici a rada ju budem odporúčať ďalej.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama