Září 2018

Agatha Christie: Herkulovské úkoly pro Hercula Poirota (audiokniha)

30. září 2018 v 15:01 AUDIOKNIHY

Božský Poirot řešení 12 úkolů - vyřeší všechny?

Jana:

Královna detektivek se opět vyznamenala. Dílo, které vám dnes představím, nepatří mezi nejmladší. Ovšem v čem spočívá jeho jedinečnost? V interpretovi.

Při poslouchání Herkulovských úkolů pro Hercula Poirota v podání Ladislava Freje jsem uvažovala, že budu muset přidat kočičí hlavu v hodnocení. Charismatický gentlemanský intelektuál - koho to popisuje. Hercula i Ladislava. Kniha dostala díky hlasu nový rozměr. Obohatila mne o nové zážitky…

V celkovém rámci (hlavní motiv) jde o několik úkolů, které si Poirot stanovil, že splní, než půjde do důchodu. Za vzor si vzal svého jmenovce a každý každičký příběh se snaží napasovat na pověst - Jablka Hesperidek, Únos Cerbera, … Takže na sebe svým způsobem příběhy (vedlejší motiv) navazují, Poirot sám říká, že tohle bude další úkol a na závěr sám hodnotí, že od Lva se dostal až ke Cerberovi. Každý příběh je víceméně totožný - Hercula něco zaujme a sám, málokdy s pomocí Scotland Yardu, případ řeší. Jedinou vyjímku najdeme, ale nebudu prozrazovat, jakou. V jednom jediném příběhu Hercul vystupuje až v závěrečných minutách - nechte se překvapit, ve kterém!

Pokud by vás zajímalo, kde se příběh odehrává, když jde o Francouze (sic všichni víme, že to je Belgičan, ale v audioknize i sám sebe označuje za Francouze - a nebo mi totálně přeskočilo...) žijícího v Anglii a řeší bájné mytologické úkoly - nacházíme se převážnou většinu času v Anglii. Mnohdy v samotném bytě Poirota. Odtud jezdí po Anglii a celé Evropě. Do USA se nedostane, tak jako se nedostane do Austrálie - ano, až tak rozsáhlé mytologicky laděné problémy si vybral. Hned na začátku je nám řečeno, že jde Poirot do důchodu. Nebuďte smutní jako já, on je to hlava ješitná, takže by nevydržel něco neřešit a neupozorňovat na sebe. A to je to - to je ta věc, díky které jsem měla čas od času chuť jej zabít.

Ta povaha! Ladislav Frej dal Poirotově povaze hřebíček do rakve. Ano. Hercule je nesnesitelně ješitný! Je to malý a chytrý chlap a mnohdy se svou paličatostí vyrovná dítěti. Třeba když se rozčiluje nad rozbitým automobilem - no já z něj doslova šílela! Ano, dostal se tak k novému úkolu, ale jak je mnohdy svým chováním protivný! Jak je povýšený, domýšlivý! Je to chlap. Je to Francouz/Belgičan. A někdy je na zabití (ano, Frej tomu dodal ten správný šmrnc).

A když jsem zmínila Freje, musím zmínit i jazyk a řeč knihy. Jazyk je vesměs anglický (pro nás český), ovšem celý je protkaný francouzštinou. Tedy čas od času slyšíme vypravěče, jak se francouzsky rozčiluje a je to doslova rozkošné! A právě i díky interpretovi vynikne řeč přímá, nepřímá, nevlastní i polopřímá. Vážně! Přestože má kniha jednoho interpreta, ten si svým krásně usazeným a výrazově nepřekonatelným hlasem hraje doslova s každou postavou, s každou myšlenkou vyřčenou i nevyřčenou. Netušila jsem, že tak brzy najdu svou zvukovou platonickou lásku, ale ten hlas v podání s povahou hlavního hrdiny - to je něco, co se nedá jen tak zapomenout. To je něco, co vás donutí uronit slzu, když Poirot vyvede Cerbera z Pekla …

Abych neopomněla zmínit hudební doprovod, oddělující jednotlivé úkoly a pasáže v rámci kapitol ... Nevadil mi. Nebyl vtíravý, nebyl otřepaný, nebyl rušivý, nekontrastoval s příběhem. Měl dramatický náboj a mnohdy seděl a jen zvýšil napětí. Tedy nemohu říci, že bych jej milovala jako Hercula či jeho interpreta, ale do pozadí celé audioknihy perfektně sedl!

Nebyla bych to já, kdybych pěla jen slávu! Mnohdy mne rozčílilo, že Hercule případ vyřešil, jevil se mu zcela banálně a jasně a já pak jen zírám, jak k tomu došel. A v hlavě si představuji toho malého mužíčka, jak se mu napřímí knír a dme se hrdostí sám na sebe. Ale to není vytknutí audioknize, jako spíše rozhořčení nad tím, jaká je Christie genius. Takže já vlastně nemám audioverzi knihy co vytknout! Vždy jsem byla spokojena a nikdy jsem nechtěla jít spát po jednom příběhu.

Název: Herkulovské úkoly pro Hercula Poirota
Autor: Agatha Christie
Interpret: Ladislav frej
Délka: 9 hodin 53 minut


Douglas Adams: Stopařův průvodce po galaxii

29. září 2018 v 9:27 SCI-FI

"Na počiatku bol stvorený Vesmír. Mnohých ľudí to naštvalo a všeobecne sa to považovalo za zlý krok."

Kristína:

Pradávne príslovie hovorí, že koho meno sa vyslovuje, ten žije (na túto tému som kedysi čítala skvelú detskú knihu, škoda, že ju od tej doby neviem nájsť). V tom prípade je Douglas Adams nesmrteľný. A to aj napriek tomu, že sa do podsvetia odobral pred viac ako sedemnástimi rokmi. Nepoznám iného spisovateľa, ktorého existenciu a tvorbu by sme oslavovali v jednom roku trikrát: raz jeho narodenie, raz jeho úmrtie a raz celosvetovo uznávaný a medzinárodne oslavovaný Uterákový deň (o ňom viac nižšie).

Ak ste o Douglasovi Adamsovi a o jeho päťdielnej trilógii o štyroch dieloch v živote nepočuli, buď ste celý život strávili v kobke, práve ste dostali prvý šlabikár, alebo trpíte stareckou demenciou (čo znamená, že ste o ňom počuli, len ste to zabudli). Douglas Adams je synonymom absurdity, slovných hračiek, výborného britského humoru a hlavne kultových hlášok, ktoré vás budú viesť životom.

Najradšej by som sa rozpísala o celej Adamsovej tvorbe, ale Maya by ma utĺkla tyčou, lebo tak dlhú recenziu by nikto nečítal. Preto sa obmedzím len na jeho najznámejší počin. A o čom táto geniálna sci-fi séria je? O ničom. A o všetkom.

Stopárov sprievodca galaxiou začína netradične, zničením Zeme. Nestane sa tak z mocenských záujmov, ale proste preto, lebo istá intergalaktická spoločnosť stavia diaľnicu naprieč našou slnečnou sústavou a naša malá všedná modrá planéta, bohužiaľ, stojí v ceste. V ďalekom vesmíre sa následne začínajú odvíjať dobrodružstvá niekoľkých svojráznych postáv: pozemšťanov Arthura Denta a Trillian, ktorým sa šťastnou zhodou okolností podarilo zmiznúť zo Zeme skôr, než vybuchla, galaktického prezidenta egocentrického Zafoda Bíblbroxa, depresívneho robota Marvina a Forda Perfekta, stopára a prispievateľa do najčítanejšej knihy vo vesmíre (chvíľka napätia) Stopárovho sprievodcu po galaxii.


Stále čakáte na nejakú zápletku, ja viem. Každá z knižiek má akúsi vlastnú dejovú linku, odohráva sa v inom kúte vesmíru, v inej zostave (postavy sa často rozdelia a zase stretnú, veľakrát sa vidia až po niekoľkých rokoch) a čelia rozličným hrozbám, každá z nich je absurdnejšia ako tá predošlá. Aby ste boli v obraze: tak napríklad druhá časť s názvom Reštaurácia na konci vesmíru je v podstate celá o tom, že Zafod má byť popravený, ale nebude, lebo ho zhodou okolností zachráni presvedčenie o vlastnej dokonalosti a všetci sa veľmi dobre najedia v (ďalšia chvíľka napätia) Reštaurácii na konci vesmíru. Koniec.

Adams má neskutočný talent napísať dvestostranovú knihu, ktorú keď dočítate, ani za boha neviete vysvetliť, o čo v nej išlo, jediné, čo viete je, že ste sa dobre bavili. Preto som Stopárovho sprievodcu čítala asi tak šesťkrát, vždy s presvedčením, že tentoraz si zapamätám všetko, čo sa tam dialo. Postupne mi veľa scén preniklo do pamäti, ale stále mám celkom slušné rezervy. Ak ste jeden z tých typov, ktoré nebaví čítať knihy opakovane, lebo sa začnete nudiť, Stopárov sprievodca pre vás bude vykúpením, keďže vždy objavíte niečo nové.

Ja som si napríklad len teraz, pri siedmom čítaní, všimla nasledujúcu výbornú pasáž:

"...Toto prohlášení vedlo k zajímavým výsledkům - například když vydavatelé Průvodce žalovaly rodiny stopařů, kteří přišli o život jen proto, že vzali doslova heslo o planetě Traal. Stálo v něm, že "žravé blátotlačky často chutně a a vydatně sytí turisty" míto "žravé blátotlačky SE často chutně a výdatně sytí turisty". Vydavatelé tvrdili, že první verze je esteticky mnohem přijatelnější, a dali si od soudního znalce poezie odpřisáhnout, že co je krásné, je pravdivé, a naopak, co je pravdivé, je krásné. Snažili se tak dokázat, že vinen je sám život, protože není ani krásný, ani pravdivý. Soudci se k tomuto názoru přiklonili a v působivé závěrečné řeči odsoudili život za pohrdání soudem, a tudíž ho všem přítomným odňali, načež se odebrali na obvyklou příjemnou večerní partii ultragolfu."

Vyššie uvedený príspevok je zároveň skvelým príkladom toho, čo je na Adamsových knihách tak populárne. V prvom rade je to už spomínaná vysoká miera absurdity - ak máte radi anglický suchý humor, rehocete sa pri seriáloch ako Black Books či Red Dwarf, potom sa vám Stopárov sprievodca nemôže nepáčiť (a pravdepodobne ho už dávno poznáte). Za všetkou tou absurditou sa však skrývajú zaujímavé myšlienky o svete, ľudstve a o živote. Adams si robí srandu z celej populácie, z mamonu, konzumu, ale tiež z rôznych vedeckých disciplín ako je lingvistika (k nej sa ešte dostanem), filozofia (aj k nej), či fyzika (k nej nie). Aby som to skrátila: Douglas Adams si vytvoril vlastný žáner, kde obracia naruby všetko, čo ste si mysleli, že viete, ale zároveň vám predostiera zaujímavé pohľady na svet a všetko, čo ho tvorí.

Čo mám ja osobne na Adamsovi rada, je jeho neošúchaný štýl rozprávania. Aj totálne zbytočnú a absolútne nezaujímavú scénu dokáže popísať tak, že sa mi rozšíri už aj tak široký úsmev (v Adamsovom jazyku "vyheveruje úsmev ešte o pár stupňov vyššie" - povedzte mi že to nie je originálne a vtipné!). Takže aj obyčajné popisy v knihe napokon vydajú za zaujímavé momenty, ktoré si máte chuť zapísať do denníčka (z takých denníčkov by boli samostatné časti Stopárovho sprievodcu...alebo proste iba prepísaný Stopárov sprievodca.)


Teraz malá vsuvka o sľúbenej lingvistike (nie, toto ešte nebola ona): Adams sa v knihách niekoľkokrát prejavil ako mimoriadne inteligentný človek. V Reštaurácii na konci vesmíru, kedy hrdinovia navštívia Reštauráciu na konci vesmíru, sa dostávajú do zvláštneho časového vákua: Reštaurácia sa totiž nachádza (prekvapivo) na konci vesmíru, kde čas beží inak - funguje nezávisle na tom, ako funguje na mieste, odkiaľ hostia práve prišli (nevadí, že nemáte rezerváciu, tú si môžete urobiť retrospektívne v čase, odkiaľ ste prišli). S tým súvisia aj gramatické javy v jednotlivých jazykoch - v knihe bola vytvorená celkom nová učebnica gramatiky, aby obsiahla zložitosť časového zaradenia, keď prídete Reštauráciu navštíviť. Chcem vyjadriť obdiv slečne či pani, čo prekladala druhú časť do češtiny, lepšie sa s touto zapeklitou úlohou vyrovnať nemohla (fakt si to prečítajte, musíte oceniť jej genialitu).

Ku knihám ma priviedol strýko - trochu paradoxne - cez filmové spracovanie, ktoré je oproti predlohe žalostné. Keď sme šli do kina, hovoril mi, že o Stopárovom sprievodcovi sa veľmi často debatuje vo filozofických knihách. Vtedy (mala som 11) som nerozumela, prečo. Teraz rozumiem. Prečo Douglas Adams považuje za odpoveď na základnú otázku života, vesmíru a všetkého číslo 42? Ani Boh nevie. Ale môžete hádať.

"42 je milé číslo, ktoré môžete vziať domov a predstaviť svojej rodine."

Ďalšie dve veci, ktoré sa notoricky spájajú so Stopárovým sprievodcom, je upokojujúce heslo DON'T PANIC! a uteráky. Pretože uterák je vôbec najužitočnejšia vec, ktorú vo vesmíre môžete pri sebe mať. S tým súvisí aj spomínaný Uterákový deň, ktorý sa oslavuje vždy 25.5. a fanúšikovia ním vzdávajú hold Douglasovi Adamsovi a jeho knihám. Ak teda na konci mája uvidíte chodiť po ulici človeka s uterákom preveseným cez rameno, je možné, že nie je bezďák a nekúpal sa vo fontáne, proste má iba rád dobrú literatúru a dobrý humor. A nebojí sa to všetkým ukázať! V brnenskom planetáriu bývajú každý rok aj divadelné čítanie Adamsových kníh (ak ste z Brna, odporúčam, spolu s full dome projekciou veľmi pekný zážitok).


Ak existuje kniha, ktorú by som si so sebou vzala na opustený ostrov, tak jednoznačne Adamsove veľdielo (prednedávnom vyšli všetky časti v jednom zväzku, takže áno, ide o jednu knihu). Jednak by ma naučila ako prežiť na osamelom mieste (ideálne je na čas sa zblázniť a uchovať si zdravý rozum na neskôr), ale tiež by mi poradila, čo ďalšie si zadovážiť, aby som nestratila optimizmus. Lebo s gumenou kačičkou človek nikdy nie je sám!

Maya:

Přiznávám, že mě celá tato kultura celý život míjela. Vždycky 25. května chodila polovina mojí školy s ručníky kolem ramen a já si říkala, jestli jim tak trochu nejebe. Pak mi bylo vysvětleno, že to je ručníkový den na počest Douglase Adamse a že to je ze Stopařova průvodce po galaxii. Tím můj zájem vyhasl, protože jsem se dozvěděla, že to je sci-fi, a to šlo vždy mimo mě.

Ne, neodcházejte! Přísahám, že nejsem omezený buran, co se nezajímá o moderní literární styly. Ale řekněme, že ke každé věci potřebujete někoho, kdo vás k tomu přivede. Člověk, co nikdy neslyšel o K-popu, si asi těžko zapne You Tube s tím, aby si ho vyhledal. Vždycky musí být někdo, kdo vám o něčem řekne. Ať už je to jiný člověk nebo nějaký článek. Ale v době, kdy jsme počítače používali akorát na to, abychom na nich hráli Bulánky a internet pro nás byl synonymum amerického způsobu života, byly reference z druhých stran poněkud omezené.

A když už jsem byla dost stará na to, abych si teda zjistila, o co teda jde, a ten slavný internet jsem měla i doma, nějak mě to nenapadlo.

No a pak jsem potkala Kristínu a mého muže Roba, a oba mě neustále mlátili tou knihou po hlavě (obrazně i fakticky), tak jsem pokrčila rameny a řekla: "Nu, proč ne?"


Dopředu říkám, že Douglas Adams píše stylem typického Brita. I když je velmi vtipný, nepoužívá vulgarismy ani oplzlosti a celou dobu se snaží být ve vyprávění velmi důstojný. Jeho kouzlo je ale v naprosté originalitě absurdnosti, kterých je Stopařův průvodce plný. Když jsem ho četla, úplně mi to připomnělo moji pubertální vášeň k Červenému trpaslíku. Srovnávat tyto dvě knihy je asi blbost, ale obě jsou naprosto jebnutá sci-fi pojednávající o nesourodé skupince cestovatelů vesmírem napsaná geniálními Angličany.


Kristina tu už napsala, o čem vlastně tato série je, já už teda jen zhodnotím obecný dojem z pohledu naprostého nooba, který tomu doteď nerozuměl. Stopařova průvodce po galaxii považuji za něco, co rozhodně mělo být napsáno a rozhodně by si to každý měl přečíst. Nedokážu si moc představit typ člověka, kterému by se v konečném důsledku ani trochu nelíbil. Nebudu tvrdit, že je to nejlepší kniha na světě, a už vůbec to není nijak vědecky hodnotné sci-fi. Jako příklad sem hodím "nepravděpodobnostní pohon" kosmické lodě Srdce ze zlata, kterou partička tohoto příběhu létá (práve tu je vidno, ako si Adams strieľa z fyziky a jej zákonov - pozn. Kristína). Ale o to nejde, ne veškeré sci-fi musí být nutně založeno na skutečné vědě. Někdy to může být i naprostý guláš totálních kravin, který dává dokupy něco, co je vlastně hrozně dobré.

Navíc už konečně rozumím tomu rozprasenému vorvaňovi, vedle kterého se válel květináč s petuniemi, kterého jsem našla v jedné lokaci ve Falloutu 2.

Poradie dielov v českom znení:

1. Stopařův průvodce galaxií
2. Restaurant na konci vesmíru
3. Život, vesmír a vůbec
4. Sbohem, a díky za ryby
5. Převážne neškodná

6. A ještě něco... (knihu po Adamsovej smrti napísal Eoin Colfer)
7. Losos pochyb (súbor posmrtne vydaných textov, vrátane takých, čo sa týkajú Stopárovho sprievodcu)





Agatha Christie: Vraždy podle abecedy (audiokniha)

27. září 2018 v 11:10 AUDIOKNIHY

Moje rada? Pokud si myslíte, že víte, kdo je vrah, pevně si za tím stůjte!

Jana:

Herculovi přijede na návštěvu jeho přítel Hastings a rozhodnou se spolu, že vyřeší nějaký pořádný případ vraždy. To ještě netuší, že anonymní dopis s podpisem ABC bude právě tím případem. Není úplně dle Hastingsových představ, ale zamotá hlavu i samotnému Géniovi! Audiokniha je namlouvána z pohledu kapitána Hastingse a ten k nám promlouvá skrze hlas profesora Snapea - Aleše Procházky.

Vraždy podle abecedy mají jiný koncept vraždy a jejího rozuzlení, než kterékoliv jiné dílo, které jsem měla možnost poslechnout či přečíst - myslím tím z edice Poirot. My totiž díky zápiskům nikoliv ze vzpomínek kapitána Hastingse víme, kdo je vrah. On k nám totiž čas od času promluví a dovolí nám, abychom jej poznali možná dokonce lépe než samotný Poirot.

První vražda se stane osobě se jmény na A ve městě na A - jakýsi kus od Londýna. Další vražda se opět stane nějaký ten kus, rozdílný, od Londýna a je spáchána ve městě B a zabita je dívka s iniciálny B.B. Po promluvě s jejími rodiči, jejím snoubencem (kterého okamžitě vezmete v podezření!) a její sestrou k nám poprvé promluví ABC vrah. Chvíli možná budete tápat, zda to je on, ale budete to správně tušit… Další vražda - C vražda - proběhne zanedlouho, ale nejsou schopni se na ni policisté ani Poirot připravit, neboť dopis se ztratil a přišel hodně pozdě. Poslední vražda se ani nepovede a vrah je dopaden … Proč s tím Poirot není spokojen? Co všechny vraždy spojuje krom abecední posloupnosti?

V celém díle je cítit napětí, které možná tématicky, leč absolutně otravně doplňuje hudba. Napětí je někdy stupňováno už i během hovoru Poirota a Hastingse lehkým hudebním podkreslením - to ušlo. Hlas vypravěče (Aleš Procházka), kteří opravdu mají mnozí spojení s postavou profesora Severuse Snapea z Bradavic, dává knize jistý erotický náboj. Neboť ať chceme či ne, ona je v tom i love story. Pan Procházka si vyhrává s hlasy postav mužských, s francouzštinou Poirota, s hlasy žen, s hlasy tupých hromotluků či s hlasem labilního a šíleného vraha. Asi nejvíce odporný hlas se mu povedl přiřadit komisaři, který vraždu dostal na starost. Z toho chlapa vás bude svrbět pěst!

Není to kniha na poslech či čtení úplně jednoduchá. Je v ní mnoho postav a vy vlastně víte více než samotný Hercules. Jak to? No je to jasné, Hercules nikdy neřekne nic dřív, než jsou si jeho šedé mozkové závity 100% jisté. Vážně mnohdy působí jako směšný a senilní stařík, který hodně moc času věnuje promluvám v cizím jazyce. Když vezmu v potaz, jak Angličané nenávidí francouzštinu, je to až k podivu. Než si knihu pustíte, uvědomte si, že to bude náročné. Dostanete mnoho informací a budete z nich zmateni. Budete vědět kdo je vrah, ale Poirot vám pořád bude klást otázku - proč ty dopisy posílá právě jemu? Bude to chtít hodně citu a umu, abyste zvládli stíhat Poirotovy myšlenky zprostředkované Hastingsem. Ale bude to stát za to.

Název: Vryždy podle abecedy
Autor: Agatha Christie
Interpret: Aleš Procházka
Délka: 7 hodin 35 minut


Na jakém matroši jeli autoři těchto knih? Vol. 8

27. září 2018 v 9:32 | Maya |  Na jakém matroši jeli autoři těchto knih?


Už jsme tady měli příručky, knihy pro děti, homoerotiku a poctu našim kamarádům vidlákům z venkova. Dneska se v naší pravidelně čtvrteční rubrice podíváme na nějaké zajímavé tituly kuchařek.


***

Rychlovaření přejetých zvířátek


Srazili jste po cestě aligátora? Převálcovali jste vačici? Přeci nepřijde její smrt na zmar, že? Jinak by to byla jen obyčejná vražda.

***

Vaříme s hovínkem


Vůbec se nedivím, že je tato kniha bestsellerem. Nutno říct, že se ta chudák paní jmenuje Khun Poo. Na jednu stranu by člověk svoji knihu receptů asi pojmenoval jinak. Na druhou stranu to považuji za skvělý marketingový tah.

***

Kuchařka Osy zla


Jste fanoušci Kim Chong-Ila, Hitlera nebo Usámy bin Ládina? Chcete se navečeřet jako správný terorista? V této knize najdete recepty jejich nejoblíbenějších jídel!

***

Snězte své pocity - recepty pro sebeopovrhované


Jste oškliví a nikdo vás nemá rád? Než s tím něco dělat, zajezte svou sebelítost!

***

TA JEDINÁ! TA PRAVÁ! Příručka vaření na vašem motoru od auta!


Pokud jste někde na cestách anebo chcete pofrajeřit před kámoši, tady najdete návod jak na to!

***

Pro dnešek končíme. Ale příští čtvrtek jsme tady zase s další pěticí! Hledáte další díly této rubriky? Klikněte SEM!


Jon Ronson: Oni: Na potulkách s extrémistami

26. září 2018 v 11:58 NON-FICTION



"Priznajme si to. Nikto neriadi svet. Možno preto si tí vaši konšpirační teroristi vymýšľajú všetky tie bláznivé veci. Pretože pravda je oveľa desivejšia. Nikto neriadi svet. Nikto nič nekontroluje."

Kristína:

Jona Ronsona som už pred pár mesiacmi spomínala v súvislosti s Mužmi, čo čumia na kozy. Už vtedy som hovorila, že sa podľa mňa nejedná o jeho najlepšiu knihu, ale je fajn ňou začať. Naopak, publikáciu Na potulkách s extrémistami považujem za jeho najvydarenejšie dielo - neberte to tak vážne, v češtine a slovenčine vyšli len tri jeho práce, pričom tretia nespomenutá, Kdo je psychopat, šliape Extrémistom na päty.

Na Ronsonovi mi je sympatické, akým spôsobom si vyberá témy a ako ich spracúva. Zakaždým totiž siahne po neošúchaných prípadoch, väčšinou z oblastí, o ktorých sa verejne vie, ale málokto sa o nich odváži bez obalu hovoriť (z tohto hľadiska Extrémisti získavajú prvenstvo). A hoci nepíše suchopárnym publicistickým štýlom, nesnaží sa ani o lacné senzácie, skôr s nadhľadom popisuje cestu naprieč planétou a stretnutia s ľuďmi s bizarnými pohľadmi na život a svet vôkol seba (Extrémisti majú stále náskok, ale Kdo je psychopat ich dobieha). Občas si síce neodpustí až prílišnú citovú angažovanosť do niektorých príbehov (črta spoločná pre všetky jeho knihy), ale napriek tomu sa pokúša zachovať si aspoň určitú dávku objektivity .

Jeden z dôvodov, prečo Extrémistov považujem za jeho najlepšiu knihu, je aktuálnosť témy. Svet sa za posledné desaťročia zbláznil (niežeby bol predtým normálny) a ľudia, poväčšine z čírej nudy, inklinujú k šialeným konšpiračným teóriám, veria v plochú Zem, v mimozemských jašterov a veľké sprisahania (ktoré odhalili pomocou Googlu! To hovorí samo za seba). V Ronsonovi začína hlodať zvedavosť a vydáva sa na vtipnú aj desivú cestu, počas ktorej sleduje rozličné extrémistické skupiny vo svete, robí rozhovory s ich obeťami, odporcami, aj zástancami, pričom sa sám zúčastňuje pochybných dobrodružstiev a pokúša sa preniknúť na konferenciu údajných vládcov sveta.

Ronsonova vzorka je neuveriteľne pestrá: skrz neho spoznáte, ako to reálne chodí v Ku-Klux-Klane, u moslimských extrémistov, údajných milicionárov, či náboženských fanatikov. Ronson je navyše pôvodom Žid, vďaka čomu sa dej miestami zábavne aj hrozivo zamotáva. Aj keď som si myslela, že v tejto oblasti som celkom slušne podkutá, niektoré odhalené spojitosti ma celkom prekvapili.

Ronson sa nehrá na skeptika, ani sa nepokúša jednotlivé viery bezdôvodne spochybňovať (hoci podaktoré by si to priam žiadali). V tom je práve ďalšia silná stránka knihy - autor so svojimi ľudskými vzorkami jedná s úprimnou zvedavosťou, necháva si vysvetliť ich pohľad na veci a pokúša sa zistiť, či na ich myslení môže byť kus pravdy. Napokon sa ukazuje, že hoci väčšina týchto ľudí sú naozaj len znudení hľadači neviditeľného ružového jednorožca, podaktoré extrémistické skupiny naháňajú reálnu hrôzu, ktorá súvisí práve s ich čiernobielym videním sveta.

Obdivujem Ronsonovu guráž a húževnatosť pri jednaní s občas až vyšinutými jedincami, ale tiež mu skladám klobúk ako spisovateľovi. Knihy sa čítajú veľmi dobre, stránky letia jedna za druhou a ani neviete, ako sa dopracujete na koniec. Občas môžete nechápavo krútiť hlavou, občas sa naseriete, občas zase zasmejete, ale knižka vo vás nejaký dojem určite zanechá. A to je práve jej účel.




Trilogie INKOUSTOVÝ SVĚT je pro fanoušky Harryho Pottera jako dělaná.

25. září 2018 v 20:05 FANTASY

Taky jste si někdy přáli umět z knihy vyčíst oblíbené postavy? Nepřejte si to. Ono se taky může stát, že se vám místo víly doma objeví vágus, který se živí polykáním ohně, hlavní záporák a zmetek, co rád pořezává lidem obličeje.

Maya:

Tato trilogie zaujme každého fanouška Harryho Pottera a knihomola. Konec recenze.


...


...


...


Ok, jsem ráda, že jste mi na to neskočili. Teď vážně. Vrátím se na chvíli k tomu Harrymu Potterovi. Až vám to vysvětlím, pochopíte spojitosti, takže chvíli vydržte to, co vám tady budu psát. Harry Potter není fantasy. Opravdu není. Nebo alespoň ne, čistokrevné. A kdo říká, že je, měl by si na chvíli sednout zpět do škamny, v ideálním případě na nějaký seminář o literatuře, protože se řadí do žánru kouzelné fantasy. Vím, to "fantasy" v tom "kouzelném fantasy" je tam dost matoucí. Teďka se budeme muset trochu pověnovat nudné teorii, proto se obrňte.

Jaký je rozdíl mezi fantasy a kouzelným fantasy?
Představte si, že pečete telecí krkovici marinovanou v portském víně, pečenou s šalotkou, baby karotkami a sušenými švestkami. To jídlo je naprostý kulinářský skvost, a když se vás někdo zeptá, co bude k večeři, odpovíte mu "kráva". V podstatě máte pravdu, ale tak nějak to úplně nevystihuje podstatu náročnosti přípravy, detailů chutí a obecné pohledu na to, jak vůbec nazvat to, co máte na talíři. Stejně tak můžete označit Harryho Pottera za fantasy, ale budete za burana, který vlastně ani nerozumí tomu, co čte.

Jak jste správně pochopili, kouzelné fantasy je opravdu malý subžánr celé fantasy kategorie. Základem je přenesení kouzelných prvků do reálného světa. Pokud se tyto prvky odehrávají ve městě, říká se tomu urban fantasy (ano, i subžánr kouzelné fantasy má svůj subžánr).

A teď k tomu, proč vám toto vyprávím.
První díl Inkoustového světa, Inkoustové srdce, je kouzelné fantasy (nikoliv však urban). Stejně jako Harry Potter. Příběh se odehrává v skutečném světě, ale ne na území konkrétní zeměpisné polohy a reálným měst. Hlavní postavou je dvanáctiletá Maggie, která žije pouze s taťkou Mortimerem. No, ale proč žije jen s ním? Kdysi měla i mamku a dvě kočky. Ale Mortimer má takový zajímavý dar, téměř je to prokletí. Kdykoliv čte knihu nahlas, něco z ní vyčte. A na oplátku si ta knížka do sebe něco vcucne. Když byla Maggie malá, Mortimer takto předčítal z knihy, která se jmenovala právě Inkoustové srdce. Byla o klasickém fantasy světě plném víl, podivných stvoření a politických sporů, který sužoval záporák Kozoroh se srdcem černým jako inkoust. Jeden by čekal od Mortimera trochu opatrnosti, ale nikdy se mu nepodařilo z knihy vyčíst nic živého. Jenže všechno je jednou poprvé, a najednou se v jeho obývacím pokoji objevil právě ten krvelačný zmetek, jeho pravá ruka Basta a hubený zrzavý zjizvený polykač ohně Prašprst, kterého se ti dva zrovna snažili zabít. Netřeba říct, že je to všechny přinejmenším zmátlo. Než se stačili vzpamatovat, vyhnal je Mortimer z domu. Až po chvíli zjistil, že mu zmizela manželka a dvě kočky, které si kniha vzala na oplátku.


Mezitím uplynulo pár let a Kozoroh si v novém světě vytvořil bytelné mafiánské město s kultem, který se celý točí kolem něj. A pálí všechny výtisky Inkoustového srdce, aby se náhodou nestalo, že by ho někdo začetl zpět. Ve skutečném světě je mu totiž dobře. Na rozdíl od Prašprsta, který chce jen jediné, a to vrátit se do fantasy světa, kde má ženu, dcery a skutečný domov.

Příběh Inkoustového srdce je tak zamotaný, že vyprávět vám, co se dělo dál, by vás akorát všechny zblblo. Takže přeskočím k tomu, jak jsou psané další díly. Ty už kouzelné fantasy nejsou. Druhý díl, Inkoustová krev, je to, čemu se v literární terminologii říká high fantasy. Věnuje se objevování světa, ze kterého pochází Kozoroh, Basta a Prašprst a seznamování s tamní politickou situací. Inkoustová smrt všechno zceluje v klasické hrdinské fantasy, kde se skupina partizánů v čele s dvojcí militantních dobrodinců, Černým princem a Sojčím pírkem, snaží zachránit zemi před sociálním úpadkem a krutovládou.

Každá kapitola celé trilogie je psaná třetí osobou, ale z pohledu jiné postavy, takže nám to dává ucelený obraz toho, co se právě v příběhu děje. Ukazuje nám to, že každá mince má nejen dvě strany, ale ještě tu malou třetí mezi tím, která bývá často opomíjena. Před kapitolami je vždy odkaz na nějakou jinou knihu. Najdeme tam reference na Astrid Lindgrenovou, Roalda Dahla, Rudyarda Kiplinga, Williama Shakespeara, Joanne Rowlingovou, J. R. R. Tolkiena, Roberta Louise Stevensona, Marka Twaina a desítky dalších. Kniha byla asi původně psaná pro děti, o čemž napovídá i věk Maggie. Teda jsem si jistá, že ze začátku byl takový záměr Funkeové, jenže čím dál postupujeme v ději, tím více se vyvíjí nejen postavy, ale také i samotná kniha. V konečném důsledku bych to označila za vysokogenerační román, protože ji mohou číst děti i dospělí. Zejména druhý a třetí díl už je spíš o světě dospělých, než dětí.

Tahle trilogie se mnou prošla celou pubertou a teď v dospělosti si získala čestnou poličku na vrchu moji knihovny jako něco, k čemu se vždy ráda vracím.


Autor: Cornelia Funke
Název: Inkoustové srdce, Inkoustová krev, Inkoustová smrt


Robert Arthur: Traja pátrači

25. září 2018 v 12:11 KNIHY PRO DĚTI

Scooby-doo pre náročnejšie deti.

Kristína:

Pri jednom z našich tradičných posedení pri pive sme s Mayou rozoberali detské knihy. Spomenula som tiež sériu Traja pátrači, s ktorou som vyrastala. Prekvapilo ma, že Maya ju vôbec nepozná. O dva dni nato som knihy spomenula kamarátovi, ktorý takisto nevedel, o čom hovorím. A to som si myslela, že Traja pátrači majú v našich krajinách, medzi deťmi deväťdesiatych a osemdesiatych rokov, už takmer kultový status. Ale keďže som sa asi zmýlila, rada vám tieto knižky priblížim (venované Mayi a Tomášovi).

Traja pátrači sú po niektorých stránkach trochu kuriózna séria. Nemajú totiž jedného autora, ba dokonca autori nepochádzajú ani z rovnakej krajiny - fakt, že nie všetci autori sú muži, je už len zanedbateľný detail. Prvé časti napísal Robert Arthur, ale podaktorí (vrátane mňa) verili, že autorom je Alfred Hitchcock. Jeho postava sa totiž v knihách často vyskytuje, Trom pátračom sprostredkúva ich prvé prípady a po každom vyriešení nejakej záhady sľubuje, že o nich napíše. Taká trošku metadetektívka pre deti. Prvé diely tiež na Slovensku nesú nálepku "Alfred Hitchcock a Traja pátrači". To sme v šesťdesiatych rokoch (popravde, až doteraz som neverila, že tie knihy sú také staré). Keď Robert Arthur tesne pred nástupom sedemdesiatok zomrel, jeho postavy prežívali ďalej. Ich podoba zostala rovnaká, menili sa len tvorcovia sprievodných príbehov.


Ako sa posúvame viac do deväťdesiatych rokov, Alfred Hitchcock mizne a jeho meno nahrádza fiktívny spisovateľ Hector Sebastian, ktorý má podobnú úlohu ako jeho predchodca: na začiatku každej časti má svoj predslov, kde vám v rýchlosti predstaví Troch pátračov. Tento úvod je zakaždým viac-menej rovnaký a netreba sa ním zaoberať. Hector Sebastian tiež pomáha Trom pátračom so sponzorovaním a hľadaním zaujímavých prípadov. Pri písaní ďalších a ďalších dobrodružstiev si žezlo striedavo pohadzovali Američania, Nemci a Rakúšania, až sa dopracovali k aktuálne konečnému počtu dielov, a to je 83 (ak nepočítam Troch pátračov junior, o ktorých som sa dozvedela až pri písaní recenzie).

O čom teda Traja pátrači sú?
Jupiter Jones, Peter Crenshaw a Bob Andrews žijú vo fiktívnom mestečku Rocky Beach blízko Hollywoodu. Rozhodli sa založiť si firmu, kde budú prichádzať na kĺb najrozličnejším záhadám. A ide naozaj o všehochuť - od zlodejov a vydieračov sa pri niektorých autoroch dostávame až k nadprirodzeným javom. S trochou nadhľadu môžeme teda povedať, že Traja pátrači sú Scooby-doo pre múdrejších.

Traja pátrači totiž nie sú blbí, Jupiter je génius v dedukcii, má guráž a analytické schopnosti, Peter je zase atletický typ a Bob vyniká v zbieraní informácií. Ich Hlavný stan, starý príves, sa nachádza na pozemku bazára Jupiterovho strýka a vedú doňho tajné vchody, ktoré si chlapci svojpomocne vyrobili. V detstve som po podobnom mieste strašne túžila a s kamarátmi sme strávili hodiny budovaním podobných tajných základní, väčšinou teda v lese, pri rieke, či pri starej garáži vedľa nášho domu (tá je do dnešného dňa pomaľovaná). Takisto sme si chceli založiť detektívnu kanceláriu, ale nikdy sme sa nedostali ďalej ako k vymysleniu názvu.

Samozrejme, podobných záležitostí vznikalo a vzniká veľmi veľa: moja ďalšia obľúbená séria bola Slávna päťka (prosím, povedzte niekto, že ju poznáte) či dobrodružstvá od Thomasa Brezinu, ale len Traja pátrači sa udržali na knižnej scéne tak veľmi dlho. Navyše sa ku knihám stále rada vraciam (doma mám dobrých tridsať dielov, tiež ich ľahko nájdete na stiahnutie).

Nedávno som si znova prečítala dve z mojich najobľúbenejších častí: Záhada zajakavého papagája (poradové číslo 2) a Záhada spievajúceho hada (poradové číslo 21). Každú z nich napísal niekto iný a v dospelosti rozdiely medzi nimi vidím oveľa jasnejšie, či už sa jedná o štýl, vykreslenie postáv, či samotné dejové linky. Prekvapilo ma, aký mizerný je miestami slovenský preklad a že zápletky až tak naivné nie sú, hoci občas naivne spracované. Nie je to žiadne náročné čítanie a jednu knihu zhltnete do hodiny. Za prečítanie ale stoja, aj keď už možno decká dávno nie ste.

Odkaz na Databázu kníh (odkaz je na prvých pár dielov Roberta Arthura, ostatné si ľahko dohľadáte)






Drama NÁVŠTĚVNÍ HODINY - nenápadná kniha s dost nápadným obsahem ze života psychiatrické léčebny

25. září 2018 v 11:22 DRAMA

Když jste zavřený v blázinci a jediný člověk, u kterého nemusíte pochybovat o jeho existenci, jste vy sami. A i o tom pochybujete.

Maya:

Návštěvní hodiny jsou nenápadná kniha s dost nápadným obsahem. Hlavní hrdinou je šestnáctiletý Conor, který tráví své dny v psychiatrickém oddělení, kam byl umístěný poté, co se nebyl schopný vypořádat se smrtí svého bratra.

Už jsme tady měli knihu o dívce, která byla zavřená v blázinci, ale novela Matěje Grunta, sic je na rozdíl od Cesty do temnoty mojí duše čistě fikce, předkládá pohled do duše narušeného člověka mnohem věrohodněji. Tady je krásný rozdíl v tom, jaký příběh může napsat člověk, který má nejem literární nadání, ale také je vzdělaný v oboru, takže se nestane, že by napsal nějaký naprostý nesmysl. Matěj Grunt pracuje v současné době jako psychoterapeut v léčebně, ale knihu napsal ještě jako velmi mladý a nedostudovaný. Přesto působí velmi vyzrálým dojmem.

Návštěvní hodiny jsou psychologické drama, takže nečekejte žádné střílečky, vybuchující auta, rozkutálené melouny u zničeného stánku se zeleninou ani agresivní zombíky, kteří všem chtějí ukousnout hlavu. Pokud si nějaký člověk bude stěžovat na to, že se v knize nic neděje, tak je idiot, co vůbec nepochopil pointu. Drama, zejména to psychologické, nemá ukazovat akci, ale pojednává o citových prožitcích těch, kterým se stala hraniční situace v kontrastu s pohledy ostatních lidí. A právě díky tomu si nachází svou cílovou skupinu, takže pokud nepatříte mezi fanoušky filmu Čistá duše a podobné věci, raději doporučuji jiný žánr. Pokud jste ale psychicky odolní a rádi si i občas čtete o něčem skutečném, jsem si jistá, že vás Návštěvní hodiny zaujmou.

Jednu věc musím ale Gruntovi vytknout. Kniha by klidně by mohla mít několik pokračování anebo být alespoň delší. Pokud jste šikovný čtenář, tak to máte za jedno odpoledne sfouknuté, a pak držíte v rukách tu tenkou brožovanou knížečku a smutně koukáte na vrcholně depresivní obal tak krásně znázorňující peklo a prázdno v Conorově duši a štve vás to, že už nic dál není.

Autor: Matěj Grunt
Název: Návštěvní hodiny


Na jakém matroši jeli autoři těchto knih? Vol. 7

21. září 2018 v 16:38 | Maya |  Na jakém matroši jeli autoři těchto knih?

Už jsme tady měli příručky, knihy pro děti, homoerotiku a poctu našim kamarádům vidlákům z venkova. Dneska se v naší pravidelně čtvrteční rubrice podíváme na nějaké zajímavé tituly skutečně odborných publikací. No, odborných...s tímto termínem bych asi byla opatrná.

***

Jak kompletně zmizet a nikdy nebýt nalezen


Alfa a omega, pokud chcete zakopat mrtvolu. Nebo utéct před zákonem.

***

I okurky vydávají sluneční paprsky, jen je ten proces pomalý.


Ok, toto je vědecká publikace o historii a tento výrok řekl jakýsi papaláš, ale název je dost zavádějící.

***

Orální sadismus a vegetariánská osobnost


Vždy mi hlavou běhala otázka, jestli vegetariáni a vegani provozují orální sex, případě jestli holky veganky polykají, a pokud ano, jestli to není proti jejich zásadám pozřít něco živočišného. V této knize nejspíš najdeme vysvětlení.

***

Radost kuřat


Kompletní psychologie a myšlenkové pochody drůbeže. To doma chcete. Nejspíše to prodávají v dvojbalení s knihou výše.

***

JAK MYSLET ZELENĚ, KDYŽ JSTE NÁCEK? - Příroda, životní prostředí a země ve Třetí říši


Historie ekologie za doby 2. světové války.

***

Pro dnešek končíme. Ale příští čtvrtek jsme tady zase a tentokráte se můžete těšit na kuchařky. Hledáte další díly této rubriky? Klikněte SEM!