Kotletův Poutník z Mohameda je to nejosvícenější, co kdy napsal!

Úterý v 15:40

Onehdá jsem měla to štěstí, že jsem měla možnost mluvit s mým oblíbeným spisovatelem Františkem Kotletou osobně. Setkání probíhalo tradičně jako každé. Tři měsíce jsem chodila dnem i nocí kolem nakladatelství Epocha v přestrojení za starou cigánskou babku o jedné noze a žebrala drobné od kolemjdoucích lidí. Tento fígl jsem odkoukala právě z jeho knihy Hustej nářez. Bezďák bude vždycky nenápadnější než někdo v klasickém převleku. Rafinovaně jsem pozorovala každého člověka, který vstoupil do budovy ve snaze najít svého vyvoleného. Když jsem se konečně začala oddávat zoufalství, že můj vysněný muž nikdy nedorazí, přijel tam v konvoji sedmi pozlacených Dartz Prombron. Vystoupil z prostředního vozu v doprovodu nabušeného inuitského bodyguarda a dvou lascivních Indek se zvonečky kolem kotníků. Okamžitě jsem ze sebe strhala falešnou paruku a addidas mikinu od ťamanů a vyrazila za ním. Skočila jsem mezi něj a securiťáka, kterého jsem chvatem filipínské escrimy okamžitě zpacifikovala a přitlačila nebohého Kotletu ke stěně.
"Jak to, že jsi stále nenapsal pokračování Bratrstva krve?" zavrčela jsem mu do ucha.
"Ne, prosím paní, nechte mě být! Nezabíjejte mě. To bolí!" kňučel Kotleta zatímco jsem ho štípala do zrohovatělé kůže na krku.
"Proč jsi nenapsal pokračování Bratrstva krve? Odpověz!" zvýšila jsem hlas. Hinduistické tanečnice mezitím s hysterickým jekotem odpelášily do blízkého KFC, kde se snažily zmobilizovat záchrannou jednotku složenou převážně z portugalských turistů. Zbytek Kotletovy ochranky se mě pravděpodobně zlekl a odjel zlatými terénními vozy pryč. Zůstali jsme s Frantou na ulici sami. Zatáhlo se a blesk pročísl oblohu.
"Nemůžu...zabili by mě," blekotal Kotleta. "Bratrstvo krve bylo jedinečné, protože se odehrávalo na skutečných místech. To už by dál nešlo."
"A proč by to nešlo?" zeptala jsem se autoritativním tónem a v dáli zahřměl hrom.
"Třetí díl končil v kosmu. Musela by to být vesmírná odysea." odpověděl Kotleta upěnlivým kňouráním. "A teď píšu Stalingrad, to bude mezi Vlky a Hustým nářezem. Bude tam Bezzemek a Gerhard. A Veronika! Mocná paní, prosím, neubližujte mi!"
"Stalingrad? Mě nezajímá, co bylo předtím. Mě zajímá, co bude potom. Vytvoř pokračování Bratrstva krve, klidně jako vesmírnou odyseu! Tento žánr jsi ještě nenapsal." namítla jsem.
Kotleta se krčil bezmocně na zemi a pokoušel se obřím platinovým smartphonem zavolat pomoc. Jedním mocným dupnutím jsem mu rozlomila telefon na dva kusy. Děs v jeho očích byl hmatatelný. Začal si uvědomovat, že buď opravdu napíše pokračování Bratrstva anebo skončí stejně jako jeho mobil. Přesto to zkusil ještě jednou: "Ale já vesmírnou odyseu napsal! Opravdu!" namítl.
"Jsi zavšivený ubohý lhář, a budeš se za to smažit v pekle. Je pro tebe vyhrazeno speciální místo. Hned vedle Kim Čong-Ila a režiséra Temné věže!" zahřměl můj hlas v ulici tak silně, že blížící se armádě portugalských turistů v čele s dvěma indickými děvami, které svého Frantu přišly zachránit, popraskaly oční bulvy.
"Ne! Prosím jen ne s ním! Tady! Vezměte si to." zakňoural Kotleta a vložil mi do ruky tenkou tyrkysovou knihu. Na obálce byli kosmonauti ve středověkých plátových zbrojích a s útočnými puškami v rukou. Jmenovalo se to Poutník z Mohameda.
"LE...O...Š KKK....Y...Š....A" přečetla jsem pomalu jméno autora, protože mi čtení doteď dělá problém. Vlastně si potřebuji každé slovo hláskovat, abych vůbec rozuměla textu. Nejraději mám leporela, ale to jsem Frantovi nechtěla říkat, abych v jeho očích neklesla. "Kdo to sakra je? Tos vůbec nenapsal ty!" Obořila jsem se na něj.
"Nene, to jsem já! Přísahám! Napsal jsem to jako mladý Kyšátko ještě pod mým skutečným jménem." ozval se Kotleta ze země, zatímco jsem do něj kopala špičatou lodičkou na vysokém podpadku. "Teď jsem to vydal znova. A lépe! S blackjakem! A děvkami! A je to vesmírná odysea, jak jsem říkal. A je to o tom, jak nemám rád muslimy. A Čečence. Nate, přečtěte si to, a už mě nechte být." prosil uznávaný František Kotleta, jehož obličej byl zbrocen krví, slzami a studeným potem a vkládal mi do rukou Poutníkovo nové vydání od Epochy. Na obálce už tentokrát nebyl kapotovaný Benny z Lego Movie ale nějaký frajer s palestinou na krku.
"No dobrá, pro tentokráte tě nechám žít." oznámila jsem mu. "A ať tě znova nenachytám v přítomnosti konkubín! Spisovatel by měl žít slušným a příkladným životem, ty bruntálsko-pražský kolaborante!" zakřičela jsem na něj, překročila jeho bolestí zkroucené tělo a rozplynula se v mlhu.


Jaké bylo překvapení, že Kyša...ehm...Kotleta opravdu už vesmírnou odyseu napsal. Akorát v ní nebojují upíři prosti mimozemšťanům, ale Arabi, Židé, Křesťané, piráti, pašeráci a tak dále. Řeší se tam náboženství, rasismus a všechny ty politicky nekorektní věci, které se dneska každý bojí v hospodě vytáhnout. (Abyste věděli, onehdá jsem pochválila černocha, který vyhrál pěveckou soutěž v karaoke za to, jak je super, že je černoch, protože má díky tomu zajímavý hlas. Ostatní včetně jeho to interpretovali dál tak, že si o něm myslím, že vyhrál čistě proto, že je černý, a už do tého podniku nesmím chodit, jelikož jsem rasista. Social justice warrioři v akci...) Při čtení lze ovšem poznat, že se Kotleta snaží balancovat na všech stranách. Buď aby žádnou rasu či vyznání skutečně nenasral anebo rád trollí čtenáře a baví ho sledovat debaty, kdy se hádá několik stran, zda kniha je či není nacionalistická. Za mě ok.


Pokračovala bych tím, že je super, že na to měl Kotleta 10 let piplání. Když srovnáme Poutníka s jeho poslední knihou Poslední tango v Havaně (pokud nepočítáme Superholky, které ovšem napsal napůl s dcerou, která to celé vymyslela), je to jako srovnávat párek, co si v noci po chlastačce hodíme do mikrovlnky se 7 hodin pečenou jehněčí kýtou s mátovou omáčkou. Poutník Mohameda je sofistikovaná sociální kritika s propracovaným dějem, zatímco Poslední tango v Havaně (a upřímně mnoho z jeho knížek) jsou pouze funkční drsňárny s cílem čtenáře pobavit. Nikoliv nějak vychovat nebo mu i něco inteligentního předat. Což o to, já mám tyto věci ráda, takže jsem nečekala, že Poutník bude něco úplně jiného, než jsem u autora zvyklá. Když se to řekne ještě zjednodušeji, i když spisovatel a jeho pseudonym je ten stejný člověk, na Poutníkovi je poznat, že ho psal Leoš Kyša nikoliv František Kotleta. Zatímco v Kotletově knize bych čekala už na první stránce nějakou tu děvku, rozmačkané genitálie, československou houfnici ShKH vz. 77 a robota s šesti hlavami, který vykrkává Let´s go to the mall od Robin Sparkles, z osobního setkání vím, že Kyša je je jeden z nejosvícenějších lidí, které jsem měla tu čest poznat. Napadne vás téma, a Kyša k němu má, co říct, a nebudou to jen bláboly nezainteresovaného blba, co se mermomocí chce zapojit do debaty. Ale zároveň to není nudný divňouch, který rád sere při stěně. Takže i když není Poutník z Mohameda kdovíjak vtipný a drsnota vás tam neplácá do obličeje jako penis Brüna Baron Cohena tvář sedmnáctiletého Němce, stále je, co číst. Ba naopak, Poutník si nese určité poselství a důstojnost, která bránila kritikům brát Kotletu tak nějak vážněji, a povyšuje jeho obvykle brakovou záchodovou literaturu na něco, co kvalitativně hravě strčí do kapsy jiná slavnější a uznávanější vesmírná sci-fi.


Zároveň má Kyša/Kotleta dar v psaní přehledných akcí, takže o jeho obyklou nálož výbuchů a uřezaných hlav nepřijdete, jen to bude osekané o rádoby tvrďácké hlášky hravních hrdinů, na které jsme běžně zvyklí. V konečném důsledku mi vůbec nevadí, že pokračování Bratrstva krve ještě nebylo napsané (vadí, sakra moc vadí), protože Poutník je konečně něco, co dosahuje kvality příběhu Jana Bezzemka. I když je to pochopitelně něco úplně jiného. Bratrstvo je klasická ukázka splatter-punkové kulhánkoviny a Poutník je stylové sci-fi. Ale ze subjektivního pohledu mi Kotleta na chvíli zavřel pusu, abych přestala brblat, že od Bratrstva krve nic tak kvalitního nevydal. Na chvíli.
Ma ´as saláma.

Autor: František Kotleta
Název: Poutník z Mohameda: Alláhův hněv


Maya Allayí

 

Plytké brouzdání Tmou

Úterý v 10:00 | Jana |  Recenze

Nové postavy, nový padouch, stejné množství fatálních chyb

Tma má být dramatický třetí díl série krimi románu s majorem Servazem v hlavní roli. Minier nám tentokrát překládá dílo zajímavé a velice odlišné od dvou předchozích knih.

Major se vyskytuje mimo službu, léčí se, odpočívá a drtivá většina knihy se točí kolem ženy jménem Christine. Z té tajemný psychopat dělá blázna. O ničem extra jiném kniha není. Ne, že by neměla zajímavou zápletku. Jak lze postupně z normálního člověka udělat blázna, to je celkem neokoukané téma. Ale já osobně čtu tuto sérii proto, abych věděla, jak dopadne hlavní dějová linka majora a jeho "bratra". Nebudu lhát, na několika málo stránkách (třech) se Minier hlavní lince věnuje. Zbytek knihy je v tomto směru naprostá ztráta času.

Přínosem do celé série s Martinem Servazem je pouze pár relativně dobře do Christinina příběhu zapojených faktů, které se vyskytnou na maximálně 7 stránkách knihy (608 stran měla moje publikace zapůjčená z knihovny). Nejde o žádná závratná sdělení, zcela lehce by se dala zařadit na začátek další knihy jako součást prologu. Major se jako postava nikam neposouvá, příběh jej neformuje, pouze mu dá nápad. Čas od času se objeví postavy z dílů předchozích, které neuměle vyplňují buď hluchá místa knihy nebo slouží jako záchytný bod v trhlině příběhu.

Prozatím každý díl byl originální motivem a provedením zločinu. U Tmy tomu není jinak. Dokonce je zde záporná postava opravdu geniální a výjimečně i myšlenkové pochody postav ladí s příběhem, čas od času z nich vášen tryská až na čtenáře. Asi největší chybou brilantní zápletky byla plytkost. Autor se mohl ponořit do různých oblastí kriminality a on ne. Tam, kde se ponořil, byly postavy nepřesvědčivé a působily strojeně. Dokonce když chtěl autor s příběhem kouzlit, jak to umí, tak se mu trik nepovedl a byla z toho nedotažená slátaninka. Místy kniha připomínala jakýsi nový pokus o další typ detektivky. Snad se autor chtěl po dvou dílech se Servazem pustit do příběhu s jinými postavami. A když si vyhodnotil, že notně klesl jeho standard, nešikovně zapojil majora. Tím dal dílu další dimenzi, poskytl si tak odrazové můstky ve slepých uličkách a odvedl pozornost od příběhových logických chyb či profláknutých detektivních klišé.

Finále příběhu s Christinou nebylo špatné, bylo jako kterákoliv průměrná detektivka s potřebou wow-efektu na konci. Minier ale umí díla zakončovat lépe než průměrný autor krimi (obyčejné krimi, protože do severské mělo dílo daleko). Bohužel knihu nezachránilo ani posledních pár stránek, kdy měl být čtenář nakopnut ke koupi/přečtení další knihy. Celkově jiné zaměření příběhu, postav a nevývoje Servaze klasický směr Minierovy práce zabilo.

3. Tma
4. Noc
5.Sestry

Název: Tma / N'éteins pas la lumiere
Autor: Bernard Minier


Jana Modřínová



Zakázané knihy II. - Morálně pokleslá literatura s vlastním názorem

Pondělí v 10:00 | Pedro Rušeb |  TÉMA
Sex. Literatura. Sex a literatura. Sex v literatuře. Začíná to kreslením kosočtverců na školní lavici a končí to vydáváním porno časopisů, nebo romány jako 120 dnů sodomy. Sex v literatuře je nejčastěji používán jako prostředek jak zaujmout, popřípadě šokovat a co si budeme namlouvat, psát o souložení může skoro každý. Rozdíl je ve způsobu. Nalezneme knihy, které nejsou prvoplánově o sexu, ale o důsledcích, praktikách a nejrůznějších motivech. O erotických touhách a to i o těch temných, v našich nitrech. Právě takové knihy jsou zejména zakazovány a to i v dnešní době, otevřené nejrůznějším úchylkám. Sex stále dokáže být tabu. Mravokárci neradi "povídání o šukání", ale ještě víc nesnášejí, když je v tom i nějaká myšlenka, natož názor. Podívejme se na ty nejzajímavější tituly, které otřásly tehdejší společností a v některých případech úspěšně dokáží zahanbit i tu současnou.


120 dnů sodomy, Donatien Alphonse François de Sade
Pokud jste četli dílo Markýze de Sade, asi tušíte, proč je dodnes trnem v oku nejrůznějším mravokárcům. Není se co divit. Dovádění partičky zhýralých šlechticů na zámku ve Švýcarsku má všechno, čeho mají jiné knihy nedostatek. Kromě tradičního sexu hromadné orgie, incest, pedofilie, trhání nehtů a zubů, brutální sexuální vraždy... Ano, Markýz byl poněkud zvrácený člověk a za své nejrůznější choutky byl prohlášen za šíleného a strávil téměř polovinu života ve vězení, kde také umírá. Právě ve vězení, roku 1797 napsal drobným písmem na dvanáctimetrový pergamen 120 dnů sodomy a sám text dokonce ilustroval. Svazky opisu se šířily pokoutně, protože vydat je bylo nemožné. Královský dvůr údajně přikázal všechny kopie zničit, ale nepodařilo se. Kniha poprvé vychází v roce 1905 je kolem ní velký povyk, a ten nepřestává v podstatě po celé 20. století až do dnes. Svou špetku do mlýna přidal i stejně kontroverzní filmová verze. V současnosti si knihu nepřečtete v Austrálii.

V padesátých letech to opravdu vře, objevují se soudní procesy v USA, Anglii a Francii. V soudních líčeních sedí za svědky lidé jako Jean Cocteau a André Breton. Kniha je nakonec zakázána, protože způsobuje šílenství, je zvrácená a mladé dívky po jejím přečtení páchají sebevraždy, nebo vstupují do kláštera (což by tehdy asi takový problém nebyl). Markýz de Sade možná chtěl šokovat a jeho kniha a vlastně i celá tvorba, potažmo život je na hranici všeho, ale když už nic, tak odkryl poměry mezi tehdejší smetánkou a rozhodně ukázal jak temná a zvrácená dokáže být lidská mysl.


Studna osamění, Marguerite Radclyffe Hall
Společnost počátku 20. století nebyla zrovna přístupná homosexualitě a tak to lesbička Marguerite neměla vůbec jednoduché. Celý život bojovala za uznání homosexuálů společností a ta její dílo přijala velmi kriticky. Studna osamění je do jisté míry autobiografický příběh o zkušenostech a osamění ženy, milující jiné ženy. Okamžitě po vydání byla zakázán v Anglii a USA pro obscénnost. S autorkou byl dokonce veden soud. V USA se podařilo po několika měsících vydání knihy povolit, v Anglii se to podařilo až po smrti slečny Hallové. Od té doby byla přeložena do jedenácti jazyků a prodaly se miliony výtisků. Doba se změnila, Marguerite svůj boj nakonec vyhrála.


Obratník raka, Henry Miller
Henrymu se nelíbilo v Americe, tak se sbalil a odjel do Paříže. Žil bohémským životem v ulicích města a tady i napsal Obratník raka. Román, kde se podle svých slov oprostil od norem literatury. Vlastně od všech tehdejších norem, chtělo by se říct. Stejně jako u Studny osamění i Obratník raka je trochu autobiografie, namíchaná s kritikou společnosti, nezávaznými sexuálními zážitky, hromadou sprosťáren a drsného humoru. Henry nenechal na sobě, ani na společnosti nit suchou. Kniha je dnes považováno za intelektuální protest proti společnosti, založené na utlačování lidí. Jeho současníci by se asi divili, protože při vydání Obratník raka vyvolal velký rozruch. V USA byl v roce 1938 zakázán a s ním i ostatní Millerovy knihy. Zákaz byl zrušen až roku 1964. V Československu sice na indexu zakázaných knih nebyla a vyšla v roce amerického zákazu. Bylo to však na dlouhou dobu jediné vydání, takže mezi lidmi kolovala jen v opisech. Nové vydání vyšlo až v roce 1991.


Milenec lady Chatterleyové, David Herbert Lawrence
Lady Chatterleyová si vzala muže, který ve válce ochrnul od pasu dolů a tak si najde milence. Zní to jednoduše, ale ve skutečnosti jde o tvrdou kritiku tehdejšího uspořádání a rozdílů mezi společenskými vrstvami. Celá kniha je provázaná erotickým podtextem a nejen podtextem, což bylo i oficiálním důvodem pro zákaz a dovoz do Anglie a to až do roku 1960. Pravda spíš bude taková, že vládnoucí vrstvě se nelíbila Lawrencova kritika, ale konzervativnost Anglie, to už je na jiný článek, nesouvisející s literaturou. Při prvním vydání se prodalo více než 200 tisíc výtisků a stále ji můžete potkat v regálech knihkupectví ve vydáních nových. Příběh záletné Lady zkrátka přitahuje stále a stále se nesluší poukazovat na sociální rozdíly.


Lolita, Vladimir Nabokov
Zpočátku knihu nechce žádné nakladatelství vydat. A když se to konečně v roce 1955 povede, neštěstí je na světě. Příběh Humberta Humberta, který se zamiluje a sexuálně touží po dvanáctileté Delores, byl trochu silná káva. Lolita byla na rozkaz britského ministerstva vnitra okamžitě zabavována na hranicích a k zákazu se záhy přidala i Francie. Dobová kritika knihu trhá na kusy a Nabokova označují za zvráceného. Dnes je kniha považována za jeden z nejzásadnějších románů 20. století. Nabokův styl psaní, drsná ironie, dvojsmysly, ale i pohoršení nad postavou Humberta a jeho ponižováním. Na Lolitu se můžete dívat jako na příběh muže s pedofilními choutky a nebo z druhé strany, jako na příběh zkažené dívky manipulující se starším mužem skrze jeho libido. Ani jeden pohled není špatně, neb jsou tam zřejmě oba a samotné knižní fráze a obraty se dostaly do nejednoho slovníku a psychologických esejí. Sám Nabokov si knihy velmi považoval a řekl, že psaní bylo obtížné, protože téma mu nebylo v nejmenším blízké a musel tak využít všechen svůj talent, aby jí vdechl život.
Zajímavostí je, že v pruderní USA byla kniha přijata bez většího rozruchu a stala se knižním bestsellerem. Asi se jim líbilo, že to se to odehrává tam u nich.


Příběh služebnice, Margaret Atwood
Dystopická budoucnost. Mizivá porodnost. Spojené státy se rozpadly a vládu převzal totalitní režim, co víc, jeho představitelé jsou kněží, kteří vrátí práva žen zpátky do středověku. Poslední plodné ženy, jsou označeny podle Starého zákona za Služebnice a podstupují rituální znásilňování od svých nových pánů, za účelem zachování lidského rodu. Margaret Atwood je vlastně takový Orwell v sukni a její možnost budoucnosti je opravdu znepokojivá. Kniha dostala cenu Arthura C. Clarkea za nejlepší román a zároveň si okamžitě našla mnoho odpůrců. Problém s ní měli zejména Američané a mnoho států USA knihu zakázalo. Ne však hned při vydání v polovině 80. let, ale postupně, naposledy v roce 2012 v Severní Karolíně. Jde především o školy a knihovny. Knize je vyčítána přílišná sexualita, snaha dehonestovat křesťanské hodnoty a ženy, míra násilí a v některých případech i nízká kvalita. Oni vůbec v americké demokracii neradi kritiku totalitních společností...

BONUS


Padesát odstínů šedi, E. L. James
Vy jste věděli, že tohle musí přijít. V tomhle případě kniha zakázaná nebyla, ale byla by škoda jí nezmínit. Pokorně přiznávám, že knihu jsem četl jen zběžně ze zvědavosti, ale zase jsem se dobře pobavil u prvního filmu. Komedie to byla výborná. Nebudeme se tedy zaobírat kvalitou, ani dějem (pokud jste snad opravdu nepolíbeni tímto příběhem, napravte to naší recenzí) a podívejme se, jak na dílo paní Jamesové reagoval svět.

V první řadě drží Odstíny rekord v rychlosti prodeje a přeskočily tak i Harryho Pottera. S tím by mohl souviset výsledek americké ankety, ve které se ukázalo, že 44% dotázaných žen dá přednost filmové verzi než skutečnému sexu. Kniha naopak pobouřila BDSM komunitu, protože se prý neztotožňuje s jejich zásadami a zesměšňuje je. Jak už bylo řečeno, kniha nikde zakázána nebyla, to se nedá říct o filmu. Filmové Odstíny byly zakázány v Malajsii, Indonésii, Nigérii, v Emirátech, Keni, Kambodži, Čečensku, nebo Dagestánu. Důvody? Od označení za laciné porno až k názoru, že ohrožuje kulturu samotnou. Na druhé straně, při promítání v našem sousedním městě museli otevřít i horní galerie (snad nikdy nepoužité), aby se ženy do sálu vešly. Autorka stvořila vskutku kontroverzní dílo, o kterém se stále mluví, otázkou je, jestli se o něm bude mluvit ještě za dalších padesát, sto let a zařadí se po bok knižních stálic, nebo zapadne v šedi.

Tak, snad nebyla vaše mravnost nijak narušena a odcházíte od tohoto článku jako normální, zdraví jedinci. Sám si připadám nezasažen, nemám chuť spáchat sebevraždu, ani někoho znásilnit, kupodivu ani necítím potřebu vzdát se současného hříšného života a odejít do kláštera. Pokud se něco nezmění, příště se v poslední části podíváme na zákazy knih trochu podrobněji a spíš než na jednotlivé tituly se zaměříme na samotnou "kulturu" zakázané literatury.

Přechozí část
Další část



Pedro Rušeb


 


Mášeňka čili život ruského emigranta

7. června 2019 v 11:29 | Izzy |  KLASIKA


"Penzion byl ruský a zároveň protivný. Protivné bylo hlavně to, že se tam po celý den a notnou část noci ozýval hluk vlaků městské dráhy, což vyvolávalo dojem, že celý dům někam pomalu jede."

Nabokova známe skoro všichni pro skvělý román se jménem, které se dá krásně převalovat po jazyku, jak říká Humbert Humbert. LO-LI-TA. Tento ruský emigrant však napsal nejeden další příběh. A nebýt jména na přebalu knihy a stejně okouzlujících vět nepoznala bych z Mášenky jejího autora.

Mášenka je novela, jinými slovy delší povídka s překvapivým koncem. Zavede nás do jedné ruské ubytovny v Německu vedené starší ruskou emigrantkou. Potkáváme zde pár tragikomických postav Rusů, kteří rovněž opustili svou otčinu. Všichni trpí nějakou formou stesku po vlasti. Hlavní hrdina této povídky - Lev Ganin - jakoby byl mimem zaseknutým v krabici, která neexistuje. Neustále myslí na to, že se sebere a půjde dál. Že ukončí vztah, který jej vysiluje. Že si zařídí dobrý život někde jinde. Ale stesk po rusku, byť si jej nechce připustit, je pro něj tou svazující krabicí. Teprve vzpomínky na dávnou lásku - Mášenku, nyní vdanou za jednoho z dalších emigrantů v hostelu - a očekávání jejího příjezdu, plány na obnovení vztahu, jej donutí vydat se za hranice této krabice.

V průběhu novely se vztah hrdiny k Rusku a potažmo Mášence jakožto symbolu mateřské země mění a s tím se mění přístup k životu a celková životní situace. Na rozdíl od plasticity hlavního hrdiny, ostatní jsou jako stíny fixních pocitů. Jeden z pánů si neustále opakuje, jak mu nezbývá nic jiného, než být šťasten v této nové zemi, zatímco jiný se zas neustále pokouší dostat se pryč a upírá všechny naděje k Francii. Přitom si veškerý pokrok sám sabotuje a potřebné papírování odkládá.

Nabokov drží příběh s mistrnou lehkostí (a to přesto, že jde o jeho prvotinu) na uzdě a jemnými pohyby vede Ganina cestou vzpomínek i berlínských ulic. Vše má svůj smysl, náladu a ukazuje lásku vlasteneckou a partnerskou propletenou v myšlenkovém uzlu.

Mášenka je krátká jednohubka na večer, na jejíž náladu si vzpomenete ještě dlouho po přečtení. Krásně navíc vyjadřuje pouto mezi emigrantem a jeho mateřskou zemí, kterou miloval a ze které byl vyhnán. Je hezké nahlédnout na Nabokova i z jiné stránky než jako tuláka po Americe, který napsal román o pedofilovi.

Autor: Vladimir Nabokov
Název: Mášeňka


Izzy Grohmannová



Zombie apokalypsa na slovenský spôsob

5. června 2019 v 10:00 |  Recenze




Máte chuť na veľmi krvavý guláš ochutený kúskami mozočkov?

Keď si autor nazve knihu "Zima mŕtvych" tak sa dá predpokladať, že to nebude tklivý príbeh lásky medzi tajomným Arabom a hanblivou Slovenkou, ale skôr drsný horor o boji medzi zvyškami ľudstva a požieračmi mozgov. A že sa bude odohrávať niekedy v januári. Henrich H. Hujbert, známy slovanskými fantasy románmi, si nezvolil veľmi kreatívny názov pre svoje dielko. Našťastie sa nám Heňo pochlapil s krvavo prepečeným knižným biftekom, ktorý dopraje čitateľovi množstvo lahodných literárnych chvíľ, plných odseknutých hnátov či iných častí tela.

Zápletka knihy čitateľa neoslní prehnanou originalitou, ale poteší spracovaním. Z Pezinka kúsok od malebných Malých Karpát sa začne šíriť zombie mor, ktorý postupne pohltí celý svet. Hurá, konečne je Slovensko v niečom svetové. Čitateľ pozoruje cestu skupinky slovenských preživších smerom na sever k polárnemu kruhu, kam zombie mor údajne neprenikol. Dej by sa dal v jednej vete zhrnúť slovným spojením "sek tam, výstrel onam". "Zima Mŕtvych" ale nie je iba bezbrehá krvavá jazda, ako by sa možno mohlo zdať na základe predchádzajúceho konštatovania. Hujberta musím pochváliť za veľmi šikovnú prácu s dynamikou textu. Vie držať čitateľa v napätí a až postupne nám poodkryje vo viacerých časových líniách to, ako zombie mor vznikol a rozšíril do sveta. Rovnako sa Heňovi podarilo niečo, čo len málokedy zadarí v príbehoch založených na pravidelnom odsekávaní hláv - napísal ľudské, živé a vyvíjajúce sa postavy. Celá tá psychóza spojená s zánikom známeho sveta, s neustálym ohrozením a zabíjaním sa podpisuje na psychike hrdinov knihy. Hujbert sa nebojí niektoré svoje postavy zobraziť ako psychotických vrahov bez svedomia.


Zima Mŕtvych sa krstila krvou. Mladý muž napravo v maskáčoch je Heňo H.Hujbert



S tým súvisí aj celková vážnosť a prekvapivá dospeláckosť knihy. Nie je to román natrieskaný gulervúcimi hláškami, skôr vyniká v hre s názvom "zábavne a zaujímavo popíš nastokrát smrť zombíka". Už dlhšie som nečítal v slovenčine knihu, ktorá by sa tak s chuťou hrala s jazykom. Mimochodom, k dobrému dojmu z knihy veľmi prispelo jej zasadenie do slovenských reálií. Bez nich by pôsobila "Zima Mŕtvych" omnoho generickejšie. Ešte drobná poznámka k deju - tu a tam som si nemohol nevšimnúť menšie dejové podobnosti medzi recenzovaným dielom a Kulhánkovou sériou Cesta Krve. Našťastie si Heňo tak nepotrpí na fetišistické opisy zbraní, ktoré robili zmienené diela česká spisovateľa nudné a zdĺhavé. Vo výsledku paralely medzi knihami dojem nekazia, na to je slovenský autor príliš svoj.

Ak máte radi krv, zombíkov, katany a postapo, tak "Zima Mŕtvych" bola stvorená pre vás. Pif paf, sek čvach.

Názov: Zima mŕtvych
Autor: Henrich H.Hujbert

Michal Puchovský



Nuda nadruhou se točí v Kruhu

4. června 2019 v 10:00 | Jana |  Recenze

Určitě nejde o bestsellerové pokračování!

Bernard Minier, autor, který má skvělou vizi příběhu, neobyčejný nápad, ale píše, jako po setkání s někým, kdo mu řekl: "Hele, tohle se bude luxusně prodávat, natáhni to do minimálně 5 knih!" (sám autor ale popírá, že by knihy psal s plánem dopředu). Neumím si jinak vysvětlit tu otřesnou nudu, kterou na stránkách už druhé své knihy Minier předvedl. Napadne vás jistě otázka, jako mého muže - proč to tedy čtu? Zastřešující linie, která se vyskytne třeba jen na 5 stránkách celé knihy, je natolik zajímavá, že pár hodin nudného čtení přežijete.

*Pozor! Spoilery ke knize Mráz. Bohužel Minier na různých místech v knize nechává (celkem podrobně) svého hlavního hrdinu majora Servaze vzpomínat na události, které následovaly po nalezení mrtvoly koně v předchozí knize.

O čem Kruh je?
O zajímavé vraždě, kterou možná spáchal a možná nespáchal jeden z nejnebezpečnějších lidí v Evropě, který utekl z ústavu na konci Mrazu. Vyšetřování je doplněno notnou dávkou historie života vyšetřujícího komisaře, která v nemalé míře ovlivňuje jeho současné postoje a názory. Jde o volné pokračování předchozí knihy Mráz, tedy recenzi rozdělím tak, aby byla co nejvíce přínosná jak znalcům Minierovy předchozí knihy, tak čtenářům s tímto autorem začínajícím.

Linie
První kniha byla psána ve dvou liniích. Detektivní část byla v převaze nad částí z psychiatrického ústavu. V Kruhu se autor rozhodl, že dvě myšlenkové větve z dílu předchozího nechá dál růst a to i s příběhy na ně pevně navazujícími. Tedy nejenže se budete nudit u pasáží plných chyb v policejní části knihy, budete se rozčilovat nad nedotažením podrobností v linii připomínající Ženu v kleci (Jussi Adler-Olsen). Také vám jistě čas od času poleze na nervy vyšetřující amatérské duo, které má z pekla štěstí. Pokud nemáte rádi gay pasáže knih, budete skřípat zuby u přehnaně zženštilých a feministických pasáží. V neposlední řadě se sem tam ocitnete v nějaké slepé uličce, která má jen dokreslit hlavní policejní příběh. Stále ale budete u knihy sedět, protože tajemná vedoucí linka, která započala na konci Mrazu, bude v průběhu celé knihy Kruh číhat v pozadí každého slova. Bude jako magnet, který vás nenechá přeskočit stránky knihy, i když se budete sebevíce nudit.

Krimi tvorba
Neodpustím si alespoň zmínit, že autor se jako v předchozí knize dopouštěl chyb, které se neodpouští. Zjevné debility ve vyšetřování - to opravdu dost shazovalo jinak krásnou symfonii (mnohdy nudně plynoucích) slov. Minier umí psát, z textu na vás dýchá pokora k umění fantazírovat o brutální smrti, která byla jen nutným koncem jiné tragédie. Bylo tomu tak v Mrazu, je tomu tak v Kruhu. Absolutně luxusní úvodní scéna s nalezením mrtvoly - moc se těším na film, pokud se nápadu chytne nějaký šikovný režisér! Pompézní uvedení do děje je Minierova silná stránka. Rovněž gradace posledních 100 stránek je hodna aplausu ve stoje. Dokonce autor krásně umí vystihnout stereotypy klasického krimi díla a přednést čtenáři postavu tak, aby jej neurazil. Že každá matka je odporná semetrika, pokud jde o její dítě, to víme všichni. Ale málokdo to umí zabalit jako Minier do omáčky, která ještě zapadne do příběhu.

Tak jako má každý silné stránky, má i stránky slabší. A stránky, které by měl vyloženě raději spálit. Rádoby časování celého příběhu - to se nepovedlo. Jako opravdu nepovedlo. Pokud měly být zmíněné časové údaje co k čemu, měly být používány častěji a mělo k času obecně směřovat více pozornosti, nebo spíše tlaku (zase musím ale dodat, že i bez napětí ten čas a jeho zmiňování v textu bez vysvětlení minimálně v půlce knihy rozluští i šimpanz - tak dobrý by Minier byl, kdyby svůj um nebalil do tuny nudy). Jedna scéna knihy asi bude mít svoje opodtstatnění až v knize další, protože v Kruhu byla absolutně zbytečná a mimo kontext. Člověk by si řekl, že patří do úplně jiného příběhu. Byla dokonce tak špatná, že jsem na chvíli přestala mít zlost na neustálé přeskakování z minulosti do přítomnosti, které minimálně v první části knihy fakt rušilo.

Postavy
V Mrazu nám byl představen major Servaz, jeho rodina, jeho podřízení, kapitánka Irene a její přítelkyně, geniální vrah milující mahlera stejně jako major a další doplňkové postavy příběhu. Byl to téměř guláš postav. matoucí množství jmen. nejinak tomu bylo v Kruhu. S tím rozdílem, že hlavní osazenstvo zůstalo stejné. Nechyběly zmínky o minulém případu s mrtvým koněm a maniakovy myšlenky protínaly celou knihu. Díky spoilerům k minulé knize se čtenář může cítit rozladěný, že si případně neužije první díl série. Na druhou stranu se tak dokáže mnohem více sblížit s hlavními postavami, snad s nimi i začne navazovat jakýsi intimní vztah. Minier ze Servaze stále nedělá žádného superhrdinu, ale vyobrazuje jej jako normálního čtyřicátníka. Lehce ujíždí na kapitánce lesbičce Irene, která nejen že umí pilotovat helikoptéru, jezdí na motorce v kožené bundičce a sněžný skůtr ovládá jako mistr světa. V Kruhu ji autor nadělí další schopnost, která se normálně u lidí vyskytuje, ale zrovna u sexy extrovertní ženy byste ji nečekali. zajímavě pojata byla postava geniálního padoucha, kterého jsem si osobně představovala jinak a dle mého soukromého názoru mu autor připsal více šílenství, než jaké by vhodně korespondovalo s jeho genialitou. Každopádně všeho všudy je nejdůležitější vývoj postavy majora Servaze. Druhé dílo, kde chytá vraha mladé sexy učitelky, doplní hodně částí do jeho osobního profilu a tedy jeho sentimentální žvásty nejsou nesnesitelné.

Shrnutí?
Minier nikdy nebude patřit k mým oblíbeným autorům. Nebude ale patřit ani k těm, které bych nedoporučovala. Má sice jedno schéma, na které napasuje příběh, ale dokáže pobavit, dokáže přimět čtenáře sympatizovat s hlavními postavami, dokáže udivit (proč jsou všechny sadomasochistické orgie vnímány jako něco vystředního?). Především ale umí člověka navnadit na koupi (nebo půjčení si z knihovny) dalšího dílu. V Marzu se čtenář pohyboval na dvou hlavních liniích příběhu. V Kruhu se již točíme na čtyřech liniích. Na kolika se ocitneme ve Tmě? Bude následující příběh stejně útrpným čtením jako dva předchozí? Dostane bratr hlavní postavy více prostoru? Otázky budící zvědavost - to je to, co překoná i téměř 600 stran nudy.

2. Kruh
3. Tma
4. Noc
5.Sestry

Název: Kruh / Le Cercle
Autor: Bernard Minier


Kniha o havárii v Černobylu zasadí fanouškům seriálu ránu na solar!

3. června 2019 v 15:21 |  Recenze

3,6 rentgenů


Sledovat seriál Černobyl od produkce HBO je mezi normálními lidmi velmi cool. A já pochopitelně chtěla být cool a chtěla být normální, takže jsem ho začala sledovat taky. Však je to zajímavé téma! Gamery chytí, protože si už Pripyat prošli v legendární kultovní hře S.T.A.L.K.E.R. a ostatní ho chválí, protože je prostě výborně natočený. Jak moc výborně? Protože, i když tvůrci vypustili 95% informací, změnili charaktery mnoha lidí, některé postavy přidali, jiné podstatné vyhodili úplně a celkově si z velké části vymysleli děj, přestože se šlo inspirovat skutečností, stále je seriál zajímavý!

Dobře, teďka jste asi poznali moji ne úplně povedenou ironii. Měla jsem tu smůlu, že jsem začala sledovat seriál až poté, co jsem se začala o tuto problematiku zajímat. Můj kámoš z Kyjeva to měl jako předmět na výšce (a strávili jsme několik sezení u piva, kdy mi to detailně popisoval), krom toho jsem už viděla pár povedených dokumentů a četla dvě knihy. No a když vyšla kniha Černobyl ke 33 letému výročí výbuchu, okamžitě jsem ji musela mít.

Protože tedy v tomto tématu nejsem úplný zelenáč, myslím, že jsem schopná objektivně hodnotit autenticitu knihy. Musím dát autorovi jedničku s dvema hvězdičkami za poctivé ozdrojování. Žádný z výroků a informací si nevycucal z prstu a všechny jdou jednoduše ověřit. Konkrétně různé komunistické sněmy před i po výbuchu byly překvapivě zdokumentované velmi precizně, takže to dá člověku opravdu ucelený obraz toho, kdo byl na jaké straně řešení problému.

Dozvíte se například, že Bryukhanov (ten kudrnatý blb z prvního dílu, který tu elektrárnu řídil) byl ve skutečnosti jeden z prvních, co ještě tu noc navrhovali evakuaci Pripyati. Přijdete na to, že Dyatlov, zástupce hlavního inženýra a manažer projektu zkoušky, byl sice protivný a ošklivý jak hladová vodní želva, ale také velmi obětavý muž. Okamžitě po výbuchu posílal podřízené pryč, a sám zjišťoval situaci, kterou podle všech svých možností podával výše. Seznámíte se se skutečnou osobností Valerije Legasova, chemika a kariérního komunistického vlezdoprdelky, jehož nápady akorát tak všemu přitížily, a s tou skutečnou pomocí vlastně přišel někdo úplně jiný.

Toto je jen nástin skutečné události v knize popsané opravdu věrně. Když k tomu přidáme výbornou čtivost, systematickou organizovanost a ucelenost, která Černobyl od Serhie Plokhyho obsahuje, dostanete se téměř k utopickému výrazu "dokonalá kniha". Ano, není tak dramatická jako seriál. Ale jsou v ní přesné informace. A to je podle mě víc.

Autor: Serhii Plokhy
Kniha: Černobyl

Maya Allayí


Povídka: Hlízy strachu, část IV. - Hanina Veselá

3. června 2019 v 12:00 |  Povídka


Přechozí část

IV. Jedovatá voda

Coreon zamířil k dalším dveřím. Skrývaly chodbu užší než ty přechozí, končící úzkým obdélníkem s trojící dveří. Coreon otevřel prostřední z nich. Před námi se táhl tunel a za ním byla zcela nová místnost. "To je na Černé věži to nejlepší," prohlásil pyšně. "Myslíš, že jsi v cíli a ona tě překvapí dalším prostorem." Tenhle byl ozářen studeným modrým světlem. Protékalo neviditelnými stropními průduchy a odráželo se od hladiny čtvercového bazénu. Byl zabudovaný v podlaze a po stranách ho lemovaly úzké chodníčky. Voda působila harmonicky, ale nic na světě by mě nepřimělo vnořit do ní ruku.
"Náš cíl je za bazénem," zdrtil mé naděje Coreon.
"Kolik jich tam je?" zeptala jsem se na rovinu.
"Šest."
"Děláš si prdel?"
"Víš, že ne. Musíme si počínat obezřetně. Hmm… Chci říct, že se nesmí trvale poškodit."
"Proboha, proč? Ach, snad ne další naděje Sarindaru! A co strupy, ty jim udělat můžeme, nebo ani to ne?"
Coreon si stáhl pro boj nepraktické roucho a odhalil kvalitní koženou zbroj. Polkla jsem, vypadal v ní opravdu dobře.
"Jsou tu už dlouho. Kamalovi miláčci…," zabručel. "Bude třeba je obejít."
"Jak obejít?" První větu jsem radši nekomentovala vůbec. "O tom si ráda poslechnu, počítám, že už jsi to zkoušel!" Také jsem se zbavila nekromantského převleku. Pod ním jsem měla kožené kalhoty a vestu. Ani já jsem nehodlala cokoliv ponechat náhodě.
"Kamal Ragab jim umí telepaticky poručit," vysvětlil Coreon. "Jenomže, jak jistě víš, já telepat nejsem. Pokoušel jsem se kolem nich proplížit a jeden z nich po mě sekl a stáhl mě pod hladinu. Naštěstí nemají rádi stříbro, ale i obyčejná čepel jim umí způsobit velké nepohodlí. Bohužel se s nimi nedá moc efektivně bojovat, voda v jejich blízkostí je otrávená. Naše včerejší setkání bych si zopakoval jen nerad…"
"Jak víš, co je za nimi, když jsi tak daleko nikdy nebyl?"
"Kamal si vede zápisky… Magnólie, nech toho," ztrácel trpělivost, když viděl, že otvírám ústa k další otázce. "Buď mi pomůžeš o své vlastní vůli, nebo tě mezi ně jednoduše hodím."
"Ach! Myslím, že má kůže nestojí o tak radikální očistu, veliteli Coreone!"
Kdysi jsem čelila jednomu ithranovi. Jednomu! A ještě mi pomáhal kolega nekromant. Bylo to na suchu. Tady jich je šest, všichni v jedovaté vodě. Nenapadl mě způsob, jak nás přes ně dostat. Jedinou možností, jak tohle dobrodružství přežít, bylo vzít čáru.
Udělala jsem kyselý škleb: "Jak je mám oslovovat? Paní Krompucha? Lízinka? Coreon mladší?"
Přitiskl si ruce na čelo. "Podívej, co s námi dělají. Tvarují naše myšlenky, a to je ještě ani nevidíme!"
"Negativní energie, na to je užije," prohlásila jsem a dumala, zda bych předchozí vnitřní pochod mohla svést na ithrana.
Coreon si to vyložil, že se soustředím na chystaný útok a užuž se chtěl pustit po jednom z chodníků.
"Počkej!" sykla jsem a chytla ho za loket. "To je sebevražda, vycítí tě! Musíme to udělat jinak." Znovu jsem pohlédla do třpytivé vody. "Jak dlouho tu jsou?"
"Dva roky, možná tři," nechápal, kam tím mířím.
"To je docela dlouhá doba. Předpokládám, že voda v bazénu se občas mění. Po takovém svinstvu je jistě poptávka. Musí existovat místo, kam je Kamal zavírá, když probíhá čištění."
Coreon stáhl obočí: "V levém rohu je malá nepoužívaná místnost…"
Zamžourala jsem tím směrem, ale ve tmě nebylo nic vidět.
"Počkej!" pravil a natáhl paži. Něco zamumlal. Z jeho prstů vylétla ohnivá koule a zaplnila tmavý kout explozí teplého světla. V jednu chvíli jsme vůbec nic neviděli. Když oranžová bublina splaskla, vyvstaly ze tmy stříbrem pobité dveře s masivní petlicí.
"Suchý výběh," řekla jsem. "Pokusím se je tam nalákat. Až budou uvnitř, zavřeš za nimi!"
Pohlédl na mě s jistou dávkou pochybností, ale poslechl.
Stoupla jsem si zády k nejzazší stěně, takže jsem měla stříbrné dveře po levé ruce, Coreona po pravé a bazén s ithrany před sebou. Nebyla to tak docela pravda, když říkal, že je nevidíme. Přinejmenším já je viděla. V mé mysli existovali v podobě oživlých stínů přesouvajících se po slizkém dně. Už o mně věděli.
Pokusila jsem se vytěsnit z mozku všechno příjemné. Vzhledem k tomu, nás čekalo za jedovatou vodou, to nebylo moc těžké. Znovu jsem nechala mysl naplnit nářky lidí zaživa pohřbených v patrech nad námi.
Smrt je věčný spánek!
Bohové, vysajte z nás dech!
V namodralé vodě se mihl pohyb. Černý pařát definitivně narušil celistvost hladiny a ostrými hroty přejel po vykachlíkovaném okraji. Zřejmě to neudělal poprvé, po stranách byla nádrž plná škrábanců. Nad žlábkem se vymrskla protáhlá hlava podobná krokodýlí. Astrální stvůra vysunula nepřirozeně dlouhé paže, rozevřela prsty, mezi nimiž jí rostly plovací blány, a vytáhla se ven. Napůl člověk, napůl ještěr.
Místnost prořízlo hrdelní zatroubení. Ithran vypustil z dýchací trubice vzduch a natočil k nám hlavu. Jeho oči působily vyhasle. Hleděly na nás se strnulostí utonulého. Švihl dlouhým zploštělým ocasem a vykročil ke mně.
Vzpomněla jsem si na všechnu bídu Mrtvé brány. Mé podvědomí zaplnil příliv šeplavých hlasů.
Zavři naše oči a nech nám naše kosti!!
Z bazénu se vynořil další pařát a dutý troubivý zvuk se zopakoval. Fungovalo to! Jejich pohyb byl plouživý a neuvěřitelně tichý. Táhli se za mnou jako mlha. Jen jestli budou čerstvé zážitky stačit, má zásobárna nebyla bezedná. Když se vyhoupl na okraj třetí ithran, bylo zřejmé, že ne.
Přivřela jsem oči a zalovila v paměti.
Jsou tu duše mrtvých!
Staré nekroušské pořekadlo zčeřilo kal mých vzpomínek.

***

Znovu poznávám tu všemocnou vůli a přestávám vzdorovat. Tohle je na psionice to nejhorší! I kdybych byla zatraceně dobrá, pořád bude nejméně jeden psionik lepší. Ten, který překlenul moře času, jako chameleon změnil kůži, ale ponechal si své city a přání. Můj mentor, arcimág Zvin. Klečím před ním na podlaze uprostřed stříbrného čtverce, kolem zápěstí a pasu mám řetězy. Mhouřím oči a snažím se získat zpět ztracenou sebekontrolu. Všechen ten kov kolem není ve skutečností pravým stříbrem, ale substancí způsobující telepatovi mučivou bolest a trýzeň.
V psychomorně se nebývá za odměnu. To nejhorší ale teprve přijde. Stříbromodrá čelenka. Čekám, kdy mi ji Zvin nasadí. Místo toho se ke mně sklání, dotýká se mě, políbím ho na tvář, on se neodtáhne a najednou souložíme. Na břehu horského plesa, mezi břízkami. Eh... Přeskočila jsem prostor i čas - asi tak šestnáct let.
Mág Andreaš, nekromant Jagavoj… Rache o nich mluvil jako o mých milencích, ale tím mi byl ve skutečnosti jen ten první, mág. Ten druhý nebyl ani to. Jenom dvě osoby znamenaly v mém dlouhém životě víc než pouhé rozptýlení. O první z nich už byla řeč. Můj mentor. Milovaný i nenáviděný. Počkal si, dokud nedostal, co chtěl a pak mě opustil s arogancí sobě vlastní. Na druhou stranu… Kolikrát já mu řekla ne? Nejméně třikrát, on mě jen jednou - zato definitivně. Jestli jsem toho krutého trapiče a starostlivého ochránce ztratila, a bohově vědí, že jsem ho ztratila, tak také vlastní vinou.
Ten druhý muž… Jeho ztráta otevřela v mém srdci propast. Ránu, která nikdy nebyla zcela zacelena. O jeho milou přítomnost mě připravila lidská krutost. Jediné místo, kde my dva se ještě můžeme setkat, jsou sny.

***

Probrala mě tupá bolest v hrudi. Automaticky jsem po té věci, která se mě právě dotkla, sekla dýkou. Pařát se stáhl. Na prsou jsem měla hlubokou rýhu. Naštěstí to odneslo jenom kožené brnění. S ostřím před sebou a téměř poslepu jsem se vyřítila z místnosti.
"Zavři to!" zavřeštěla jsem. Taktak, že jsem se cestou nenatáhla o ocas jedné z potvor.
Coreon přibouchl a zajistil vchod postříbřenou petlicí. Udělal to tak obratně, že škvírou mezi dveřmi nestačil proklouznout jediný pařát.
"Teď tam můžeš vpochodovat!" řekla jsem a otřela si oči.
Ani se nepohnul: "Magno, jak jsi…?"
"Nalákala jsem je tam jako na cukroví!" přerušila jsem ho snad až příliš zhurta.
"Jak?"
"Ošklivými zážitky z dětství!"
Jeho oči se do mě zařízly jako pily. "Ne… ty vskutku nejsi žádné hovno u cesty… To tedy ne…" Otočil se a lehkým krokem zamířil k bazénu, kde nyní bylo bezpečno.
Mlčky jsem se vydala za ním. Opatrně jsem našlapovala. Šestice ithranů šoupala nohama za stříbrnými dveřmi, předtím tu ale stihli nacákat. Voda uvnitř nádrže nebezpečně zářila a já se v ní rozhodně nechtěla vykoupat.
Coreon našel skrytý mechanismus a otevřel tajný prostor.
Postavila jsem se vedle mága.
"Spolu," zašeptal a pevně stiskl mou ruku.
Němě jsem přikývla a sevření opětovala.
Prošli jsme štěrbinou ve zdi a ocitli se v naprosté tmě. Jediné, co ze tmy vystupovalo, byla dvojice ostrých zelených světel. Mířila na nás jako špičky čepelí a v jejich středu se skrývalo tolik chladného zla, kolik jsem neviděla za celý život. A že jsem toho viděla dost.
Cítila jsem, jak mi v hrudi buší srdce. Takové věci se mi obvykle nestávají. U Khara, takové věci by se neměli telepatovi stávat nikdy. Sáhla jsem do skrytých zásob a nutila se do klidu. Když to tohle dělá se mnou, tak co teprve Coreon!
Mág hekl. Naše ruce se oddělily. Ucítila jsem píchnutí na ohryzku, jako kdyby mi tam někdo zabodl háček. A prudké škubnutí. Před očima mi vyvstaly mžitky a udělalo se mi mdlo. V temnotě přede mnou probleskl obrys něčeho dlouhého.
"Světlo!" zasípala jsem.
Coreon škubl paží. Oddechla jsem si. Vedl si líp, než jsem čekala. Z prstů se mu odlepila oranžová koule a vystřelila vpřed.
Pohled zelených očí v rozpouštějící se tmě zhasl. Někde v těch místech mágova koule vybuchla v gejzíru světla. Magická, plamenům podobná zář odhalila drobnou postavu.
Krčila se v koutě. Vypadala jako něčí duch. Stejně vybledlá a průsvitná. Křídou načrtnutý obrys, žijící pouze očima. Ty se začaly opět pomalu otvírat. Natáhla nestvůrně dlouhé pařáty, proťala magické světlo a zahalila se zpátky do závoje temnoty.
"Je to opravdu spektra, je světloplachá," sykl Coreon.
Opět jsem ucítila neviditelný háček a do krku se mi zařízla okem nepostřehnutelná smyčka. Projela mnou nepřirozená slabost. Syčivě jsem se nadechla, stiskla jsem mágovu paži a udělala kolem nás ochranný štít. Háček odpadl jako pijavice a tlak na mém ohryzku ustal.
Coreon vydal hrdelní zvuk, spektra teď byla u něj. Doufala jsem, že štít vydrží.
"Musíme ji dostat na světlo," šeptla jsem.
"To bude těžké."
"Potřebujeme zdroj, před kterým by se nemohla schovat."
Z mágových rukou se oddělily další světelné koule a znovu ukázaly, proti čemu stojíme. Podoba s duchem byla nasnadě.
Připomínala sépii vypouštějící černý inkoust. Nasoukala se do tmy, s kterou zacházela stejně snadno jako mág se světlem.
Coreon zasípal a magický svit zhasl. Zesílila jsem stisk a pokusila se předat mu část energie.
"Děkuji," hlesl.
"Musíme ji odsud vylákat," řekla jsem s nefalšovanou autoritou.
"Milá Magno, to je přesně to, co se za žádnou cenu stát nesmí. Jakmile se odsud jednou dostane…"
"Já vím, je tu jisté riziko…" parodovala jsem ho, "ale v kobce ji nezlikvidujeme. A až bude po nás, ven se dostane tak jako tak."
"Hm… Potřebuju ještě trochu… Mohu…?" Na odpověď nečekal. Chytil mě za ruce a přitáhl k sobě. Tiskl se na mě, až to bolelo.
"Coreone …!" Rezignovaně jsem položila bradu na jeho kožený nárameník a snažila se přitom nadále držet spektru v šachu. Bylo to jako tlačit od sebe přibližující se zeď. Jestli si mág dovolil větší intimitu (drtil nejen můj pas, ale i zadní kapsy mých těsných kalhot), to jsem neměla šanci zjistit.
Pomalu se ode mne odtáhl, v tu chvíli se mi málem podlomily kolena.
Spektra vyklouzla z mé moci a skokem byla u nás. Coreon podpořil mou mentální obranu a strhl mě stranou. Okem nepostřehnutelný háček neškodně prošel kolem. Spektřin útok nás minul jen o vlásek. Dehtově černou tmu prořízla dvojice klikatících se čar. Spektra zablikala a ztratila se v něčem, co v záři Coreonových blesků vypadalo jako černá mlha.
Umělá tma, ta se jen tak nevyčerpá! Místo toho jsem řekla: "Co to bylo? Blesky?"
"Ano," přisvědčil s větší samolibostí, než jakou si naše zoufalá situace zasloužila.
Něco mě napadlo: "Co takhle dostat ji k sousedům?"
"Ach!" došlo mu to také. "Dobrý postřeh, psioničko. Snaž se!"
"Ne já, to ty se budeš snažit, veliteli! Za mou energii!" ušklíbla jsem se a začala couvat. Coreon mě napodobil, i když v mém případě se dalo mluvit spíš o klopýtání. Pod nohy se mi pletla vlastní přítomnost. Mezi námi a myšlenkovou bytostí zbývaly už jen mágovy světelné záblesky.
Plán je jedna věc, realita věc druhá.
Místnost prostupovalo příjemné namodralé světlo. Voda v bazénku se jemně přelévala.
"Teď!" křikla jsem a natlačila se zády ke zdi.
Coreon švihl zápěstím a intimitu modrého přítmí narušil rudý bič. Rozevřel se jako květina, takže to spíš byla devítiocasá kočka a od všech jejích konců odkáplo světlo.
Mág se rozkročil, vypadal přitom docela děsivě. Netoužila jsem zjistit, na jakých pilířích podpíral svou moc.
Světelný pruh rozčísl vzduch a udeřil do tmy. Ta se roztříštila na jednotlivé dílky, které se rozlily po zemi, kde zhasly jako uhlíky. Drobná postava byla znovu viditelná. Uhnula před ostrým světlem a zabrzdila těsně u okraje bazénu.
Coreonova agresivní magie se nad ní rozprostřela jako síť. Spektra neměla jinou možnost. Ukročila do prázdna a klesla pod hladinu.
Coreon roztáhl paže. Vypadal přitom charismaticky a nebezpečně. Jeho kůže fosforeskovala, bylo to patrné i přes oblečení. Mohlo mu v žilách namísto krve proudit světlo? To samé, které zatopilo celou místnost? Rozlilo se z mágových paží, tryskalo z každého póru kůže a najednou bylo vidět jako ve dne. Ten výjev svou ostrostí až bodal.
Ve středu bazénu kousek od hladiny se vznášela spektra a dlouhými pažemi se natahovala k nám.
Zamrkala jsem a opět zavládla tma. Jemné žblunknutí prozradilo, že spektra zmizela pod hladinou. Ještě předtím bazén ozářil blesk. Světelná čára udeřila přímo doprostřed zelených očí, prošla tělem myšlenkové bytosti a zhasla ve vodě, která se pro tu chvíli stala smrtelnou pastí.
Sesula jsem se na zem a skrčila nohy. Musela jsem to udělat, nezvladatelně se mi točila hlava a v ústech jsem cítila ohavné sucho.
Podvědomě jsem pohlédla na svou hruď. Brnění už nebylo jenom poškozené. Bylo vlhké krví.
"Cítíš ji nebo ne?" zaslechla jsem z velké dálky mága.
"Je po ní?" dožadoval se odpovědi.
"Ano," hlesla jsem. "Užij si vítězství, veliteli. A moje tělo… Nezáleží mi na něm. Je to jen maso a kosti…"
"Takové věci…" Jeho hlas se prodíral houštinou aromatického trní, lemující pobřeží mojí vlasti. "To neříkej, ne na tamto místě!"
Na jakém místě? Toužila jsem nechat ten hlas odejít, vnášel do mého života neklid. Já ale splývala v harmonii.
Zavřela jsem oči a nechala ze tmy své mysli vystoupit ostrůvky zeleně. Prostor mezi nimi vyplnil stříbrně se lesknoucí písek a pěnící mořské vlny. Seděla jsem na jedné z mnoha pláží kousek za městem. Plavena slabě světélkovala v dáli a jediným zvukem široko daleko byl hukot příboje. Voda s neúnavnou pravidelností narážela o balvany trčící ze dna a tříštila se o jejich drsný povrch. Bylo mi krásných šestnáct nebo sedmnáct. Vyrostla jsem v sirotčinci a můj přesný věk nikdo neznal. Pro tu chvíli jsem ale byla šťastná.
Nastavovala jsem tvář nočnímu větru a snila o budoucnosti. Naučím se porozumět psionice a jednou budu mít vlastní žáky. Tohle byla velmi tajná myšlenka. Odejít od svého mentora a postavit se na vlastní nohy. Jako v odpověď ke mně přistoupilo moře. Začalo mi zalévat nohy a chladilo. Velmi chladilo. Bylo to až nepříjemné.
Roztřásla jsem se zimou a odlepila víčka od sebe.
Klečel u mě nějaký muž. Měl velmi tvrdé rysy, myslela jsem, že je to můj mentor.
"Nechtěl jsem…!" zadrhl se mu hlas a z oka mu skanula slza.
Můj mentor by pro nikdy neplakal, takže to nemohl být on. Proč jsem však necítila žádnou úlevu?
Sevřel mé ledové dlaně v těch svých. Ucítila jsem slabé teplo.
"Magno, co ti je?"
Při vyslovení mého jména se ve mně něco pohnulo. Ten muž mě pořád pevně tiskl. Uvědomila jsem si, že vím, jak se jmenuje.
"Snad jsem si nevzal příliš!" pravil zdrceně.
"Ty ne, to ta stvůra!" Slova mi na jazyku přistála sama. "Nemyslím spektru. Uškvařil jsi ji, už nám neublíží…"
Opravdu ji uškvařil? Když jsem to řekla, tak nejspíš ano.
"Ihtrani, vzpomínáš? Nahnala jsem je za stříbrná vrata. Jeden z nich na mě přitom zaútočil. Myslela jsem, že poškodil jen brnění, ale… Jeho dráp… prošel zbrojí a... Vidíš? Krvácím… Vracím se domů… Za svými sny!"
Za Hajmónem. Jedinou mojí opravdovou láskou.
"Ne! To nám nesmíš udělat! Když teď odejdeš, odneseš si sebou i část mne samého - tu lepší část, obavám se…!"
Co to říká? Na to mu neskočím!
Držel mě a jeho tvář se rozpíjela v modrém světle.
"Coreone…"
Chtěla jsem zavřít oči a usnout. Věděla jsem, že když to udělám, vrátím se zpátky na tu pláž. A možná, že už tam nebudu sama. Odplouvala jsem a moje myšlenky byly spolu se mnou.
Plavenské pobřeží. Najednou tak blízko. Ležela jsem s hlavou zabořenou v písku a pozorovala příboj.
Smím dál snít?
Zase je mi sedmnáct. Nebo osmnáct. Nad mořskou hladinou visí indigově modré mraky a pod nimi se přelévá minulost spolu s budoucností. Zápasí mezi sebou a ukazují mi, co bylo, co je, a co se nikdy nestane.
Já a Hajmón. My dva spolu, to je utopie. Přemítám, zda chci žít takový život. Polykám hořkost, vím, že nechci. Rozhodně ne znova.
Vlny se přelévají. Voda může vyschnout jako Coreonovy slzy, ale nikdy se nezastaví. Z pěny se vynořuje nějaký tvor. Jeho tělo pokrývají lesklé černé šupiny. Vetřelec vzpřímeně kráčí vodou, natahuje pařát a mrská ocasem. A troubí.
Moře to nevidí, moře to neslyší. Tohle je kapitola z života někoho jiného.

***

Strašně moc jsem toužila odejít, ale něco mě nutilo ještě jednou se na něj podívat. Udělala jsem to.
Pocit nevyřčeného dluhu…Skláněl se nade mnou a z očí mu stékaly dva slané pramínky.
Coreone! Chtěla jsem vykřiknout, ale nedokázala jsem pohnout rty. Tíha vlastního těla je držela u sebe. Jako ve snách jsem vnímala stín, který vyrostl za mágem. Zdvihl pařáty a pohladil bojového čaroděje od ramen k pasu smrtícím dotykem.
Ithran. Kde se tady vzal? Mrkla jsem na stříbrná vrata. Byla pootevřená. Koutkem oka jsem zahlédla žárem poškozenou petlici.
Stvůra znovu zaútočila.
Vyčerpaný mág z posledních sil tasil meč a zabodl útočníkovi jeho konec do břicha. Ithran se zapotácel a po zádech i s Coreonovou zbraní spadl do vody, z které se stále kouřilo.
Coreon se tiše sesul vedle mě. Takže tu zemřeme oba.
Ucítila jsem jeho teplou dlaň. Tam někde mimo prostor a čas na něj čeká jeho vlastní pláž. Anebo… Hořkost v mých ústech byla k zalknutí. Takhle to přece není. To mě jen volají Stíny. Ale jakmile jednou překročím Stříbrný závoj, není cesty zpět. Pláž zmizí, a všechna ta místa, která bych ještě ráda viděla, neuvidím tam ani nikde jinde. Už nikdy je nejspíš neuvidím. Protože skončím v jámách věčného zatracení. A Coreon taky. Budeme se škvařit jako ta spektra. A nebudeme se škvařit chvíli. Budeme se škvařit věčně.
Z posledních sil jsem pohlédla na bazén. Bez zbylých ithranů působil zvláštně prázdný.
A pak jsem to uviděla také.
Z vody přestala stoupat pára a kolem zavládl přirozený chlad. V místech, kde zmizela spektra, se vynořila bytost, kterou Coreon oslovoval Nery. Jediným jejím oděvem byly překrásné dlouhé vlasy. Už jsme se setkaly, tehdy v té lázni. To ona nás do sebevražedného podniku zatáhla a Coreon mi odmítal prozradit, co je zač.
"Ach, takže jsi to tu našla?" hlesl.
Bytost jen lehce pokývala hlavou. Poddávala se bolesti trpícího mága.
"Coreone," promluvila zpěvavě po chvíli, která mi připadala jako věčnost. "Zničil jsi ohavnost, která neměla nikdy překročit tenkou hranici, dělící naše světy! Tvým činem vznikl dluh, který splatím. Řekni si, oč žádáš a ta věc bude splněna."
Mě si nikdo nevšímal. Život je kurva.
"Děkuji ti, Nery," pravil Coreon a pak to vyslovil: "Ušetři můj život před boží spravedlností."
A tak se stalo.
Život je kurva a Coreon je blázen. Ve skutečnosti řekl: "Ušetři tenhle nekromantův dárek před boží spravedlností."
Bytost zvaná Nery na mě zamířila ukazovák. Ten zazářil světlem. Ale bylo to jiné světlo, než kterým vládl mág. Tohle nezabíjelo, ale dávalo život.
Jámy věčného zatracení nebyly nikdy dál a já se zase cítila ve své mizerné kůži pohodlně.
"To jsi neměl dělat," řekla jsem, ale on se usmíval. Jenom se usmíval.
"A teď ty, Magnólie," poprvé oslovila také mě. "Co si budeš přát?"
"Ech?"
Nechápala jsem, proč se ptá, věc byla jasná jako den.
"Smíš žádat jen věci splnitelné," pravila mírně.
"Chci Coreonův palác," zvolila jsem pragmatickou cestu.
"Víš to jistě?" opáčila.
"Ovšem, leží celkem na pěkném místě, a taky jeho služebnictvo. Je to možné?"
"Je to opravdu to, co chceš?" odpověděla mi otázkou.
"Samozřejmě, že není. Vážně si myslíš, že jsem takhle laciná? K tomu chci ještě jeho úřad. To by se mi líbilo!"
"Magnólie, zabili jste jen jednu spektru."
Mrkla jsem na mága. Nezdálo se, že by naši konverzaci vnímal. Krev mu barvila poničenou zbroj a on pomalu slábl.
"Víš co," zamumlala jsem, "bude mi stačit jen jedna věc: Samotný Coreon. Živý a zdravý. To je moje přání. To ostatní třeba časem přijde samo."
Škubl jí koutek. Pak to konečně udělala. Zacelila jeho jizvy a vrátila všechnu prolitou krev zpátky do žil.
"Kdo jsi?" zeptala jsem se.
Ona ale zavrtěla hlavou a zmizela.
"Kdo to byl?" zopakovala jsem tvrdohlavě.
"Světlonoška," odpověděl mi Coreon. "Dobrá myšlenková bytost, opak astrálních stvůr. Vyvolávají ji pozitivní emoce."
"Cože? Ty jsi… stvořil slizáka a… nadstandardní dobro?"
"Och, hrál jsem si s rovnováhou," připustil. "Už to neudělám. Plnit jejich tužby je příliš vyčerpávající. Raději bych odměnil tebe, Magnólie."
Ha, už mi neříká nekromantův dárku!
"Prosadíš v Sarindarské radě zavření těch dvou bran," vystřelila jsem.
"Udělám, na čem jsme se dohodli."
"Hm, a je pravda, co jsi mi říkal? Že spolu se mnou by z tvého života něco odešlo?"
"Och, imponuješ mi, ale nemyslíš, že jsi trochu drzá?"
"Ani ne, a to ještě nevíš, že když jsem honila toho slizáka, tak se to úplně v tichosti neobešlo. Proč bych to tajila? Dřív nebo později by ti to tvůj špeh donesl!"
"Nestoudnice, ty jsi mi lhala! Odprošuj všech sedmnáct bohů za své chování!"
"Jak jsi mi to řekl? Řekni to ještě jednou! Tak krásná slova jsem od chlapa neslyšela, ani nepamatuju."

***

Vzala jsem za skobu posazenou v lebce a několikrát rázně zabušila. Tanec oživlých hnátů nad hlavou mě nechával chladnou.
Objevila se v páchnoucích hadrech zachumlaná babka: "Čo ši šlečna přeje?"
"Chci koupit nějaké zboží," řekla jsem.
"Ťak ťo má šmůlu. Měla přijít přeď pár dněma. Nič ňemáme, žavženo."
"Cože? Jak to?"
"Ž rožkažu radních. Žavželi i děti."
"Vážně? To je ale pech! Opravdu vám nic nezbylo? Ani jedno tělo?"
"Nič," zavrtěla bába hlavou. "Ještli ti jde o děčko, žkuš to v širotčinči."
"Ne, potřebovala jsem staré kosti."
"Ťak ťo němůžu šloužiť. Štalé jšme všechny mušeli dáť utratit a jejich rodiny ž toho neměli ani měďák. Čo š nimi taky dál? Ňa ťo ti páni v Radě něpomyšleli!"
Kousla jsem se do rtu. Mesiášský komplex… Ohavné dobré úmysly.

(Povídka spolu s ilustrací, jejímž autorem je Lubomír Kupčík, vyšla v časopise Pevnost, č. 10/2017.)

Přechozí část



HANINA VESELÁ


Hanina Veselá Narodila se v Praze, kde vystudovala právo a historii na UK. Románovou prvotinou se stala Magnólie a démon (2013), jejíž protagonistkou je telepatka Magnólie, tedy též hlavní hrdinka románu Drak bere vše (2015) a povídky Mrtví patří do hlíny (Pevnost 10/2015) a Hlízy strachu (Pevnost 10/2017). Jejím nejnovějším počinem je román Krev teče vždycky červená (2018). Kromě psaní se Hanina vášnivě věnuje i fotografování. Mezi její zájmy patří rovněž okultní tématika a sbírání vzácných knih - nejlépe s věnováním.



Western nie je mŕtvy. Bratia Sistersovci to dokazujú.

3. června 2019 v 10:28 |  Recenze


Na roadtripe s dvoma pištoľníkmi


Sú žánre, ktoré si svojich pätnásť minút slávy už dávno odkrútili a teraz v literárnom domove dôchodcov, so zubami v pohári a Doktorom z hôr v televízii, spomínajú na aktívnu mladosť. Lenže v dobe, kedy už bolo všetko napísané a autori sa začínajú tak trošku točiť v kruhu, je veľmi lákavé prísť do niektorého z týchto skladíšť a nanovo vypustiť do sveta už pomaly zabudnutých hrdinov.
Doba príbehov Karla Maya a jemu podobných už dávno vyšumela, ale DeWittov román ukazuje, že zo samotného westernového žánru sa ešte niečo vyťažiť dá. Potrebujete len dobrých hrdinov, pár sviežich nápadov, čierny humor a jedno dlhé putovanie.

Už samotný názov v origináli (Sisters Brothers) naznačuje, že pôjde o hravé čítanie. A ono naozaj je. Eli a Charlie Sistersovci sú nájomní zabijaci, ktorí dostanú dobre platenú prácu - nájsť a zavraždiť zlatokopa Hermanna Warma, ktorý objavil špeciálnu chemikáliu, vďaka ktorej dokáže mimoriadne efektívnym spôsobom lokalizovať zlato na dne rieky. Rozprávačom príbehu je mladší Eli, práve jeho očami sledujeme podivnú, nebezpečnú a zábavnú cestu naprieč Divokým Západom. Počas nej natrafíme na plačúceho jazdca, čarodejnicu, aj dentálne problémy.

Hneď v úvode treba poznamenať, že ak čakáte akčák plný bezhlavej strieľačky a zmasakrovaných tiel, môžete byť sklamaní. Hoci sa tu pár kvalitných prestreliek nájde, čaro knihy spočíva v niečom trochu inom. DeWitt veľmi zručne komponuje rôzne prvky nielen westernu, ale aj roadtripu a ďalších dobrodružných či kriminálnych subžánrov. Príbeh je miestami naozaj drsný, potom sa však preklopí do takmer lyrického a melancholického popisu, aby vzápätí vytiahol svojrázny vtip či sarkastickú hlášku. Všetko navyše dopĺňa až prekvapivými historickými detailami.


"Kde je tvoja matka?"
"Je mŕtva."
"To mi je ľúto."
"Ďakujem. Ale vždy bola mŕtva."


Ústredná dvojica bratov ponúka príjemný, a pritom nie štylizovaný kontrast pováh a názorov. Citlivejší Eli vníma svet vôkol seba s občas až detinskou naivitou, zatiaľ čo ostrieľaný pištoľník a cynik Charlie mu narúša zidealizované predstavy. Práve ich vzťah a vzájomné pôsobenie je hlavný motív knihy, na ktorý sa len nabaľujú vtipné aj napínavé epizódky westernového sveta.

"Naša krv je rovnaká, každý z nás ju len používa inak."


Na druhej strane, "cestovateľský" charakter románu nemusí byť každému po chuti. Predsa len, všetky roadtripy môžu po určitej dobe skĺznuť do ľahkého stereotypu a aj tu sa našlo pár miest, ktoré som prelistovala rýchlejšie než zvyšok knihy. Stále ich však bolo menej než pri iných podobných tituloch. DeWittov štýl a jazyk našťastie príbeh zachraňujú aj v momentoch, kedy to samotné postavy utiahnu len so zaťatými zubami.

Zvláštna poetickosť, čierny humor a vykreslené charaktery mi občas pripomínali škandinávsku tvorbu, zároveň si však kniha zachováva typický westernový kabát s drsnými chlapmi, vyprahnutou prériou a krásnymi ženami. Patrick DeWitt tak dokazuje, že keď máte dobrý nápad, viete tvarovať a ohýbať jednotlivé žánre, a zároveň ctiť ich tradičnú podobu, vytvoríte zábavnú, a pritom nie dementnú záležitosť.

Poznámka: v roku 2018 vyšlo aj filmové spracovanie. Úzkostlivo sa mu vyhýbam, ale pokojne si ho mrknite. Možno to nebude tak zlé.

Názov: Bratia Sistersovci / The Sisters Brothers
Autor: Patrick DeWitt

Kristína Halaganová




Povídka: Hlízy strachu, část III. - Hanina Veselá

30. května 2019 v 12:00 |  Povídka


Přechozí část

III. Zlá věž

Nastavila jsem tvář rannímu slunci a ukousla si pořádný kus masové kapsičky. Coreon můj apetit pozoroval a srkal čaj z kouřícího hrnku. Všude kolem nás se řasila vodní plocha. Seděli jsme proti sobě v malém člunu a mágův lodník s námi bezpečně proplouval mezi vápencovými útesy, které místy dosahovaly výšky až sto metrů. Vítr mi od pusy sfoukával drobky a hrál si se stříbrnými vlasy, které se uvolnily z Coreonova koňského ohonu.
Prosluněné mělčiny plné pestrobarevných rybek vystřídala kobaltově modrá hlubina. Ve stěně jednoho skalního útvaru se černala velká díra sahající až pod hladinu.
"Podvodní jeskyně. Uvnitř není příliš zajímavá," řekl mág a odložil prázdný hrnek do proutěného koše pod sedadlem. "Magno, cítíš se dobře?"
"Je mi zima," řekla jsem popravdě.
Bez váhání se ke mně natáhl a vzal mě za ruce. Jeho dlaně byly suché a teplé. Cítila jsem, jak do mne skrze to sevření proudí energie.
"Lepší?" zeptal se vážným tónem.
Kývla jsem, zaskočená jeho starostlivostí.
"Je v mém zájmu, aby ses cítila komfortně," usmál se a pevně mé ruce stiskl.
"A co když selžu?" myslela jsem to naprosto upřímně. Do máločeho se mi chtělo míň než do toho, s čím za mnou přišel.
"Mistři nekromanti ode mne dostanou dárek a já si budu muset najmout nějaké hovno u cesty." Zesílil sevření, až to zabolelo. "Ale to se nestane. Jsi přece nejlepší."
"Když to říkáš…"
"Veliteli Coreone."
"Veliteli Coreone," dořekla jsem, jak si přál. Před jeho veslujícím služebníkem bylo třeba držet dekorum.
Na mágovu spokojenou tvář dopadl stín skalního mostu. Projeli jsme jen kousek pod jeho kamenným vrškem. Idyla skončila. Naskytl se nám pohled na umělé hráze, na nichž stály městské hradby.
Coreonova rezidence ležela na jedné z teras členitého pobřeží a dalo se od ní doplout až k Černé věži, vězení i ochraně města. Věž vystupovala přímo z vody, nalepená na městském opevnění, které sahalo až do moře. Na její střeše kol dokola na dlouhých bidlech hřadovali ptáci, a jestli byli někdy živí, tak už je to dávno. Jeden z nich roztáhl křídla - kosti potažené kůží, z níž trčely žalostné zbytky kdysi krásného peří - a zakroužil nad střechou. Skalní orel tady v Sarindaru? Hmm…
"Za chvílí začíná NOK," řekl Coreon se svými dlaněmi stále na těch mých.
"Co…?" nebyla jsem si jistá, zda si ze mě neutahuje.
"Nekromantské odborné konsorcium. Máme štěstí, jednou za čas se všichni scházejí v Paláci kostí, aby se pochlubili s výsledky svého výzkumu. To je chvíle, kdy se uvnitř věže zdržuje nejmíň lidí. Bude tam i velitel Mrtvé hlídky, Kamal Ragab, a spolu s ním i část jeho stráže." K mé lítosti mne pustil, aby si nasadil na hlavu kápi.
Udělala jsem to samé. Iluze zamilovaného páru se rozplynula v pochmurném převleku. Teď z nás byli "zástupci" Umrlčího království Vieena Nekromanta.
Mágův služebník nás vysadil u paty věže. Většina lodí, které tu obvykle kotvily, byla pryč. Nekromanti již odpluli. Veslař přivázal člun k železnému pacholeti a my přelezli na mokré kamenné schody. Nejdřív maskovaný velitel Coreon, potom já.
Podal mi ruku a pomohl mi vyrovnat rovnováhu. "Nezklam mne!" šeptl mi do ucha, sáhl do jedné z kapes nekromantského roucha pro svazek klíčů a jeden z nich vložil do nenápadných dveří. Obratně odemkl, vstrčil mne dovnitř a zamkl za námi. Nepochybovala jsem, že veslař právě odvazuje člun a odráží od břehu. Na chřípí mne polechtal pach přepáleného vosku. Ocitli jsme se v šeru orámovaném vlhkým kamenem. Kousek od nás stály další nenápadné dveře.
Oficiální vstup do věže, impozantní železem pobitá brána za dobrého počasí viditelná z oken Umrlčího hnátu, se nacházela na opačné straně.
"Tajná chodba?" opáčila jsem.
"Spíš málo frekventovaná. Pamatuj, co jsem ti řekl. Nikdo nás tu nesmí vidět!"
"A když se tvé přání nesplní?"
"Budu velmi nerad."
"Chápu, že seš šéf tajné služby, ale zároveň seš teď taky můj parťák. Jak ti mám věřit, když děláš tajnosti s každým hovnem?"
Chytil mě za ramena a přitlačil ke zdi. Vyzývavě jsem na něj pohlédla. Jestli on si nemyslí, že takhle to zlepší! Naklonil se ke mně tak, že jsem z něj cítila bylinnou mast, kterou si ráno nanesl na bolavé jizvy, a řekl:
"S tím, co jsme sem přišli zlikvidovat, nemám nic společného. Vytvořil to Kamal Ragab a myslí si, že o tom nevím. Jako o spoustě věcí… Je v zájmu Sarindaru, aby ta věc byla zničena, a v mém zájmu je, aby to nespojovali se mnou. Už chápeš, proč jsem nemohl vyhledat pomoc specialisty z řad nekromantů?"
"Neděláš dobrý skutek, děláš politiku," konstatovala jsem.
"Nejsi první, koho jsem si najal," pokračoval klidně. "A ti před tebou nebyli prvními lidmi, které jsem tam poslal. Žádný z nich se nevrátil a mě omrzelo zahlazovat stopy. Šel jsem tam osobně a víš, jak to dopadlo. Paní Magno, když zemřu, nebudou za mě ronit slzy. Pokud se mi ale podaří zahnat zlo zpátky, odkud vylezlo, jediná duše se o tom nedozví. Och, mohlo by to Kamalovi pokazit trávení, ale co je mi do jeho nálad? Kamal Ragab to nevyvolal, aby tím na někoho zapůsobil. Všechno, co chtěl získat, už má. Teď jen upevňuje moc. Ten tvor se má stát hlavním pilířem obrany města. Jenomže nekromanti jsou taky jenom lidi. Pokud se to někdy vymkne kontrole, za chybu Kamala Ragaba zaplatí půlka Sarindaru."
"Chceš zničit nejlepší zbraň, kterou máte, protože se bojíš následků použití? Seš blázen, veliteli Coreone!"
"Děkuji, nekromantův dárku," odtušil chladně. "A teď už mohu odemknout ty dveře?"
Prošli jsme chodbou po schodišti do podzemních částí pevnosti.
Černá věž spodními patry zasahovala hluboko do mořského dna a pod jeho povrchem si uzurpovala rozsáhlé prostory. V jednom takovém se nacházela slabina Coreonova plánu.
Abychom se dostali tam, kam jsme potřebovali, museli jsme projít žílou - hlavní a nejživější chodbou vedoucí středem věže. Mé schopnosti mi říkaly, že v tuto chvíli je prázdná. Bylo to logické. Nikdo z osazenstva se nechtěl ošidit o poznatky kolegů.
Do žíly nás zavedly jedny z dveří, které otvíral Coreonův klíč. Vlastně to nebyl tak úplně jeho klíč. Tu a tam si nebyl jist, po které z částí objemného svazku sáhnout. Nepřekvapilo by mě, kdyby ty klíče držel tajně a po pár hodinách je musel vrátit osobě, které skutečně patřily.
Podlahu pokrýval černý koberec a stěny provrtávaly desítky výklenků, v nichž hořely lampičky z lidských lebek. Knoty svítily tam, kde mívali původní majitelé svítidel oči. Pochmurnou výzdobu u stropu uzavíraly kostěné lustry. Dostali jsme se do půlky cesty, když se po naší pravici otevřely dveře. Z otvoru vyšla postava, která se na první pohled nijak nelišila od nás dvou. Coreon mi stiskl předloktí.
"Překvapil mne," špitla jsem omluvně.
"Očividně," odvětil s neskrývanou ironií.
Nekromant kolem nás prošel, aniž by naši přítomnost zaregistroval. Tiše jsem se zasmála, už mi to bylo jasné. Veliteli Coreonovi však ne.
"Čemu se tak směješ? Doufám, že ne své vlastní neschopnosti, Magnólie!"
"Nu…," popadala jsem dech mezi výbuchy smíchu, zatímco mi mág drtil předloktí, "vypadá to, že tenhle měl na starosti něco důležitějšího a na rokování s kolegy poslal zástup. Mrtváka, che-che! Proto jsem jeho přítomnost nezaregistrovala."
"Ať mě vezme Khar! Zatracení nekrouši!" ulevil si Coreon.
Zbytek trasy proběhl v tichosti. Došli jsme k dvojici kabin, které pomalu mířily opačným směrem - jedna nahoru, druhá dolu. Kdo se chtěl svézt, musel si nastoupit za plného provozu. Zařízení naštěstí nebyla příliš rychlá.
Coreon si nadzvedl cípy černého roucha a vkročil do kabiny směřující do hlubších pater. Obratně jsem se vtěsnala za ním. Mág ustoupil až ke stěně, ale i tak jsme se takřka dotýkali. Prostor uvnitř mechanického výtahu byl docela malý.
"Teď bude několik pater, kde jsou jenom kobky," pravil. "My jedeme úplně dolu, do nekromantských laboratoří a tajných prostor za nimi. Proč jsi tak bledá? Ztrácíš nervy příliš brzo, děvče!"
Zamrkala jsem, jeho sžíravý sarkasmus mě vrátil do reality. "Jsem v pohodě," procedila jsem skrz zuby.
Bohové, usmrťte moje tělo!
Chci usnout a už nikdy se neprobudit!
Jak mohu přivolat smrt?
Proklínám život za každý další den!
Cizí marnost. Zoufalé volání, útržky myšlenek těch, kteří tu živoří, dokud nebudou vybráni na pokusy. Zatvrdila jsem se proti tomu. Tohle nebyl Bílý trh a ti lidé se sem nedostali náhodou. Správná kombinace bolesti a psychické trýzně i z úkladného vraha udělá mučedníka.
"Budeme vystupovat!" vytrhl mě z myšlenek Coreon.
Vykročila jsem z kabiny do další ponuré chodby. Mág křepce seskočil za mnou. "Máme společnost!" sykla jsem varovně.
Z prostoru před námi se vyřítil černý hábit. Človíček v něm měl velmi napilno. Rukama si přidržoval konce látky, aby se mu líp utíkalo, a zpocený obličej mu svítil strachem.
"Kolegové, nenechte mě ve štychu!" zaječel. "Hlavouň se uvolnil a dojebal mi ghúla!"
"A kurva," pravil můj průvodce. Nezdálo se, že by to hrál.
Raději jsem vytáhla stříbrnou dýku. Nekromant bez svého služebníka nám moc platný nebude, aspoň že Coreon má meč. Už ho neskrýval pod rouchem, ale držel v útočné pozici.
Vyděšený nekromant se krčil za námi, v případě nutnosti připraven dát nohy na ramena. "Já za to nemůůůůž…! Uííííííííííí!" zavřeštěl, když z šera před námi vyplul jakýsi předmět.
"Kharovy koule!" zanadávala jsem a v duchu se připojila k tisícům těch, kteří prokleli Vieena Nekromanta za to, co vymyslel.
Hlavouň byl ve skutečnosti jedinou obrovskou hlavou, složenou z lidských hlav a dalších komponentů nacházejících se v různém stadiu rozkladu. Velkýma mrtvýma očima původně na svět hledělo zvíře - mohl to být i drak. Na nos i obočí jeho stvořitel rezignoval, zato s ústy si vyhrál. Zřejmě je vymodeloval z prasečí kůže. Alespoň jsem doufala, že byla prasečí. Momentálně odtamtud čouhala zahnívající končetina nekromantova služebníka. Ghúl, jak se v nekro hantýrce říká zachovalé mrtvole, kterou někdo zanimoval, to měl už za sebou. Kouzla zabraňující rozkladu přestávala působit a chodbu plnil hnilobný pach.
"Uííííííííííí!" zavřeštěl náš nový kamarád a vzal do zaječích.
Coreon mě jemně, ale důrazně odstrčil. Volnou rukou si strhl z hlavy kápi, aby mu látka nepřekážela ve výhledu, a vrhl se vpřed.
Stvůra tupě postupovala dál a klapala čelistmi, které tvořily jednotlivé lebky. Konečně ghúlovy kosti praskly a zbytek těla dopadl na zem.
Coreon nezpomalil. Napřáhl se a sekl. Hrot meče se zabodl do jednoho z Hlavouňových bledých očí. K dokonalosti oné scény chybělo už jenom procítěné Za Sarindar!
Mág zapáčil a nemrtvé oko plesklo o zem. Jednooká hlava cvakla po meči. Mág se znovu ohnal. Hrot prošel ústy, ale zastavila ho lebka nějakého padlého hrdiny. Hlavouň zůstal na meči napíchnutý jako dýně. Poskakoval na místě na čímsi, co jsem se neodvažovala nazývat krkem, a vztekle cvakal čelistmi.
Přistoupila jsem k němu z druhé strany. Zblízka byla skládačka vidět v celé odpudivé kráse.
Lebky nespojovala magie, ale pruhy sušeného masa. Jako by celá ta věc byla složená s korálků posazených na jediné šnůře.
Pozvedla jsem dýku a pustila se do díla.
Coreon souhlasně zamručel.
Stačilo několik šikovně vedených řezů a oživlý konglomerát umrlčích hlav se rozlétl na kusy.
"Co s ním teď udělám!" zaječel vyčítavě nekromant, na kterého jsme úplně zapomněli. Už nepostával za našimi zády. Teď zachmuřeně šoupal nohama a strkal špičkami bot do Hlavouňových zbytků.
"Uklidíš ten svinčík!" zasupěl Coreon a schoval meč.
"Já ne, to ty! Ty jsi mi ho rozvrtal!" předvedl nekromant ukázkový nevděk.
"Uděláš, co ti říká," pravila jsem potichu, leč důrazně, s očima upřenýma do nekromantových bojácných oček. "U-dě-láš to! A nic jsi ne-vi-děl!"
Telepatovi se těžko vzdoruje.



Přechozí část


HANINA VESELÁ


Hanina Veselá Narodila se v Praze, kde vystudovala právo a historii na UK. Románovou prvotinou se stala Magnólie a démon (2013), jejíž protagonistkou je telepatka Magnólie, tedy též hlavní hrdinka románu Drak bere vše (2015) a povídky Mrtví patří do hlíny (Pevnost 10/2015) a Hlízy strachu (Pevnost 10/2017). Jejím nejnovějším počinem je román Krev teče vždycky červená (2018). Kromě psaní se Hanina vášnivě věnuje i fotografování. Mezi její zájmy patří rovněž okultní tématika a sbírání vzácných knih - nejlépe s věnováním.



Kam dál