Srpen 2018

Stanislaw Lem: Solaris

30. srpna 2018 v 12:14 SCI-FI

"Nepotřebujeme jiné světy. Potřebujeme zrcadla."

Kristína:

Pri recenzovaní Malej antológie sci-fi poviedok som sa neubránila mnohým asociáciám so známymi literárnymi či filmovými dielami. Konkrétne poviedka Odkaz katedrály mi - aj keď nie veľmi logicky - pripomenula Solaris od Stanislawa Lema. A keďže sa jedná o jedno z najkultovejších sci-fi, ktoré, žiaľbohu, mnoho ľudí v súčasnosti nečítalo (snáď preto, lebo tam nie sú roboty, výbuchy a Američania nezachraňujú svet), rozhodla som sa, že vám knižku trochu priblížim.

K Solaris som sa dostala podobným spôsobom ako k väčšine dobrých vecí vo svojom živote: úplnou náhodou. Ocitla sa totiž v zozname odporúčanej povinnej literatúry k jednému predmetu, ktorý som na univerzite absolvovala - pre predstavu, zoznam obsahoval cez 40 kníh a Solaris bolo jediné sci-fi.

Aby som bola celkom úprimná, voči knihe som bola mierne skeptická. Ak je totiž niečo, čo neznášam, tak sú to pseudofilozofické a metafyzické myšlienky zaobalené do zdĺhavých scén bez pointy (čo je v knihách ešte otravnejšie ako vo filmoch). A už len fakt, že sa dielo objavilo medzi knihami, ktoré náš profesor odporúčal pre prečítanie (keby ste ho poznali, pochopili by ste), ma zbavovalo nádeje, že pôjde o niečo, k čomu sa budem chcieť pravidelne vracať. Ale čo človek neurobí pre kredity, však. Nuž, napokon niečo z tých filozofických myšlienok a dlhých scén Solaris mal, ale malo to na mňa presne opačný efekt, ako som predpokladala - a ja som si k dielku Stanislawa Lema vypestovala nehynúcu lásku.

Solaris je planéta vo vzdialenom vesmíre, ktorá vzbudzuje záujem všetkých vedcov na Zemi do takej miery, že krátko po jej objavení je založené nové vedecké odvetvie, ktoré sa snaží odhaliť jej tajomstvá - solaristika. Celú planétu totiž tvorí plazmatický oceán, živý organizmus, ktorý má akýsi vlastný druh inteligencie. Niekoľko vedcov trávi čas na vesmírnej stanici nad povrchom planéty a pokúšajú sa s oceánom naviazať kontakt. Zo záhadných dôvodov dochádza k smrti jedného člena výskumnej skupiny. Na stanicu je poslaný psychológ Kelvin, ktorý má preskúmať okolnosti danej udalosti. S prekvapením zisťuje, že ani zvyšok posádky na tom nie je duševne najlepšie. O to väčší prekvapenie ho čaká nasledujúce ráno, keď u seba v izbe objaví svoju ženu. Jeho šok nepochádza ani tak zo skutočnosti, že sa jej podarilo bez príslušnej technológie dopraviť na planétu vzdialenú tisícky svetelných rokov, ale skôr z faktu, že pred pár rokmi spáchala samovraždu. Kelvin zisťuje, že jeho kolegom z vesmírnej stanice začína hrabať práve preto, lebo sa v ich izbách tiež zobrazujú ľudia, ktorí by mali byť po správnosti mŕtvi, alebo prinajmenšom v teple svojho pozemského domova. Nebojte sa, žiadny zombie vesmírny horor sa konať nebude (tento céčkový žáner dostatočne vyťažil už Ed Wood vo filme Plan 9 from Outer space - odporúčam pozrieť, tak bizarný a vtipný brak sa nevidí často), záhada totiž leží práve niekde v plazmatickom oceáne. Viac neprezradím, nechcem vás pripraviť o originálnu pointu.

Hoci často hovorím, ako ma nudia zdĺhavé opisy, v Solarise mi prekvapivo nevadili. Ba naopak, kniha vďaka nim získala zvláštnu, tajomnú, takmer až hororovú atmosféru (aspoň do momentu, kým nezistíte, o čo vlastne ide), ktorá sa rýchlo preklápa do netuctových filozofických myšlienok (ako chcete spoznávať vesmír, keď nepoznáte samého seba?). Netuším, ako sa to pánovi Lemovi podarilo a poprosila by som pár spisovateľských rád, ale dokázal moju pozornosť udržať do samotného konca, a to len s obmedzeným priestorom a počtom postáv, ktoré prakticky skoro nič nerobia, len sa potulujú sem a tam a kontemplujú o svojich predošlých životoch. Stanislaw Lem mi ukázal, že aj myšlienky o svete a ľuďoch môžu byť podané dynamicky a napínavo (čudné spojenie, ja viem, ale presne tak som knihu vnímala). Záverečné rozjímanie pri oceáne je slastnou bodkou.

Takto nejako si predstavujem sci-fi, ktoré je zároveň napínavé, originálne, ale tiež prinesie nejakú hlbšiu myšlienku. Nemôžem si pomôcť, ale Solaris sa mi zarylo hlboko pod kožu a často si naň spomeniem. Do dnešného dňa som vďačná za ten predmet na škole, vďaka ktorému som knihu objavila.



Na jakém matroši jeli autoři těchto knih? Vol. 5

30. srpna 2018 v 9:50 | Maya |  Na jakém matroši jeli autoři těchto knih?



Máme čtvrtek a to znamená další dávku oblíbené rubriky. Tentoráte jsme ji věnovali homoerotice.

Emilyho magický drahokamy osázený poklopec


Zde se jedná o homoerotiku, kdy Tom, prokurátor musea, dostane za úkol zrešeršovat okamenovaný poklopec vytvořený umělcem Bendettem Emiliem Nescim (aka Emily) někdy v 16. století. Z nějakého pokřiveného důvodu se Tom rozhodne zapomenout, že je seriózním pracovníkem muzea, nebo, že má mozek, a poklopec si nasadí. V tu ránu se přenese do Nesciho ateliéru, kde umělce nechá aby jej svedl.
Kniha má bonus v podobě Tomových neschod s boyfriendem Peterem - snad aby bylo v příběhu něco ze života.

***

Je za tebou


Proč jen ta homoerotika je takové vděčné téma na to, aby si z ní člověk dělal prdel? Teda...srandu...

***

Přetáhnutý do řiti mojí krásnou kapslí do pračky


Chucka Tingela už jsme tady měli. Je to vděčné téma. On totiž tyhle podivnosti píše běžně. Schválně si přečtěte naši recenzi na Vymrdaný librou - přeorientovaný na gaye socioekonomickou implikací Británie opouštějící Evropskou únii.

***

Muž, kterého Ježíš miloval


Fanfikce se píší úplně na všechno. I na Bibli.

***

Velká kniha lesbických koňských příběhů


Podtitulek "Když si sestry Sapfiny osedlají koně a extáze je jediné kopyto od nich" Trochu se bojím, co v té knize všechno človek najde.

***
Nebojte, nekončíme. Ve čtvrtek vás čeká další nášup těchto šíleností.
Hledáte další díly této rubriky? Klikněte SEM!

František Kotleta: (Tomáš Kosek 3) Poslední tango v Havaně

29. srpna 2018 v 11:14 EROTIKA

Tomáš Kosek naposledy?

Maya:

Na závěr trilogie o trochu podivné detektivní kanceláři, která řeší kriminální případy týkající se magie, čekali všichni Kotletovi fanoušci jako na příchod nového mesiáše špagetového monstra oregonských pastafariánů. V hlavě si kladli otázku, zda bude poslední ve stylu Příliš dlouhé swingers party, a nebo spíše Velkých problémů v Malém Vietnamu. Nakonec musím slovy mého slovenského muže zhodnotit: "Aj, aj." Tango je psané zase povídkově jako díl první a je akční jako díl druhý. Bohužel mi přišlo, že v něm z každého dílu chybí to podstatné.

Ale hezky popořádku. Nejprve by bylo dobré si shrnout, co se vlastně v Posledním tangu v Havaně děje.

Jak si pamatujeme z předchozího dílu, Kosek i jeho litevsko-vietnamská kámoška s výhodami jsou mrtví. Nebo velmi rychle budou, pokud měsíčně nezlikvidují nejméně jednoho démona. A tak mají pochopitelně napilno. Už se tolik neomezují jen na českou kotlinu, ale jezdí po celém světě, kde hledají zlé síly na zabití, aby si tak trochu, přeneseně řečeno, napravili karmu. V tom jim opět pomáhá jejich šéfová z ministerstva, blonďatá padesátnice s velkými prsy, Klára Chlumská a bývalá prostitutka, striptérka a pornoherečka Dominika alias Jenna Germain. S tou má Kosek něco jako vážný vztah na úrovni. Bohužel ani to ho moc nezastavuje od toho, aby svůj nabušený kyj nestrčil do každé baby, která se kolem něj objeví.

To byla asi první věc, která mi vadila. Neberte si to špatně, nejsem žádný puritán, sex mám ráda na milion a jeden způsob a chybí mi stud, jinak bych se pro první díl nenafotila nahatá. Ale označila bych se za "věrnou couru". To, že Kosek v prvním i druhém díle šuká všechno kolem něj, dává dokonale smysl. Není ničím a nikým vázán. Ale přijde mi, že ve vztahu by se alespoň trochu ta loajalita k jednomu partnerovi měla dodržovat. Vím, že asi může připadat divné, že nejsem vůbec pohoršena člověkěm, co to narve do zadku v kobkách démonem posedlé prostitutce a rozseká svého nejlepšího kámoše na tlačenku, a přitom se tady rozhořčuji nad porušeným konceptem věrnosti, ale Koskovo jednání mi přišlo zvlášť pokrytecké ve chvílích, kdy na svoji zrzavou Dominiku žárlil.

Co se týče dějové stránky, mě taky kniha nijak neuchvátila. Dost mi přišlo, že už se autor opakuje. Kosek někam přijde, setká se s démonem, pak tam střílí a honí se uličkami města, načež přetáhne nějakou random holku, vyvolá Bakulgu a všem mužům okolo se postaví, objeví se vzdušný vír a zlé síly jsou poraženy. Kopíruje se nejen základní koncept děje, ale také vtipy a i psychologie hlavní postavy. Když si vezmete Koska v prvním díle, byl to lenivý profesor, který akorát tak uměl teorii a trochu té magické praxe. Prostě obyčejný chlap, akorát o něco vtipnější. V tomto díle už nápadně připomínal Mlejnka a Bezzemka tím svým "všechno zvládnu, všechny rány přežiju a ještě budu děsně drsnej". Nic proti, ale Bezzemek byl upír a Mlejnek kyberneticky augumentovaný frajer. Ti byli na boj nejen školení, ale také měli vylepšená těla. To, že je Kosek schopný dělat pomalu to, co oni a ještě si u toho druhou rukou masturbovat před soškou Bakulgy, prostě nedává smysl. Nemám nic proti vývoji postav, a je možné, že prostě od prvního dílu tvrdě dřel a trénoval, ale normální člověk, který nemá toto v krvi opravdu nezvládne dělat drsného s velkým zraněním, a ještě u toho sypat sarkastické poznámky. Krom neustále opakujícího se koloběhu děje, vtipů i výjevů, mi přišlo, že se v povídkách krom klascikého tria boj-magie-sex nic neděje.

Nicméně musím ocenit to, že se Kotleta asi vážně hrabal v mytologii některých národů natolik podrobně, že nenasekal ani moc faktických chyb. Pochopitelně si musel pro účel knihy některé magické síly upravit, konkrétně Koskova oblíbeného Bakulgu jsem hledala v literatuře i na googlu několik hodin a marně, ale toto je pochopitelný fakt, který ze zábavního hlediska naprosto chápu.

Ono čekat od Kotlety nějak extrémně hodnotnou literaturu moc nejde. Vždy patřil mezi záchodová béčka, příjemnou oddychovku k nudnému sobotnímu odpoledne, a hlavně si na nic kvalitního nehrál, což mu je ke cti. Ale tímto dílem mi přijde, že už z béčka spadl do obligátního céčka s nulovým momentem překvapení a originality. Jsem si jistá, že se od něj ještě nějaké pořádné frajeřiny dočkáme, ale u tohoto jsem se velmi zklamala.


Zdeněk Šmíd: Proč bychom se netopili aneb vodácký průvodce pro Ofélii

28. srpna 2018 v 20:56 KOMEDIE

"Ovšem v případě kormidelníka, ženoucího se marně za svým krásným háčkem, pláče inteligence na kilometry za lodí, zatímco na palubě vládne tma, chaos, podvědomí, sex a první signální soustava."

Izzy:

Čteme české spisovatele vydávané dnes a čteme ty, které nám šoupli k maturitě. Jenže co ti mezitím? Z takových mne jako první napadne právě Zdeněk Šmíd a jeho série "Proč bychom se …", které bych se dnes ráda věnovala. Přesněji řečeno pojďme se podívat na první díl - Proč bychom se netopili aneb vodácký průvodce pro Ofélii. (Mimochodem podívat se opravdu můžeme i doslovně, stejnojmenný seriál České televize je k nalezení na ivysilani :).)

Vemte si situaci z vypravěčovy strany - pořídíte si novou přítelkyni, ale rádi byste jeli s kamarády na vodu. Nechat ji doma, to nejde, ale co když se jí nechce s vámi? Je třeba jí to trochu představit v živých barvách, aby věděla oč může přijít. Touhle formou se tedy setkáváme s partou nerozlučných vodáků, kteří spolu na Lužnici či Sázavě jezdí už od nepaměti. Celá, ne příliš dlouhá, kniha je složena z krátkých příběhů z vodáckého prostředí a sem tam je doplněna o nějakou tu píseň či říkanku. Klišé je to jedno vedle druhého, ale právě to z knížky dělá příjemné letní čtení. Už jen ta voda vepsaná do řádků člověka trochu zchladí, vodácké příhody pohladí na duši. Nemusíte za sebou ani mít jediné odražení od břehu nebo plesknutí pádlem o hladinu, abyste si dokázali představit, jak se partě u vody daří. Ale kdo ví, třeba vás volání divokých peřejí natolik pohltí, že při nejbližší příležitosti popadnete půjčený raft nebo kajak a půjdete si to zažít na vlastní kůži.

Není to jen o vodě. Parta spolu prožívá zážitky děsuplné, romantické, mnohá zklamání i skvěle povedené příhody. Zkrátka od všeho trochu. A když nám léto odchází, není lepší způsob než si jej podržet s trochou tohoto jednoduchého počtení. Humor nesedne všem, ale i pokud nejste fanoušky tohoto stylu, troufám si tvrdit, že jako oddechovku si Vodácký průvodce užijete.


Herman Mellvile: Bílá velryba

23. srpna 2018 v 15:00 KLASIKA


Dobrodružná kniha tak, ako ste ju asi nečakali.

Kristína:

Existuje špecifická skupina kníh, ktoré každý pozná podľa názvu, ale drvivá väčšina ľudí ich nikdy skutočne nečítala. Tieto tituly sa spomínajú v inej literatúre či filmoch, bývajú parodované, je im vzdávaný hold a referencie na ne spoznáte takmer okamžite. Hovorím o dielach ako Frankenstein (recenzia naňho v dohľadnej dobe), Dracula, Podivuhodný príbeh Dr. Jekylla a pána Hydea, Kniha džunglí (nemyslím tú Disney verziu), Ostrov pokladov a desiatky ďalších klasík. A pretože môj mozog v poslednej dobe prahne po náročnejšej literatúre, dnes vám poviem čo-to o Bielej veľrybe. Lebo ak si predstavujete priamočiary príbeh o dobrodružstvách na mori a boji s ozrutným cicavcom, budete veľmi prekvapení.

Hovorí vám niečo pojem žánrový synkretizmus? Je to oficiálny literárnovedecký termín, ktorý možno nahradiť oveľa triviálnejším, aj keď nie veľmi výstižným - žánrový guláš. Je to niečo podobné, ako keby ste sa rozhodli uvariť praženicu, nahádzali do nej šľahačku, olomoucké syrečky, kari, žihľavu a dozdobili ju konvalinkami - a potom zistíte, že je to vlastne veľmi dobré! Gratulujem, môžete sa vydávať/ženiť/vydať kuchárku. Žánrový synkretizmus nie je zásadne zlý či nesprávny, musíte však vedieť, ako všetko správne nakomponovať tak, aby sa nestratila základná premisa.

Herman Melville do svojej praženice nahádzal hádam celú chladničku: od šampanského, kaviáru, cez tavený syr, šunku, pudingy a zeler, až po tú podozrivú sivo-zelenú vec, ktorá pred troma mesiacmi primrzla k zadnej stene. Snáď nikdy som nečítala dielo, ktoré by bolo tak žánrovo roztrieštené - každá kapitola je písaná iným jazykom, iným štýlom, ba dokonca v inej forme. Zvyknite si, že zatiaľ čo v jednej pasáži vám Melville nahryzne príbeh Izmaela, ktorý cestuje na veľrybárskej lodi kapitána Achaba, v ďalšej vám predstaví podrobnú biologickú štúdiu o veľrybách (mimochodom, Moby Dick bol vorvaň, nie veľryba), nasledujúcu scénu popíše vo forme dramatického dialógu, potom sa zase dozviete, ako sa využíva veľrybí tuk. Zapamätať si všetky odbočky, a zároveň nevypadnúť zo základného príbehu je náročné pre každého, komu robí multitasking v reálnom živote problémy.

Napriek tomu je kniha pútavá, práve svojou pozoruhodnou formou a obsahom. Kapitoly sú kratučké, občas sotva na jednu stranu, mnohokrát sa z nich dozviete niečo zaujímavé a práve rýchle zmeny štýlov sú výhodné pre tých, čo sa ľahko pri čítaní začnú nudiť. Biela veľryba vás núti byť neustále v strehu. A keď si napokon na tento zaujímavý štýl zvyknete, zistíte, že príbeh je vlastne veľmi podnetný, povie vám niečo o pomste, ľudskom osude a o posadnutosti, ktorá dokáže váš život totálne prevrátiť hore nohami. No a napokon túto podivuhodnú praženicu zhltnete na posedenie a bez protestov.

Bon appetit!


Ernest Hemingway - Stařec a Moře

22. srpna 2018 v 18:00 KLASIKA

"Nerozumím těmhle věcem," myslel si, "ale je dobře, že se nemusíme snažit zabíjet slunce a měsíc a hvězdy. Stačí, že žijeme na moři a zabíjíme své věrné bratry."

Alex:

Bylo pro mě úplným zázrakem, že první, po čem jsem v knihovně šla je už celkem klasická novela Stařec a moře. Ale ten popis i samotný fakt, že kniha vyhrála Nobelovu cenu za literaturu mi prostě nenechali šanci šáhnout po něčem jiném, méně klasickém a více fantastickém.

Celou knihu vypráví jeden dědeček, osamělý stařík, který miluje rybaření a celkově vodu. V knize ani není naznačeno jeho jméno, protože to důležité není. Tady jde o to, co přežívá, co dělá a jak přemýšlí. Jak to, že po osmdesáti pěti dnech neúspěchu konečně dostane obří rybu, ale nemůže jí ani zkrotit, ani zabít a pomalu ho to přivádí k šílenství. Ale jak řekl stařík:

"Ale člověk není stvořen pro porážku. Člověka je možno zničit, ale ne porazit."

Bylo to pro mě opravdu přínosné, protože ve většině akčních knih je nějaký fyzický problém a popis toho, jak se s tím vypořádávají. Tady to je úplně jinak. Stařec vlastně to svoje dobrodružství nechává napospas osudu a sám vypráví o jeho snech, o jeho velkých výhrách i prohrách, o baseballu, o rádiu, které si nemůže dovolit a o jediném člověkovi, na kterém mu dosud opravdu záleží. O mladíkovi, který mu dlouhá léta pomáhal na moři a nyní pomáhá na souší.

Bojuje se smutkem a radostí v sobě. S námahou, hladem a svými vlastními sny. Toto je prostě příběh o hrdinství, který by si měl přečíst každý.

"Rybo," promluvil k ní, "z celé duše tě miluji a vážím si tě. Ale zabiju tě, než skončí dnešní den."

Je to příběh, který vám dává po důkladném rozmyšlení více otázek než odpovědí i přes to, že konec knihy je skvělým, zakončeným koncem a začátek je velmi hodným, zajímavým začátkem.

Knihu jsem četla poměrně rychle, ale čas od času se tam vyskytovaly velmi dlouhé a jednotvárné pasáže. Celkově styl autora byl pro mě docela nezvyklý, a protože čtu převážně literaturu 21. století, tak i trochu zastaralý.

Po přečtení jsem pochopila, za co dostal tento populární autor 20. století nobelovu prémii a rozhodla jsem se, že v nejbližší době si od něj přečtu i něco dalšího.

Doufám, že když se jí rozhodnete přečíst i vy, tak se vám zalíbí, pochopíte ten styl psaní, celou symoliku a způsob myšlení starce a strávíte jí v pohodlí.


František Kotleta: (Tomáš Kosek 2) Velké problémy v Malém Vietnamu

22. srpna 2018 v 11:21 EROTIKA

- "Nebude stačit, když si ho vyhoníte?"
- "Honění není sex."
- "V náboženské výchově nás učili, že je."
- "Tak to vám lhali. Rychle, paní Chlumská, kuřte."
- "Sakra, tak jako zamlada, když jsem začínala na ministerstvu průmyslu."

Maya:

To, že je Kotleta sázka na jistotu, když potřebujete něco lehčího a chcete se u toho dobře bavit, je snad jasné každému, který odhodlal a přečetl si od něj alespoň vzkaz na ledničce. Ten člověk umí psát. Možná nebudou jeho knihy za 500 vázat do kůže nenarozených jehňátek a zdobit zlatými písmenky (i když jeden nikdy neví, lidé jsou na to divní dost), ale dnes v téhle době patří Kotleta už trochu ke kultu. Už jen proto, že nikdo pořádně neví, kdo to je. A vlastně je nám to jedno. Máme ho rádi, i když pravděpodobně vůbec není z Bruntálu, máme ho rádi, i když nebyl zavřený v heřmanické věznici za to, že zmlátil policajty, kteří mu přišli uspat jeho oslavu narozenin, protože si mysleli, že na ní adorují Hitlera, máme ho rádi, i když pravděpodobně není potomkem Michaila Gorbačova a agentky CIA.


Pokud je mezi vámi někdo, kdo vůbec netuší, kdo to Kotleta je, doporučuji se nejprve mrknout na toto, protože mě nebaví neustále všem vysvětlovat, co to je splatter-punk a kdo to byl Kulhánek.

Máte přečteno? Výborně, tak můžem pokračovat dál a vrhnout se na další bod. Velké problémy v Malém Vietnamu je druhý díl trilogie o okultistickém detektivovi Tomáši Koskovi. Jako obvykle je na obálce nějaká polonahá coura, co nemá nic společného s dějem. Nečetli jste první díl? Ach jo, s vámi je taky práce. Najdete ho zde.

O čem je "Vietnam"?
Ve světě se začnou ztrácet dcery vysoce postavených vládců země. Do toho Gibsonovi a Hortovi jebne v pali a snaží se Koska zabít. Proč, to nikdo nechápe. Moc spojenců už chudák Kosek nemá. Jen starou dobrou prsatou šéfovou Kláru Chlumskou. Dokonce i ta jeho zrzavá prostitutka se na něj vykašlala a vrátila se zpět do bordelu. Stopy vedou pochopitelně zas k nějaké prastaré sektě a proroctví o konci světa. Vždycky musí být nějaké proroctví o konci světa, protože to by nebylo fantasy, že?

"Nějak dlouho mu to trvá. Že on ji místo vyslýchání šuká?"
"U Gibsona nikdy nevíš," pokrčil rameny Hort a zašklebil se.
Kývl jsem na číšnici a rukou poručil ještě jedno pivo. Svým parťákům bych to nikdy nepřiznal, ale nizozemské mi chutnalo víc než české. Gibson se v kabince nacházel už skoro tři piva, což mohlo být přes půl hodiny. Do vedlejší kabinky, klasické výkladní skříně, tak typické pro Amsterodam, už postupně vešli a zase z ní vyšli dva chlápci a teď před ní postával nějaký německý důchodce. (Němce poznám už z dálky podle upnutých svetrů a výrazu typu: "Sorry za toho Hitlera, ale zdálo se to jako fakt dobrej nápad," který nasadí vždycky, když jsou v nějaké cizí zemi, již válcovaly jejich tanky.)

V čem je to jiné oproti Příliš dlouhé swingers party?
No řekla bych, že celý příběh druhým dílem začal zrát jako trapistické pivo. Už to nejsou nelogicky na sebe navazující random povídky, celá kniha se věnuje jen jedné lapálii a tak je příběh o dost ucelenější. Pochopitelně to má pozitivní účinek na děj. Už to není jen o tom, že Kosek jde někam, zklátí tam někoho, pak tam někdo umře a jde se domů. Ne, že by mi toto u Swingers party doslova vadilo, ale díky tomu, že už se to nedrží stejného konceptu, je kniha podle mého dost hodnotnější.

Gibson se válel na podlaze v kaluži krve, jejíž pořádný cákanec se dostal až pod roletu. Měl roztrženou košili. Původně byla bílá. Teď zčervenala nasáklou krví. V ruce držel hrdlo rozbité láhve od šampusu. Nad ním se tyčila úplně nahá žena s dírou v břiše. Na to, jak velká ta díra byla, stála nečekaně pevně. Z otvoru v břiše jí dokonce lezla střeva. Kousek jich přečníval až nad Venušin pahorek.
"Tirangan sarachkan zebran," mumlala v jazyce, kterému jsem vůbec nerozuměl, a rozpřahovala nad ním ruce.
"Gibsone?"
"Doraz tu píču," zavrčel můj parťák.
Dvěma výstřely jsem jí proděravěl i obličej. Jedna rána prošla skrz nos a vyšla týlem ven. Zastavila se až ve stěně. Druhá skončila skoro uprostřed čela a uvízla někde uvnitř.Prostitutka se na mě podívala zbylým okem, jako
bych snad mohl za celej její posranej život, a pak se skácela na Gibsona.
"Kurva, sundej to ze mě! Teče z ní hromada sraček," vrčel můj kolega zmítající se pod nahým tělem. Vzal jsem prostitutku za ruku a odtáhl ji vedle. Bezvládná ruka mě najednou stiskla a to zbylé oko se na mě opět podívalo.
"Šankcu!" vyjekla a pak pohodila hlavou ke Gibsonovi.
Přiložil jsem jí pistoli k týlu, ale další výstřel už nebyl potřeba. Přestala se hýbat. Tentokrát definitivně.
"Teda, Gibsone, kámo, tady jsou zvyklý na ledacos, ale na tohle nejspíš nebudou mít ani ceník," ozval se za námi Hortův hlas.

Pochopitelně, nečekejte zázraky, Kotleta nikdy nebude psát kvalitní literaturu. Žánrově to vždy bude brak. Ale dobrý brak. Hodně dobrý.


Každý zná Lovecrafta, jen o tom neví!

20. srpna 2018 v 12:22 | Maya

Tak, jako se Tolkien považuje za otce současné podoby fantasy, Lovecraft dal základní kámen modernímu hororovému žánru. Přestože z jeho práce vychází hromada současných autorů, Lovecraft sám prožil život jako ultimátní socka. Byl tak skromný, že se živil raději ghostwrittingem. Tedy psal knížky na zakázky, které potom pod cizím jménem vydal nějaký slavnější packal. Už to samo dokazuje genialitu tohodle chlapa. Jeho nápady byly tak skvělé, že si je kupovali jiní. Takže se vlastně ani dneska neví, co všechno z té doby napsal. Jeho díla mu potom posmrtně vydali kámoši. Možná je to i dobře, protože byl vrcholně asociální a klidný Lovecraft asi jen těžce zpracovával, že v reakci na jeho díla vznikly doslova kulty a nová náboženství. Ale kluk má, co zasel. Nemá být tak úchvatným vypravěčem.

Je možné, že jste od něho nic nečetli. A dokonce je i pravděpodobné, že jste o něm nikdy neslyšeli. Ale nemusíte se hned stydět a dát se na flagelantství. Protože vás ujišťuju, že ho znáte, jen o tom nevíte. Téměř žádný spisovatel totiž za sebou nevláčí takovou vězeňskou kouli plnou memeček, recerencí a odkazů jako Lovecraft. Mrkneme se teďka na ty nejslavnější, u kterých si budete říkat "No jo, vlastně! To znám! To je teda ten Lovecraft?"A žačneme u počítačových her.

Call of Duty: Black Ops III - Shadow man


Pamatujete si kampaň Shadows of Evil? Je tam frajer, kterému říkají Shadow man, a jeho manifest a prakticky celý game play je inspirovaný Mythosem.

The Elder Scrolls V.: Skyrim - Hermaeus Mora


V celé sérii Elder Scroll se objevuje postava daedrického prince Hermaea Mory. Jeho vzhled i jednání je založeno na Yog-Sothothovi, jedné z bytostí, které Lovecraft vymyslel.

Fallout 3 - Dunwich building


U Bethesdy ještě chvíli zůstaneme, protože někdo z vrchu bude asi velký fanoušek. V Capitol Wasteland se dá najít lokace Dunwich builing, podezřelý barák, kde nacházíme dost creepy echa o muži, co tam vešel a už nevyšel. Celé to vychází z knihy Dunwichská hrůza, jednoho z nejděsivějších příběhů, který kdy Lovecraft napsal.

Fallout 4 - Pickman´s gallery


Toto není jediná reference ve Falloutu 4, ale je největší. Ve hře najdete lokaci zvanou Pickmanova galérie, to je doslova odkaz na povídku Pickmanův model, kde se setkáte s malířem, který maluje děsivé a nechutné obrazy koncentrovaného zla.

Payday 2 - Cthulhu maska


Ve hře, kde v týmu přepadáváte banky, klenotnictví a celkově si hrajete na zločince je k dispozici maska Cthulhu.

Witcher


Všechny tři díly Zaklínače jsou protkány Lovecraftem tak moc, až to pěkné je. Začneme tedy prvním dílem. Tam lidé spolupracují s bytostmi, které nápadně připomínají uctívače Cthulhu. Někteří tvrdí, že když jde Geralt zabít Dagona, jde vlastně zabít Cthulhu. Ha ha! Cthulhu nezabijete. Nikdy. Jen přiblížit se k němu znamená ztrátu veškeré mysli. Cthulhu se živí lidskou příčetností. Krom toho Dagon jako Cthulhu ani vzdáleně nevypadá. Ale dá se považovat za jeho následovníka.

Co jako Cthulhu už trochu vypadá, je Kajran z Vrahové králů. Na rozdíl od Cthulhu je ale příliš dementní a opět se nechá lehce zabít. Nicméně v tomto díle najdete knihu De Vermis Mysteriis, což je smyšlený grimoár napsaný Robertem Blochem věnující se kultu Cthulhu.

Ve třetím díle už najdete poznámek lidí a knih inspirovanými Lovecraftem opravdu mrtě, včetně samotného Necronomikonu.

Pochopitelně těch her, kde se objevuje, jsou desítky, vytáhla jsem jen ty nejprofláknutější. Dál se mrkneme na filmy a seriály.

Doctor Who - Yog-Sothoth



O této bytosti jsem tady už psala ve spojitosti se Skyrimem. V Doctor Who je epizoda The Snowman, kde se objevuje zlo, kterému tam říkají The Great Intelligence, známou právě jako Yog-Sothoth.

Rick and Morty - úvodní znělka


V tomto seriálu je úvodní znělka, kde prchají před Cthulhu a vypadá to, že mu ukradli malé Cthulhulátko. Nutno podotknout, že se znělky většinou věnují ukázkám z jiných dílů a tento díl tam ještě nebyl. Takže asi můžeme očekávat nějaké přímé setkání. Seriál se kolikrát odehrává v dost podivných dimenzích, takže by to dávalo smysl.

South Park - Můj soused Cthulhu


Cthulhu je v Sout Parku věnována 3 epizodní sága v sérii 14, kde vysvětlují, proč Kenny neustále umíral a zase se oživoval. Důvodem bylo to, že jeho matka byla během těhotenství členka kultu. Z Cthulhu jsou tam všichni podělaní až za ušima, krom Cartmena, který se s ním skámoší ve stylu Mého souseda Tatoro. Spolu s Cthulhu táhnou za jeden provaz a zabijí Justina Biebera.

Futurama - A Bicyclops Built For Two



V tomto díle se většina z vás věnovala referenci na Ženatý se závazky, kde dabérka Leely Katey Sagal hraje manželku hlavní postavy. Leela se tady stylizuje do role domácí puťky s vyčesanými vlasy a dělá služku neurvalému buranovi, co se drbe na koulích stejně jako to dělá v populárním sitkomu. Co už asi asi málo kdo všiml, že jedna z Alcazarových forem je Yithian, tedy další z postav z Cthulhu mythosu. Krom toho si všimněte i vzhledu doktora Zoiberga a celého jeho národu. Myslím, že se ještě nějakého vysvětlení, proč vypadají jako Cthulhu, dočkáme.

Digimon


V této "parodii na anime" vylézá na konci epizody 13 Cthulhu z vody a celý název tohoto dílu, tedy "Dagomon no Yobigoe" je odkazem na mythos.

Scooby-Doo - H. P. Hatecraft


V seriálu Scooby Doo je jako host postava H. P. Hatecraft, autor hororových příběhů. Hatecraftův charakter har Gar Gothakon opět vypadá jako Cthulhu.

My Little Ponny - Shoggoth


Ve filmu My Little Ponny je nepřítel Smooze, který je inspirovaný postavou Shoggotha, další bytostí z Lovecraftova mythosu.

Toto jsou asi nejzjevnější reference ve hrách a filmech, které nejsou přímo věnovány Lovecraftovi. Pochopitelně jsem tady nedávala hry, které se přímo jmenuji například Necronomicon nebo Cthulhu, protožer to je jasné i tatarovi, že je to tímto autorem inspirované. Krom výše zmíněných najdete Lovecrafta například ve hrách Bloodborne, Civilization VI, Magicka, Terraria, Quake, Sunless Sea nebo Warcraftu. Ze seriálu ještě musím zmínit Doktora House, Hvězdnou bránu Robot Chicken či Star Trek. Poctu tomuto spisovateli věnovaly i například kapely jako Metallica, Black Sabbath, Cradle of Filth, Opeth, Septicflesh nebo Therion, které jeho mythos opěvují kolikrát v celých albech.

Doufám, že jsem vám tím přiblížila to, že Lovecraft opravdu není neznámý, jak jste si mysleli a doufám, že teď už si referencí na něj budete více všímat. Také doufám, že vás to trochu motivovalo k tomu si něco od něj přečíst. Pro začátek bych vám doporučila TOTO.

Vladimir Sorokin: Den opričníka

17. srpna 2018 v 9:02 SCI-FI


O ruskej budúcnosti, minulosti aj prítomnosti počas jedného jediného dňa.

Kristína:

Dnes som si na vás pripravila naozaj ťažký kaliber, bojte sa. Máte čoho.

Mám rada ruskú literatúru. Nielen preto, lebo som ju počas vysokej bola nútená čítať viac, než mi bolo milé, ale hlavne preto, lebo mnoho ruských autorov boli a sú poriadni magori. Ak si myslíte, že ruská kultúra končí pri Dostojevskom (ktorý tiež nebol práve normálny, priznajme si), rada vám budem rozširovať obzory. A začnem rovno s jedným z najväčších masakrov.

Vladimír Sorokin je postmoderný autor, ktorý sa ešte napríklad s Viktorom Pelevinom radí k špičke súčasnej ruskej prózy. Ruská postmoderna, to je ako keby si pri jednom stole vypili Palahniuk, spomínaný Dostojevskij a Dalajláma, zbili pár tínedžerov, potom ogrcali barový pult, pretiahli náhodne okoloidúce profesorky filozofie a histórie a tesne pred spaním svoje zážitky spísali na toaletný papier pokropený vlastnými slzami.

Deň opričníka je guláš všetkých spomínaných vnemov. Knihu som analyzovala v rámci svojej bakalárskej práce a hoci má nejakých úbohých dvesto strán, jej čítanie mi zabralo takmer tri týždne, počas ktorých som si zarobila na kvalitnú insomniu. Tým, ktorí nevidia do udalostí Ruska šestnásteho storočia, bude pripadať ešte bizarnejšia než nám, čo vieme, čo bola opričnina a zemština, kto boli opričníci a akí šialenci a psychopati v tej dobe v Matičke Rusi žili. Pretože hoci sa jedná o dystopiu, je priznaným odkazom na toto mimoriadne zaujímavé historické obdobie.

Kniha sa, ako už názov napovedá, odohráva len počas jedného dňa, v Rusku v roku 2027. Do krajiny vstúpila staronová monarchia na čele s cárom. Rusko podlieha tvrdej totalite a izolacionizmu, štát je podľa vzoru šestnásteho storočia rozdelený na opričninu a zemštinu a všade sa pohybuje cárova polícia, opričníci v čiernych mercedesoch, ktorí nosia na kapote priviazanú psiu hlavu a metlu (symboly aj pôvodných opričníkov, akurát tí ich nosili priviazané na čiernych koňoch). A my ako čitatelia sledujeme deň práve jedného z týchto opričníkov - deň, ktorý je plný drog, politiky, vrážd a sexuálnych orgií.

Deň opričníka je niečo ako dieťa Mechanického pomaranča a Orwelovho 1984: z 1984 máme neľútostnú víziu budúcnosti, z Mechanického pomaranča zase jazyk. Pretože Sorokin si zmyslel, že bude strašne skvelé, keď bude celá kniha písaná v zložitom mixe modernej a starej ruštiny (originálnu verziu som po prvej sťažka strávenej kapitole odložila a radšej si zohnala český preklad - mimochodom, klobúk dole tomu, kto na ňom pracoval). Ale podobne ako u Mechanického pomaranča, aj tu sa dá postupom času zvyknúť a pokiaľ máte silný žalúdok a len tak vás niečo neodradí, nadobudnete naozaj nevšednú čitateľskú skúsenosť. Hlavne sa tešte na záverečnú scénu, ktorá je nechutná a vtipná zároveň, a to až natoľko, že som si neodpustila a na drzovku som ju odcitovala v bakalárke, nech sa pobavia aj môj školiteľ s oponentom.

Popravde, sama neviem, či sa mi kniha páčila, zaručene ma však bavila práve svojou bizarnosťou a mne dobre známymi narážkami na staršie Rusko - Sorokin v konečnom dôsledku len ukazuje, že krajina sa ani za päťsto rokov nikam neposunula a stále stepuje na mieste ako decko, ktorému treba cikať.

Myslím, že väčšine z vás, ktorí si Deň opričníka prečítate, sa určite páčiť nebude. Ide o čítanie buď pre pseudointelektuálov, ktorí dokážu aj v hovne vidieť diamant, alebo pre natoľko otvorené mysle, že si vedia pospájať drobné narážky, ísť za všetku tú nechutnosť, drogy a krvavosti a rozpoznať, o čo v skutočnosti Sorokinovi išlo.

Rusi sú zvláštny národ a stále sa lížu z kadejakých starších aj nových rán. A literatúra bola pre nich vždy dobrým ventilom. Nič sa nemení ani v 21. storočí, kde autori stále kritizujú Rusko a jeho spoločnosť, vysmievajú sa tradičným ruským hodnotám a snažia sa šokovať, hádam aby prebudili obyvateľov a nakopali ich do ksichtu, nech vidia, do akých sračiek sa ich kedysi obávaná veľmoc rúti. A preto majú cvokov ako je Sorokin a Pelevin. O Pelevinovi nabudúce.




Na jakém matroši jeli autoři těchto knih? Vol. 4

16. srpna 2018 v 10:00 | Maya |  Na jakém matroši jeli autoři těchto knih?

Dnešní díl naší pravidelné rubriky pověnujeme skutečným dětským knížkám. Ne, opravdu ty věci nejsou recese. Někdo skutečně měl záměr toto napsat a myslel to vážně.

Kámoši teplouši


Nutno říct, že Fellow fags jde přeložit i něco ve smyslu "přátelská tvrdá dřina", ale vzhledem k tomu, že jsou na obálce fotbalisté, sázela bych spíš na ty "teplouše".

***

Neviditelný kokot


Spisovatelé v anglicky mluvících zemích by konečně měli přestat pojmenovávat své postavy "Dick". Je to zavádějící. To je jako pojmenovat hlavního hrdinu "Adolf", taky už to nikdo nedělá.

***

Harpovo strašlivé tajemství


Tady prostě nemůžete čekat nic slušného.

***

I jako Incest


Když se podíváte pořádně, ty děti trochu vypadají, jako by měly downův syndrom, což je údajně jeden z následků incestu. Prostě "Učíme se abecedu" skutečného života. Docela by mě zajímalo, jaká slovíčka mají třeba na P nebo Č...

Timmy jede na výlet se "strážníkem" Sanduskym


Timmymu se na výletě tak líbilo, že začal u "strážníka" Sanduskyho bydlet. Ve sklepě.

***
Nebojte, nekončíme. Ve čtvrtek vás čeká další nášup těchto šíleností.
Hledáte další díly této rubriky? Klikněte SEM!