Červen 2018

"My bijem o mříž ducha lvi a my ji rozbijem!" Dají se vůbec Písně kosmické číst?

30. června 2018 v 13:01 POEZIE

- "Hrdobec? Hrdobec to je takovej brouk. To je takovej chrobák, kterej si před sebou válí tu… kuličku… z toho… z trusu."
- "Jo, ty myslíš hovnivála?"
- "No, hovnivála, jenomže v přírodopise se nazývá hrdobec."

Maya:

Jan Neruda je mrtvý ale skvělý. Máme ho rádi. Dal světu super povídky, psal luxusní sakrastické recenze a inspiroval jednu z nejoblíbenějších českých komedií Marečku, podejte mi pero! Za života fungoval jak ultimátní hipster národního obrození. Hlásil se k pseudomódním myšlenkám, studoval filozofii, věčně měl díru do kapsy, neustále zamilovaný, ale jakožto "umělec" si žádnou babu nebyl schopný udržet. Kdyby žil v dnešní době, nosí knír, brýle s hrubými obroučkami, kostkovanou košili, nejoblíbenější kalhoty by vypadaly jako věrná napodobenina bezdomoveckých monterek, miloval by Stabucks víc než svoji mámu, jezdil by zásadně na nepraktickém bicyklu bez přehazovačky a tak moc by nechtěl být mainstream, až by byl mainstream.

Vykašleme se na předsudky vůči klasice, kterou nám ve škole tačili, až nám lezla ušima. Pravda, že někteří autoři z čítanek jsou nudní až na půdu. Ale Neruda byl cool. Jeho čtivý styl psaní působí i na dnešní dobu dost moderně.

O čem jsou Písně kosmické?
Ano, stálé téma, kterému se říká "Co tím chtěl básník říct?" Všichni ho milujeme, že jo. Hlavně protože každý pedagog si dílo vyloži po svém a odmítá názor nějakého jiného člověka. A my se musíme pořád dookola učit ten jeden konkrétní pohled konkrétního člověka.
Zkusíme se na tom mrknout z obecného pohledu. Období, kdy Neruda žil, bylo století páry. Měnilo se všechno, na co byli lidé zvylí. Manufaktury se měnily na obří fabriky poháněné moderními stroji, bylo čím dál tím běžnější, že i ti největší vidláci umí psát a číst a lidem se zjednodušoval život. Místo, aby se soustředili na existenční problémy typu "Moje pole málo nese, pravděpodobně umřu v zimě hlady", začali se konečně zabývat zbytečnostmi jako je například zírání do nebe. A s tím souvisí i Písně kosmické. Neoslavují astronomii v pravém smyslu slova. Hlavní myšlenka je přirovnávání sporů v lidské společnosti k pohybům planet a hvězd, které zoufale bojují o svou existenci. Konfrontuje v básních v nadutou sebejistotu člověka jakožto pána tvorstva na Zemi, o které si ještě do nedávna mysleli, že je střed úplně všeho.

Nejznámější je pochopitelně báseň Jak lvové bijem o mříže. Mluví se v ní o tom slavném hrdobci, který byl předmětem tolika debat jak ve filmu dua Smoljak a Svěrák tak i obecného drbání v naší škole. Co to jako je, se řešilo pořád dokola a pedagogové to neuměli pořádně vysvětlit. Buď o tom blbém hrdobci mluvili skoro půl hodiny a nebo to pro změnu shrnuli do dvou slov. Dneska už je všude net, ale tehdy, když jsem byla na gymplu, wikina tak běžná nebyla a i kdyby, stejně nikdo neměl nic, čím by se na ni připojil. Pak si v hodině zjišťujte, co to ten hrdobec je, že? (Btw. tady vidíte krásný důkaz toho pokroku, kterému se Neruda věnuje. 10 let uplynulo, a to co mně se tehdy zdálo nemožné, je dneska běžné.) Tak předně slovo hrdobec ani neexistuje. Správný tvar je hrdobce (podle vzoru soudce). Občas bývá označován jako "hrdý člověk". To ale není úplně přesné. Podle dobových zápisů hrdobce pochází z Moravy, a byla to nadávka pro lidi z Čech (Očividně se neměli rádi už před několika sty lety.) Spíš než hrdý, to znamená ješitný, nafoukaný nebo nadutý.

Každopádně kašlat hrdobce, zpět k tématu. Písně kosmické stojí za to. Pokud nějakým zázrakem teprve budete maturovat a váháte, jestli si je dát do kánonu, jděte do toho. Je to tenká knížka, kterou máte naučenou za 2 hodiny a Neruda píše tak dobře, že se vám to i bude líbit.

Izzy:

Maturovat sice budu příští rok, ale Písně kosmické si s sebou nevezmu. Jednak proto, že nám je nehodili do seznamu, ale hlavně tedy z již výše zmíněné rozporuplnosti tématu. Maturitní zkouška by rázem mohla skončit hádkou mezi mnou a zkoušející v duchu "Co tím chtěl básník říci" a pochybuju, že by z toho byla jednička. To si radši Nerudovy nádherné verše vezmu po ránu na balkón spolu s teplým čajem nebo ledovou kávou.

Písně kosmické jsou balzámem pro duši filozofa i fyzika. Zabývají se mimo jiné a v skrytu i poměrnou velikostí člověka k Vesmíru. A že jsme teda sakra malí. Minimálně pro ty z nás, co se astronomii věnují, je pak příjemné přečíst si krásné verše, ve kterých se schovává i ten náš oblbující nepříjemný pocit z rozlehlosti toho, co je kolem.

Podtrženo sečteno, zapomeňte na "hrdobce", kterého jste se učili na test, jak lvi bijte o mříže vězení s nápisem "povinná literatura" a přečtěte si Písně kosmické dobrovolně.

Mimochodem, jeden výtisk letěl k Hubbleovu teleskopu. Věda a poezie táhnou za jednu ruku a je to tak správné.



Jak lvové bijem o mříže,
jak lvové v kleci jatí,
my bychom vzhůru k nebesům
a jsme zde Zemí spjatí.

Nám zdá se, z hvězd že vane hlas:
"Nuž pojďte, páni, blíže,
jen trochu blíže, hrdobci*,
jimž hrouda nohy víže!"

My přijdem! Odpusť, matičko,
již jsi nám, Země, malá,
my blesk k myšlénkám spřaháme
a noha parou cvalá.

My přijdem! Duch náš roste v výš
a tepny touhou bijí,
zimniční touhou po světech
div srdce nerozbijí!

My přijdem blíž, my přijdem blíž,
my světů dožijeme,
my bijem o mříž, ducha lvi,
a my ji rozbijeme!


Autor: Jan Neruda
Název: Písně kosmické


Richard III. aneb kterak se Shakespearovi projednou něco nepovedlo

29. června 2018 v 14:07 KLASIKA

- Prý Richard III. když v bitvě u bosworthu umíral, křičel: "Koně, království za koně!"
- Ale prd, křičel "zrada", protože se proti němu obrátila armáda jeho kámoše Stanleyho, který chtěl na trůn dosadit syna svojí manželky.
- Tak kde by potom podle tebe vzal Shakespeare toho "koně", ty chytrej?
- Shakespeare pekl s Alžbětou Tudorovnou. Je jasný, že napíše hru, která z jejího předchůdce udělá naprostého vola.

Maya:

Bill Shakespeare je dost kontroverzní postava a jeho minulost je tajemnější než Coperfield. Na jednu stranu geniální spisovatel, na druhou stranu své děti nedal ani do školy, a vyrostli z nich negramotní vidláci. Z části si hraje na děsného znalce geografie, a pak udělá takovou kravinu, jakože do Česka umístí moře. Píše se o něm, že byl skrytý katolík a skrýval to, protože je královna Bětka neměla ráda. Jasně, proto se chtěla za jednoho dobrovolně a prý i z lásky provdat. Aby protestantské Anglii ukázala, že katolík i protestant můžou být dokupy bífíčka. Prý byl na královském dvoře pečený vařený, a přitom ve Stratfordu nad Avonou, kde prý vyrůstal zjistili, že se místní Willda Shake svým zhrublým chodidlem navyklým vždy chodit bez bot nikdy nepřekročil hranice dědiny. Nějaký přiblblý historik dokonce napsal, že prý to byl jen pseudonym pro Edwarda de Vere, 17. hraběte z Oxfordu, který se prý styděl za to, že je spisovatel, protože to prý v té době zas až tak nebylo cool. Tak ten by si doslova zasloužil praštit pádlem do hlavy a vrátit se zpět do škamny, protože být spisovatelem nebo umělcem za Alžběty I. rozhodně cool bylo. Důkazem je například to, když si Bětka udělala důvěrníka z Francise Bakona. A víte čím to začalo? Tím, že napsal básničku v latině, která skládala poklonu jejím prsům. Říká se o něm, jak byl vzdělaný a na úrovni a přitom se ani neuměl pořádně podepsat. Ne vážně. William Shakespeare průměrně každé úterý zaměnil nebo rovnou odstranil nějaké písmenko ze svého příjmení, takže to jak se někdo hádá o tom, jak se správně píše jeho jméno, je kravina. Sám Wilda to očividně nevěděl. Takže toliko k pofidérním teoriím.

Budeme se raději držet faktů.

Fakt je ten, že nám Shakespeara tlačili do hlavy ve škole. Protože je to frajer a napsal toho hodně. Něco je fajn, něco méně. Konkrétně ten Richard III. je spíš méně než fajn. Znáte takové ty těžké komunistické propagandy, ve kterých bohatý kapitalista vykořisťuje ubohé socialistické prolétáře? No tak drama Richard III. je něco takového, akorát na přelomu středověku a novověku.

Richard Plantagenet byl celkem pohodový týpek. Mladý pohledný klučina, který trůn zdědil po svém starším bráchovi Edwardovi IV., kterému po celou dobu vlády věrně sloužil. Byl zbožný, mírný, spravedlivý, jeho daně byly přiměřené a staral se o cesty i vzdělávání. Oženil se z s dětskou láskou Annou Nevillovou a lid ho měl rád. Což se úplně nedá říct o jeho následníkovi Jindřichovi VII. Tudorovi. Ten byl asi 15. v pořadí na trůn a dostal se k němu tak, že mu jeho asketická matka od malička mlátila do hlavy, že k ní mluví všichni svatí a má z něj udělat krále. A tak systematicky rušila jeho konkurenty, lichotila a zase zrazovala všechny okolo, dokonce se vdala za velitele vojsk Richarda, aby ho přesvědčila, že se má na právoplatného krále v bitvě vykašlat. Což se nakonec stalo a Richarda v přesile ubili jak hadrového panáka. Korunu mu z jeho zkrvavené hlavy sundal Jindřich a nastolil Tudorovskou linii.

Jak už víme z nudných hodin dějepisu nebo z přiblblých seriálů alá Tudorovcovi, tahle rodinka byla pošahaná celkem solidně. Syn Jindřicha VII., Jindřich VIII. se stal slavný tím, že zapudil svoji první ženu, založil si vlastní církev, aby si mohl vzít druhou, kterou následně nechal popravit, pak si vzal třetí, která měla to štěstí, že mu umřela sama od sebe dříve, než jí stihl provést něco horšího. Ze čtvrté udělal úplného pitomce, když si ji vzal, a následně na to jí řekl "tady máš hrad Hever po mé bývalce, přestěhuj se tam a zůstaň tam, jinak skončíš jako ty před tebou", pátou taky popravil a šestou popravit chtěl, ale nestihl to, protože už naštěstí natáhl bačkory.

Jeho milá dceruška Marie se zase specializovala na upalování lidí. Za 5 let vlády jich stihla pár desítek tisíc. Vlastně je logické, že se poslední královna Alžběta rozhodla rehabilitovat jméno své rodiny a tak vyšla hra od Williama Shakespeara Richard III., která posledního krále Plantagenetů zobrazuje jako sadistické hovado, co zabíjí všechno živé, s hrbem na zádech a rukou jak ten týpek ze Scary Movie 2. Nutno zdůraznit, že tato hra se bere i v dnešní době jako historicky hodnověrný zdroj, protože William Shakespeare žil přeci v té době, tak to musí vědět lépe. Bill ale čerpal při psaní téhle hry primárně ze zápisů Thomase Mora (ten typan, co napsal Utopii), který byl dobrým kámošem Jindřicha VII. i Jindřicha VIII., takže to není úplně objektivní zdroj.


Sečteno a podtrženo, Shakespeare napsal lepší věci. Nejen hodnotnější co do nějakých vědomostí, ale i tak nějak do děje. Richard III. je prostě na rychlo splácaná propagandistická slátanina s hlavní rolí aristokratického Qasimoda, dějovou posloupnost to má dost pofidérní. Shakespeare se krátkém rozsahu snažil naprat do hry co nejvíce informací, aby z Richarda III. udělal co největšího vola. Celý děj proto působí jako morbidní speedrun.

Za mě si raději přečtěte obsah na wikipedii a jen dělejte, že jste to četli, protože vážně není o co stát.

Autor: William Shakespeare
Název: Richard III.


Antoine de Saint Exupéry: Malý princ

28. června 2018 v 15:30 KNIHY PRO DĚTI

Petr:

Už to bude 118 let od narození Antoine Marie Roger de Saint-Exupéry (oficiálně Antoine Marie Jean-Baptiste Roger, hrabě de Saint Exupéry). Jak o něm, tak o jeho díle byly napsány sáhodlouhá pojednání.

Já bych chtěl napsat krátké zamyšlení nad jednou Jeho knížkou, která mě provází co si vzpomínám celým mým životem. Tou knížkou je Malý princ. Tuhle knížku jsem dostal jako dítě od svojí prababičky, která jí milovala. Já tuhle knížku mám taky moc rád a v různých životních etapách se k ní vracím a pokaždé v ní najdu něco trochu jiného, nového.

Jako dítěti se mi líbila jako pohádka, někteří sice můžou tvrdit že existují jednodušší pohádky, že malé dítě přece nemůže pochopit filosofické myšlenky, které Pan Exupéry do Malého prince dal. Malé dítě možná nechápe tu filosofii, podobně jako dospělí při pohledu na kresbu, která je v knížce nechápou "Proč by klobouk naháněl strach?". Jenže on to jak v očích Pana spisovatele, tak Malého prince, tak dětí není klobouk, ale je to hroznýš, který zažívá slona. Protože jak se autor v knížce zmiňuje, tak dospělí jsou občas nechápaví a děti unavuje jim stále něco vysvětlovat.

Ano dospělí mají svoje povolání (někdo by mohl říct i poslání) a neřesti o některých se v knížce autor zmiňuje a popisuje je s jejich klady i zápory. Nad těmito postavami a jejich popisy se sáhodlouze jiní dospělí zamýšlejí a snaží najít hluboké poselství. Já osobně netuším jestli tam je hluboké poselství, nebo je to pohled toho Malého prince (který kdesi v duši autora zbyl) na svět dospělých. Na svět, který musí mít všechno přesně popsáno, označeno, zaškatulkováno, spočítáno.

Je to zajímavě popsáno při cestě Malého prince na planetu Zemi.

"Prosím pěkně … nakresli mi beránka ..."


Ano většina dospělých si tuhle větu dokáže spojit s touto knížkou, ale mám pocit že málo dospělých na tuhle větu dokáže vzít cokoliv má po ruce a nakreslit posledního beránka, se kterým byl Malý princ opravdu spokojený. Schválně vezměte cokoliv na psaní, nebo kreslení a na kus papíru zkuste nakreslit beránka, který by se Malému princi líbil … Povedlo se? Pokud jste se přemluvili a něco nakreslili, tak se na svojí kresbu podívejte. Co vidíte? Pokud bedýnku, tak gratuluji, buď znáte dobře tu knížku i s kresbami, nebo máte někde zafixované že na tuhle repliku má beránek vypadat takhle. Zkuste se na svoji kresbu podívat znovu. Co vidíte?
Pokud bedýnku, kterou jste nakreslili, tak … Ale pokud vidíte i toho beránka uvnitř, který právě usnul, tak i ve Vašem nitru je alespoň kousek Malého prince.
Protože jak několikrát v knížce autor ať už ústy Malého prince, nebo lišky zmiňuje: "správně vidíme jen srdcem. Co je důležité je očím neviditelné."



Dospělí se dokážou sáhodlouze zamýšlet nad smyslem ať svých, nebo cizích myšlenek, psát pojednání o tom "co tím chtěl autor říci". Podobná pojednání jsou v mých očích podivná, protože to co tím chtěl autor říci, nebo napsat to řekl, nebo napsal.
Knížka Malý princ mi pokaždé přinese do života milé pohlazení, jednak díky prababičce, která mi dala a jako dítěti četla. Jednak i jako audioknížka (verze s milým hlasem Pana V. Preisse). Také mi do života přinese pokaždé jiné zajímavé zjištění, poslední poslech mi kromě jiného poodkryl, že spěch není výmyslem jen naší doby, že lidé spěchali i v době, kdy byla tahle knížka napsaná.
Můžete v ní hledat a i při troše štěstí najít jakékoliv poselství, moudro, nebo filosofickou myšlenku.

Nechci a nebudu se s nikým hádat jestli tam cokoliv z výše zmíněného je, nebo není. Já osobně budu rád, když tahle knížka dokáže poodhalit, že "správně vidíme jen srdcem. Co je důležité je očím neviditelné."

Ano existují jiné "jednodušší" pohádky, které můžeme dětem číst. Ano existují jiné "filosofické knížky", nad kterýma se můžeme dlouze a zhluboka zamýšlet, dumat a bádat co tím autor chtěl říci?!? Ale není podle mě moc knížek, kde by bylo jak pohádkové pohlazení po duši, tak i možnost se zamyslet jak vlastně to autor myslel tím koncem. Ale to nechám na Vás …
Pokud máte zrovna někde poblíž nějakého Malého prince, jedno jestli ve svém nitru, nebo jako svoje dítko, tak … "Prosím pěkně … nakreslete mu beránka."

PS : Pokud jste se rozhodli nakreslit beránka, nezapomeňte na náhubek a na řemínek u náhubku, aby jste při pohledu na nebe nemuseli přemýšlet jestli beránek spásl, nebo nespásl květinu.

PPS : Málem bych zapomněl na růži a na to, že by bylo dobré si někoho "ochočit", "připoutat". Protože je kolem nás spoustu růží, lidí atd. Ale když si někoho "ochočíte", tak budete pro Něj/Ni jediným na světě a On/Ona bude jediným na světě pro Vás.



Evžen Boček: Deník kastelána

27. června 2018 v 17:19 KOMEDIE

Kterak jednoho nasranost otevřela dveře novému světu.

Izzy:



"Je mi pětatřicet a moje nasranost na celý vesmír dosáhla vrcholu.'' Mně je sice pouhých osmnáct, ale s tou nasraností na vesmír bych si s Kastelánem (říkejme mu tak třeba proto, že jeho jméno není nikterak zdůrazňováno a možná dokonce ani známo) určitě rozumněla. Vůbec bych se ráda přestěhovala na nějaký zámek a dělala kastelánku. Zapomněla na okolí, nechala čas plynout jinak a starala bych se o místo nasáklé historií. Nebýt všech těch podivných událostí, které se na zámecké půdě mohou přihodit, je to ideální plán.


No a přesně o tom je kniha Deník kastelána Evžena Bočka. Autor je sice známý především lehoučkou komediální trilogií Poslední aristokratka, ale jeho prvotina si mě, na rozdíl od zmiňované série, získala na plné čáře. Pokud jsem aristokratku hodnotila čtyřmi hvězdičkami na goodreads, tady bych jich ideálně měla dát tak šest. Místo toho mi zbývá akorát pohovořit o tom, jak je knížka krásnou jednohubkou na poli odpočinkové beletrie. Pustila jsem se do ní krátce po mém soukromém čtecím maratonu a chtěla si s ní nechat trochu víc času, nicméně nešlo to jinak a nakonec jsem ji přečetla během jednoho dne. Neříkám, že je dílem génia, ani že má nějakou hlubokou pointu. Co ale zmínit musím je, že kdo jste z pamatkářského oboru, nebo jste si jen s někým z oboru povídali, knížku už nejspíš znáte a pokud ne, tak ji oceníte. A nejen vy, ale kdokoliv jiný, byť se třeba zámkům vyhýbá s oklikou. Hlavně když najdete trochu pochopení pro skeptika nasraného na celý svět nebo atmosféru místa protkaného podivnou energií.

"Přednosta se lámal v pase a v jednom kuse omílal fenk jú very mač, jakoby to bylo nějaké zaklínadlo'' a já se klaním vám za přečtení recenze a přeji hodně zábavy u Deníku kastelána.
PS: Pozor, mufloni!

Odkaz na databázi knih

David Duchovny: Kráva nebeská, pohádka pro dospělé

26. června 2018 v 18:00 | Rayne |  DOBRODRUŽNÉ


I když jsi jen kráva, chyť život za rohy a pořádně s ním zatoč.

Rayne:

Představte si, že žijete poklidným životem a máte se jak v bavlnce - bydlíte v příjemném sousedství, jídla máte dost, pohodlí a zábavy fůru, a ani pozornosti opačného pohlavní nemáte nedostatek. Život jako v pohádce, že? A pak jednoho dne náhodou zjistíte, že to všechno je jen krásná krátkodobá lež, abyste se moc nebránili, až vás i s celou vaší rodinou rozkrájí na flákoty a namelou do hamburgerů. Jste totiž kráva. Právě s tímto nečekaným životním zvratem se potýká Elsa Bovaryová, hlavní postava pohádkové knihy slavného amerického herce Davida Duchovnyho. Naštěstí nejde o hrdinku, která by se nechala jen tak bez boje odvést na porážku. Právě naopak, Elsa má na všechno svůj názor.

A tak se naše kráva rozhodne, že život jí má ještě spoustu, co nabídnout. Musí jí nabídnout mnohem víc. Rozhodne se proto pro kravskou verzi ptačího úletu s cílem Indie, země pro krávy zaslíbené. Žádný hrdina však nemůže být bez parťáků a tak naši rohatou hrdinku život na cestu vybaví jedním čuníkem, který se před řezníkem hodlá skrývat v židovské části Izraele, a jedním krocanem, který je smrtelně přesvědčen, že svoboda pro tyto potomky dinosaurů se dá najít jedině v Turecku. (To dá rozum, když Turecko i krocan se anglicky řeknou "turkey", ne?)

Plán cesty je tedy jasný - ze Spojených států nejdříve do Turecka, pak do Izraele a poslední zastávka Indie. Zvířecí uprchlíky na výpravě za svobodou čeká mnoho překážek: Jak pomocí kopyt zaplatit online letenky? Jak se propašovat na palubu letadla? Jak z krocana udělat asistenční zvíře? A může čuník konvertovat k judaismu? A ani destinace samotné nejsou bez nástrah. Kráva, prase i krocan musí využít všechny své síly a schopnosti, aby vytoužené svobody dosáhli.

Kromě poutavé zápletky, netradičních hrdinů a jejich často nečekaných prozření je knížka zajímavá i stylem vyprávění. Celý příběh vypráví ze svého úhlu pohledu kráva Elsa a hravě přechází z vyprávění ke scénáři a zase zpět, či příběh na chvilku přeruší, aby se podělila o své trable s editorkou, která ji komanduje k napsání právě této knihy. Čtenář se tak dozví, jak těžký život má spisovatel, jaké jsou nejlepší marketingové triky, když se má kniha ujmout a mnoho dalšího. Nechybí ani hromada odkazů na popkulturu a s nimi často spojené polechtání nejrůznějších kontroverzních témat od zdánlivě běžných každodenních záležitostí, přes veganství či sex až po náboženství.

"Lidé nás milují. To jsem si aspoň myslela, všichni jsme si to mysleli. Milují naše mléko. Jestli můžu být trochu osobní, pít mléko jiných savců mi připadá trochu podivínské. Já bych tedy rozhodně nezaskočila za nějakou paničkou, která zrovna porodila, a nezeptala se jí: "Hej, můžu koštnout?"

Je pravda, že před finálem cesty za svobodou začne zvířatům mírně docházet dech, zápletka poněkud ztratí na tempu a většina vtipných triků už se vyčerpala. Co však příběh ztrácí na spádu, to dohání lidskostí (ano, uvědomuji si ironii použití zrovna tohoto slova Usmívající se) a nadhledem nad těžkostmi a chaosem lidské společnosti a života vůbec. Milou tečkou na konec je dovětek autora, který se prohlašuje v podstatě pouze za zapisovatele Elsiných memoárů, a nevyhazuje tak čtenáře z příjemně ztřeštěného fantastického světa, kterým ještě před chvilkou bloudil.

Celkově se dá kniha Kráva nebeská označit jako příjemná oddychovka, která sice dává několik zajímavých náhledů, ale zároveň nenutí čtenáře k těžkému filosofování nad absurdností lidského světa. Za mě 4 bludišťáci z 5.


Podpořme vydání Hustýho komiksu Františka Kotlety!

26. června 2018 v 14:46

František Kotleta, rodák z Bruntálu, spisovatel, trestanec, podnikatel, jesenický Mauglí, řezník a syn agentky CIA a Michaila Gorbačova, vydává svůj první komiks! Celé je to na motivy prvního dílu trilogie Bratrstvo krve: Hustej nářez. Kdo ještě nečetl, recenzi na něj najdete TADY. Komiks kreslí Jana Kilianová, která má už za sebou ilustrace mnoha knížek i deskových her.


O čem to bude? Jan Bezzemek si tady po Zemi chodí už pár století. Jak to? Je totiž upír. Jeden by se začal nudit, když už žije tak dlouho. Co taky může dělat, že? Bojovat s jinými upíry, shromažďovat majetek, svádět středoškolačky... časem začne být nuda i to. Aby chudáka Bezzemka nepřemohla trudomyslnost, a on nezkapal jak 17 polárních výprav před objevením severního polu skupinou v čele s náčelníkem Karlem Němcem, svět napadnou emzáci, a on a skupinka dalších upírů se je rozhodnou vyhnat.

Už Hustej nářez je super kniha, plná akčních bojů, černého humoru, sexu, kutálejících se hlav a zároveň i celkem srdceryvného příběhu propojeného opravdovou romantikou. Ale Hustej komiks? To prostě chceme!


V čem je tedy ten háček? Kotleta má v Česku a Slovensku už docela solidní fanouškovskou základnu a knihy z něj vyjíždějí jak z maminy. Vydat komiks je ale jiná. Zlatá éra čtení komiksů odešla s příchodem filmů. Kdo by se díval na nepohyblivé nakreslené X-many, když si může rovnou pustit, jak Michael Fassenbender naklepává řízky Jennifer Lawrence. Takhle bohužel lidé uvažují. A proto dneska komiksy už čtou jen opravdu skalní fanoušci tohoto žánru. A vzhledem k úžasnosti trilogie Bratrstva krve, si nedokážem ani představit, jak moc boží by mohl být ten komiks. Kdyby ovšem vůbec vyšel. Zatím to moc není jisté, a aby se váhy naklonily na Frantovu stranu, musíme mu trochu pomoct. Prostě si ho koupíme už teď. Jednak za něj zaplatíme méně, než kdybychom na něj stáli řadu v Dobrovském, a jednak tím vytřeme zrak tomu vydavateli, který tvrdí, že komiksy jsou už dneska přežitek. A Frantovi dáme ten pocit zadostiučinění, kdy se mu koukne do obličeje a řekne: "Ha, vidíš to, kámo? Měl jsem pravdu, lidi ještě obrázky s bublinami fakt chcou!" Navíc, komiks ještě není dokreslený, kdo chce, může v něm mít i ksicht. Já teda nikdy nad ničím podobným neuvažovala, ale teď když je ta možnost, připadá mi, že to je to jediné, co jsem kdy chtěla! Mihnout se nakreslená v komiksu a pak být zabitá mimozemšťany. To je prostě sen!

Další informace najdete TADY a nebo na facebooku Františka Kotlety nebo Jany Kiliánové.

Hugleikur Dagsson: A tomu se mám smát?

25. června 2018 v 16:10 KOMIKSY A MANGA



Príbehy o jemných ľudských dušiach vtesnané do zvrátených kresieb.


Kristína:

Islanďania, podobne ako ostatní Škandinávci, sú zvláštny národ. Islanďania možno ešte o chlp viac. Veď uznajte: celé stáročia žijú na samostatnom ostrove, celkom odstrihnutí od zvyšku Európy, pod zadkom majú prekrásny kus zeme, ktorý môže každú minútu vybuchnúť. Populáciu krajiny činí úctyhodných 300 000 obyvateľov, z čoho dve tretiny žijú v hlavnom meste. V zime sa denného svetla nedočkáte, naopak, v lete sa pri svetle naučíte zaspávať. A potom sa čudujte, že na Islande vznikajú také podivuhodné diela.

A tomu se mám smát je útla, na pohľad neškodná knižka komiksov. Hoci klamala by som, až tak neškodná nie je, keďže obrázok ženy zvracajúcej do detského kočíka na prebale by vás mohol upozorniť, čo čaká vo vnútri. Papier znesie veľa a Hugleikur Dagsson - inak tiež slávny stand-up komik - mu dáva poriadne zabrať. Nie, kniha naozaj nie je určená citlivým povahám a slabým žalúdkom.

Nájdete tu všetko, od sexistických narážok, nechutností, suchého a absurdného humoru, cez protináboženské a rasistické vtipy. Niektoré sú nadčasové (veľmi populárny je obrázok Anarchia vo Veľkej Británii), podaktoré tematické (moja obľúbená je vianočná séria), ďalšie fungujú len lokálne, iné sú zas natoľko bizarné, až si položíte otázku: A na tom sa mám smiať?

Stroho nakreslené postavičky si často vymieňajú repliky zo "všedného života", ktoré by však nikto z nás nahlas nepovedal ("Odchádzaš odo mňa, lebo mám malý penis?" "Po stýkrát, áno!"), ale možno by sme niekedy chceli.

A práve v tom tkvie Dagssonov úspech a obľúbenosť - nič mu nie je sväté a bez pardonu hrabe na ľudí tú najväčšiu špinu, akú nájde, mnohokrát dotiahnutú do absurdných rozmerov. A napokon, prečo nie? Keď ľudí dokáže pobaviť Ordinácia v ružovej záhrade, prečo by si svojich fanúšikov nemali nájsť aj komiksy o vylučovaní, diskriminácii žien, úchylnostiach a ďalších vysoko cenených ľudských hodnotách?




Napínavé detektivky z historického Japonska mindfuckují každého!

24. června 2018 v 12:27 KRIMI A THRILLERY

Sano a Reiko nemají typické manželství, protože Reiko nikdy nebude podle společnosti správná manželka. Ta by totiž měla sedět doma, a ne vyšetřovat s manželem vraždy.

Maya:

Autorka knihy Hra s vonným dýmem je známá celou sérií detektivek z podobného prostředí. Tato recenze se bude obecně věnovat všem najednou a to hned z několika důvodů.


Takže hezky popořádku.

Děj všech knih se odehrává na přelomu 17. a 18. století v Edu (dnešní Tokio). Hlavními hrdiny jsou Ičiro Sano, který pracuje jako vyšetřovatel a později jako hlavní komoří šoguna z klanu Tokugawa, jeho žena Reiko a Sanův společník - samuraj Hirata. Tito tři společně řeší různé neobvyklé kriminální případy.

Nutno podotknout, že ačkoliv jsou Sano, Reiko i Hirata vymyšlení, dost postav v sérii není. Sama autorka má rodové kořeny v orientu, a tak její knihy čerpají přímo z historických pramenů. Takže se krom šoguna Tokugawy Tsunayoshi setkáte i s jeho matkou Keišo-in, jejím oficiálním milencem Rjukem, šogunovým synovcem a budoucím císařem Jenobuem nebo daimjó provincie Higo, panem Hosokawou. Povahové rysy těchto historických postav se autorka snažila co nejvěrněji zaznamenat, takže to čtenáři dá, i přes smyšlený příběh, zajímavý náhled do života na edském dvoře a kultuře tehdejšího lidu.

Ačkoliv je každý případ jiný, sestava okolo něj je stále stejná, a kvalita žádné z knih ze série nijak nevybočuje z řady. Všechny si drží víceméně stejnou úroveň. Každá z knih má vlastní příběh, který nijak nenavazuje na ty předchozí, takže není zas až takový problém, když je budete číst na přeskáčku. Na druhou stranu, případy spolu sice nějak nesouvidí, ale Sanův život se různým způsobem rozvíjí, a knihy nahlíží i do jeho osobního života a života šoguna Tokugawy. Je možné, že kdybyste začali nějakou náhodnou třeba osmou knihou, chvili by vám věci nedávaly smysl. Já to tak udělala. Začala jsem právě Hrou s vonným dýmem, a některé ne až tak podstatné drobnosti se mi vysvětlily, až když jsem si přečetla předchozí díly. Na druhou stranu můžete jednotlivé knihy vnímat pouze jako samostatné detektivky, a Sanův příběh jen jako příjemnou omáčku.

Případy jsou velmi neobvyklé a pro západní společnost až téměř nepochopitelné, takže moc nečekejte, že případ sami v hlavě vyřešíte bez Sanovy pomoci. Konečné zjištění, že vrahem není zahradník, pro vás bude občas dost mindfuck. Někdy je tam přítomna i trocha magie, ale neoznačila bych sérii za fantasy. Na to je tam nevysvětlitelnýh věcí opravdu málo.

Pořadí knih:

Bundori
Cesta zrady
Tetovaná konkubína
Samurajova žena
Černý lotos
Tajný deník paní Vistárie
Palác dračího krále
Navoněný rukáv
Dotek smrti
Rudá chrizantéma
Sněhová císařovna
Šinju
Ohnivé kimono
Pavilon z oblaků
Róninova milenka
Hra s vonným dýmem
Šogunova dcera
Vějíř s kosatci


Autor: Laura Joh Rowland
Název knihy: Hra s vonným dýmem, série Sano


John Ronson: Muži, co zírají na kozy

22. června 2018 v 16:10 | Kristína


Investigatívna žurnalistika je zábavné remeslo.


Kristína:

Ak vám meno Jon Ronson nič nehovorí (a verím, že nehovorí, mne pred štyrmi rokmi tiež nie), ušetrím vám mozole na prstoch pri vyťukávaní do vyhľadávača: jedná sa o investigatívneho novinára, spisovateľa a scenáristu, ktorý sa dostal do povedomia hlavne svojou knihou s mnohoznačným názvom Muži, čo čumia na kozy. Dielo sa nestretlo s tak celkom pozitívnym prijatím. A niet sa čomu diviť - ak ho totiž začínate čítať ako beletriu, musíte byť zaručene sklamaní.

Nech vás už názov zvádza k akejkoľvek interpretácii, nejedná sa o beletriu, a už vôbec nie o fikciu. Jon Ronson tu spracúva niekoľko pozoruhodných tém, ktoré sa viac či menej dotýkajú tajných projektov americkej vlády (vrátane MK-ULTRA). Dozviete sa niečo o psychologických experimentoch, či o úmyselne zamlčaných historkách zo zajateckých táborov. Tajná skupina vojakov, ktorí sa snažia usmrtiť pohľadom škrečka či kozu, je len dodatočným bonusom.

Ronson má špecifický, takmer až populárno-náučný štýl a svojrázny humor. Predostrie vám príbehy, ktoré sú príliš desivé a bizarné na to, aby boli reálne, takže ich na jednej strane hltáte s fascináciou čitateľa detektívok, na druhej s hrôzou konzumenta kníh z druhej svetovej vojny.
Neodvratným - a z pohľadu striktnej novinárčiny aj nevhodným - dôsledkom je, že autor občas skĺzne k subjektívnym a emotívnym záverom, o to viac mi je však sympatickejší, keďže som sa s jeho názormi neraz musela stotožniť.


Muži, čo čumia na kozy nemajú pointu, naši nevyhrajú a zlo nie je porazené. Ale to sa od dokumentu ani neočakáva. Knihu ani nepovažujem za najlepšie Ronsonovo dielo, pri jej čítaní však pochopíte, aké témy má autor rád, dostanete dávku zaujímavých myšlienok a zabŕdnete do oblastí, o ktorých ste doteraz možno ani neuvažovali.