Stand-up Hugleikura Dagssona: o alergii na šťastie, samovraždách, prdení a ďalších ľudských hodnotách

Neděle v 14:54 | Kristína |  Reportáž




K mojej láske k Hugleikurovi Dagssonovi som sa už priznala v recenzii na jeho knižku A tomu se mám smát? Tento Islanďan s výzorom klasického nerda je mnohým ľuďom známy hlavne skrz jeho komiksy na facebooku. Osobne ho sledujem už viac než desať rokov, milujem jeho extrémnu nekorektnosť, že sa nebojí ani tabuizovaných tém a vŕta do bolestivých miest. Málokto však už vie, že je zároveň úspešný stand-up komik, vystupuje prevažne po Škandinávii a jeho popularita stále narastá. Ja som tento rok musela veľmi poslúchať, Ježiško mi totiž nadelil skorý vianočný darček - piateho decembra sa Dagsson objavil aj v brnenskom bare Naproti. A mne sa splnil sen.

Pred troma rokmi som dostala veľmi podobný darček, keď v Brne vystupoval Dylan Moran (Bernard Black zo seriálu Black Books). Na rozdiel od Moranovho vystúpenia sa však to Dagssonovo konalo vo veľmi komornej, až rodinnej atmosfére. Organizátori sa asi báli, že väčšie priestory nevypredajú, ale po lístkoch sa len zaprášilo a ešte v deň konania akcie sa pár zúfalcov snažilo nejaký uloviť.

Vystúpenie zaštiťovala spoločnosť Velvet Comedy, ktorá organizuje stand-upy hlavne v Prahe, Brne a Bratislave. Dagssonovi tak predchádzali ešte dvaja predskokani, Kristýna Haklová, ktorá teda údajne len uvádzala nasledujúce čísla, ale jej vlastný výstup vydal za pekný stand-up, a Američanka Liz Donahue, ktorá si v pätnástich minútach zastrieľala do Čechov, Američanov a žien.

"Mám na vás otázku," nadškrtla Haklová tesne predtým, než uviedla hlavnú hviezdu večera, "kto z vás už počul Hugkleikura Dagssona rozprávať?"
Vlastne ma ani neprekvapilo, že z osemdesiatčlenného publika sa zdvihli dve ruky. Ani ja som dovtedy netušila, ako človek, ktorého obdivujem tretinu života, znie.

Ukázalo sa, že nielenže má príjemný hlas, ale že rád imituje a je vlastne obyčajný pohodový chlap, trochu cvok a skvelý komik.

Hneď na začiatku mi objasnil problém, s ktorým sa potýkam od momentu, čo jeho prácu poznám - ako sa vyslovuje jeho krstné meno.
"Vyslovila si ho zle, ale nič si z toho nerob," obrátil sa na Haklovú, "nikto v Európe okrem Islanďanov ho nevie vysloviť. Keď ho poviete správne, znie to úplne ako "Who let the dogs out?"!"
Ďakujem, konečne môžem pokojne spávať.

Brno sa mu zjavne veľmi páčilo. "Máte krásne mesto," skonštatoval, "a hlavne máte najväčší vibrátor, aký som kedy videl!" Je už také nepísané pravidlo, že si cudzinci robia srandu z nášho falusu na Náměstí svobody. Ale k vibrátoru ho ešte nikto neprirovnal.

Rovnako ako si Slováci uťahujú z Čechov a naopak, si zas škandinávske národy radi uťahujú jeden z druhého. Dagsson si to tiež nemohol odpustiť. Vzhľadom k tomu, že medzi nami niektoré stereotypy nie sú až natoľko známe, zopár vtipov vyšumelo do stratena a zasmiala sa im len jediná ďalšia Islanďanka v miestnosti. Niekoľko ich však bolo veľmi trefných, obzvlášť si Dagsson vychutnal Fínov.

"Bol som celkom prekvapený, že sa moje knihy vo Fínsku tak ujali," priznal, "predsa len, je to krajina, kde je samovražda olympijská disciplína. Skôr by som predpokladal, že ich pobúrim. Ale možno to berú ako knihy faktov. Viete, listujú v nich a hovoria si: aha, toto som zažil, toto je moja sestra, toto je moja matka...toto je matka s mojou sestrou."

Od etnických stereotypov plynule prešiel k otázkam sexu a vzťahov. Skonštatoval, že je choré, keď počas súlože padne fráza "Who is your daddy?!" Neexistuje snáď menej vhodné miesto, kde rozoberať rodinné vzťahy. Takisto sa priznal, že nerozumie fenoménu Tinderu.
"Zaujímalo by ma, čo si myslia chlapi, ktorí ženskej pošlú fotku penisu? Naozaj to môže na nejakú fungovať?" krútil hlavou. Spomenula som si, že podobnú tému sme len dva dni dozadu rozoberali so spolubývajúcou, načo mi ona ukázala zátišie, ktoré dostala od jedného premotivovaného playboya.

Dagsson tiež nezaprel svoju nerdskú povahu a ulahodil mojej duši, keď sa zameral na Star Wars. Na filmoch som vyrástla, milujem ich a nedám na ne dopustiť, ale tiež sa tak nejako masochisticky vyžívam, keď si z nich niekto robí srandu. A Dagsson vypichol najznámejší chlapský vlhký sen - princeznú Leiu ako otrokyňu Jabby Hutta.
"Ja som túto scénu nikdy nepochopil," podotkol, "Jabba Hutt a Leia sú dva rozdielne živočíšne druhy. A vezmite si, že obrovský slimák považuje za sexuálne atraktívnu ženu z ľudského rodu. Je to ako keby...ma sexuálne priťahoval škrečok a ja som ho obliekol do zlatých bikín."

Napriek všadeprítomnému cynizmu a čiernemu humoru sa počas vystúpenia držal Dagsson ešte v relatívne bezpečných vodách. Svojej povesti však nezostal nič dlžný, keď premostil k problematike prdenia. Prdieť v správny čas je podľa jeho mienky skutočné umenie. Trik je v tom zakomponovať neprístojný zvuk do rozhovoru a urobiť ho súčasťou dialógu.
"Áno, mám 41 a presne týmto sa živím," uzavrel, keď po veľmi podrobnej inštruktáži poslal publikum do kolien, "moja mama je na mňa pyšná. Myslí si totiž, že som chiropraktik."

Počas pauzy pred autogramiádou sme ho odchytili pred barom na cigarete. Pri civilnom rozhovore by nikomu nenapadlo, že tento človek má na konte vtipy o Trumpovi, deťoch spláchnutých do záchodu a Ku Klux Klane. Prezradil, že už pár týždňov po Európe cestuje a ešte ho pár týždňov čaká. Na Island sa však údajne nehrnie, aj tak je tam teraz len tma a zima. Kým odišiel, podarilo sa mi získať podpis do prvej knižky, ktorú som od neho dostala. Chcela som, aby mi nakreslil obesenca, ale uspokojím sa aj s anjelikom.





 

Odfláklé stručné dějiny světa pro mladé čtenáře (audiokniha)

Pátek v 11:57 |  AUDIOKNIHY

Nemastný a neslaný obsah, který nezachránil ani skvělý hlas

Jana:

Jedna z mála audioknih, které mi nesedly. Moje rozhořčení úzce souvisí s pojetím výuky historie (dějepisu) na klasických českých školách.

Informace, které nám jsou předkládány, jsou složité. Pokud by byly na papíře, asi by to nepůsobilo takový zmatek. Ale tím, jak historie obsahuje všechno, události na sebe navzájem navazují, proplétají se - tím se audiokniha stává celkem náročnou na poslech i pro dospělého. Pravda, já jsem poslouchala především po večerech, tedy celkem unavená, ale i tak. Pokud mi má poslech historické knihy obohatit život, měl by být méně obsáhlý. Možná lze knihu brát jako letmé zopakování historie, kdyby vás náhodou na ulici zastavila televize nebo abyste nevypadali před potomky jako absolutní nevzdělané nuly.

U audioknih se snažím hodnotit především zvukovou stránku příběhu. Plusové body přičítám za zvukomalbu mezi kapitolami. Příjemný oddech od hlasu Davida Viktory. Po barevné stránce se mi líbilo, že čte zrovna pan Viktora. Líbilo by se mi jej poslouchat ve škole - nějakých 45 minut s přestávkami na dotazy. Ale když nemastně a neslaně čte v jednom kuse text, který jen hladí problematiku, o které mnohdy vím více, než se učilo ve škole, tak mne to fakt nebaví. Samozřejmě pro vyprávění nějaké příběhu, pohádky pro děti - to je hlas Viktory sázkou na jistotu. U díla o historii pro mladé čtenáře k souznění nedošlo.

Název: Stručné dějiny světa pro mladé čtenáře
Autor: Ernst Hans Gombrich
Interpret: David Viktora
Délka: 12 hodin 5 minut


Co prožívají spisovatelé, když zabíjí postavy ve svých knihách?

Čtvrtek v 22:53 | Maya |  Rozhovory

Jsou spisovatelé láskyplní dobráci, kterým tečou slzy, když musí v jejich knize umřít nějaká důležitá postava anebo se sadisticky smějí nad jejich smrtí a pozdějším smutkem čtenářů? Či je to pro ně jen nástroj, který využijí, aby se v knize něco dělo, a je jim to jedno? Vyzpovídali jsme pro vás osobně několik autorů. Jejich odpovědi možná překvapí.

Kevin J. Anderson

Co například napsal: Série Star Wars - Akademie Jedi, Akta X, pokračování Duny.
"Je to pro mne těžké. Nikdy z toho nemám radost, zvlášť, když se jedná o dobrého nebo nevinného člověka. Je to bohužel něco, co se musí stát, aby se příběh posunul dál."

Miroslav Žamboch

Co například napsal: Série Klanové války, Koniáš, Líheň, a podle jeho knihy Drsný spasitel byl natočen film.
"To je docela zajímavá otázka, protože si nepamatuji, de facto, kdy by mi ji kdo položil. Já je zabíjím nerad. Zvlášť pokud jsou to důležité postavy. A jak jsem teď dopsal poslední román, tak jsem si uvědomoval, že ta situace, ve které ta postava je, je strašně těžká. A to, že oni přežijí, je na hranici uvěřitelnosti. No a kdybych to psal před deseti lety, tak by asi všichni umřeli. Ale já je prostě zabíjím velmi nerad. Někdy váhám, přemýšlím a snažím se, aby to bylo reálné a ideální pro příběh a abych do toho já sám moc nekecal, ale někdy se tomu prostě neubráním."

Štěpán Kopřiva

Co například napsal: Série Mark Stone, Crew2 a další.
"Řekl bych, že to závisí na tom, kde na ose intuitivní psavec - analytický konstruktér se ti spisovatelé pohybují. Umím si představit, že intuitivní psavec, který chrlí příběh bez plánu a v podstatě ho s postavami spoluprožívá, bude zabití jedné z nich prožívat intenzivněji než autor, který odkráglování figury vnímá jako inherentní součást struktury. Navíc vymazání z existence není ta nejprožluklejší lapálie, která takovou postavu může potkat. Stejně jako ve skutečném světě - jsou horší věci než smrt. Třeba koprovka. Nebo manželství. Nebo cokoliv od Justina Biebera"

Jaroslav Mostecký

Co například napsal: Série Conan, Mark Stone a Vlčí věk.
"Beru to různě. Podle toho, jak se ta postava chová, podle toho, jaká je, jakou má povahu, jak se chová vůči ostatním. Stalo se mi, že jsem měl i slzy z toho, když jsem musel jednu postavu zabít. Byl to Leif Olafson v třetím díle Vlčího věku. Jako neříkám, že jsem plakal, ale měl jsem slzy. My drsani nepláčeme."

František Novotný

Co například napsal: Knihu ze série Kroniky karmínových kamenů a Valhala, mnoho populárně naučných knih a básničky Čertoviny.
"Prožívám doslova sadistické potěšení."

František Kotleta

Co například napsal: Série Bratrstvo krve, Spad a erotické detektivky s Tomášem Koskem.
"Je to tak, že oblíbenou postavu zabije jenom magor. Když zabiješ postavu, tak to musí dávat smysl, musí to být součást jejího osudu. To znamená, že celej příběh tý postavy by měl směřovat k tomu, že ona na konci umře. Je to stejný jako s tou klasickou puškou, která visí na stěně ložnice. Když chceš na konci příběhu vystřelit z pušky, tak na začátku musí viset na stěně. A čtenář o ní musí vědět, aby nakonec řekl "ano, celou dobu tam visela puška, takže rozumím tomu, kde se najednou na konci příběhu vzala." Takže má-li hrdina umřít, tak to nesmí bejt jako z ničeho nic, ale měl by ten čtenář tak trochu tušit, že se tohle může stát. A když nakonec autor, zachová-li tohle pravidlo, toho hrdinu zabije, tak je samozřejmě smutnej, protože do každýho hrdiny promítá sám sebe, takže svým způsobem, když se rozhodne zabít hrdinu, tak trošku zabíjí sám sebe. Já jsem to teda taky jednou udělal, zabil jsem jednu důležitou postavu, nebudu říkat jakou, bacha na spoilery, a vlastně jsem to jako hrozně dlouho řešil, dokonce jsem to vzal a přepsal na happy end, aby zase žil, pak mi to přišlo hrozně nelogický, když to k tomu celou dobu směřovalo. Takže jsem to vrátil tak, jak bylo a byl jsem z toho fakt smutnej. Takže myslím, že autor, kterej není magor a nechce ubližovat sám sobě svejm čtenářům, tak se snaží, aby to vždycky dávalo smysl."

Jan Kotouč

"To záleží na tom, která je to postava. Někdy ji píšu tak dlouho, že už mě hrozně štve, takže jsem rád, že ji mám z krku. A někdy je to fakt oblíbená postava, což se mi stalo u knihy, kterou jsem právě dopsal, kterou jsem se rozhodl zabít, protože ten závěr knihy potřeboval silný emocionální náboj, který by tam jinak nebyl. Takže jsem ji zlikvidoval, a pak jsem to popisoval očima jejího kamaráda, a ten brečí a je zoufalej a to jsem byl pak zoufalej s ním."

Hanina Veselá

"Já se svými postavami žiju. Bydlí u mě doma, jedí mé jídlo, nosí mé oblečení - aspoň některé protagonistky. S Magnólií jsem se například dělila i o část šperků. Když je zabíjím, je to silné. Většinou pláču. Dost často jsou to slzy radosti...Že ty zmetky konečně vykopu z bytu, a už tam nikdy znovu nezazvoní."

Ladislav Klimeš

Co například napsal: Post-apo sérii Příliš divoká zem.
"Tak u mě je to podle postavy, některé mrzí, některé se mnou ani nehnou, no a u některých se vysloveně bavím. V podstatě to nemohu vysloveně škatulkovat. Záleží jak moc jsem si třeba danou postavu oblíbil já, nebo mě její účast v příběhu baví. je to dané postavou, jakou hraje úlohu, jaký ji čeká konec atd. U většiny postav si smrt neužívám, ale u některých opravdu ano. Ty, kterých je mi líto jsou hlavně ty, které už v příběhu nemají další místo a jejich smrt je pro pokračování nezbytná."

Petrla Lejsková-Langová

"Mám prozatím vydané dvě knihy, a postavu jsem zabila jenom v jedné z nich. Byla to jedna z hlavních postav, už na začátku příběhu jsem věděla, že musí umřít, ale když jsem tu scénu psala (a dokonce i když jsem si ji pak po sobě mnohokrát četla), mohlo mi to urvat srdce. Moc jsem si tu postavu oblíbila, a kdybych jenom trochu mohla, tak ten konec změním. Ale nešlo to, a já to fakt obrečela. Rozhodně svoje hrdiny neberu jako nástroj, za tu dobu, co danou knížku píšu, si k nim vždycky vybuduju silný vztah, a nerada jim vymýšlím špatný osud. Někdy to ale bohužel jinak nejde."

Mark E. Pocha

Co například napsal: Hororové knihy Dom 490, Na dušičky zomrieš, Krajina kanibalov.
"Keď zabijem nejakú svoju postavu tak pociťujem hlboké emocionálne aj fyzické uspokojenie, a manifestuje sa to rôzne. Projevuje sa to tak, že píšem svojej mame že: "mami zomrela moja obľúbená postava, potrebujem utešiť," a ona mi píše: "neboj sa nikto na svete ťa nemá rad, ale ja ano".

Vendula Brunhoferová

Co například napsala: Space operu Čas oblevy nebo povídku v antologii Žena s drakem.
"To je bezvadná otázka! Bez ironie. Líbí se mi. Já většinou hodně přemýšlím nad tím, aby ta smrt nebyla samoúčelná. Pokud zabiju kladnou postavu, musí to mít důvod. Pokud zápornou, tak taky. Párkrát jsem "udělila milost" postavám ne proto, že bych si je tak oblíbila, ale proto, že mi ve finále jejich potenciální smrt přišla sice epická, ale většinou i zbytečná a patetická. To ale neznamená, že se automaticky dočkaly happy endu."

Michal Sirotek

Co například napsal: Post-apo Nachové pustiny a sci-fi detektivku Zresetuj mě.
"Když jsem psal povídky, tak se přiznám, že jsem to bral přinejhorším jako nutné zlo. Nijak zvlášť si to neužívám, smrt slouží příběhu nikoli opačně, alespoň v mých příbězích. Teď při psaní knihy mě smrt jedné postavy už mrzela. Pipláš si to dlouho od semínka nápadu, ono to roste a roste, osobnost charakteru je komplikovanější a živější, a pak to zkrátka utneš. Je mi to celkem líto a to i když jde o záporné postavy."

Veronika Matysová

Co například napsala: Pohádky Pavoučí příběhy, thriller Pouštní včela a další.
"Taková anketa by podle mě měla brát v úvahu vše, ne jen roboticky odškrtávat a nebo b nebo c. Je to hrozně komplexní a kdokoli kdy něco napsal, tak pochopí, že to takto škatulkovat nelze. Záleží, co je to za postavu, jaký k ní má autor vztah, jestli má v příběhu vedlejší či klíčovou roli atd. Pokud toto vše nebude v průzkumu zohledněno, obávám se, že bude velmi závádějící a nebude správný. Pokud to bude takto zjednodušené, bude to průzkum nanic, bohužel. A proto by bylo dobré to pouze neodškrtávat a neškatulkovat, ale opravdu o tom přemýšlet. Předpokládám, že o to nestojíte. Chápu, že je lákavé. Rychlý výsledek bez velkého úsilí, ale mrzelo by mě, kdyby to mělo být na úkor výsledku."

Martin Goffa

Co například napsal: Detektivní sérii Miko Syrový.
"Popravdě jsem nad tím nikdy takhle nepřemýšlel. Postavy v mých knihách jsou fiktivní, takže netrpím žádnou nostalgií, pokud mám nějakou poslat k ledu. Nevím jak to mají jiní autoři, ale já to zkrátka nijak neprožívám. Možná to ale bude tím, že já nijak zvlášť neprožívám ani své psaní."


 


Čarodějky ze Salemu aneb jak tam všem cvaklo

5. prosince 2018 v 14:29 |  DIVADELNÍ HRY

"Jsou snad žalobci sami svatí? Narodili se snad dnes ráno čistí jako sníh?"

Izzy:

Čarodějky ze Salemu možná někteří znáte z českých divadelních jevišť, hrají se z Millerových her nejvíce - bjevily se v Brně a momentálně jsou k vidění v Praze v Divadle na Vinohradech. Myslím si, že není divu. Četla jsem od Arthura Millera i Smrt obchodního cestujícího a že mě to nenadchlo je nadsázka. A to za ni dostal Pulitzerovku, takže by člověk řekl, že by měla být jeho nejlepší hrou. Proto jsem se zdráhala vykoušet něco dalšího, obávala jsem se, že Miller pro mě přece jen zůstane nejzajímavější svým pětiletým manželstvím s Marilyn Monroe. Nakonec jsem ale ráda, že jsem se odhodlala k přečtení právě Čarodějek ze Salemu.

Hra mne totiž překvapila hned na prvních stránkách kdy je čtenář okamžitě vtažen do děje. Kniha má navíc jen něco přes stopadesát stran, takže se z ní stala jednohubka na večer. Autor se pokouší držet se historických událostí, byť je místy trošku poupravuje, ne ale tak, aby to postavy donutilo jednat nevěrohodně. Vkládá do textu historická okénka k jednotlivým postavám i k situaci samé. I z těchto pasáží však vyplývá, že mnohem více než o historii je hra o děsivé náladě, která v Salemu panovala. Kdy si nikdo nemohl být jist tím, že zítra nebude v sázce jeho život. Souvisí a připomíná však i situace, které se vyskytují opakovaně. Autor se k napsání hry nechal inspirovat děním v USA na počátku padesátých let. Sám byl souzen pro pohrdání soudem. Hra tak rovněž vypovídá o zneužitelnosti demokracie a nebezpečnosti fanatismu.

Nezbývá mi než hru doporučit každému kdo ocení historický kontext, ukázky davové psychózy, salemské čarodějnické procesy jako takové, nebo se prostě jen rád rýpa ve zdánlivě nepochopotelných a šílených situacích či bezvýchodné paranoie. Rovněž pak těm, které mrzelo, že je Miller neoslovil se Smrtí obchodního cestujícího.

A kdo hry nerad čte, běžte do divadla. Myslím, že vidět tuto dechberoucí hru odehrávat se fyzicky před vašima očima, musí být velký zážitek. (Ale na hře jsem nebyla, za kvalitu provedení neručím.)

Autor: Arthur Miller
Název: Čarodějky ze Salemu


Jak chlastají a paří spisovatelé - Fénixcon 2018

5. prosince 2018 v 13:36 |  Reportáž

(Maya) Cony už dneska nemají takové zastoupení. Nebo alespoň ne v naší krajině české. Když se někoho zeptáte, jestli jde na ten a ten knižní festival, většina lidí řekne "proč?". Ty stejné lidi pak najdete, jak hnípou večer u televize, případně se někde zpíjí pod obraz v hospodě. Nebo sedí doma a čtou si. Ty chudáky, co musí pracovat, samozřejmě nebereme v potaz. My bychom na con taky nešli, jsme pohodlní asociálové, kteří se bojí lidí, mají strach nasednout do městské hromadné dopravy a nejraději si s babičkou v kuchyni dávájí kakao. Ale překonali jsme všechny naše fobie a v početné armádě čtyřech členů jsme se na brněnský Fénixcon vydali.

To, s čím jsme se tam setkali, a co jsme tam zažili, překonalo veškerá naše očekávání. Hlavně jsme tak nějak počítali s tím, že to bude con, jako bývají v televizích. Taková ta obří hala, ve které si všichni šlapou po hlavě, arogantní spisovatelé zamračeně podepisují svoji novou knížku a nasupeně říkají "další", hromada divných nerdů v převlecích, chaotičtí organizátoři, kteří akorát pořád někde pobíhají, protože se zeslonilo strašně moc věcí, plno stánků, kde si návštěvník může koupit předražený suvenýr a obří fronta na poblitý záchod.


Organizátoři Fénixconu 2018

Fénixcon se ale konal v luxusním hotelu Vista v Brně, takže o poblité záchůdky se vesele starali tamní zaměstnanci, a ty suvenýry se dávali zdarma. Taky v hotelech obvykle nebývají monstrózní haly jako na výstavištích. Jen hromada salónků a kongresových sálů. A taky bar. Což tak nějak shrnuje podstatu celého conu. I kdyby na něj nějaký arogantní spisovatel opravdu dorazil, opije se dřív, než se stihne vůbec na někoho zamračit. Dokonce i největší kapacita celého festivalu Kevin James Anderson, autor knih o Starwars, Duně, Akta X a dalších, s námi většinu času neformálně seděl u piva a poklidně se bavil. "Prošel jsem už několik festivalů po celém světě a zjišťuji, že všichni moji fanoušci vypadají stejně. Rozeznal bych je od ostatních kdykoliv." řekl nám.


Mark E. Pocha a František Kotleta. Dřív rivalové, teď se kámoší u irského národního nápoje. Fénixcon prostě sbližuje.

Osobně jsme měli strach, jestli se tam mezi přednáškami nebudeme nudit. V restauracích a salónku hotelu však sedělo několik stovek lidí, a měli jsme pocit, že všichni doslova baží po tom, aby byli kámoši se všemi. V podstatě nebyla ani moc příležitost být chvíli v klidu, protože, jak jsme zjistili, spisovatelé a nakladatelé jsou banda přátelských alkoholiků, kteří ze všeho nejvíce touží po tom, aby vás mohli pozvat na panáka. A když se náhodou stalo, že jste utekli do klidných mínus 5 na cigaretu, okamžitě se k vám přitočil jiný a nabízel vám whisky z plaskačky. Takhle jsme se zkámošili nejen s panem Andersonem, ale také s Miroslavem Žambochem, Františkem Kotletou, Markem E. Pochou, Františkem Novotným, Martinem Paytokem a mrtě dalšími. Krom toho také s velkým množstvím nakladatelů, kteří nám vlastně sami nabízeli, jestli nechceme psát knihy nebo povídky. Tím mi trochu vzali vítr z plachet. Až do teď jsem si myslela, že nakladatelé jsou akorát tak namyšlená hovada, která s novými autory prakticky nekomunikují, a když chce jeden něco vydat, musí se šíleně snažit. Ne, musí jen chodit na cony a dát si s nimi pivo.


Maya a Kristína se spisovatelem Markem E. Pochou

Co dělat, když jste chvíli potřebovali střízlivět?


(Michal) Fénixcon 2018 ponúkol fanúšikom fantastiky pestrú paletu prednášok s množstvom zaujímavých hostí predovšetkým z radov spisovateľov. Nebolo v našich silách sa zúčastniť všetkých besied, preto vám prinášame prierez tým najzaujímavejším, čo sme na Fénixcone zažili v prednáškových miestnostiach.

PIATOK VEČER
Ondřej "Lenny" Král rozprával o dejinách vydavateľstva Marvel a jeho dôležitých míľnikoch. Fanúšikom superhrdinských komiksov predstavil množstvo zaujímavých faktov zo skoro osemdesiatročnej histórie Marvelu. Lenny sa vynikajúco počúval a bolo vidieť, že skúsenosti s youtuberstvom sa pozitívne prenášajú do verejných prednášok. Z nepreberného množstva informácii vyberáme aspoň to, že Stan Lee si šetril občianske meno (Stanley Lieber) na svoj "veľký" román a nie na komiksy či fakt, že v päťdesiatych rokoch Lee chrlil zo seba množstvo brakových westernových, ženských či detských príbehov s gýčovými titulkami, pretože doba nepriala superhrdinom.

Fanúšikovia akčnej fantastiky si prišli na svoje počas besedy a krstu novej knihy Bakly - Hledání Smrti od Miroslava Žambocha. Ten počas svojho rozprávania hýril dobrou náladou a prítomných fanúšikov pochválil za množstvo podnetných otázok do debaty a za vytvorenie vynikajúcej atmosféry. Dozvedeli sme sa napríklad príbeh o úspechu limitovanej edície nového Baklyho s kontroverznou obálku (na ktorej hlavný hrdina stojí na hromade mŕtvol), dátum vydania pokračovania (január 2019), či jeho názory na blížiace sa dokončenie filmu na motívy jeho knihy Drsný Spasitel. Exkluzívneho premietania prvej polovice spomenutého filmu sme bohužiaľ nezúčastnili. Fanúšikovia si ho ale nevedeli v sobotu vynachváliť, takže sa máme na čo tešiť.

SOBOTA RÁNO
Deň odštartovala Hanina Veselá s prednáškou o českej brakovej literatúre z druhej polovice devätnásteho storočia až po rok 1948. Nikoho asi neprekvapí, že aj vtedy ľudia vyhľadávali dobrodružné romány či hororové príbehy, nad ktorými ohŕňali nosom fanúšikovia vysokého umenia. Väčšina z dobovej brakovej literatúry sa bohužiaľ zachovala len v zlomkoch kvôli nacistickej a komunistickej antikampani. Množstvo brakových autorov danej doby pochádzalo z okultných kruhov a napríklad známy prvorepublikový mystik Karol Weinfurter napísal brakový román s názvom Satanistka.


Michal a Kristína na přednášce. Ten týpek s plackami je organizátor Fénixconu. Kdyby vám přišlo, že jsou všichni na fotce opilí, tak nejste daleko od pravdy.

Od prvorepublikového braku k filozofii sme sa posunuli na prednáške krstného otca a nestora slovenskej fantastiky Ondreja Herca. Jeho reč sa niesla v duchu voľne prúdiaceho rozprávania na tému budúcnosti "punkovej" literatúry ako steampunk, cyberpunk, ekopunk a debatou nad budúcim smerovaním fantastiky. Akademicky zameranejší fantazáci si so sociológom a filozofom Hercom prídu na svoje a neinak tomu bolo aj tentoraz. Škoda len potreby niektorých účastníkov prednášky bez prihlásenia vstupovať do debaty so svojimi názormi, kvôli ktorým tam väčšina ľudí neprišla. To hlavne v druhej polovici (zbytočne) odvialo debatu až ku geopolitike.

Omnoho veselšia bola beseda vydavateľstva Epocha, ktorú moderoval s gráciou a humorom Leoš Kyša aka František Kotleta. Ako editor Epochy predstavil a pokrstil pokračovanie úspešného zborníka Ve stínu říše s názvom Ve stínu apokalypsy. Dozvedeli sme sa, že trilógiu zborníkov zavŕši kniha Ve stínu magie. Ako druhý bol pokrstený debutový román Kristýny Sniegoňovej Krev pro rusalku o rôznych magických bytostiach pracujúcich ako prostitútky v našom svete. Šéfredaktor Pevnosti Martin Fajkus nešetril chválou a Sniegoňovej román označil za jednu z desiatich najlepších kníh, čo kedy čítal, na čo Kyša kontroval tvrdením, že kníh dohromady prečítal dvanásť. Dobrú náladu na tvárach účastníkov krstu vyčarilo permanentné doťahovanie sa Kristýny a Leoša. Kyša sa následne znova ujal slova ako František Kotleta a viedol dvojhodinovú diskusiu so svojimi fanúšikmi. Dvanásteho decembra tohto roka sa dočkáme voľného pokračovania série Spád a môžeme sa tešiť na prequel zo sveta Bratrstva Krve, odohrávajúcej sa počas bitky pri Stalingrade. Veľmi ľudsky pôsobilo rozprávanie o knihe Superholky, ktorú napísal Kyša spolu so svojou dcérou na základe jej nápadov.

Domáce spisovateľské esá vystriedalo jedno svetové. Jedným z najväčších lákadiel tohtoročného Fénixconu bola účasť Kevina J. Andersona, autora kníh zo sveta Star Wars, Duny, Aktov X či vlastných sérii ako napríklad Sága siedmych sĺnk. Anderson pôsobil ako sympaťák od kosti, väčšinu debaty vtipkoval a užíval si pozornosť fanúšikov. Spisovateľom plánoval byť už od detstva a svoj prvý trojstránkový román napísal už v ôsmich rokoch. Do dnešného dňa zo seba vychrlil stopäťdesiat románov s priemerom päť ročne, čo vraj stíha vďaka systému diktovania kníh, ktoré prepisuje špeciálny človek a Anderson ich následne už len edituje.


Anderson na své besedě. Téměř nebylo potřeba překládat, sice mluví anglicky, ale velmi pěkně.

SOBOTA VEČER
Človek sa ani nenazdal a oficiálny program pomaly končil. Okolo siedmej večer začal prednáška Roberta Waschku o absurditách v bojových scénach vo filmoch, literatúre a hrách. Obecenstvo sa smialo a bavilo, Waschka vie strhnúť pozornosť a zabaviť ľudí v prednáškových sálach. Za všetkých sto absurdít spomeniem aspoň obľúbené klišé o nelogickom rozprávaní sa počas skríženia zbraní alebo šermiarsky nerealistických súbojov v Star Wars či Game Of Thrones.


Názorná ukázka během přednášky.

Záverečné odovzdávanie cien víťazom súťaží Daidalos či Zlatá Zebra ozvláštnilo krátke divadelné vystúpenie a dočkali sme sa ešte viacerých knižných krstov (hororový zborník vydavateľstva Hydra Koleje smrti, zbierka strašidelných poviedok z Ašska od Anny Šochovej či novinka od Haniny Veselej Krev teče vždycky červená krstenej popolom). Bodkou za programom bola tombola, v rámci ktorej sme sa dočkali aj veľmi "českej" ceny v podobe plechu kuracích "řízků", ktoré zaplnili bruchá hladných fantazákov pred záverečnou conovou párty.

Kam zmizla sobota?

(Kristína) Odpoveď na otázku bude asi rovnaká, ako kam zmizli moje spomienky na piatok. Úvod Fénixconu sa totiž niesol hlavne v zoznamovacom duchu a po dvanástom zoznamovaní a neskoršom presunutí sa do skromnejších priestorov (rozumej, štyridsať ľudí sa narvalo do jednej hotelovej izby a pokračovalo v zoznamovaní) sa už moje ďalšie zážitky zľahka rozmazávajú. Ale viem, že sme hovorili o knihách. A alkohole. A o zlých spisovateľoch. A o knihách.


Spisovatel Mark. E. Pocha, Kristína a Katarína Soyka, nakladatelka Hydry.

Sobota mala následne veľmi ospalú príchuť. Väčšina účastníkov party z predošlého dňa len prežívala v kreslách, či sa uchyľovala do úzadia, aby dospali deficit pred vlastnou besedou či krstom. Celkovo mám podozrenie, že nejaký škodoradostný hajzel zrýchlil čas, keďže od rána ubehlo sotva päť minút a už sme sedeli na prednáške Františka Kotlety. Ďalších päť minút uletelo a odrazu sme sa zabávali na Andersonových spisovateľských začiatkoch. O nasledujúcich päť minút nám Waschka ukazoval najväčšie súbojové kiksy z filmov a kníh. A keď prešlo posledných päť minút, hodinky ukazovali pol druhej ráno a sály hotelov sa začali zase vyprázdňovať. Avizovaná afterparty mala napokon len pár verných aktérov, ktorí sa snažili udržiavať piatkom nastavenú úroveň.


František Kotleta v dětském koutku udržuje hladinku.

V nedeľu som sa stretla s Andersonom pri raňajkách. Ako jeden z mála ešte vždy vyzeral plný energie. Brno sa mu očividne veľmi páčilo. "Koľko spisovateľov je potrebných na uvarenie jednej kávy?" nadhodil, keď sme čakali v rade pred kávovarom. Zjavne veľa, keďže sa pred strojom tlačilo hneď niekoľko hláv. Niektoré stereotypy sa asi nezaprú: sme síce literárne zdatní a máme bohatý vnútorný život, občas však zlyhávame v obyčajných úkonoch. Svojej rannej kávy som sa však našťastie dočkala.

Po raňajkách sa známe tváre začínali vytrácať. Všade padali rozlúčkové frázy, vymieňali sa kontakty, objatia a prísľuby ďalších stretnutí či spolupráce. Sály, kde ešte pred pár hodinami pulzoval život, odrazu vyzerali akési menšie. Aj reštaurácia a bar sa podozrivo scvrkli. Na stoloch zostalo niekoľko vizitiek, letákov a knižiek, zopár nedopitých pív a prázdnych tanierov. Ale ľudia, ktorých som ešte pred odchodom stihla vidieť, sa tvárili spokojne. Fénixcon 2018 očividne splnil svoj účel.

Neľahké osudy klonových vojakov zo sveta Star Wars

5. prosince 2018 v 10:39 |  SCI-FI

Balancovanie na hrane akcie a pátosu

Michal Puchovský:

S príchodom prequelových epizód Star Wars I: Skrytá Hrozba (2001), Star Wars II: Útok klonov (2003) a Star Wars III: Pomsta Sithov (2005) sa vyrojilo množstvo románov, komiksov a počítačových hier, ktoré rozvíjali vesmír obdobia konca Republiky. Špecificky populárnou témou sa stalo obdobie "vojny klonov". Jedna z najzaujímavejších knižných sérii, ktorá sa venuje špecificky postaveniu klonov v republikovej armáde sa nazýva v origináli Republic Commando od autorky Karen Travissovej.

Nezaškodí stručnú zhrnutie deja predchádzajúcich dvoch dielov série. V "Priamom kontakte" (2004, česky 2011) sa fanúšik zoznamuje s členmi novovytvorenej špeciálnej jednotky Omegy Atinom, Darmanom, Ninerom a Fiom, ktorí sa stretávajú na planéte Quillura s mladou Jedi Etain Tar-Mukin za účelom podpory vzbury miestnych obyvateľov proti separatistom. V druhom diele "Trojitá nula" sa jednotka Omega presúva na Coruscant, kde spolu s ich mandaloriánskymi mentormi Kalom Skiratom a Walonom Wauom a ďalšou špeciálnou klonovanou jednotkou Delta (známou z počítačovej hry SW: Republic Commando) bojujú v utajení proti separatistickej teroristickej bunke, ktorá na úvode knihy odpáli kasárne s klonovanými vojakmi.

Republikové komando je military sci-fi ako remeň a výnimkou nie je ani tretí diel série Pravé barvy. Hrdinovia série tentoraz hľadajú riešenie otázky zastavenia zrýchleného starnutia klonov. Po galaxii sa rozpúta lov na hlavnú genetičku planéty Kamino Ko Sai, ktorá vytvárala armády republikových klonov a podľa Kala Skiratu by jej chytenie malo byť kľúčom k vyriešeniu problému zrýchleného starnutia. Nič však nie je tak jednoduché a v Star Wars vesmíre už vonkoncom nie. Okrem Kala Skiratu aj s Walonom Wauom Ko Sai lovia mandalorianský zabijaci a republikové komando Delta na čele s Jedi Bardikom.

V románe sa preplietajú viaceré dejové linky na rôznych planétach, ktoré po prvýkrát dávajú knihe z série Republikové Komando pre mňa tak obľúbený space opera pocit. Republikové komando Omega začína svoje dobrodružstvo misou na planéte Gatfikar, kde majú za úlohu cvičiť povstalcov plazoidnej rasy proti ľudskej vláde. Klony v sebe riešia dilemy ľudských práv klonov, ich úlohy ako radových pešiakov bez vízie budúcnosti vo vojne medzi Republikou a separatistami a predovšetkým dezercie. Jedi Etain Tar-Murkin pre zmenu rieši otázku etiky vojny a hodnoty ľudského života, keď sa tehotná vracia na planétu Quillura, z ktorej má za úlohu vysťahovať odbojných kolonistov, ktorých predtým podporovala v rebélii proti separatistom v diele "Priamy kontakt". Hlavnou dejovou linkou, na ktorú sa neskôr napoja všetky ostatné sa stáva lov genetičky Ko Sai a s ním spojené vyriešenie otázky zastavania starnutia klonov.

Pravé barvy považujem za (zatiaľ pre mňa) najlepšiu zo série Republikové komando. Po dvoch dieloch, ktoré sa dejovo dusili hlavne na jednej planéte sa konečne dostávame do galaxie a kniha je rázom pestrejšia a ľahšie sa číta. Veľké plus si autorka zaslúži za vykreslenie armádneho prostredia. Sympatické mi je aj zasadenie identity klonov do rámca mandalorianskej kultúry, ktorá mi v podaní Karen Travissovej sedí viac, ako bola neskôr vykreslená v animovanom seriály SW: Clone Wars. Ako čitateľ by som ocenil viac bojových scén, ktoré sa v knihe objavujú skôr sporadicky. Čo je škoda, lebo akcia v podaní Karen Travissovej je šťavnatá a napínavá. Našťastie v sebe začína tretí diel zúročovať podrobné rozvíjanie psychológie niektorých postáv, predovšetkým klonov z jednotky Omega, ktoré sú príjemne plastické a patria k mojím najobľúbenejším. Taktiež by som pochválil postupné dokresľovanie postavy Walona Waua, jedného z inštruktorov špeciálnych jednotiek, ktorý pod maskou drsného chlapa ukrýva veľa lásky ku svojím klonom len v menej exhibicionistickom podaní, akým je písaná postava Kala Skiraty.

Na druhú stranu Pravé Barvy, rovnako ako celé séria, balansujú na hrane patetickosti a úpornosti. Nepovažujem na nutné prekladať každú stranu vtipom, ale ocenil by som mierne uvoľnenie atmosféry. Zo všetkých postáv mám asi najväčší problém s Kalom Skiratom, ktorého postava sa nevyvíja a stále okolo seba vytvára auru dokonalého adoptívneho otca všetkých klonov, ktorých trénoval. Zmienka o tom, že udržiava pravidelný kontakt s 90 klonmi zo špeciálnych jednotiek čo vytrénoval a ubezpečuje, čí sú v poriadku mi príde na hrane uveriteľnosti. A je to veľká škoda, lebo v Skiratovi leží veľký potenciál starého žoldniera so štýlom, balansujúceho na hrane dobra a zla. Celé to ale zabíja vyššie zmienený patetický dôraz na jeho otcovský zápal pre klonov. Druhá, pre mňa nepochopiteľná, vec sú ženské postavy v knihe ich spôsob vykreslenia. Sú presne dve a pôsobia mimoriadne nedôveryhodne. Nevadí mi, že Jedi Etain sa nespráva ako Jedi, *spoiler* ale fakt, že na konci druhej knihy série sa dohodne so Skiratom, že on vychová jej dieťa s klonom, ktoré ona len vynosí ako vajce mi už vadí. *koniec spoileru* Ak sa hráme na reálnu psychológiu, (čo je jeden z hlavných charakteristických rysov celého série), takto by sa žena podľa mňa nezachovala. A navyše pôsobí akoby v hlave nemala mozog. Naozaj, vo vysokom štádiu tehotenstva považuje za bomba nápad na Quilire viesť ozbrojený boj proti spurným kolonialistom? Samotná linka so vzťahom Jedi a klonu mi príde mimoriadne zaujímavá, len v Pravých barvách sa z nej okrem fascinujúco opísanej reakcie Darmana na dieťa podľa mňa nepodarilo nič zaujímavé vytrieskať. Kým Etain je stále len debilne písaná postava s veľkým potenciálom, Besany Wennen je len blbo napísaná postava. Regulárne v knihe hrá postavu hlúpej iniciatívnej krásky bez vlastnej inteligencie. Robí všetko, o čo ju Kal Skirata a spol. požiadajú, pomáha rozpletať záhady klonovej armády na Coruscante bez ohľadu na mieru vlastného rizika. Je pravda, že s klonmi prežila asi týždeň v priebehu ich protiteroristickej akcie v Trojitej nule, kde sa tiež "zakukala" do Orda, jedného z Nultých, priamo Kalovi podriadených klonov. Jej oddanosť klonom a myšlienke dať im normálny život mi stále nepríde dôveryhodne napísaná a namiesto reálnych emócií vo mne vyvoláva jej správanie pachuť trápnosti. Moja posledná pripomienka by sme smeroval k dĺžke knihy, ktorá mi príde mierne za hranou. Dej sa posúva pomaly a viem si predstaviť, že keby bola kniha skrátená o 100 strán, tak by som pri jej čítaní lepšie znášal jej problematické roviny.

Ako si môže čitateľ domyslieť, kniha vo mne vyvoláva rozporuplné dojmy, tak ako celá séria Republikové komando. Na jednej strane v nej máme perfektne vykreslené postavy klonov, armádneho prostredia, mandaloriánskej kultúry a vojenskej akcie. Na druhú stranu je kniha dlhá, plná patetických úvah Kala Skiratu o jeho klonoch a taktiež nelogického správania ženských postáv. Knihy zo série Republikové komando mi pripomína ďalšiu veľmi slávnu SW knižnú sériu X-wing. Čítal som v recenziách samé pochvaly, tak som sa veľmi tešil, keď začali vychádzať aj v SR a ČR. Aké bolo moje sklamanie, keď viaceré úvodné knihy zo série trpeli prakticky identickými problémami ako Republikové komando. Na druhú stranu posledné diely série boli špičkové, preto poslednému dielu tetralógie Rozkaz 66 dám šancu a som zvedavý, ako sa budú postavy správať pod ťarchou udalostí zániku Republiky.

Názov: Star Wars: Pravé Barby (Republikové Komando #3)
Autor: Karen Traviss



Dita Krausová: Odložený život: Skutečný příběh osvětimské knihovnice

4. prosince 2018 v 10:46 | Lukáš Loužecký |  BIOGRAFIE A MEMOÁRY


Život jedné z posledních pamětnic holocaustu, která přežila peklo Osvětimi.

Louluk:

Ve středu 28. listopadu byla v pražském knihkupectví Luxor na Václavském náměstí slavnostně pokřtěna biografie pražské rodačky Dity Krausové, která je jedním z posledních pamětníků utrpení v koncentračních táborech Terezín, Osvětim a Bergen-Belsen. Pražská rodačka nazvala svou knihu Odložený případ a vypráví o životě plném bolesti, utrpení, ale i vyhlídek na lepší zítřky.

Je tomu již více než 70 let, kdy skončilo jedno z nejhorších období lidstva. Druhá světová válka přinesla mnoha lidem utrpení a zničila jim celý život, i když jí nakonec přežili. Nejhorší kapitolou této historické události byly jednoznačně koncentrační tábory, ve kterých docházelo k opravdu neskutečným zvrhlostem nad lidské chápání.
Vzhledem k poměrně velkému časovému odstupu od těchto událostí již v dnešní době nezbývá příliš mnoho pamětníků, kteří by mohli o Osvětimi či další táborech smrti vyprávět. Stále ovšem jsou mezi námi a jednou z nich je i Dita Krausová, která si sama prožila mnoho hrůz.

Rozhodla se alespoň písemnou formou zprostředkovat své životní zkušenosti dalším lidem a napsat knihu o svém životě. Její křest byl událostí plnou emocí a smutku. Paní Krausová před samotným křtem vyprávěla o neskutečné bídě, kterou museli všichni v táborech prožívat. K dispozici měli pouze lžíci a misku. Jestliže jste lžíci ztratily nebo zlomily, museli jste rukama. Půl roku měla na sobě stejné oblečení, protože nic jiného prostě nedostala. Při tomto vyprávění všichni přítomní ztichli a nevěřícně poslouchali.

Pamětnice se po válce snažila žít dál, a především zprostředkovávat své zážitky dalším lidem. Samotná kniha není jen o období druhé světové války, ale popisuje i události řadu let po ní. Paní Krausová emigrovala v roce 1949 z Československa do Izraele a poprvé se vrátila až v roce 1989. Nesmíme rovněž zapomenout, že jejím manželem byl spisovatel Ota B. Kraus, který rovněž zažil mnoho hrůz v koncentračním táboru.

Jedním z kmotrů se stal i španělský spisovatel Antonio Iturbe, který na základě příběhu paní Krausové napsal známý román Osvětimská knihovnice. Rozhodně se tedy jednalo o slavnostní událost, která zanechala ve všech přítomných neskutečné množství dojmů. Příběh jedné z přeživších druhé světové války bude navždy připomínat, jakých činů byl člověk schopný spáchat na dalším člověku.

Název: Odložený život: Skutečný příběh osvětimské knihovnice
Autor: Dita Krausová


SUPERHOLKY aneb když napíše František Kotleta pohádku

1. prosince 2018 v 13:52 |  KNIHY PRO DĚTI

To se tak jednou spojila klasická detektivka, marvel, splatter-punk a pohádka...

Maya:

"Když vyrůstáte v domě, kde jsou čtyři kočky, dva psi a nespočet křečků a váš otec se jmenuje František Kotleta, je jasné, že nemůžete být úplně normální." Ať už psal tuto knihu přímo Leoš Kyša alias František Kotleta, nebo doopravdy jeho dcera Anna Marie, je to vlastně jedno. Detektivní pohádka Superholky krásně splňuje všechny aspekty, které by měla dobrá dětská literatura obsahovat.

Příběh rovnou začíná akcí. Lia Deštová, dcera kriminálního vyšetřovate, je svědkem toho, kdy je její nejlepší kamarádka Naty Šampónová okradená o cennou památku po její zesnulé mamince. Policie pochopitelně řeší jen skutečně vážné případy, takže malým holkám nezbyde nic jiného, než pátrat po lupiči na vlastní pěst. Aby je nikdo nepoznal, vyrobí si kostýmy a vydávají se do akce jako správné superhrdinky.

Na knížce je vidět celkem vyspělost ve psaní, a proto pochybuji, že knížku psala mladá Kyšová. I kdyby zdědila talent, teda pardon SUPERTALENT po taťkovi, jsem přesvědčená, že by si nedokázala takto zkušeně hrát se slovy i napětím. I když je to pohádka pro děti okolo 10 let, takže stránek má jen okolo stovky, psychologie všech postav je napsaná stroze, ale zkušeně, takže má člověk pocit, že ti lidé doopravdy žijí. Zároveň je to celé tak milé, že jsem se během hodinového čtení musela celou dobu usmívat. Teda krom těch chvil, kdy jsem se vhodně proloženými vtipnými typicky kotletovskými hláškami smála tak, že jsem shodila svého voříška z klínu.

To ale rozhodně neznamená, že by kniha byla nějak klasicky splatter-punkové ujetá nebo dokonce vulgární. Právě naopak. Vyšlo hodně knížek, které jsou třeba výborně napsané, ale ve skutečnosti jsou plytké jako svět Skyrimu. Nebo naopak jsou šíleně hluboké, ale nudné, takže děti nebaví. Autorovi-autorce se podařilo nějak dát dokupy obojí. Superholky obsahují akci, zajímavou zápletku, svižný jazyk, vtip, klidné a dojemné momenty, a dokonce i morální ponaučení, které by nemělo v žádné pohádce chybět. Už jen proto vlastně příběhy pro děti vznikly. Aby děti varovaly, že nemají samy chodit do lesa, nebo otevírat dveře cizím lidem.

Od Lichožroutů jsem nečetla nic pro děti, co by mě tak bavilo. Krom toho je knížka doplněna o krásné ilustrace umělkyně a tatérky Zuzany Čatajové alias Strigy. Chystá se období vánočních dárků a je mi téměř líto, že neznám žádné děvče 9-12 let, které bych mohla tuto knihu dát, protože si jsem jistá, že by ji stoprocentně zaujala.

Autor: Anna Marie Kyšová AKA Leoš Kyša AKA František Kotleta
Název: Superholky


Strká čumák, kam nemá... Patricia Briggs: Měsíční píseň

1. prosince 2018 v 9:18 |  FANTASY

Dvacetikilový kojot co se plete do záležitostí stokilových vlkodlaků

MetaLenka:

Měsíční píseň je první knihou ze série urban fantasy o drzé automechaničce Mercy Thompsonové, která se jen tak mimochodem umí proměnit v kojota, vychovali ji vlkodlaci, opravuje auto upírovi a její šéf je fae. Zní to, jako když se někdo snažil nacpat co nejvíc fantasy potvor do jedné knihy? Věřte, že se to Patricii Briggs povedlo, a to tak uvěřitelně, že úplně zapomenete, že váš soused vlastně není vlkodlak.

Psal se rok 2009, když jsem ve svém oblíbeném maloměstském knihkupectví v regálku "fantasy" narazila na knihu, která mě na první pohled nezaujala. Spoře oděná vychrtlinka na obálce mě spíš silně odrazovala, byť ilustrace byla velmi dobře provedená, holý pupík a ňadra dmoucí mi přišla prostě laciná. Popis děje také nesliboval nic úžasného, ale tematiku vlkodlaků jsem měla odjakživa ráda, a tak jsem si řekla, že to risknu.

Bylo to v dobách vrcholné éry Stmívání, které jsem přečetla ještě před filmem a které bych v té době hodnotila spíš kladně. Nový měsíc a dál už bylo jen těžení peněz a slávy a mnoho útrpných nic neříkajících pasáží. Také jsem v té době přečetla pár dílů Vampýrské akademie od Richelle Mead, což také nebyla žádná srdcovka. Celé to byla taková teenage telenovela. Právě jsem zjistila, že na to natočili film. Wtf?!

Zpátky k Mercedes. Jak mile jsem byla překvapena, když jsem zjistila, že Briggs píše úplně jinak než autorky zmíněných titulů. Měsíční píseň je pohled do hlavy dospělé ženy, která má své mouchy, je tvrdohlavá, nechce působit slabošsky, neví všechno, není nezranitelná, hraje si na drsňačku, dokonce je i svým způsobem drsňák, ale zároveň je v ní přece nejistota a strach ze zklamání, strach ze selhání a ztrapnění. Prostě, světe div se, neplochá, nenaaranžovaná, lidská postava.

Mercedes Athena Thompson je zhruba třicetiletá automechanička, hrdá na to, jak je samostatná - má přece vlastní business, což znamená autoopravnu, kde se dře nad ojetinami, a má své bydlení - obytný karavan s kočkou Médeou. Cítí se nezávisle vzhledem k tomu, že vyrůstala ve vlkodlačí smečce a otce jí dělal kápo všech amerických vlkodlaků, u něhož označení maximální kontrola dostává zcela nový rozměr.

Mercy se narodila své velmi mladé matce, která přefikla indiánského rodeového jezdce, jenž, než stihla zjistit, že je těhotná, zemřel při autonehodě. Když se jí mimino v kočárku proměnilo ve štěně, odvezla ho za jediným vlkodlakem, kterého znala, nějakým nedůležitým strýcem, který ale velmi příhodně žil ve smečce vlkodlaků vedené tím nejschopnějším vlkodlakem na kontinentu - Branem Cornickem. Bran dokázal přežít víc než tisíc let, kolik mu ale doopravdy je, nikdo neví. Pořádný nařvaný hovado, musíte si pomyslet. Opak je ale pravdou, protože Bran působí spíš zdrženlivě, a pokud chce, dokáže vypadat jako student vysoké školy (vlkodlaci zde totiž nestárnou, ale zůstanou ve věku proměny). Je ale velmi inteligentní, smrtelně nenápadný a dodržuje přísná pravidla (tedy většinou - když se mu to hodí, dělá výjimky pro své oblíbence). V horách Montany založil před dvěma sty lety osadu, která přerostla v město, mekku všech velmi starých vlkodlaků, kteří si sem přichází pro smrt, protože jim z dlouhověkosti už hrabe.

Bran vzal malinkou Mercy pod svá křídla i přesto, že byla kojotí štěně a ne vlčátko, a sehnal jí náhradní rodinu. Vyrůstání v této smečce pro ni nebylo lehké, protože nepatřila nikam. Nepatřila mezi lidi, nepatřila hlavně mezi vlkodlaky, kteří jí to rádi dávali sežrat, a neměla ani kámošky vlkodlačky, protože ty ji neměly rády kvůli tomu, že na rozdíl od nich mohla jednou porodit živé děti. Do toho se zabouchla do Branova syna, staletí starého doktora Samuela, který si před ní ale vždy hrál na "mnohem mladšího" a kvůli němuž ji nakonec Bran poslal zpátky k matce a její nové rodině.
U té Mercy ale dlouho nežila, brzy se osamostatnila, chvíli dělala na benzínce, pak začla pracovat v garáži jednoho starého Němce, který je jen tak náhodou velmi starým a mocným fae. No nemá to štěstí na ty mocné bytosti?!
Fae jsou různé potvory, něco mezi vílami, zlobry, elfy, obry, troly a od všeho trochu. Magická stvoření, ale ne jako Zvonilka, spíš jako Zubní víly z Hellboye.
Tento německý morous po letech odchází a přenechává jí garáž. Navíc se vedle jejího domu nastěhuje panovačný (ale sexy) alfa Adam a jeho smečka. A zde se dostáváme k začátku Měsíční písně.


Adamův vzkaz

Co se týče samotného děje, je nám představená Mercy, která u sebe zaměstná mladého tuláka, čímž dostane sebe a Adamovu smečku do průseru. Adama skoro dobijou, a navíc mu unesou dceru. Pak se skoro vše točí kolem její záchrany a pátrání po vinících.

Těžko si po devíti letech vybavuji první dojem, rozhodně to bylo již výše zmíněné překvapení nad tím, že to není jen další slaďoučký deníček plný nevyzrálých vztahů a zápletek jak z Ošklivky Betty, a také dychtivost po více stránkách. Knížku ale čas od času znovu vezmu do ruky a pročítám si oblíbené pasáže, takže zůstává v mé paměti čerstvá.
Briggs vyniká v psaní vedlejších postav, a že jich tam má tunu. Jsou různorodé a nezaměnitelné (alespoň ve většině případů). Nutí vás chtít vědět víc a víc o každé z nich. Ty postavy, které byste měli nesnášet, opravdu nesnášíte, z mocných bytostí máte respekt a sympaťáky byste chtěli mít za kámoše. Děj plyne pravidelně spíš ze začátku, později se toho mele v celku dost na méně stranách a občas se mi v tom nastalém chaosu pletly postavy, než jsem si je v hlavě roztřídila.

Propracovanost celého Mercyina univerza je velmi dobrá, protože si nehraje na nic velkolepého, ale staví spíš na realitě - jak by to nejspíš fungovalo, kdyby to bylo možné. Zajímavé je fungování vlkodlačích smeček a jejich hierarchie, o tom ale více až u recenze na druhý díl Krevní pouto.

Název: Měsíční píseň
Autor: Patricia Briggs

Databáze knih

Co dát všem na Vánoce?

29. listopadu 2018 v 14:59 |  TÉMA

Dávat dárky je kumšt. Někdo chce helikoptéru a jiný seskok padákem. Těmto věcem moc nerozumíme, ale můžeme vám poradit, jaké knihy dát které věkové kategorii, když o té osobě zas tolik nevíte.

Kluk 7-10 let:

Lichožrouti - Pavel Šrut
Příběh této pohádky pojednává o malých tvorech, kteří jsou zodpovědní za to, že nikdy nenajdete druhou ponožku do páru. Dozvíte se, že se lichožrouti vlastně od nás lidí moc neliší. Mají vlastní hierarchii, zakládají rodiny, a dokonce se čas od času objeví i nějaký ten ponožkový mafián nebo lichožroutský bezdomovec. Osobně asi není člověk, kterému bych Lichožrouty nedoporučila. Hodí se pro obě pohlaví a rozhodně to při tom čtení bude bavit i dospěláka.
Celá recenze ZDE. (Maya)

Pohádky - Roald Dahl
Roald Dahl toho napsal opravdu hodně. Příběhy pro dospělé, sarkastickou knížku Můj strýček Oswald, ale také plno pohádek. Nedávno vyšla nově celá série v dárkovém balení. Že spisovatele neznáte? Ale ano, jen si to možná neuvědomujete. Napsal takové slavné pohádky jako Čarodejnice, Matilda, Karlík a továrna na čokoládu nebo Obr Dobr. Všechny mají jedno společné a to jednoduchý ale přitom kouzelný styl psaní, který je vhodný pro chlapce i děvčata už od nejmenšího věku.
Celá recenze ZDE. (Maya)

Mikulášovy patálie - René Goscinny
Tahle série je od stejného autora, který dělal komiksy Asterixe a Obelixe (které jsou mimochodem taky svělým dárkem). Je o malém chlapci Mikulášovi a jeho kamarádech. Zažívají různé trable, od klasického zlobení rodičů až po strach, že dostanou bratříčka nebo sestřičku. Celé je to neuvěřitelně milé a zároveň velmi zábavné. Četla jsem to až jako dospělá, ale jako malému dítěti by se mi to jistě velmi líbilo. (Maya)

Holka 7-10 let:

Luisa a Lotka - Erich Kästner
Luisa a Lotka jsou dvojčata. Luisa vyrůstá s tatínkem Ludvíkem, Lotka s maminkou Luiselottou, a pochopitelně o sobě navzájem nevědí. Až do chvíle, než se úplnou náhodou potkají na stejném táboře. Stačí pár pohledů, a je jim jasné, odkud vane vítr. Přirozeně jsou na své rodiče naštvané, že je roky drželi od sebe, a proto se rozhodnou, že se vymění. Netřeba říct, že jejich plán není jen druhého rodiče poznat, ale v ideálním případě dát Ludvíka s Luiselottou zpátky dát dokupy. To trochu komplikuje fakt, že jednak žije každá v jiné zemi, ale také že se Ludvík má brzy ženit. Příběh sice dost naivní, zároveň se ale dobře čte, pro malé dítě je to celkem sázka na jistotu, že se mu to bude líbit.
Celá recenze ZDE. (Maya)

Pusinka - Jacqueline Wilson
Wilsonová je autorka, která svižným stylem psaní v první osobě umí zaujmout. Obaly ji kreslí Nich Sharratt, který je umí udělat pro malé děti líbivé. Krom toho se spisovatelky vždy věnuje vážnějším tématům, takže příběh není okoukaný a tisíckrát předtím omýlaný. Pusinka pojednává o malé holčičce, která žije s maminkou a bohatým a poněkud výbušným tátou. Ten neustále jejich matku ponižuje, že nic nezvládne, až se ona rozhodne společně se svou dcerou péct pusinky a sušenky, které jsou výborné, a díky tomu se obě stanou slavnými. (Maya)

Blíži sa kométa - Tove Jansson
Tove Jansson je fínska spisovateľka, ktorej Muminovia sa stali jedným zo symbolom Fínska. Dokonca majú zriadený vlastný Muminland. Blíži sa kométa je jedna z mojich najobľúbenejších knižiek a rada sa k nej vraciam aj teraz. Napínavý príbeh rozpráva o Mumintrolovi a jeho kamarátoch, ktorí sa rozhodnú odísť do sveta a zistiť, ako sa zbaviť kométy, ktorá sa na nich rúti. Cestou stretávajú podivné bytosti a zažívajú rozličné dobrodružstvá. Keby ste nezohnali Kométu, akýkoľvek príbeh o Muminoch nebude krok vedľa. (Kristína)

Kluk 10-12 let:

Cokoliv od Davida a Leigh Eddingsových
Tito manželé z Nevady psali od 90. let fantasy romány. Dospělému člověku by už to asi přišlo trochu jednodušší, ale pokud vám Harry Potter přijde trochu ohraný a Pratchett spíš pro starší, Eddingsovi zavednou každého malého kluka do světa fantasie a probudí v něm tu lásku ke čtení, jakou byste chtěli. Je úplně jedno, co si vyberete, spíš bych se odpíchávala od toho, co od něj vůbec seženete. Všechno je víceméně určeno pro mladší čtenáře od 10 tak do 15 let. (Maya)

Naruto
Ano, komiksy. Stará klasika. Tenhle od mangaky Kishimota Masashi je naprostou klasikou. Smiřte se s tím, že dříve nebo později bude váš syn sledovat anime a ztratí u toho mnoho a mnoho času. Proč ho k tomu trochu nepoštouchnout? Výhoda Naruta je ta, že je tak známý, že celá série vyšla i v češtině. Jak bude čtenář stárnout, bude s ním stárnout i Naruto. Dějově je to fakt extrémně zapletené mezi sebe (asi jako každá jiná manga). Ve skratce je to o dvanáctiletém klukovi, který se školí na ninju, a má v sobě zapečetěného devítiocasatého liščího démona Kuramu, kterého do něj vložili, aby zachránili vesnici, na kterou Kurama zaútočil. (Maya)

Artemis Fowl - Eoin Colfer
Colfera série o dvancáctiletém geniálním chlapci Artemisi Fowlovi pobaví kluky i holky. Fantasy, ve které malý kluk zažívá dobrodružství se skřítky, zákeřnými šotky a kentaury, je poutavu četbou. Rozvine fantasii a díky vývoji malého Artemise bude mít i jistý výchovný vliv, když budou sledovat jak si postupně hlavní hrdina uvědomuje, co je dobré a co ne. Navíc se v příštím roce první díl dočká filmového zpracování, takže by vaše děti mohli chtít v návaznosti na film číst i knížku. Takže vřele doporučuju. (Bára)

Holka 10-12 let:

Lola Rose - Jacqueline Wilsonová
Wilsonová už je obecně sázka na jistotu v každém věku dítěte. Pokud už dcera vaše nebo kamarádky, případně sestra překročila 10 let a nachází se právě v tom prepubescentním věku, doporučuji sáhnout po Lole Rose. Tahle kniha je o tom, jak maminka pětiletého Johnyho a jedenáctileté Jani vyhraje 10 tisíc liber a rozhodne se utéct od manžela. Děti vezme na takovou malou dovolenou do Londýna. Celé je to vyprávěné s pohledu právě Jani. Jacqeline Wilsonová je jako vypravěčka mistrině v oboru. Však taky za své knihy dostala Řád britského impéria!
Celá recenze ZDE. (Maya)

Čarodějka Jennifer - Elaine Lobl Konigsburgová
Jedenáctiletá Elizabeth se po přestěhování na nové místo cítí velmi opuštěně, dokud se neseznámí s tajemnou Jennifer, se kterou si začnou hrát na malé čarodějky. Takto si v dětství hrála skoro každá holčička, takže téma není úplně mimo. Krom toho najde čtenářka v knize mnoho nenápadných odkazů na historii i klasickou literaturu, u kterých vás potěší, že se o nich dozví nenásilnou formou.
Celá recenze ZDE. (Maya)

Superholky - Anna Marie Kyšová
"Když vyrůstáte v domě, kde jsou čtyři kočky, dva psi a nespočet křečků a váš otec se jmenuje František Kotleta, je jasné, že nemůžete být úplně normální." Ať už psal tuto knihu přímo Leoš Kyša alias František Kotleta, nebo doopravdy jeho dcera Anna Marie, je to vlastně jedno. Detektivní pohádka Superholky krásně splňuje všechny aspekty, které by měla dobrá dětská literatura obsahovat.
Celá recenze ZDE. (Maya)

Kluk 12-15 let:

Stopařův průvodce po galaxii - Douglas Adams
Tady už začíná jít do tuhého...Za žádných okolností bych tomuto věku nedávala nic z toho, co byste chtěli, aby četl. Je důležité v něm lásku ke čtení probudit. Ideálně něčím naprosto šíleným a zábavným. Stopařův průvodce toto splňuje. Je totálně ujetý, je vtipný, je čtivý a dneska už je to klasika.
Celá recenze ZDE. (Maya)

Nekonečný příběh - Michael Ende
Pokud malý čtenář sci-fi moc neholduje anebo už se trochu rozečetl, není na škodu sáhnout po klasice od Michaela Endeho. Nekonečný příběh zná snad každý z filmu. Ale skutečná fantazie nekončí plátnem. Je opravdu nekončená. Děti v tomto věku potřebují rozvíjet představivost a tato kniha jim v tom zaručeně pomůže. Hodí se pro kluky i holky, i když je hlavní hrdina chlapec.
Celá recenze ZDE. (Maya)

Prekliata planéta - Jozef Žarnay
Žarnay svojho času odštartoval moju lásku k sci-fi. K tejto jeho knižke sa rada vraciam aj po rokoch (hoci moje tlačené vydanie sa niekam vyparilo a musím sa uspokojiť s čítačkou). Prekliata planéta je vtipná, plná zábavných postáv, ku ktorým som si v mladom veku vytvorila okamžite vzťah, ale tiež prichádza s pomerne vážnymi témami. Viac asi osloví chlapcov, ale som príkladom toho, že aj dievčatá si môžu prísť na svoje.
Celú moju recenziu nájdete TU. (Kristína)

Holka 12-15 let:

Inkoustové srdce - Cornelia Funkeová
Pokud je někdo fanoušek Harryho Pottera, s Inkoustovým srdcem jdete naprosto najisto. Taky je to moderní kouzelné fantasy, jen příběh je o dost celistvější. Jedná se o trilogii, takže pokud zaujmete s prvním dílem, máte hned vymyšlený další dárek v podobě pokračovnání. Hlavní hrdince Maggie je 12, později 14 let. Její otec umí z knih vyčítat postavy a před časem takhle vytáhl omylem do našeho světa zlého záporáka, který si tady mezitím založil mafiánský byznys. Tihle dva ho spomocí dalších společníků a také pochopitelně kouzel, musí zastavit.
Celá recenze ZDE. (Maya)

Jedna želva za druhou - John Green
Hlavní vlna hysterie kolem amerického spisovatele Johna Greena sice už přešla, ale to neznamená, že přestal publikovat. Navíc v téhle kategorii slečny zrovna dorůstají do věku kdy si čichnou k Hvězdy nám nepřály nebo někde zaslechnou název Příliš mnoho Kateřin. A tak si myslím, že s jeho letošní novinkou nezklamete, zejména když jde o spisovatele stabilně produkujícího krátké romány prověřené a oslavované statisíci holek. (Izzy)

Kluk 15-18 let:

Hustej nářez - František Kotleta
Představte si, že máte bráchu nebo nového kluka a nevíte ani, co má rád. První díl trilogie Bratrstvo krve určitě ocení a v tomhle věku zase není taková pravděpodobnost, že by se k němu dostal. Stylově je to splatter-punková kulhánkovina, takže je to plné boje, černého humoru a sexu. Bavit ho to bude na 1000%. Tuhle knihu bych dříve než v 15 letech nedávala, ale zato jí uděláte radost každému chlapovi do pětatřiceti.
Celá recenze ZDE. (Maya)

Vyděděnec a jiné povídky - H. P. Lovecraft
Pokud už s klasikou náhodou nezačal, je nejvyšší čas to dohnat. A Lovecraft se mu bude líbit. Poe hororový žánr založil, Lovecraft ho definoval, King dotáhl do dokonalosti. Tahle sbírka povídek je krátká a ještě má v sobě luxusní ilustrace, takže pokud se k němu ještě nedostal, tak ho tahle kniha určitě zaujme když už pro nic jiného, tak pro to, jak vypadá. A pokud už Lovecrafta zná, tak určitě nemá tuto ilustrovanou verzi, a proto mu udělá radost.
Celá recenze ZDE. (Maya)

Zabiják - Emile Zola
V téhle době už se přece jen schyluje k maturitě a zejména kluci mají problémy s výběrem. V moderní próze se to ještě nějak snese, ale co s těmi staršími díly? Realismus překvapivě hraje do not většině mých spolužáků a tak bych se nebála jej doporučit právě do této kategorie. Poutavý titul navnadí a pak už to snad půjde samo. Ideální a hlavně užitečný dárek zejména pro bratrance a podobné lidi u kterých vlastně netušíte čím byste se mohli zavděčit. (Izzy)

Fyzika superhrdinů - James Kakalios
Napriek názvu sa nejedná o práve detskú knihu. James Kakalios je univerzitný profesor fyziky, ale zároveň obrovský fanúšik komiksov. A práve cez najslávnejších superhrdinov dokáže čitateľovi vysvetliť všetky základné aj pokročilejšie fyzikálne javy. Kniha je možno vhodnejšia pre ročníky okolo osemnástky, predsa len obsahuje celkom dosť pojmov a občas nejaký ten výpočet, ktorý je však vždy dostatočne zrozumiteľne vysvetlený (hovorí človek, čo z fyziky na strednej skoro prepadol). Recenziu nájdete TU. (Kristína)

Dlouhý pochod - Stephen King
Dávno pred Hunger Games prišiel King s novelou o partii chlacov, ktorí sa podujmú vstúpiť do zvláštnej reality show. Jedinou ich úlohou je kráčať. Kráčať tak dlho, kým nepadnú. Ak zastavia, alebo zrýchlia či spomalia pod určitú rýchlosť, čaká ich smrť. King dokázal z jednoduché nápadu vyťažiť naozaj veľa, kniha ani chvíľu nenudí a ľahko vtiahne do deja. Pre mňa jedna z najpodceňovanejších kingoviek. (Kristína)

Holka 15-18 let:

Má lady Jane - Cynthia Hand, Brodi Ashton, Jodi Meadows
Má lady Jane je alternativní podání historie devítidenní královny Jane Greyové, která žila v anglii v 16. století. Akorát tam nebojují mezi sebou protestanté a katolíci, ale ti, kteří se umí měnit na zvířata a zapřísáhlí neměniči. Celé je to psané humorným young adult stylem a hlavně, hrdinka knihy Jane není taková ta klasická neschopná lopata, která v podobných dívčích románech bývá. Je to chytrá holka, a třeba vaší dceři nebo sestře ukáže důvody, proč je potřeba číst. A když ne, alespoň se čtenářka dobře pobaví.
Celá recenze ZDE. (Maya)

Mediátor - Meg Cabotová
Stmívání vám připadá karcinogenní a nevíte, které YA si té velké hromady vybrat? Mediátora napsala Meg Cabotová, ano ta stejná, která napsala například Deník princezny. Mediátor je ale oproti princezně temnější a řekla bych, že i o něco méně naivní. V podstatě jde o film Šestý smysl, akorát ve stylu pro mladé dívky. Hlavní hrdinka Susannah vidí mrtvé a pomáhá jim se dostat na druhou stranu. Pomáhá všem, krom jednoho, do kterého je zamilovaná. Protože romantika musí být. Má to 6 dílů, takže můžete dárky dávat postupně. Celá recenze ZDE. (Maya)

Jana Eyrová - Charlotte Brontëová
Věřte tomu nebo ne, ale i před 200 lety se psala young adult, jen se tomu tak neříkalo. Jedno z toho je právě Jana Eyrová. Ano, je to klasika. Ale příběh se odehrává v době, kdy je hrdince 18 let a zažívá takové ty klasické nástrahy dospívání. První lásku, první žárlivost, první opravdovou zodpovědnost. Na to, jak je to staré a jak moc to děckám nutí ve škole, je to opravdu čtivé i pro holky, které literatuře zrovna moc neholdují. Navíc ji to naučí, že bez práce nejsou koláče a nikdy nemá spát se svým šéfem na brigádě. Na morální ponaučení dobré. (Maya)

Princezna nevěsta - William Goldman
Pricezná nevesta je jedna z tých kníh, ktorá sa dá čítať v každom veku a vždy ju pochopíte inak. Má v sebe niečo z reálnych rozprávok, ale nájdete tam viac cynizmu, absurdného aj čierneho humoru, bizarných postáv, veľkú lásku, súboje aj sendviče (ktoré sú prvou najlepšou vecou na svete. Druhou je pravá láska.).
Recenziu nájdete TU. (Kristína)

Šest vran - Leigh Bardugo
Pre mňa osobne bolo Šesť vrán najväčšie fantasy prekvapenie posledných rokov. Výborne napísaný a zostavený príbeh vás zavedie to Ketterdamu, kde vládnu vzájomne sa nenávidiace gangy. Kniha je plná skvele vymyslených postáv, prekvapivých zvratov a zaujímavých myšlienok. A viete čo, rovno prikúpte aj druhú časť, Prohnilé město, po jednotke si ho proste budete musieť prečítať.
Celá recenzia na prvý diel TU. (Kristína)

Muž 18-25 let:

Ve stínu říše - sbírka povídek
Tuhle knihu dalo dokupy několik autorů, takže si v ní každý najde styl, co mu bude sedět. Téma je alternativní historie 2. světové války. Některé povídky se odehrávají i ve vymyšlených státech. Jsou tam vážné věci, ale taky dost humorné. Teď vyšlo i volné pokračování Ve stínu apokalypsy, takže máte zase hned vymyšlený druhý dárek. Navíc tohle pravděpodobně zaujme i nečtenáře, co pořád sedí jen za počítačem. Alespoň s tím mám takové zkušenosti. Případně zase nesáhnete vedle něčím od KKK tria Kulhánek, Kopřiva, Kotleta. Ale u toho je šance, že už něco má nebo četl, tak je potřeba se nenápadně vyptat.
Celá recenze ZDE. (Maya)

Vědecká vysvětlení nejbizarnějších způsobů smrti - Cody Cassidy, Paul Doherty
Tahle kniha není pro slabší povahy, takže je ideálním dárkem pro muže nebo frajerskou ženskou. Zajímá vás, co se s vámi stane, když skočíte do sopky? Nebo na vás spadne vorvaň? Tady vám to řeknou. A dost černohumorným stylem.
Celá recenze ZDE. (Maya)

Jméno větru - Patrick Rothfuss
Že klasickým fantasy už dávno odzvonilo? Kdepak. Stále se dají nacházet skvělé, ba brilantní, kousky. Jméno větru už jste asi někde potkali, většina lidí se ale bohužel zalekne nad rozměry knihy, protože chudák člověk, který by to měl louskat kvůli dobrému svědomí, když je to ten dar, kdyby to náhodou nebylo dobré, že? Naštěstí je Jméno větru lehce čitelné fantasy, které nabízí akci, vývoj postavy, skvělý příběh i trochu toho filozofování, takže je tam něco pro všechny povahy (snad jen borcům co potřebují v dobrém příběhu sexy holku a žhavé scény to radši nesměřujte). (Izzy)

Temná věž - Stephen King
Kingovo magnum opus je vhodnejšie pre ľudí, čo už majú s Kingovou tvorbou trochu viac skúseností. Nie je to totiž beh na krátku trať a ako je u grafomanského autora zvykom, istú dobu trvá, než sa príbeh rozbehne. Stále však patrí medzi moje najobľúbenejšie diela, celá séria je neuveriteľne komplexná a premyslená. Navyše teraz pred Vianocami vychádza šiesty a posledný komiks, ktorý predchádza udalostiam v knihách.
Našu recenziu na Temnú vežu nájdete TU. (Kristína)

Žena 18-25 let:

Gejša - Arthur Golden
Ano, teď to zní jako strašné generalizování, že chlapům tady doporučuji povídky, kde se střílejí nácci a ženským romanťárnu. Ale klišé jsou klišé z nějakého důvodu. Nikdo neříká, že ženská nemůže ocenit Ve stínu apokalypsy a chlap Gejšu, ale když to dáte naopak, máte jistotu, že vedle nesháhnete. Je dokázané, že Gejša se líbí všem věkovým kategoriím, cynikům, romantikům, prostě všem.
Celá recenze ZDE. (Maya)

Život, na který metr nestačí - Karolína Mikšíková
Kdo někdy páchl ke koním asi stoprocentně zná facebookovou blogerku Karolínu Mikšíkovou. Přesto, že knížka je vydaná již loni, mnoho o ní slyšet nebylo a tak se s ní nejspíš neminete. Zejména pokud je obdarovaná z vesnice či od koní, nebo se prostě jen ráda z plna hrdla zasměje. Navíc je kniha ideální i pro nevelké čtenářky, neb je koncipovaná formou krátkých (obvykle dvou až tří stránkových) povídek. (Izzy)

...o psu nemluvě - Connie Willis
Trochu romantiky, trochu britského humoru, trochu cestovania v čase a máte recept na pohodovú a úsmevnú knižku do daždivého aj slnečného počasia. ...o psu nemluvě je kniha originálna, humorná, plná zábavných postavičiek a hlavne skvele napísaná.
Recenziu nájdete TU. (Kristína)

Muž 25 - 35 let:

John na konci umře - David Wong
Tady už je to težší, chlapi začínají chodit do práce a nemají čas, ženské konečně ví, co chtějí. Tedy občas. Nemůžete jim dát prostě něco. Je potřeba to cílově zaměřit. Co se týče Johna, tady je to naštěstí taky jisté. Celé se to točí kolem divné drogy, které říkají sójovka. Člověk, který si ji vezme, vidí nadpřirozené věci jako duchy, démony a podobně. Ujetý a naprosto šílený příběh plný černého humoru psaný první osobou zaujme jak člověka, co nemá na čtení prý čas, tak i knihomola.
Celá recenze ZDE. (Maya)

Poslední batalion - František Niedl
Trocha toho válčení, drsný inteligent jako hlavní hrdina, nějaký ten sex a ještě je to celé převlečené v intelektuálním kabátě historicko-válečného románu. Stylem psaní zaujme i leckterou ženu, ale přeci jen u toho muže je to trochu jistější. (Izzy)

Oni: Na potulkách s extrémistami - Jon Ronson
Ronson je investigatívny novinár, ktorý si pre svoje práce vyberá celkom kuriózne témy. V tejto knihe trávil niekoľko rokov v spoločnosti najrozličnejších extrémistických skupín, sledoval ich pri práci, a dokonca sa zapájal do pár bizarných dobrodružstiev. Naučíte sa niečo o dnešnom svete, ale väčšinu času sa budete smiať na debilitou niektorých ľudí.
Recenzia TU. (Kristína)

Dom 490 - Mark E. Pocha
Najnovšia kniha "Charlesa Mansona slovenskej literatúry" je zábavná hororová jednohubka. Martin so Zuzanou opúšťajú nitriansky byt a aj s dcérami sa sťahujú do domu v zapadnutej dedinke, kde si na nich už brúsia zuby temné sily. Ak pre svojho manžela/priateľa/brata/švagra hľadáte niečo oddychové, napínavé, a pritom dobre napísané, Dom 490 bude dobrá voľba.
Recenzia TU. (Kristína)

Žena 25 - 35 let:

Dexter - Jeff Lindsay
I když je seriál tak známý a oblíbený, lidí, kteří četli knižní předlohu moc není. Většině lidem se Dexter líbí, takže tímto se jistě trefíte do černého. Zvlášť u ženských, které tohoto sympatického sériového vraha docela žerou.
Celá recenze ZDE. (Maya)

Felidae - Akif Pirincci
Felidae nie je obyčajná detektívka. Vystupuje v nej mimoriadne inteligentný kocúr Francis, ktorý rieši záhadné vraždy ďalších príslušníkov svojho druhu. Stopy ho vedú k tajomnému kultu a desivým experimentom. Knižka je pomerne poetická a temná, krásne ju však vyvažujú vtipné pohľady mačacích očí na ľudský svet (a len tak pre informáciu, majú nás za blbcov).
Recenzia na knižku TU. (Kristína)

Knihou Kolibrik uděláte radost moderním mladým ženám, které se zajímají o sociální problematiku nejen chudých, ale i cizinců či přistěhovalců. Mozek všude kolem je takový bonus.
Celá recenze ZDE. (Jana)

Podmanivy hlas v audioknize dostane mladší i starší. Eragon + Stránský = závislost2
Celá recenze ZDE. (Jana)

Typ "cynický drsňák":

Proč jsme takoví sráči - Denis Leary
Herec a komik Denis Leary ve své knize rekapituluje důvody, proč je USA plná dementů. Sice píše o Americe, ale několikrát jsem se přistihla, že v tom vidím vlastně celý moderní svět, protože je západem inspirovaný. Jeho arguenty jsou věcné, i když kolikrát solidně vulgární. Brilantní sociální kritikou tak doráží na kontroverzní témata, v dnešní době politické, genderové a ještě bůhvíjaké korektnosti, tak zapovězená jako film bez černochů. Pokud je váš táta, strejda nebo kámoš ten typ, co rád na všechno nadává a všechny poučuje, toto by ho mohlo hezky zabavit na několik dní.
Celá recenze ZDE. (Maya)

Typ "moudrý kliďas":

Svobodný Francouz - Piers Paul Read
Potřebujete vymyslet něco pro muže, který je spíše vážnější, o vše se zajímá, ale zase encyklopedii mu dávat nechcete? Historický román Svobodný Francouz pojednává o dějinách Francie od začátku 20. století. Propracovaným stylem vyprávění připomíná trochu knihy od Maria Puza. Na každou situaci najdete několik pohledů, takže bude závěrečné vysvětlení opravdu celistvé.
Celá recenze ZDE. (Maya)

Opuštěná společnost - Erik Tabery
Soubor úvah o české společnosti a zejména politice. Věnuje se jak historii tak i současným tématům. Šéfredaktor Respektu do knihy nasáčkoval opravdu velké množství myšlenek a tak se z ní obdarovaný leccos dozví. Navíc je k tomu letošnímu stovkovému výročí republiky takovým tématickým dárkem. (Izzy)

Typ "strejda, co moc nečte":

Český ráj - Jaroslav Rudiš
Už dva měsíce maturujete nad tím, co dát pánovi, co vlastně moc nečte, nic ho nebaví anebo o něm moc nevíte? Dejte mu Český ráj! Nebojte, není to nic o krajině a lesích. Je to bandě chlápků, kteří se občas potkají v sauně. Neznají svoje jména, říkají si proto indiánskými přezdívkami a u toho si vypráví humorné příběhy ze života. Knížka je to tenká a vesele napsaná, takže byste mohli trefit hřebík na hlavičku. (Maya)

Typ "sebevědomá a emancipovaná dáma":

Vila na Sadové - Richard Sklář
Vaše máma je dlouho sama a nikoho nepotřebuje? Nebo je úspěšná a praktická, občas trochu jako torpédo, kolik věcí zvládá naráz? Hlavní hrdinka Vily na Sadové je úplně stejná. Je to realitní makléřka, která se začne vrtat v historii jednoho domu, který je na prodej, jelikož se o něj až podezřele moc začnou zajímat. Někteří tvrdí, že je Roberta až moc Mary Sue. Ale poznala jsem mnoho takových frajerek ve středních letech, abych věděla, že to opravdu existuje. (Maya)

Typ "mamka s detektivkami":

Sano a jeho žena Reiko - Laura Joh Rowland
Čte vaše teta nebo mamka hodně detektivky nebo ráda sleduje kriminálky? V ideálním případě má ráda exotické země? Dejte jí cokoliv od Laury Joh Rowland. Je jedno co, ty knihy na sebe zas až tak nenavazují. Hlavní hrdina je Sano a jeho manželka Reiko, kteří řeší případy poctivou kriminální prací. Aby taky měli na výběr, když se děj vždy odehrává na přelomu 17. a 18. století v Japonsku. Navíc jsou tam věrné historické reálie a sem tam nějaká ta erotická pikoška.
Celá recenze ZDE. (Maya)

Glenkill - ovce vyšetřují - Leonie Swann
Glenkill je prvá zo série knižiek o inteligentných ovciach, ktoré riešia zločiny. V prvej časti nájdu svojho majiteľa mŕtveho, niekto ho utĺkol rýľom. Majiteľ mal svoje ovce rád a každý deň im predčítal staré detektívky. Najmúdrejšia ovca, slečna Marplová, sa rozhodne zistiť, čo sa mužovi stalo. Príbeh je vtipný, napínavý, pretkaný britským humorom a skvele sa číta. (Kristína)

Paganiniho smlouva - Lars Kepler
Severská krimi je v dnešní době pojem zahrnující akci, krev, krev, krev a nejlépe další krev. Pod stromečkem se bude krásně vyjimat třeba Paganiniho smlouva, která by byla děsivá i bez krve.
Celá recenze ZDE. (Jana)

Pokud se bojíte zprofanovaného pojmu a maminka, teta či tatík jsou milovníci detektivek, kupte jim Bolest. Jakoby se Christie vrátila ze záhrobí a psala dál.
Celá recenze ZDE. (Jana)

Typ "protivný děda":

Tekvicový prívarok pre dušu - Rado Ondřejíček
Ak máte doma chlapa po šesťdesiatke, ktorý sa rád sťažuje a nadáva na celý svet, skúste mu darovať túto paródiu na Slepačiu polievku pre dušu. Ak poznáte Ondřejíčkove projekty Cynická obluda či Kukučka, viete približne, v akých vodách sa budete pohybovať. Kniha je súborom Ondřejíčkových fejtónov na rozličné témy: naváža sa do politiky, populárnej hudby, médií. Môj dedo knihu fakt ocenil, dokonca nám z nej začal predčítať ešte pri dojedaní vianočnej večere. (Kristína)

Mejdan na konečné - Stanislav Štěpánek
Ste dávno za zenitom a váš svet sa zúžil na posedávanie pri telke a kŕmenie holubov? Život ešte nekončí. Môžete skúsiť vycestovať na Mallorcu a úmyselne vyvolávať hádky na raňajkách, naschvál nechať nabúrať auto, zdiskreditovať kozmetickú firmu vymyslenými obvineniami, frfľať na ženy, dcéry, švagrov, politiku, hudbu a všetky ľudské rasy, chodiť do "klubu psychotronikov" a vôbec, nasrať každého, kto sa vám dostane do cesty. Rovnako ako trojica hrdinov v tejto knižke. (Kristína)


Kam dál