"My bijem o mříž ducha lvi a my ji rozbijem!" Dají se vůbec Písně kosmické číst?

30. června 2018 v 13:01 |  POEZIE

- "Hrdobec? Hrdobec to je takovej brouk. To je takovej chrobák, kterej si před sebou válí tu… kuličku… z toho… z trusu."
- "Jo, ty myslíš hovnivála?"
- "No, hovnivála, jenomže v přírodopise se nazývá hrdobec."

Maya:

Jan Neruda je mrtvý ale skvělý. Máme ho rádi. Dal světu super povídky, psal luxusní sakrastické recenze a inspiroval jednu z nejoblíbenějších českých komedií Marečku, podejte mi pero! Za života fungoval jak ultimátní hipster národního obrození. Hlásil se k pseudomódním myšlenkám, studoval filozofii, věčně měl díru do kapsy, neustále zamilovaný, ale jakožto "umělec" si žádnou babu nebyl schopný udržet. Kdyby žil v dnešní době, nosí knír, brýle s hrubými obroučkami, kostkovanou košili, nejoblíbenější kalhoty by vypadaly jako věrná napodobenina bezdomoveckých monterek, miloval by Stabucks víc než svoji mámu, jezdil by zásadně na nepraktickém bicyklu bez přehazovačky a tak moc by nechtěl být mainstream, až by byl mainstream.

Vykašleme se na předsudky vůči klasice, kterou nám ve škole tačili, až nám lezla ušima. Pravda, že někteří autoři z čítanek jsou nudní až na půdu. Ale Neruda byl cool. Jeho čtivý styl psaní působí i na dnešní dobu dost moderně.

O čem jsou Písně kosmické?
Ano, stálé téma, kterému se říká "Co tím chtěl básník říct?" Všichni ho milujeme, že jo. Hlavně protože každý pedagog si dílo vyloži po svém a odmítá názor nějakého jiného člověka. A my se musíme pořád dookola učit ten jeden konkrétní pohled konkrétního člověka.
Zkusíme se na tom mrknout z obecného pohledu. Období, kdy Neruda žil, bylo století páry. Měnilo se všechno, na co byli lidé zvylí. Manufaktury se měnily na obří fabriky poháněné moderními stroji, bylo čím dál tím běžnější, že i ti největší vidláci umí psát a číst a lidem se zjednodušoval život. Místo, aby se soustředili na existenční problémy typu "Moje pole málo nese, pravděpodobně umřu v zimě hlady", začali se konečně zabývat zbytečnostmi jako je například zírání do nebe. A s tím souvisí i Písně kosmické. Neoslavují astronomii v pravém smyslu slova. Hlavní myšlenka je přirovnávání sporů v lidské společnosti k pohybům planet a hvězd, které zoufale bojují o svou existenci. Konfrontuje v básních v nadutou sebejistotu člověka jakožto pána tvorstva na Zemi, o které si ještě do nedávna mysleli, že je střed úplně všeho.

Nejznámější je pochopitelně báseň Jak lvové bijem o mříže. Mluví se v ní o tom slavném hrdobci, který byl předmětem tolika debat jak ve filmu dua Smoljak a Svěrák tak i obecného drbání v naší škole. Co to jako je, se řešilo pořád dokola a pedagogové to neuměli pořádně vysvětlit. Buď o tom blbém hrdobci mluvili skoro půl hodiny a nebo to pro změnu shrnuli do dvou slov. Dneska už je všude net, ale tehdy, když jsem byla na gymplu, wikina tak běžná nebyla a i kdyby, stejně nikdo neměl nic, čím by se na ni připojil. Pak si v hodině zjišťujte, co to ten hrdobec je, že? (Btw. tady vidíte krásný důkaz toho pokroku, kterému se Neruda věnuje. 10 let uplynulo, a to co mně se tehdy zdálo nemožné, je dneska běžné.) Tak předně slovo hrdobec ani neexistuje. Správný tvar je hrdobce (podle vzoru soudce). Občas bývá označován jako "hrdý člověk". To ale není úplně přesné. Podle dobových zápisů hrdobce pochází z Moravy, a byla to nadávka pro lidi z Čech (Očividně se neměli rádi už před několika sty lety.) Spíš než hrdý, to znamená ješitný, nafoukaný nebo nadutý.

Každopádně kašlat hrdobce, zpět k tématu. Písně kosmické stojí za to. Pokud nějakým zázrakem teprve budete maturovat a váháte, jestli si je dát do kánonu, jděte do toho. Je to tenká knížka, kterou máte naučenou za 2 hodiny a Neruda píše tak dobře, že se vám to i bude líbit.

Izzy:

Maturovat sice budu příští rok, ale Písně kosmické si s sebou nevezmu. Jednak proto, že nám je nehodili do seznamu, ale hlavně tedy z již výše zmíněné rozporuplnosti tématu. Maturitní zkouška by rázem mohla skončit hádkou mezi mnou a zkoušející v duchu "Co tím chtěl básník říci" a pochybuju, že by z toho byla jednička. To si radši Nerudovy nádherné verše vezmu po ránu na balkón spolu s teplým čajem nebo ledovou kávou.

Písně kosmické jsou balzámem pro duši filozofa i fyzika. Zabývají se mimo jiné a v skrytu i poměrnou velikostí člověka k Vesmíru. A že jsme teda sakra malí. Minimálně pro ty z nás, co se astronomii věnují, je pak příjemné přečíst si krásné verše, ve kterých se schovává i ten náš oblbující nepříjemný pocit z rozlehlosti toho, co je kolem.

Podtrženo sečteno, zapomeňte na "hrdobce", kterého jste se učili na test, jak lvi bijte o mříže vězení s nápisem "povinná literatura" a přečtěte si Písně kosmické dobrovolně.

Mimochodem, jeden výtisk letěl k Hubbleovu teleskopu. Věda a poezie táhnou za jednu ruku a je to tak správné.



Jak lvové bijem o mříže,
jak lvové v kleci jatí,
my bychom vzhůru k nebesům
a jsme zde Zemí spjatí.

Nám zdá se, z hvězd že vane hlas:
"Nuž pojďte, páni, blíže,
jen trochu blíže, hrdobci*,
jimž hrouda nohy víže!"

My přijdem! Odpusť, matičko,
již jsi nám, Země, malá,
my blesk k myšlénkám spřaháme
a noha parou cvalá.

My přijdem! Duch náš roste v výš
a tepny touhou bijí,
zimniční touhou po světech
div srdce nerozbijí!

My přijdem blíž, my přijdem blíž,
my světů dožijeme,
my bijem o mříž, ducha lvi,
a my ji rozbijeme!


Autor: Jan Neruda
Název: Písně kosmické

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama