Jacqueline Wilsonová: Lola Rose

7. července 2018 v 14:45 |  KNIHY PRO DĚTI

Změnit si jméno je jednoduché. Těžší je s ním žít.

Maya:

Knihy od Jacqueline Wilsonové jste určitě už v obchodě viděli. Poznáte je mezi sty jinými. Všechny je ilustruje Nick Sharrat, který má tak specificý styl kreslení, že si to opravdu nejde splést. To se mu rozhodně nedá upřít, umí udělat obálku, která zaujme malé čtenářy při prvním pohledu. Zajímavé ale na těch knížkách je to, že se za přeplácaně barevným obalem kolikrát schovává hnusná pravda. Všechno od Wilsonové se totiž věnuje podobné tématice, a to rozvrácené rodině. Tím, že je ale vypravěč vždy malé dítě, příběh je pro člověka snesitelnější, než kdyby kniha ležela na pohledu nepříklad týrané matky tří dětí. Všechno je díky tomu odlehčené tak, aby to bylo určené pro děti plus mínus do 12 let.

Naskýtá se otázka, proč by tohle dítě vůbec mohlo číst. Nebo mělo. Odpovědí je několik. Jacqeline Wilsonová je mistrině v oboru. Však taky za své knihy dostala Řád britského impéria. Dokáže naivitu mladé duše vystihnout velice věrně. Díky tomu je schopna podat dětem reálnou představu o světě, že za bránou rodiny, ve které žije, to opravdu nemusí být tak duhové. A pokud náhodou malé dítě opravdu pochází z prostředí, kde se řeší existenční problémy na vážnější úrovni, než že někdo ztratil oblíbený kousek lega, bude si díky těmto knihám připadat, že není na světě samo.

O čem je Lola Rose?
Jedenáctiletá Jani žije rodiči a mladším bráchou Johnym ne zrovna klidný život. Jejich táta mámu Nikki často mlátí. Jednou Nikki vyhraje na stírací los 10 tisíc liber. Oslava této šťastné události se zvrtne v katastrofu, když podezřívavý táta vztáhne ruku i na Jani, která se pokouší mámu bránit. Nikki se proto rozhodne s dětmi uprchnout do Londýna, kde si změní jména. Tam po krátkých prázdninách, kdy si užívají peněz i nově nabyté svobody, začínají normálně žít a potýkají se s problémy, které ve své naivitě při útěku ani nečekali.


Osobně beru Lolu Rose za moji dětskou srdcovku. Od Wilsonové ji mám asi nejraději. Z části asi proto, že jsem stejně blbá jako Janina máma, takže jsem se měla s kým stotožnit. Rozhodně považuji Wilsonovou jako autorku vhodnou pro děti a kolikrát i dost poučnou pro dospělé v tom, aby občas otevřeli oči a koukali se kolem sebe. Tyhle věci se dějí, i když se snaží vypadat hezky.

(...)
"Co bys chtěla koupit, Jani?" zeptala se mě máma a položila mi ruku kolem ramen.
"No...viděla jsem jednu takovou bundu -" začala jsem. Pak jsem se zarazila. "To ne, mami. Jsou to tvoje peníze. Už jsi nám koupila fůru věcí u Sida."
"Ale jdi ty. Nebuď hloupá. Co je moje, to je i tvoje. A tvoje taky, Johnny. Co by si přál můj malej chlapeček?" zeptala se máma.
"Komiks Thomas a jeho lokomotiva a červený lízátko." odpověděl bez váhání.
Obě jsme vzdychly.
"Něco jinýho, Johny. Něco velkýho. Jako třeba džínovou bundu s kožešinou."
"Já bych chtěl bundu, jako má táta. Koženou!" nadchnul se Johnny. "Vypadal bych jako dospělej. Byl bych hrozně drsnej."
"To teda budeš fakt drsnej," rozesmála jsem se, zdvihla ho, přiložila mu pusu na holé břicho a foukla. Ozval se směšný zvuk.
"A co táta?" zeptal se pištící Johnny. "Co dostane táta?"
Podívala jsem se na mámu. Vzdychla a začala ze země sbírat peníze. Postavila jsem Johnyho na zem a taky se dala do sbírání.
"Tátovi to neřekneme, Johnny," vysvětlila jsem mu.
(...)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama