Veronika Lacinová: Cesta z temnoty mojí duše

17. července 2018 v 15:20 |  BIOGRAFIE A MEMOÁRY

Příběh o holce, která se první půlku knihy lituje a tu druhou popisuje to, jak zfetovaná spávala s armádou chlapů.

Maya:

Uznávám, že tahle recenze bude dost krutá. A možná někdo řekne, že zbytečně hejtím. Na druhou stranu jsem touhle primitivně napsanou kravinou strávila dost hodin na to, abych byla té dobroty a ušetřila hromadu času těm nebohým ostatním lidem, kteří by si ji chtěli taky přečíst.

Veronika Lacinová teď vydává na vlastní náklady knihu. Už jen to, že to autorka vydává sama, mluví za vše. Pokud se alespoň trochu zajímáte o psaní, jezdíte na spisovatelské cony nebo alespoň čtete doporučení nakladatelů, tak víte, že vydat knihu za vlastní peníze je cesta do pekla. Oni totiž ti kluci ušatí v nakladatelství mají na dobré knihy čuch a asi mají nějaký důvod, proč knihu nějakému pseudopisálkovi odmítnou. A taky tvrdí, že pokud si vydáte odmítnutou knihu sami, je to jako byste vědomě a dobrovolně jedli surströmming. Doslova a do písmene si díky tomu zeserete úplně všechno. Protože i kdybyste potom za pár let napsali samotné pokračování Bible, nikdo vám ho nevydá, protože už budete zapsáni jako ten největší packal na světě. Nikdo si ho ani nebude číst. Slečna Lacinová je panikářka a tak by údajně jednání s nakladatelstvím nezvládla, a proto si to vydává sama. Myslím, že pokud je na tom tak špatně, někdo se nad ní měl slitovat a vyjednat to místo ní, protože takhle si akorát kope pod sebou jámu.

Podle jejích slov "knihu Cesta z temnoty mojí duše musí mít každý panikář, depresář, bapík i hraničář. Je určená také jejich rodinám a všem, kteří se zajímají o tuto problematiku. Kniha pojednává o mém soukromém životě a o tom, čím jsem si prošla. Začíná mým dětstvím a je plná mých vzpomínek na léčebnu. Zažila jsem mánii, psychózu a v současné době se peru s úzkostmi a panikou. Prošla jsem si těžkým obdobím a přes to všechno jsem se dokázala opět postavit na nohy a začít žít."

Když se ke mně dostal rukopis této knihy s cílem posoudit, zda je nebo není dobrá, očekávala jsem od toho všelicos. Jakožto člověk s psychologickým oborem na škole jsem se o tuto tématiku dost dlouho zajímala, takže jsem vydání knihy s osobními zkušenostmi s takovými zážitky vnímala dost pozitivně. Bohužel jen proto, že se vám něco zajímavého stane, ještě neznamená, že se z vás hned jako zázrakem vyklube dobrý spisovatel. V případě Veroniky Lacinové to platí asi stonásobně.

V knize kolikrát mele páté přes deváté, neustále utíká od témat, ke kterým se poté vrací. Děj postrádá jakoukoliv logickou chronologickou nebo retrospektivní posloupnost, prostě tam přeskakuje z výjevů do výjevů, které kolikrát ani nedokončí. Když promineme fakt, že se v knize často opakují slova, a věty jsou celkově tak naivně psané, jak kdyby se věk pisatelky pohyboval okolo druhého stupně základní školy, i přesto není na stylistické stránce knihy nic kvalitního. Je pravda, že jsem sice četla rukopis a je možné, že se za těch pár měsíců stala z autorky vynikající spisovatelka. Ale i kdyby kniha prošla všemožnou korekturou, byla upravená tak, aby jednotlivé výjevy na sebe navazovaly, a vzala by si to na starost sama Lucie Koubek (mimochodem má nejoblíbejnější korekturka a copywriterka, fakt cool ženská...), pochybuji, že dokáže změnit základní problémový kořen této knihy a to fakt, že slečna Lacinová prostě neumí psát.

Co se týče obsahové stránky, to taky není nijak slavné. Z celého příběhu se člověk krom nějakých dvou tří meditačních cvičení nedozví vlastně nic hodnotného. Většina stránek je popsaná sebelítostí a psychologickým flagelantstvím, prokládána chlubením se, jak je vlastně autorka úžasná a skvělá, a co všechno dokázala. Kdybych neviděla několik autorčiných fotek, z jejího popisu sebe sama a toho, jak předkládá své zážitky s muži, byla bych pravděpodobně získala pocit, že je pisatelka naprostá sukuba, s duhovými nitěmi místo vlasů, postavou Scarlett Johanson a obličejem jak řecká Helena. Tím nechci říct, že by se někomu nemohla líbit, koneckonců je vnímání ženské krásy dost subjektivní záležitost, ale ani já bych si nedovolila směle tvrdit, že jsem se byla favoritkou poloviny kluků ve třídě. Autorka by asi neměla soudit svůj sex-appeal podle toho, kolika mužům vlezla do postele, protože to přitažlivost opravdu neurčuje. Pokud není obsahem jejích výjevů toto, popisuje zážitky s ostatními očima nebohé ublížené holčičky, u které ostatní akorát zneužívali její srdečnost a dobrotu, a vlastně to vypadá, že jsou kořenem všech jejích problémů.

Poté se v knize dočkáme famózního vyvrcholení v podobě pobytu v Bohnicích. Ano, oddělení pro manické feťáky je opravdu přísné. No shit. Jsou to totiž feťáci-trpící-mánií. A ti potřebují tvrdý režim. Nečekaně. Inteligentní člověk trpící tolika poruchami (o kterých ještě k tomu ví) nezačne pro velký úspěch navíc brát drogy a několikrát denně hulit trávu, protože pak z toho zcela logicky dostane schízu. Tráva má být pro radost nebo od bolesti. Ale pokud jste psychicky v prdeli, nepřekvapivě po užití této psychotropní látky budete psychicky v prdeli ještě víc.

Jestli slečna Lacinová čeká, že ji někdo po přečtení knížky polituje nebo pochválí, tak myslím, že pokud bude mít čtenář všech pět pohromadě, nedočká se jiné reakce, než negativní. Podle jejích slov jsou ohlasy na její psaní hlavně kladné. Nutno zmínit, že autorka píše primárně články pro lidi s podobnými zážitky, takže je jasné, že si po přečtení toho jejího stylisticky nesmyslného kentusu připadají jako v objetí obřího plyšového medvěda se sametovou mašličkou kolem krku. Takovému kroužku lidí se říká cirkle jerk. Pokud budete patřit do soukromého albánského klubu volnočasových chovatelů tresky jednoskvrnné a někdo zveřejní příspěvek týkající se této skvělé ryby, je předpokládatelné, že ho budete vítat s fáborky a řehtačkami. Stejně tak lze předpokládat, že pokud takovýto chovatel bude někdo váš blízký, vaše reakce na jeho příspěvek bude pozitivnější než od naprosto random člověka skrz vaše city k té dané osobě. Někomu cizímu to bude víceméně jedno, pokud ta ryba nebude obrovská jak třípatrový barák nebo minimálně ze zlata.

Můj pohled na tuto připravovanou knihu je velmi cynický a já si toho jsem vědoma. Je mi líto toho, co se slečně Lacinové stalo, a věřte, že opravdu nejsem z vyšší střední třídy a neměla jsem natolik jednoduchý život, abych nemohla utrpení lidí objektinvě posuzovat. Věřte, že až někdy sepíši svůj příběh, budete si zoufalstvím rvát vlasy a skákat z okna. Ale soudím knihu, která bude na tomto světě jen zbytečně zavázet, protože si nedokážu představit jediný smysl, který bude mít. Ve školách ji nemohou použít, protože je na to málo odborná, a jako životopis se to taky nedá brát. A i kdyby, Veronika Lacinová není nijak slavná osobnost, aby její život někoho zajímal. Memoáry jsou dobrá věc, pokud v nich najdete ponaučení nebo opravdu setsakramensky silný příběh, co vás chytí za vaše ledové srdce a nepustí. Na to, aby mě její příběh nějak dojal, by se pisatelce muselo stát něco více než jen, že jí hráblo a zavřeli ji za to do blázince. Prostě v knize nenajdete naprosto nic hodnotného. Nic.

Kristína:


Pri čítaní diela Veroniky Lacinovej som si spomenula na pani Markétu Dočekalovú, veľmi známu českú lektorku tvorivého písania. Nesúhlasím s ňou vždy, ale v jednej veci má pravdu a týka sa aj tejto knihy: literatúra nie je popis skutočnosti, je len perfektnou ilúziou reality! Čo to znamená? Znamená to, že nech sa vám v živote stalo čokoľvek pozoruhodné, nemôžete to napísať tak, ako by ste to rozprávali kamarátke pri pohári vína. Literatúra musí mať aj umeleckú hodnotu.

Sú dva body, v ktorých s Mayou nesúhlasím: po prvé, nemyslím, že kniha nič neprináša. Je veľmi dobré, že podobné veci vznikajú. Je dobré, že sa o nich hovorí. Je to podobné ako s homosexualitou, telesným postihnutím, či rasovým problémom, treba o tom hovoriť a hlavne je dobré, že o tom hovorí priama aktérka. Navyše nahliadnuť za dvere Bohníc je určite silná záležitosť. Kontroverzné témy sa budú vždy predávať, preto si myslím, že kniha si svojich kupcov nájde.

Tiež si nemyslím, že samonáklad automaticky znamená cestu do pekla. Je veľa dôvodov, prečo kniha nevyjde v nakladateľstve a každý, kto sa už pokúšal nejaké dielo vydať vie, že často rozhodujú celkom iné aspekty ako skutočná kvalita napísaného (pozrite sa na Evitovky, podľa mňa sa jedná o absolútne dno slovenskej literatúry, a predsa vychádzajú ako na páse).

V ostatných veciach však, bohužiaľ, dávam Mayi za pravdu: v prvom rade, toto nie je literatúra ani omylom. Toto je terapia písaním, nič viac. Knihe chýba náboj, atmosféra, pocity, šťava, umelecké obrazy. V skutočnosti sa jedná len o krátke epizódky poskladané do väčšieho celku, navyše veľakrát s nulovou výpovednou hodnotou. Veronika Lacinová píše o detstve, dospievaní, dospelosti, o svojom pobyte v Bohniciach asi tak, ako by to rozprávala terapeutke na sedení. Navyše miestami pôsobí text veľmi diletantsky, podobným spôsobom som snáď nepísala ani slohy na základnej škole. Je plný gramatických, štylistických a jazykových chýb (to vidím aj ja ako Slovenka žijúca v Česku) a keď si rukopis vezme na starosť nejaký schopný redaktor, asi sa poriadne zapotí, kým ho vyčistí. Možno by bolo lepšie napísať ho odznova.

Ďalšia vec, čo mi prekáža, je sebaľútosť. V žiadnom prípade nemienim znevažovať trápenia, ktoré autorka musela zniesť, skôr naopak, vždy je obdivuhodné, keď človek o takýchto veciach hovorí. Ale, požičiam si Mayin výraz, to fňukanie ublíženého dievčatka, ku ktorej boli všetci zlí je miestami fakt neznesiteľné. Sama som si prešla šikanou a kadejakými nepríjemnými momentami a viem, čo to obnáša. Ale obviňovať deti v škôlke z toho, čo jej robili a ako sa k nej správali vo mne evokovalo scénku uplakanej školáčky, ktorá sa príde šťažovať mame. Nie, takto sa literatúra naozaj nepíše a potvrdí mi to snáď každý, kto v živote už niečo aspoň trochu schopné napísal.

Časti v Bohniciach sú vo všeobecnosti silnou kávou. Popravde, sama som nemala tušenia, čo sa môže v dvadsiatom prvom storočí na podobných miestach diať. Preto, ešte raz to zopakujem, je dobré, že kniha vychádza, minimálne preto, aby nám, psychicky zdravým či relatívne zdravým, otvorila oči. Ale jediné, čím naozaj dokážu upútať, je práve daná šokujúca skutočnosť, avšak vo veľmi škaredom kabáte. Znova to musím zopakovať: Veronika Lacinová nie je spisovateľka.

Je mi jasné, že kniha má komerčný potenciál, viem, že sa bude predávať a ľudia budú naďalej peniť, že kritizujeme a pľujeme jed na niečo, o čom nemáme potuchy. Ale ja tu hodnotím samotný text. A ten je zlý. Veľmi zlý. Fakt veľmi zlý. Je mi to ľúto. Koniec obžaloby.

Izzy:

Bylo řečeno již mnohé a já se trochu pustím do role ďáblova advokáta. V prvé řadě chci říct, že v hodnocení jazykové stránky souhlasím s holkama. Kristína už skvěle popsala o jaký problém se jedná a Maya shrnula stylistiku, proto se o téhle stránce vyjádřím pouze okrajově a budu se zabývat hlavně tématem knihy.

Žijeme ve světe, kde každý člověk má nějaký svůj problém. Stejně tak právě dnes v tuhle hodinu by mi každý z vás jistě mohl říct, co je jeho největší problém. Taky určitě budete schopní se nad tím rozlítit, popřípadě to prodiskutovat ze tří stran a pak se zbytek dne tvářit naštvaně. Jsme ve stresu a denně s tím bojujeme seč nám síly stačí. A pak se podíváme na našeho kolegu, který má neschopenku, protože je chudáček v depresi, a nám nezbývá než mu nehorázně závidět a říkat si jaký je to flákač a simulant. Deprese, úzkost, mánie, aspergerův syndrom... Všechno jsou to věci, které nechápeme pokud je nemáme. Nejsme s to si uvědomit co sil zabere depresivnímu člověku vstát ráno z postele a proč má náš kamarád autista potřebu zalézt na hodinu pryč a nevnímat nás. Můžou nám to říkat tisíckrát - "maj to těžký", "potřebuje chvilku o samotě", "není co závidět". Jenže my jsme se nikdy neprobudili s hlavou ve které nic nebylo, nekoukali se do stropu aniž bychom byli schopni říct co na něm vidíme, nesnažili marně vyslat k nohám signál "vstávej".

Bohužel ani s pomocí slečny Lacinové se to nedozvíme. V textu jen popisuje co se jí dělo, tak jak by to řekla terapeutce nebo možná kamarádce na kafi. Jenže v takovém rozhovoru budou emoce nebo odborná znalost a ty z textu jen tak nevyplynou, musí se tam napsat natvrdo nebo aspoň vetkat tučným písmem mezi řádky. Ten text jen znovu říká "magoři to maj těžký, pochopte nás", aniž by problémy přibližoval. Deprese nejsou o tom, že se vám stalo něco strašného. Deprese jsou o tom, že váš mozek něco strašně špatně zpracovává. Na začátku textu je pár zážitků ze školky. Každý z nás má podobné a přesto jen mozek některých se s těmito situacemi nevyrovnal správně. To je mentální onemocnění. Chyba, "bug", v jinak skvěle běžícím softwaru.

V průběhu čtení jsem byla často zmatená. Když už jsem se začala do nějaké situace pomaloučku vžívat, najednou jsem byla úplně u jiné události a když už jsem myslela, že autorka zaujala jeden názor, tu náhle řekla pravý opak. Zkrátka byl to zmatek.

Pominu-li samodiagnostiku autorky (věřte mi v testech na internetu je magor i ten nejzdravější z nejzdravějších) vyloženě se mi nelíbila jedna věc. Autorka, byť sama nemocná a tudíž by měla mít přehled, doporučuje meditaci. Já chápu, že jí meditace pomohla. Je super na spoustu věcí, to taky nepopírám. Jenže je tu velké ALE... meditovat na vlastní pěst bez oborné rady zvenčí může být škodlivé pro psychicky nemocné lidi, nebo pro ty kteří jsou momentálně v psychicky vypjatém stavu. Nebudu zabýhat do detailů, ale může to být velmi spolehlivý spouštěč pro určité typy myšlenkových proudů. Proto je vhodná meditace, kterou vás někdo provází. Rovněž nejsem úplně odvařená z označení "bapíci", depkaři a panikáři. Ty lidi nejsou jejich diagnóza! O tom by tahle kniha měla taky mluvit.

Kolem a kolem, knížka není úplně k ničemu, hlavně obsahově. Nicméně, není to zrovna příjemné čtení z hlediska formy textu. Obsahově by to příjemné jistě nebylo, ať už by to bylo napsáno jakkoliv. Myslím, že se v ní člověk nedozví ani mnoho nového a ani nedojde k žádnému většímu (bližšímu, údernějšímu) příblížení života psychicky nemocného člověka. Což je škoda, protože právě to je to, co dnešní svět potřebuje. Cením si toho, že slečna Lacinová chce svým příběhem inspirovat a pomáhat, jen se domnívám, že by měla zvolit jinou formu.
Konec (kritické) obhajoby.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama