Keď popustíš uzdu svojej fantázii a máš rád nemecké tanky - JFK #2

Včera v 14:31


Keď popustíš uzdu svojej fantázii a máš rád nemecké tanky

Druhý diel zo série JFK predstavuje Johna Francisa Kovára už ako agenta tajomnej Agentúry EF. Doma to stojí za hovno a niekto sa musí stať hlavným hrdinom série.

Prvá misia býva krst ohňom pre každého, či už vekovo mladého alebo staršieho agenta. Opäť sa kniha s ničím zbytočne nezdržuje a po krátkom predstavení centrály Agentúry EF z ničoho nič skáče JFK spolu s partnerom Vincentom Vegom do prvého spoločného krviprelievania. Niekto veľmi zlý a tajomný chce zmeniť priebeh bitky u Slavkova, takže sa dočkáme Napoleona a stretu jeho bojového génia s nemeckými tankami z iného časopriestoru. Ratatatabumbumbum! Husté!


Tentoraz sa pera zmocnil druhý autor myšlienky série o svete alternatívnych realít Jiří Walker Procházka. Odlišnosti vidieť výrazne vo forme textu, druhý český spisovateľ holduje filmovejšiemu štýlu písania. Ta tam je pocit opatrnosti, ktorý ma sprevádzal počas čítania prvého románu. Akcia síce stále strieda akciu, ale tentoraz je krvavejšia a drsnejšia. Kým v prvom diele sme si užili viac vnútorných monológov osamelého JFK v alternatívnom svete, tu sa o dušu celý čas drsne konverzuje a hláškuje. Chlapi si taktiež užijú prítomnosť troch rozdielnych sexi žien. Dočkáme sa tak množstvo popisov krás, oblých tvarov a pohľadov ženských postáv. Nič pre radikálne femininistky, ale za mňa spokojnosť. Cecky a krv, to je dobrá čitateľská kombinácia.


Hlavne mi Není krve bez ohně dala niečo, čo som podvedome očakával už od prvého dielu - ujebanosť. Tento slovenský výraz vyjadruje radosť zo schopnosti vymyslieť niečo naozaj šialené (napíšem si vtipnú a drsnú knihu, kde bude Napoleon bojovať s nemeckými tankami a všetci sa z toho budú kakať broky) a reálne to aj stvoriť, vydať a predať chtivým čitateľom. Takto si ja predstavujem kvalitný brak, na ktorom obdivujem práve tú odvahu kvalitne napísať obriu chujovinu pre podobne postihnutých ľudí.

Autor: Jiří Walker Prochádzka
Kniha: Není kouře bez ohně (JFK #2)

Michal Puchovský


 

Povídka: Anděl - Pedro Rušeb

Včera v 9:15 | Pedro Rušeb |  Povídka

"Kde je vlastně Klára? Už jsem ji dlouho neviděla, je nemocná?"
"Ta už tady nepracuje… neříkej, že jsi to ještě neslyšela?"
"Co?! Uteklo mi něco?"
"Tak to se podrž, Klára vstoupila do kláštera. To by vlastně nebylo až tak divný, když byla ta věřící, ale zajímavý je, proč to udělala."
"Nějakej chlap? Vždycky je v tom chlap… i když, ona byla lesba, ne?"
"Ale nebyla, to si jen ti prasáci tady vymysleli, protože jim nechtěla dát. Není v tom chlap, je v tom, ehm, anděl…"
"Co? Jak jako?"
"No, slyšíš dobře. Prej ji v noci z úterý na středu navštívil anděl. Po něčem takovým asi do kostela jít musíš."
"Teda, to je ujetý. Hele a nejsou andělé nějak bezpohlavní, nebo tak něco?"
"To asi ne… nebo jo?"
"Já nevim, teda ale ta Klára se nezdá. Hm, to musel bejt krásnej sen. Myslíš, že s ním něco měla? Já bych se s ním teda vyspala určitě. Kdyby měl… to."
"Hříšnice! Haha, asi bych to taky udělala, kdy jindy se naskytne taková příležitost. No, Kláru asi už neuvidíme…"

*

Další dlouhý den. Ráno co ráno mám stále silnější pocit, že sem nepatřím. Pokaždé to začne vstáváním. Vstávání, snad ta nejhorší věc vůbec. Ne, druhá nejhorší. V týhle soutěži hrůzy by první místo určitě vyhrály slizký pohledy všech těch úchylnejch chlapů v práci. Každej den to stejný: "Dobrý den, slečno Klárko." Způsob, jakým to vyslovujou, jak se u toho dívají, se mi naprosto hnusí. Už jen slina u pusy a ruka v rozkroku, aby to bylo kompletní. Ještě že už je zas večer. Můžu užívat pohodlí svého bytu, nebát se žádnýho dotěry a najít porozumění v bibli. Nikde jinde jsem ho totiž zatím nenašla, ne že bych se nesnažila. Nejraději ji čtu s růžencem v ruce, je to snad trochu naivní, ale dodává mi to pocit nesmírné posvátnosti celých staletí, duchovního spojení s těmi, kteří četli stejná slova, stejnou knihu. Všichni jako jeden, před zraky jediného. Bůh, světlo mého života. V tichých modlitbách jsem už dávno objevila své pravé já a rozhodla se mu naplno oddat. Již několik let přemýšlím nad odchodem do kláštera. Představa jasného řádu a tichého společenství je tolik sladká. Bohužel, má víra je sice silná, ale odvahy se mi stále příliš nedostává. Potřebovala bych postrčit, nějaké znamení, impulz, že cesta, kterou jsem zvolila je správná. Znamení. Snadno se hledají, denně jsou jich stovky, jen se obávám, že všechny vytvořené a vytoužené mou hlavou. Potřebovala bych něco opravdového, skutečné osvícení, poznám ho prý ve svém srdci, budu-li pozorně naslouchat. Stále nepřichází a já stále naslouchám.

Venku se rozhostila vlahá jarní noc a já se zas v rozestlané posteli, ospalá, upnula ke psaní svého deníku. Není vlastně moc co zaznamenávat, v mém životě se mnoho neděje. Žádného muže, o kterém bych psala, jsem nikdy neměla a ani bych ho nechtěla. Jediná kamarádka se před lety odstěhovala, rodina se příliš nezajímá. Jediný, ke komu cítím, že opravdu patřím, je ON, nejvyšší. Přesto listy popsaného papíru mou vlastní rukou skýtají nebývalé uspokojení, jako by se v šedivě nudných dnech opravdu něco dělo. A stejně nic, o čem bych si jednou chtěla číst, proč vlastně? Proč vlastně psát? Proč vlastně žít? Pro co? Všechna zákoutí dnešních měst svádí ke hříchu, lidé se tak vzdálili od svého prvotního poslání. Ach, cítím se osaměle a je to na mně jistě znát, z každého pohybu a lidé kolem to poznají, doslova křičím tělem. Všem je to ale lhostejné. Nikoho nezajímám a tak mám alespoň svůj deníček, čisté stránky snesou mé nářky a já je jimi ráda popíši.

Už jsem opravdu unavená. Zhasnu umělé bílé světlo noční lampičky, brýle odložím na noční stolek a obestoupí mě naprostá krásná tma protknutá tu a tam rozmazanou skvrnou městských světel. Balkonové dveře naproti posteli jsou lehce pootevřené, prsty u nohou mi ovívá příjemný jarní vánek. Pomalu propadám spánku, myšlenky utichají, srdce tluče klidně a pravidelně. Slastný pocit trval jen okamžik. Nevím, jak dlouho jsem spala, venku ještě vládne noc, když na tváři ucítím dotek cizí ruky. Zrychluje se mi dech, srdce jako by chtělo vyskočit z těla. Chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Zašátrala jsem po brýlích, ale místo toho jsem je roztřesenou rukou shodila za postel. Něco ve mně jekot potlačilo. Vyděšená jsem se od té ruky odtáhla, posadila se, přitáhla deku až pod bradu a poloslepá mžourala na postavu, co se rýsovala naproti oknu. Byl to očividně muž, seděl na okraji postele, díval se na mě.
"Kdo jste?" řekla jsem to tak slabě, že se můj hlas téměř ztratil v tichu.
Muž nepromluvil. Zopakovala jsem svou otázku a teprve v té chvíli si všimla, že jeho silueta je něčím zvláštní. Měl křídla! Krásná, veliká, složená na zádech. Muž, co naproti mně seděl, nebyl tak úplně muž. Byl to anděl. Rozespalá, zmatená, téměř slepá, rozklepaná, vzrušená, zvědavá… nekonečně mnoho dalších stavů končících na -á, přesto jsem uvnitř cítila, že je to pravda, skutečně se to děje. Navštívil mě anděl. Bůh vyslyšel mé modlitby, usmál se a ukončil mou osamělost. Nebyl to sen, naše ruce se dotkly. Znovu mě pohladil, tentokrát jsem jeho dotekům vyšla opatrně naproti. Pak mě políbil a pomalu stáhl deku, co halila zbytky mého obnaženého těla. Byl nahý, další věc, kterou jsem si předtím vůbec neuvědomila. I přese všechnu tmu mi připadal krásný. Dotýkala jsme se ho, poznala jeho andělskou spanilost. Jen ta křídla jsem pohladila pouze letmo, připadalo mi nesmírně nemravné se jich dotýkat. Byla tak hebká.

Odešel před prvním svítáním balkonovými dveřmi, zřejmě stejnou cestou jako přišel. Za celou dobu nepromluvil jediné slovo, nemusel. Když odcházel, políbil mě na čelo. Snad věčnost jsem ležela a každý okamžik si přehrávala znovu a znovu. Konečně jsem si nasadila brýle, popadla deník a roztřesenou rukou napsala: Dnes jsem se poprvé milovala. Nic víc. Bůh mi seslal znamení.

*

"Takže je to potvrzený! Jo, jsem prostě dobrej a vy jste byli ti, co se chtěli sázet, takže teď plaťte, pánové, sázka je sázka."
"To snad není možný, já se z tebe poseru. Prostě nevěřím tomu, že by byla tak blbá a sežrala ti to. Vždyť se na sebe podívej, vypadáš jak pytel hnoje."
"Haha, možná, možná. Ale když buchta špatně vidí a máš trochu fištrón, můžu jí připadat krásnej i já, no ne?"
"No, to mi právě přijde jako blbost."
"Tyhle náboženský fanatičky si potrpí na takový věci jako andělé, láska beze slov, mystično a další blbosti. Přej mi to přece trochu. Bylo to fakt skvělý, pannu jsem ještě neměl. Jediný, o co jsem se bál, byly křídla, ale ty kožený popruhy jsou vážně skvělý, pochybuju, že si toho všimla, a i kdyby, byla tak rozjetá, že jí to bylo jedno. Ale musím říct, že byla fakt prdel drápat se na ten balkon nahej a pak zase zpátky."
"Parchante, škoda, že tě neviděli policajti. No nic, tady máš prachy, snad se ti díky nim stane něco hnusnýho, protože to, co si udělal tý holce, je hnusný dost. Ještě horší, že to vzala tak vážně. Mám dojem, že Kláru už nikdy neuvidíme, ty jeptišky už ji stěží kdy pustí. Zvlášť někoho jako je ona."
"Tak hele, nedělej tu ze sebe svatýho, když jsme se sázeli, nebyl si vůbec proti a teď budeš moralizovat? Ale jinak máš pravdu, to, že odešla do kláštera, je vážně škoda. Mohli jsme se u ní takhle zjevovat všichni a parádně si s Klárkou užít. Každou noc by se mohl zjevit jeden andílek. Ještě že existujou tyhle náboženský nesmysly a ještě líp, že jsou lidi, co se k tomu upnou a věří v ně. Nebejt toho, chlap jako já by nikdy nemohl ani sáhnout na takovou ženskou."
"Jsi vážně nechutnej. Víš, říká se, že každá špatnost, co provedeš, se ti jednou vrátí. Mohlo by se stát, že tě jedný krásný noci navštíví třeba čert. Určitě by si rád sáhl na takovýho chlapa, jako jsi ty."


Pedro Rušeb


Od dětství zavřený v temné sluji sepisuji při mihotavém světle petrolejky příběhy o lidech, kteří žijí kdesi za hnijícími zdmi. Zavalen stohy papírů, pokryt prachem, zkostnatělé ruce od inkoustu a pak… oknem pokrytým špínou prodraly se slabé paprsky světla. Slunce. Konečně svobodný, vyšel jsem ven, usedl na blízký pařez a očištěný pokračoval ve psaní.


Dům: Něco mezi Dívkou ve vlaku a Zmizelou

Včera v 8:27 | Maya Allayí |  KRIMI A THRILLERY

Povedené psycho čtení, u kterého budete chtít zvracet


Abychom zhodnotili thriller, nemůžeme se na tento žánr dívat komplexně. Ostatně na žádný žánr se nemůžeme dívat komplexně. Ale můžeme si ho alespoň jakž takž rozdělit.

Detektivní knihy jsou většinou psány dvěma způsoby pohledu. Nejčastější je ten retrospektivní. Prostě se stane zločin, někdo se o něm dozví a začne pátrat, co se vlastně stalo. Většinou se jedná o kriminálního vyšetřovatele, investigativního vyšetřovatele nebo někoho z rodiny. Spisovatel k tomu používá různé flashbacky a postupně odhaluje pomocí foreshadowingu kousky skládatčky, kterou si dává dokupy sám čtenář. Druhý nejpoužívanější je chronologický, kdy příběh jde postupně. Většinou je to z pohledu někoho, kdo zločin spáchá na začátku knihy a zbytek děje po něm někdo jde. Tímto způsobem psával své "hannibalovky" například Thomas Harris.

Méně častý způsob pohledu na detektivní zápletku je technika nespolehlivých vypravěčů. Nejvíce se s ní asi proslavila Gillian Flynn ve svém bestselleru Zmizelá a Paula Hawkins s Dívkou ve vlaku. Kdo se s ním nesetkal, spočívá v tom, že příběh vypráví z první osoby jeden nebo klidně i několik lidí a pochopitelně si každý upravuje tu svou pravdu podle toho, jak se mu to zrovna hodí. To má za následek, že většinu času vlastně vůbec nevíte, který ze zahradníků je vlastně vrah. Sympatizujete víceméně se všemi a nevíte, kdo si vlastně vymýšlí.

Tento způsob také nejlépe navozuje atmosféru a autenticitu. Je to jako ve skutečném životě. V něm si také nemůžete být jistí, jestli ta historka od kolegyně z práce je opravdu věrná skutečnosti. Často dáte na první a druhý dojem a v lidech se spletete. A těchto prvků využívá právě i Dům Simona Lelica.

Začíná to nastěhováním mladého páru Jacka a Sydney do nového domova. Jak už to tak bývá, dům začne být rychle divný. Jack slyší v noci spooky zvuky a Syndey na sobě v rozespalosti cízí chladná pohlazení, která rozhodně nepochází od jejího přítele. Bývalý majítel je podezřele rád, že se své nemovitosti zbavil, realitní agentura se přestěhuje na neznámé místo. Prostě typická atmosféra klasické duchařiny, a vy jen čekáte, kdy se dozvíte, koho v tom baráku brutálně zabili. Ale opak je pravdou. SPOILER: Dům duchařina rozhodně není. KONEC SPOILERU. Je to poctivý psychologický thriller, kdy si s vámi autor hraje jako kočka s myší. Každá kapitola je psaná pohledem jednoho z ústřední dvojce formou zápisků pro policejní doznání a představy o konkrétních situacích se zajímavě prolínají i rozcházejí. Čí pohled je ten správný...na to musíte přijít sami.

Pravda, polovinu knihy jsem si říkala, co tam proboha dělá tahle a tamta postava. Například třináctiletá Elsie, která bydlí v sousedství a jejíž otec je nekontrolovatelný násilník, byla v knize až podezřele často. Nechápala jsem, jakou spojistost může mít týraná holka s podivnostmi, které se v domě děly. Nicméně to bylo pořád neuvěřitelně čtivě napsané, a tak jsem prostě pokračovala dál a doufala, že to s ní nebude jako s cestujícím Jeřábkem v Němém Bobši. Naštěstí nebylo.

Po přečtení vám dojde, že každá drobnost, kterou Lelic do knihy dal, měla nějaký smysl. Postavy jsou nejen funkční, ale také živé. Nikdo není vyloženě černobílý. Například s bývalou feťačkou Syd jsem se ze začátku nedokázala ztotožnit, i když bylo párkrát naznačeno, čím si prožila, pořád mi to přišlo jako malý důvod, proč by se z někoho stala troska. Můj cynický pohled na dětství jsem už v několika recenzích zmínila. Všechny rádoby těžké rodinné problémy ostatních mi připadají jako snůška prkotin. Když jsem se konečně dostala k tomu, proč si vlastně Sydney v minulosti prošla peklem, které "léčila" pikem, sezdala jsem, že její problémy jsou...ok. Ano, toto, co prožila mi konečně přišlo jako dostatečný důvod k tomu, aby někdo začal fetovat a došlo mi, že sama jsem se do podobných sraček nedostala jen proto, že jsem si chlapa, který mi dal důvod nedělat hlouposti, našla dřív jak ona. V konečném důsledku jsem s ní začala dost sympatizovat, zatímco Jack v mých očích byl a zůstal do konce knihy zapsaný jako tajnůstkářský slaboch, který víc problémů způsobuje než řeší.

Dům překonal má očekávání a splnil mé představy o tom, co by měl thriller splňovat. A to zejména napětí. A toho je v něm dost. Jediné dvě věci, které bych označila za negativum, je matoucí anotace. Obsahuje citace z britských novin a recenzí, které ve spojistosti s Domem zmiňují "děsivé a nervy drásající čtení", které bude "nahánět hrůzu" a "není jen duchařský román silně ovlivněný Alfredem Hitchcockem, je to hold vzdaný tomuto mistrovi, a vy se budete bát od začátku až do konce". Všechno špatně. Já mám ráda detektivní psychothrillery a mám ráda strachopudné duchařiny. Ale když bych si koupila Dům s tím, že si podle obálky myslím, že půjde o horor, byla bych nasraná asi stejně, jako když si kousnu do výborně vypadajícího kusu masa a dozvím se, že to je sušená švestka. Správně jste pochopili, že mi chutná obojí. Ale ani jedno nechci jíst, když očekávám chuť toho druhého. Tu další věc, kterou bych označila za ani ne tak chybu, ale spíš půjde asi o překlep, Lelic v ději zmiňuje Kingův Řbitov zvířátek (angl. Pet Sematary, takže i v originále je v názvu vědomě chyba). Nevím, jestli je překladatel nebo korektor idiot, ale v knize mají "hřbitov", protože si zjevně mysleli, že "řbitov" je chyba. A to by jeden čekal, že se překladatelé a korektoři v knihách vyznají. Nicméně jsou tyto dvě věci ve srovnání s kvalitním zbytkem drobnosti.


Maya Allayí








Knížka, která má problém zaujmout. Prvních 100 stran je plácání se v ničem … Taková klasika, láska, sluníčko, problémy, něco je divně s domem, ale asi jen blázním. Nikomu nic neřeknu, protože mám sebevědomí na bodu mrazu a mysleli by si, že jsem magor. Sprostá holka, uťáplý chlap, týraná holčička, tlusté ožralé prase a stín minulosti. Zkuste to ale vydržet!

Když se akce rozjede, příběh rázem ztratí vatovitost. Nuda prvních stran dostane svůj význam a i přes notné klišé retrospektivních detektivek máte husinu. Chvílemi se vám možná bude chtít zvracet. Minulost sprosté slečny Syd je totiž opravdu silný kafe. Místy se možná detaily a souvislosti lehce motají, ale při zpětném pohledu či uklidnění se a nehltání textu je drtivá většina vět srozumitelná.

Celou dobu uvažuji nad tím, kde se jako měla vyskytnout ta duchařina. Možná jsem byla na prvních stranách tak znuděná a knihu tak často odkládala, že mi následné vysvětlení toho či onoho logicky ovlivnilo pohled na knihu. Proto ráda používám slova Syd: "Tohle není žádná duchařina, kurva!". Každopádně to je moje jediná sympatizace s hlavní postavou. Osobně jsem preferovala Jacka.

Knihy psané stylem vyprávění jednotlivých osob extra ráda nemám. Pisatel mnohdy podává věci tak, že nejsou uvěřitelné. Vždy převládne emoce, která něco skrývá či nahrazuje (a když čtete tento typ literatury, máte na to čuch). Na druhou stranu plot twist byl v Domě nadstandardní! Žádné béčkové honění padouchů jako to dělá slavný alkoholik Jo Nesba. Dokonce si myslím, že šlo o lepší vyústění akce než to umí i duo Kepler. A to je, dámy a pánové, opravdová poklona. Vysvětlení, dokreslení nevyřčeného, se zdálo být uspokojující. Pachuť prožitých trampot se odrazila na aktuálním stavu páru a situaci, ve které se s nimi loučíme. Sama za sebe tento krimi román mohu doporučit. Je to něco neobvyklého v moři detektivek a vražedných příběhů.

Název: Dům / The House
Autor: Simon Lelic


Jana Modřínová

 


Kde se skrývá ďábel? Pomůže Ďáblova šestka objevit ďábelský aspekt?

Sobota v 10:00 | Jana |  KRIMI A THRILLERY

Kdybyste potřebovali odpověď na úkryt ďábla hned, mrkněte kočce do očí ...

Skotský autor Craig Russell je údajně známý pro své německé detektivky. Jde o člověka, který se vždy ponoří do knihy a poctivě dělá rešerše k tomu danému tématu, kterého se bude kniha týkat. Zde si ale dovolím poznamenat, že měl zůstat u osvědčeného Německa.

Kniha Kde se skrývá ďábel aspiruje na titul úžásná. Je trošičku pomalejší, neboť je plná rozpitvávání psychologických a psychiatrických aspektů toho či onoho problému. Míchají se v ní dva pohledy na svět, tedy pohled psychiatra Kosárka a detektiva Smoláka (autor velice často používá celá jména postav, což je spíše typické pro severské autory), což navzájem vyplňuje slabší místa, která chtě nechtě bohužel tohle téma má. Autor se ale drží i osvědčené klasiky jakéhosi uceleného závěru každé kapitoly. Pokud tedy potřebujete knihu odložit, je to možné. Na druhou stranu to působí tak, že se nespokojíte se situací a máte nutkavou potřebu hltat knihu dál. Takže ano, i když jde o pomalý rozjezd, složitější psychologii (ale ne odbornou, prostě je zamýšlející se text a ten se čte hůře).

Pro mne rušivým motivem celého příběhu byla doba, ve které se odehrává vyšetřování a léčba. Musím ale podotknout, že krásně dokreslovala onen ďábelský aspekt. Protože nástup nacismu bylo koncentrované zlo (a to, co se dělo potom rovněž). S tím úzce souvisí úžasný fakt celé knihy - komplexní pojímání ďábla. Jednak samotná teorie ďábelského aspektu v každém z nás, druhak mytologické pozadí zla a v neposlední řadě i polemizace nad tím, zda je masový sadistický vrah zlý nebo mentálně nemocný.

Co mi na knize vyloženě vadilo? Ploché brouzdání na povrchu. Cokoliv, co autor nakousnul, jakoby nedotáhl. Jistě, vědomosti mezi řádky byly citelné a pozorný čtenář inteligenci autora mohl cítit. Jenže k čemu to, když nic nebylo popsáno více detailně? Když oněch několik měsíců ze života doktora Viktora Kosárka bylo jakoby v mlze? Bál se snad autor, že by čtenáře nudil či odradil, kdyby se více rozepsal? Bál se snad popsat více ony morbidní činy Ďáblovy šestky, která v psychiatrické léčebně tráví zbytek svého života? Protože pozadí vrahů bylo vskutku brilantní. Každý by si zasloužil svou vlastní knihu. Nejspíše by to nebylo úplně originální, ale Russell psát umí a věřím, že by zaujal. Napětí, které gradovalo a silně zastínilo nudný rozjezd by se ke konci dalo krájet. Dokonce se autorovi povedlo vtáhnout mne do děje, kdy jsem měla potřebu si ověřit, zda už nejsem také blázen. Dvě úderné kapitolky ke konci knihy byly exceletním vrcholem a tím, podle mého, měl autor skončit. I tak bych ale nebyla spokojená. Protože ačkoliv má kniha konec, bez kterého by nebyla komplexní, tak právě tím koncem to Russell pohnojil. Hodně pohnojil. Pokud mi celou knihu vadilo, že se pohybuji na hladině všeho a že je vše v mlze, tak ten konec byl ...rychle rychle, ať už je konec a můžu jít psát něco dalšího… Prostě a jednoduše na hovno.

I přes mé výhrady jde o dobrou knihu, jak jsem psala, aspirující na úžasnou knihu. Příběh je příjemně nekrvavý, ale i přesto brutální. Spíše se u něj zamyslíte, než že byste zapojovali šedé buňky mozkové a pátrali po tom, kdo je vrah a zda se podaří šestici zlých/mentálně nemocných lidí vyléčit. A i přes podělaný konec jde o zajímavé ukončení příběhu, které k dočtení knihy potřebujete.

Název: Kde se skrývá ďábel / Where the Devil Hides
Autor: Craig Russell

Jana Modřínová


Príbeh samurajov je pozoruhodne komplexné a pútavé rozprávanie o japonskej histórii.

Pátek v 10:00 |  POPULÁRNĚ NAUČNÉ

Výživné rozprávanie nielen o japonských bojovníkoch



Pamätáte si scénu z prvého Harryho Pottera, keď Hermiona dovlečie knihu väčšiu ako ona a zahlási, že si ju požičala ako ľahšie čítanie? Ja som dopadla podobne.

Po troch mesiacoch som sa rozhodla oddýchnuť si od hororov, sci-fi a kriminálok a znova siahnuť po nejakej populárne náučnej literatúre. Keď som však videla kolos, ktorý mi priniesla Maya, nebolo mi všetko jedno. Úder Príbehom samurajov by zaiste uspal aj menšieho slona (keby k nemu prihodím ešte trojkilový Websterov slovník, ktorý skladujem pod svojím písacím stolom). Rozsah knihy Romana Kodeta však nie je len tak pre srandu a hoci na mňa ľudia v električke vyvaľovali oči zakaždým, keď som dielo vytiahla z kabelky, položila si ho na kolená a začala študovať, napokon to nebol premárnený čas. Ani náhodou.

Roman Kodet je historik, ktorého jednou zo špecializácií je - prekvapivo - história Japonska. Rozhodol sa poskytnúť čitateľovi reálny pohľad na jednu z najprefláknutejších tém literárneho aj filmového sveta. Koľko majú skutoční samuraji spoločné s tými vymyslenými? Kto bol ninja? A čo reálne bolo bušidó? Odkedy vlastne datujeme existenciu samurajov a kedy začali miznúť? Priemerný laik by čakal, že Kodet do knihy zahrnie pár vzrušujúcich príbehov o najslávnejších samurajoch, rozprávanie, ako vyzeral ich výcvik, filozofia, možno že trochu zavŕta do politických vzťahov a tým to hasne. Kodet však ide oveľa ďalej. Našťastie.

Autorova profesia sa nezaprie. Čo mám rada na naslovovzatých odborníkoch, je ich snaha o podanie uceleného pohľadu na problematiku. Žiadne skratky, žiadne prikrášľovanie faktov, čo najmenej tendenčných vyjadrení. A predovšetkým, ich snaha o to, aby sa daná téma pochopila v širšom hľadisku, čo je hlavne v dejinách absolútne nevyhnutné. Moja dejepisárka mi vždy hovorila, že nemôžem jednotlivé témy chápať ako samostatný celok, pretože historické udalosti sa vždy vzájomne ovplyvňovali, rovnako ako napríklad literatúra ovplyvňuje národnú mentalitu, či samotnú politiku. Všetko súvisí so všetkým. A presne v tomto duchu Roman Kodet svoju históriu samurajov koncipuje.

Nemôžete totiž pochopiť, kto boli samuraji a ako ich svet vyzeral, ak nepochopíte Japonsko samotné. Tak autor otvára svoju publikáciu. Prvú kapitolu venuje presne tejto téme a to do prekvapivých detailov: nielenže vám ozrejmí aj také na pohľad banality, ako Japonci vnímali a počítali čas, čo sa pestovalo a aké podnebie v Japonsku vládlo, zameriava sa aj na stručný prierez dejinami krajiny a náboženstva, pričom začína obdobím, od ktorého môžeme datovať aj počiatky existencie samurajov. Ďalej sa venuje už tomu, čo by čitatelia očakávali - objasní vám, ako vyzeral život samurajov, ich spôsob boja, zbrane a akou filozofiou sa riadili.

Roman Kodet tvrdí, že história je len príbeh. V podstate má pravdu - preto ju mám rada. V mene svojho tvrdenia teda prepája vedecký jazyk s literárnym. Pri popisoch bitiek máte dojem, že čítate napínavý román, kým v ďalšom odstavci skĺzne zase k vecnému vylíčeniu faktov. Tento prechod hlavne spočiatku pôsobí trochu ťažkopádne a nie je plynulý, ako som zvyknutá pri iných knihách podobného žánru. Na druhej strane, môžem byť rada aj za takéto vsuvky. Prísny vedecký text by ma asi neprinútil prelúskať celých 600 strán.

Kniha je navyše krásne graficky spracovaná - ilustrácie sú prekladané fotkami a historickými freskami či maľbami, v druhej polovici je tiež vložená farebná fotografická príloha. Ono vôbec otvoriť dielo je radosť sama osebe a kým som sa doňho naozaj zahryzla, strávila som asi hodinu jeho listovaním tam a späť, aby som sa pokochala každou stránkou.

Na Príbehu samurajov vidno obrovský kus mravenčej práce. Cením si hlavne snahu poskytnúť naozaj ucelený a komplexný pohľad na históriu samurajov bez príkras, ale zároveň tak, aby o knihu mali záujem väčšie masy čitateľov, čo je vždy šikovný ťah. Klasické vedecké práce si proste len tak ľudia neprečítajú. Aj keď to nebolo až tak veľmi jednoduché čítanie, ako som sa na začiatku domnievala, cítim sa teraz zase o kus múdrejšia, doplnila som si medzery, o ktorých som ani len netušila, že ich mám. A naviac, po Websterovom slovníku a Kingovom To mám doma už tretiu knihu, ktorou môžem omráčiť prípadných zlodejov.

Názov: Příběh samurajů
Autor: Roman Kodet

Kristína Halaganová


Oblíbená sestra ... nevěřte ničemu, co čtete

Čtvrtek v 10:00 | Jana |  DRAMA

Nevěřte ani anotaci ...

Jedna velká lež nafouklá na 473 stran. Oblíbená sestra je druhým dítětem autorky Jessicy Knoll. A je pro mne jen a pouze motivací k tomu, abych si přečetla i její prvotinu, zda bude taky takové mučení originálního námětu.

Kniha je dlouhá. Mooooc dloooouhá. A to i přes umíněnou originalitu zavání už na prvních stranách nudou. Autorka si toho snad i byla vědoma, proto před každou část knihy (jsou tři a není to vůbec podstatné) nahodí udičku a zvědavý čtenář se i s trochou sebezapření pustí do čtení. Co si budeme povídat, do třetí čtvrtiny knihy je těch udiček třeba. Pak už je to jedno, protože neodložíte knihu chvilku před koncem, že?

Zpátky k nápadu. Reality show moderních veleúspěšných žen. Žen, které vybudovaly veliký podnik, mají hodně peněz a mají i problémy jako obyčejné ženy. To vše i se zákulisím produkce, přístupu k natáčení, … I přes 5 účastnic show se dostáváme do hlav 3 z nich, většinu času tedy jen dvou - lesbičky a černošky. Lesbička Brett je … úžasná … člověk se s ní rád sžije, rád čte její pasáže, protože je to příjemná tlustá holka, co se cpe a nebere si servítky. Dokud nezačne galimatiáš mezi postavami a intrikami, její pasáže patří k světlým stránkám knihy. Černoška Stephanie je … klasickým inteligentním děckem, které mělo potřebu se zavděčit mamince. A to s sebou nese všechny výhody i problémy. Kdo by chtěl číst o problémech nějaké bohaté ženské, se kterými se úplně nejde ztotožnit, protože nežijete v dvoupatrovém bytě v New Yorku a nevydali jste tři úspěšné knihy? Čas od času příběhu dodá šťávu sestra Brett - krásná Kelly. Ta, která vám odhalí, jak to všechno skončí, která je vám střídavě sympatická, pak se za ni stydíte, pak si říkáte, že je to trubka naivní … Oblíbená sestra na to, že to není romance ani detektivka či fantasy, splňuje vše, co si každá žena ráda přečte, protože se do holek dokáže promítnout.

Exceletní ztvárnění i přes lascivnost americké show nepostrádá inteligenci a duchaplnost. A taky lež. Intriky. Hodně lží a intriky spřadené na intriky intrik. Tolik intrik, že vlastně člověk skoro neví, kdo je kdo a jak se on sám jmenuje. No a přesně takové ženy jsou. Nedá se jim věřit, chtějí se vymanit z područí moci mužů, chtějí dokázat, že ony jsou silné a úspěšné … A jsou, opravdu. Akorát strčte k sobě 5 ženských s nějakou někdy i společnou historií - kdy se začnou navzájem pomlouvat? Proto opakuji - brilantní nápad, neokoukaný. Ale to jeho podání… Upřímně, sama nevím, jak bych si představovala pojetí námětu, aby mne uspokojilo jeho čtení. Kratší kniha? Ne, něco by chybělo - protože ona i ta děsně nudná a hluchá místa mají nakonec něco do sebe. A že takových míst tvoří 89% knihy. Více sexu? Nebo spíše - nějaký sex? Ne, udělalo by se z toho romantické divadlo s milostným n-úhelníkem. Méně intrik? Monžnááá… Méně kotrmelců? Možná …

Pokud nemáte rádi knihy, které vás nezaujmou na prvních 100 stranách (nebo vás na oněch 100 začnou děsně, ale fakt děsně nudit), tak po knize ani nesahejte. Není nic horšího, než se do čtení nutit. Pokud ale chcete proniknout do absurdního světa zoufalých bězdětných žen, které se neštítí ničeho a nebude vás nudit lež, lež, lež a zase jen lež - směle se pusťte do čtení. Je to sice nuda s neuspokojivým zakončením (snad ambice na pokračování? ale nebojte, nenároční přijatelný konec naleznou), ale krásně vykreslující povahu mnohých dnešních žen toužících po úspěchu, po vedoucích pozicích ve firmách, po vlastním místě ve světě úspěšných bezdětných.

Název: Oblíbená sestra / The Favourite Sister

Autor: Jessica Knoll

Jana Modřínová


Povídka: Blízké setkání - Pedro Rušeb

Čtvrtek v 9:15 | Pedro Rušeb |  Povídka

Toho večera byl úplněk. Les šuměl neznámými zvuky, v korunách stromů praskaly suché větve. Blížila se půlnoc, blízké město se pohroužilo do tichého nočního spánku. Koho z té hrstky lidí, kteří stále noci vzdorovali, by napadlo jít v tento chladný podzimní večer snad jen na okraj lesa? Přesto se lesem nesly tiché, rozvážné kroky. Mohly patřit jedině člověku. Potmě kráčel vyšlapanou cestičkou a vychutnával zvuky nočního lesa. Dělal to takhle již několik let, pravidelně, vždy za úplňku. Již od dětství věřil, že když je Měsíc v největší síle, stává se les jakýmsi magickým místem. Pokaždé čekal, až na paloučku uvidí rej lesních víl, vlkodlaka, co vyskáče po skále a zavyje prokletým vlčím hlasem na obrovský Měsíc, nebo jen obyčejný skřítek, který zrovna vylezl z pařezového domku, by mu stačil. Nikdy však neviděl víc než stíny nočních zvířat. Lidé z města, jeho přátelé, dokonce i rodina se mu posmívali. Říkali, že není normální, aby dospělý chlap tohle myslel vážně. On na ně ale nedal a pravidelně úplňkový les navštěvoval.

I dnes navštívil svá oblíbená místa a s ubývající tmou se začal brodit vysokou trávou nazpět. Šlo mu to však prachbídně. Obrovská, od rosy mokrá stébla se mu zaplétala do bot, škrábala ho do rukou, a jako kdyby se proti němu spikla, ho nechtěla nechat projít. A právě když se pokusil vytrhnout nohu z jejich zajetí, tou druhou zakopl a svalil se na zem. Nezlobil se, naopak propadl doteku Země. Chvíli jen tak ležel, vychutnával jemné šimrání čerstvě vonící trávy, přemýšlel nad tím, proč není na byť jen jediném stéblu ani kapka rosy. A tehdy mu došlo, že to, o co zakopl, bylo na kámen moc měkké. Z místa, kde ležel, natáhl ruku, chvíli kolem sebe šátral, až se dotkl něčeho vlhkého na dotek až rosolovitě vláčného, ale zároveň pevného. Ucukl a během několika okamžiků už byl na nohou. V lese, prozářeném svitem Měsíce, uviděl v trávě ležet tělo. Dlouho jen stál, trvalo mu, než si uvědomil tu děsivou, ale zároveň vzrušující pravdu. Ten muž jménem Marek poté, co čtyři roky křižoval nočním lesem, hledal víly a skřítky, konečně zažil něco neobvyklého. Před ním leželo bílé rosolovité tělo. Leželo nehnutě, bez pohybu. Jen se slabě, téměř neznatelně, v pravidelných intervalech nafukovalo a zase vypouštělo. Marek pochopil dvě věci. To, co právě objevil, rozhodně žije a stejně tak jistě to není člověk.

Nikdo z nás nemůže vědět, jak se zachová v určité situaci, dokud se do ní sám nedostane. Naprostá většina lidí by zřejmě po objevu toho zvláštního těla z lesa okamžitě utekla, jiní by možná omdleli nebo rychle běželi pro pomoc. Marek ale patřil k té hrstce lidí, která tělo zabalí do bundy a pod příkrovem ranního šera ho odnese k sobě domů.
A tak teď seděl v obývacím pokoji, chvěl se a sledoval bytost ležící na jeho pohovce. Tělo se mu zdálo studené, a tak ho omotal dekou. Teprve když ho přivedl domů, mohl si zblízka na světle prohlédnout jeho prazvláštní tělesnou konstrukci. Postavu měl jako člověk, ale tím společná podobnost končila. Po celé své délce mělo jakési velké pórovité výstupky, všechny potažené průhlednou blánou. Chvílemi některé z nich světélkovaly, a někdy dokonce vydávaly podivné šumivé zvuky. Na zádech to mělo hrb, který se neustále nadýmal, později Markovi došlo, že jde o vzduchový vak. Vzduch se do těla dostával právě oněmi výstupky, blány filtrovaly nespočet nečistot, které by tělo mohly ohrozit. Co ale Marka nejvíc fascinovalo a děsilo zároveň, byla hlava bytosti. Dokonale kulatá, hladká, bez jediné nerovnosti. Ani známka po očích, uších nebo něčem alespoň trochu jim podobném. Od podivuhodného krku až po pas, dá-li se to tak nazývat, vyrůstaly z těla krátké pahýlovité údy, každý s jiným zakončením. Našlo se dokonce i něco připomínající ruce, jen bez prstů a částečně přirostlé k tělu. Mezi každou rukou byla tenká bleděmodře žilkovaná blána, která ji spojovala s tělem. Když se z počátku pokoušel těla dotknout, vždy rychle stáhl ruku. Bylo tak měkké, že se bál, aby mu snad nějak neublížil. To, co měl místo nohou, vypadalo spíš jako podstavec zakončený další řadou výstupků. Nedokázal si představit, jak by je tvor mohl využít k chůzi, či dokonce k běhu.

Uplynulo několik dní a bytost stále ležela na stejném místě, kam ji Marek prve položil. Nepohnula se, neprojevila sebemenší známku života, jen vak na zádech se neustále nafukoval a zase vyfukoval. Zdálo se, že takhle ležet bude už navždy a možná po čase umře. Marek nevěděl, co s tělem bude dělat, nadával si, že ho vůbec z lesa přinesl, a začínal dokonce plánovat, jak se ho zbavit. Vzal si v práci dovolenou a tělo dnem i nocí pozoroval, potřeboval vše dokonale promyslet, v klidu a tichu.
Obrat nastal pátého dne. Marek právě jedl, pozoroval bytost a ve chvíli nepozornosti převrhl sklenici vody na stole. Tekutina se rozlila a pramínek pomalu doklouzal až k hraně stolu, odkud zkapal na hlavu bytosti. Pahýly trčící z těla v křeči několikrát zaškubaly, na bezprstých dlaních se objevila dvě velká světélkující kola a kolem celého vršku hlavy se odnikud objevil tenký, zářivě bílý pruh. Chvíli tělo jen nehybně leželo, ani hrb se nenadýmal, až se v bílém pruhu objevily dva černé a jeden modrý bod. Tvor, stále ležící, pootočil jedním z bodů, které snad byly oči, a díval se na Marka. Zbylýma pozorně prozkoumával místnost. Celé jeho tělo náhle prostoupily tmavomodré, fosforeskující žilky. Viditelně bylo znát, jak celá tělesná konstrukce ztuhla, už to nebyla jen vytvarovaná rosolovitá hmota. Bytost nabyla vědomí. Oživlé tělo ještě chvíli zkoumalo místo, kde se objevilo, a náhle se bez jakéhokoliv upozornění vymrštilo na pohovce. A tak tam podivuhodný tvor seděl naproti Markovi, který v naprostém šoku nebyl schopen jediného pohybu ani slova. Jen s hrůzou seděl v křesle naproti tomu, čemu vlastně? V hlavě jen jednu myšlenku a to, že všechno, co ho od neznámého, možná smrtelně nebezpečného tvora odděluje, je pouze malý dubový stolek.

Nehnutě seděli, každý na své straně místnosti a pozorně se navzájem prohlíželi. Marek chtěl najednou udělat tisíc věcí, ale zároveň nedokázal ani něco tak jednoduchého jako vstát z místa, nebo snad promluvit. Namodralý fosforeskující tvor se nepohnul od chvíle, co se posadil. Na rozdíl od Marka na něm nebylo znát, jestli se bojí, chce zaútočit nebo jen přemýšlí. Modrým okem stále nehybně sledoval člověka sedícího před ním, dvě černé oči pomalu rotovaly po bílé ose kolem jeho hlavy. Roztahovaly se a zužovaly, pozastavily se u každé věci v místnosti. Nebylo pochyb, že celý pokoj dopodrobna zkoumá.
Uběhlo pár minut, Markovi to připadlo jako několik hodin, než se odhodlal a začal pomalu vstávat ze svého místa. Držel ruce od těla, aby bytost viděla, že v nich nemá nic, čím by jí snad mohl ublížit. Jak se zvedal, všechny tři oči se na něj okamžitě zaměřily a už se nikam jinam nepohnuly. Marek se napřímil, stál a přemýšlel, co dál. Začal si vyčítat, že to udělal, předtím měl alespoň pohodlí, teď stál naproti neznámému tvoru a třásly se mu nohy. Připadal si jako hlupák. A tak se náhle, s naprosto opožděnou reakcí, natáhl k převržené sklenici na stole a postavil ji.
"Ch-chceš ještě nějakou v-vodu?" zeptal se Marek.
Ukázal na sklenici a hned toho litoval, netušil, kde se v něm vzalo tolik odvahy. Tvor mírně naklonil hlavu, modrým okem sklouzl na sklenici. Chvíli ji sledoval, zvedl jednu ze svých rukou a dotkl se jí. Bílý kruh chvíli světélkoval a hned pohasl. Odtáhl ruku od sklenice, modré oko se rozzářilo oslnivým světlem, sklenice se vznesla do vzduchu, chvíli kroužila po místnosti. A stejně tak neuvěřitelně se v záblesku modrého kouře a s třesknutím, jako když praskne žárovka, vypařila. Drobný úlomek skla se zasekl Markovi do ruky. Ten se po celou dobu ani nepohnul, celý se klepal, po skráních mu stékal pot. Netušil, zda byl svědkem demonstrace síly a nadřazenosti, nebo jen nešťastné náhody či snad nějakého druhu hry. Nehodlal to zjišťovat, byl pevně rozhodnut utéct a okamžitě sehnat jakoukoli pomoc dřív, než skončí jako sklenice. Klidným krokem přešel celou místnost, periferně sledoval, zda ho tvor stále pozoruje, než došel k východu. Zatáhl za kliku, otevřel, vyšel ven a dveře za sebou zavřel. Stál před domem a v očekávání něčeho zíral na vchod. Nestalo se nic. Marek úplně zapomněl na svůj úmysl utéct pro pomoc a šel k oknu, kterým byl vidět celý obývací pokoj. Působilo až děsivě, jak klidně tvor stále seděl na pohovce sledující louži rozlité vody na stole. Pahýlovité ruce se ke kapalině přibližovaly, dotýkaly se jí a zase se od ní odtahovaly. Jak Marek bytost pozoroval, všiml si, že pokaždé když se vody dotkne modrými žilkami vně jeho těla, kolem mokrého místa začnou prudce světélkovat a povrch už vůbec nevypadá tak řídce. Vždy jen na chvíli, pak se zase vše vrátí do předchozí podoby. Teď, když si ho mohl takhle prohlížet, beze strachu a zpovzdálí, bylo jasně vidět, jak kůže po celém těle bytosti opět ztrácí svou pevnost, začínala blednout. Dělo se to doslova před očima, až vypadala téměř jako při jejich prvním setkání v lese, jako rosol.

Tvor namáčel do louže na stole nejprve jen konce rukou, pak je v ní otíral celé, stále rychleji, jakoby naléhavě. Obě černé oči se rozšířily a počaly opět rejdit po místnosti, až se zastavily u velkého akvária stojícího na konci místnosti. Tvor se prudce napřímil, avšak na rosolovitém podstavci nedokázal udělat byť jen jediný krok. Okamžitě upadl a svalil se vedle pohovky. Poté se už nepohnul. Bílý pruh na hlavě zešedl a zmizel.
Marek nevěděl, co udělat. Stál už zase v místnosti, skláněl se nad tvorem a rozhodoval se, co dál. Už pochopil, že tvor potřebuje vodu. Chtěl mu ji dát, ale zároveň si v hlavě přehrával možné důsledky svého rozhodnutí. Stále měl před očima obraz sklenice, jasný příklad toho, s čím by se mohl potýkat, kdyby snad podivuhodný tvor neměl dobré úmysly. A možná by nešlo jen o něj. Co lidé ve městě? Na světě? Všichni by se mohli vypařit v oblaku modrého kouře. Chytil se za poraněnou ruku, stále mu tekla krev. Ze všeho a všech by zůstal jen úlomek, jestli vůbec, pomyslel si.
Pak ale začal celou věc promýšlet z druhého úhlu pohledu. Je zřejmě první člověk na světě, co se s něčím podobným setkal. Je to možná mimozemšťan nebo nějaké prastaré stvoření, které se probudilo ze spánku. Jistě jde o jeden z největších objevů v dějinách lidstva. Může ho nechat zemřít? Může ho nechat žít? Může si ho nechat?!

V životě každého člověka nastane moment, kdy musí učinit nějaké důležité rozhodnutí a je na to sám. Jediné, co mu může pomoci, jsou jeho vlastní nasbírané životní zkušenosti, dobrý úsudek a víra, že rozhodnutí, které udělal, bylo správné. Markovo rozhodování netrvalo dlouho. Rozhodla o něm zřejmě jeho až dětsky zvídavá povaha. Vše se odehrálo velice rychle. Odběhl do koupelny, vzal kýbl, napustil ho studenou vodou a všechnu ji na ležícího tvora vylil. V okamžiku, kdy dopadla na jeho tělo, se celý zachvěl, vak na zádech se začal pravidelně nafukovat a barva kůže dostala pevnou, modrou až azurovou barvu. Opět se objevil bílý pruh a tři oči. Tvor pomalu vstal, teď už se dokázal na podstavci postavit a zdál se být stabilní. Stáli naproti sobě, mohli se jeden druhého dotknout. Marek v sobě zadusil zbytek strachu, co stále doutnal v koutku duše, a s důvěrou ke svému rozhodnutí začal jednat.
"Takže… potřebuješ vodu."
Tvor nehybně stál a pozoroval Markova ústa. Nerozuměl, nebo nechápal.
"Vodu, tuhle tekutou věc, VODA," zdůraznil Marek a vylil z kýble na zem několik posledních kapek, "vidíš, tomu se říká voda, máme jí tady spoustu, asi ji potřebuješ, ale to ty určitě víš."
Mluvil dál na tvora, ale zdálo se, že ho moc nevnímá, sledoval ho jen jedním okem. Druhé bylo zaměřené na akvárium a třetí na několik kapek na zemi. Jeho pokožka opět začínala nepatrně blednout. Světélkující žilky zlehka pohasínaly. Tvor se poprvé od doby, co byl u Marka, dal do pohybu. Výrůstky na jeho jediné silné noze se začaly hbitě pohybovat a on se zlehka, jakoby nadnášen vzduchem, přesouval po místnosti směrem k akváriu. Marek šel za ním, kdyby věděl, co se chystá udělat, zřejmě by se ho pokoušel nějak zarazit, bohužel nevěděl.

Obě pahýlovité ruce se dotkly jedné ze stěn akvária. Chvíli se přesouvaly po hladkém povrchu. Pokoušely se dostat k vodě, tvorovi jen nedocházela průhlednost skla. Během chvíle však pochopil. Kruhy na rukou se rozzářily, objevil se oslňující záblesk a v návalu modrého kouře se více jak sto litrů vody spolu se vším, co bylo v akváriu, vyhrnulo naproti stojící bytosti a Markovi, který stál jen pár kroku za ní. Proud vody oba povalil na zem. Po prvotním šoku, hned co si Marek v hlavě dal dohromady všechny události několika posledních vteřin, se hlasitě rozesmál. Tvor ležel kousek od něj, měl sytě modrou, místy zelenou barvu, vak se mu prudce nadýmal, výrůstky po celém těle zběsile kmitaly sem a tam. Všechny tři oči byly zaměřeny na Markova ústa, pozorovaly jeho smích.
"Ty vážně potřebuješ vodu, co? Asi ti začnu říkat Kevin. Jako Kevin Costner z Vodního světa, viděl si ten film?" smál se dál Marek vlastnímu vtipu, nečekal na odpověď a vstal. Kevin vstal spolu s ním. Přiblížil se k němu a natáhl ruku. Marek ucukl. Po tom, co zbylo nebo spíš nezbylo ze sklenice a akvária, nechtěl, aby se ho dotýkal. Avšak Kevin s rukou stále nataženou postupoval směrem k němu. Marek couval, až narazil na skříň v rohu místnosti, nebylo kam utéct.
"Ne, ne… nedělej to. Mám tady ještě spoustu vody. Všechna bude tvoje. Tohle přece nemu…"
Nedokončil větu, dlaň tvorovi ruky už měl na ústech. Strachy se už nedokázal ani pohnout, natož jakkoliv vzdorovat, myslel, že každou chvíli omdlí, cítil, jak se mu dělá zle, nechtěl se proměnit v obláček kouře. Druhou rukou se Kevin dotkl místa kousek pod bílým pruhem na své hlavě. Modré oko se rozzářilo, Marek pevně zavřel oči, čekal na rychlou smrt v oblaku modrého dýmu. Ta však nepřišla. Ucítil, jak se cizí ruka z jeho úst odtáhla, po celém těle mu běhalo lehké mravenčení, jako když se dotkne něčeho slabě nabitého elektřinou. Otevřel oči a překvapením na chvíli přestal dýchat. Pod bílým pruhem na Kevinově hlavě zela malá, válcovitá díra. Bylo jí vidět do útrob hlavy. Vycházel z ní syčivý zvuk, nepohybovala se, jen zela v hlavě a syčela. Po chvilce jakéhosi zvukového ladění se konečně ozvalo něco jako hlas.
"Vhoo…daaa, vhoo…daaa," opakovalo se stále z tvorových provizorních úst.
"Takže ty neumíš jenom vypařovat věci, co? Voda? Tak jo, pojď, venku už je skoro tma, někam tě vezmu."
Opatrně, již beze strachu chytil Kevina za ruku a vyšli spolu do chladné noci.


Cestou potkali jen pár mladých lidí, kteří si zřejmě udělali večerní romantickou procházku. Marek Kevina stáhnul za keř a čekali, než přejdou. Měli namířeno k nedalekému lesíku, konkrétně k rybníku v jeho blízkosti.
Když k němu došli, Marek se otočil na tvora, rozhodil rukama po celé délce vodní plochy a vítězoslavně s úsměvem na tváři prohlásil: "Voda!"
"Vhoo…daaa," zasyčel hlas do rytmu nafouknutí zádového vaku.
Kevinovi oči sledovaly vodní hladinu před ním, rozvážně se k ní přibližoval. Marek čekal, že se na břehu zarazí, ale on pokračoval stále dál, pomalu se začal nořit do vody, roztáhl doširoka všechny výrůstky, až se blány, pojící tvorovy ruce s tělem, pevně natáhly a pak v ní celý zmizel. Hladina se nad ním uzavřela a dlouho se nic nedělo. Marek vběhl na molo, koukal do vody, chvílemi se mu zdálo, že zahlédl modré světlo, které hned zase zmizelo. Trvalo téměř hodinu, než se Kevin z vody vynořil. Marek už ani nedoufal, že se ještě ukáže. Zpozoroval, jak se postava té bytosti proměnila. Již to nebyl ten na pohled vláčný kus hmoty. Zesílil, tělo nabylo na objemu a zdálo se, že snad dokonce o trochu povyrostl. Voda mu evidentně udělala velice dobře. Tvor došel k Markovi. Vak se mu prudce nadýmal, stékaly po něm velké kapky, žilky uvnitř těla prudce pulsovaly.
"Vhoo…daa, vhíc?"
"Cože? Víc? No tady v okolí už asi ne. Ale jinak je tady na Zemi, jako na planetě, spousta vody. Víc vody než suchý země," usmál se Marek, doufal, že tím tvorovi udělá radost. Voda mu rozhodně prospívala.
"Pojď, vrátíme se. Doma ti napustím vanu a najdu dokument o moři. Tam hodně vody. Hodně moc!"
To poslední téměř zakřičel a pak si připadal jako hlupák, nemluví přece na nějakého zabedněného turistu, ale na návštěvníka z jiného světa. Přemýšlel nad tím, zatímco se po polní cestě vraceli domů.

Doma udělal, co slíbil. Marek donesl do koupelny počítač, Kevin si hověl ve vaně a bedlivě pozoroval obrazovku. Zdálo se, že ho zajímá všechno o vodě, mořích, oceánech, lidech, Zemi.
"No a tohle všechno je tady u nás, na Zemi. Všechno to, co jsi viděl, jen to není tak blízko jako rybník," shrnul Marek a ukončil tak jejich první dlouhý den. Rozhodl se jít spát. Kevina nechal ve vaně, koupelnu zamkl, pak se zamyslel a zase ji odemkl a šel si lehnout, nutno říct, že velice unaven, ale s dobrým pocitem. Navázal kontakt s cizí bytostí. Pomalu ho začne připravovat na setkání s ostatními lidmi. Usínal s myšlenkou, jak jeho objev změní celý svět. Tehdy nevěděl, jak blízko je pravdě, ale z naprosto opačného konce, než si sám vysnil.
Té noci se z Kevinových úst ozval vysokofrekvenční, naprosto odlišnou evolucí vytvořený a tím pro člověka neslyšitelný zvuk. Několikrát obletěl celou Zemi a pak se vydal na dalekou cestu vesmírem. Mnoho zvířat po celém světě toho večera vyluzovalo prazvláštní tóny, ale znudění lidé tomu nevěnovali pozornost nebo věnovat nechtěli.
Jen kdesi poblíž malého městečka blízko Paříže, zachytil zvuk nově instalovaný satelit. Člověk, který ho v té chvíli obsluhoval, považoval nahrávku plnou chrčení a bzučení za další z řady chyb, co se při vývoji satelitu objevily, a tak ji celou smazal. Zvuk však nebyl žádná chyba. Bylo to jasné krátké sdělení, namířené na konkrétní místo ve vesmíru.

Voda, obrovské množství vody, tak jako kdysi u nás. Planeta osídlena. Její obyvatelé fyziologicky podřadní, důvěřiví. Pracuji na dalším sběru informací. V šifrované zprávě zasílám souřadnice. Čekám na další rozkazy.
Konečně jsme to dokázali. Přežijeme!
Kapitán LooH´kaa Bteer TaH.




Pedro Rušeb


Od dětství zavřený v temné sluji sepisuji při mihotavém světle petrolejky příběhy o lidech, kteří žijí kdesi za hnijícími zdmi. Zavalen stohy papírů, pokryt prachem, zkostnatělé ruce od inkoustu a pak… oknem pokrytým špínou prodraly se slabé paprsky světla. Slunce. Konečně svobodný, vyšel jsem ven, usedl na blízký pařez a očištěný pokračoval ve psaní.

Kronika Sci-fi - Warpovým pohonem ke hvězdám

Středa v 12:01 | Pedro Rušeb |  POPULÁRNĚ NAUČNÉ

Roku 1864 Jules Verne vydává román Cesta do středu Země a pokládá tím jeden ze základních kamenů moderní sci-fi literatury. A protože pan Verne byl tak trochu vizionář (nebo dokonce cestovatel časem), možná čekal, co tím způsobí. Od té doby uplynulo dlouhých 155 let a sci-fi je nejen stále živé, je to dokonce jeden z nejpopulárnějších a nejvyhledávanějších literárních žánrů vůbec.

Jeho tvář mu vtiskli H. G. Wellse, Isaac Asimov, Artur C. Clarke, Phillip C. Dick, Robert Heinlein a mnoho přemnoho dalších. Našlo se i několik českých autorů, namátkou Karel Pleskač, Svatopluk Čech a samozřejmě Karel Čapek, jehož robota z dramatu R.U.R. zná dnes celý svět. Knih s tématikou sci-fi je přehršel. V lehké nadsázce se dá říct, že současná popkultura se kolem sci-fi otáčí a silně jím nasákla. Není náhodou, že dnešní největší hollywoodské kasovní trháky jsou filmy se sci-fi tematikou. Ale jak se v tom všem orientovat, když Stopařův průvodce po galaxii je v našem koutě vesmíru stále nedostupný? Jistě, stačí chvilka s googlem a už máte seznam literatury a filmů, který nestihne přelouskat ani Highlander, ale… nebylo by pěkné to mít vše pohromadě? Ucelené? Přehledné? A s obrázky?

Nad tím se zřejmě zamyslel i Guy Haley a s kolektivem dalších autorů sepsal opravdu objemnou knihu s názvem Kronika sci-fi. Pojďme se tedy podívat do jejích útrob, neb jde o povinnou výbavu každého fandy sci-fi a to nejen aby se neztratil v množství hvězdných a paralelních světů, ale především jako průvodce těmi nejslavnějšími i téměř zapomenutými díly. Konečně můžete vysvětlit časovou posloupnost Hvězdných válek svým rodičům, případně prarodičům. A možná spolu s nimi zjistíte, že těch fantastických světů je zhruba tolik, jako je hvězd na obloze.

Knižní odysea
Hned na začátku čeká předmluva od Stephena Baxtera (série Xeelee, nebo jako spoluautor Dlouhé Země, spolu s Terrym Pratchettem), následují vysvětlivky jak s knihou pracovat a poté už se otevírá hvězdná brána do světa prvních sci-fi příběhů. Rok po roce sledujeme, jak se žánr vyvíjel a měnil, nebo upadal, s jakými jmény je spojený a jak se jednotlivé ságy rozvíjely. Každé dílo tady má svůj nemalý prostor, dozvíme se o postavách, příběhu a mnoho zajímavostí o jeho vzniku. To by samo o sobě nebylo nic převratného, takových publikací existují desítky, ale Guy Haley jde dál.


Jako příklad si vezměme Planetu opic Pierra Boulleho. První dvoustrana je povídání o příběhu knihy a veleúspěšných filmů, které na ni navázaly. Dozvíte se, jak vypadal přebal knihy, případně filmový plakát, jaký byl rozpočet filmů nebo zda má některé ze tří ocenění (Hugo, Nebula, SFWA), případně všechny. Ve spodu dvoustrany je přehledný graf, který rok po roce mapuje kdy které dílo vyšlo a zahrnuje úplně vše z opičího universa. Nejen knihy a filmy, ale i komiks, mangu, divadelní hry, počítačové hry, nebo seriál a to i s časovým úsekem vzniku a dokončení díla. Další dvoustrana vás nasytí nejrůznějšími perličkami o vzniku knihy a následném obrovském úspěchu filmového zpracování a dalších osudech opic až po nedávná dobrodružství šimpanzího vůdce Cesara. Opět otočíme list a najdeme profily těch nejdůležitějších postav (v tomto případě především opic, zdravím Ziru) a celé povídání se ukončí několika stranami krásných obrázků, nebo fotografií. A můžete pokračovat dál a dál, dokud nebudete mít dost.

Najdete tady opravdu téměř vše, co do roku 2015 vzniklo. Nejvíce prostoru je samozřejmě věnováno velkým vesmírným ságám, ale i polozapomenuté, nebo zcela zapomenuté kousky tu mají své místo a vešlo se jich hodně. Člověk by ani nevěřil, co vše vzniklo a kolik toho vlastně nezná, případně zná. Množství informací a doprovodného materiálu je široké a každý si najde to, co ho nejvíc zajímá. Vše je pro oko příjemně zpracované, rychle se naučíte v knize hledat a navíc se to výborně čte. Rozhodně nečekejte suchopárné pojmy a data, Kronika sci-fi chce, aby jste ji četli s chutí a touhou po dalších dobrodružstvích.


Neo by samozřejmě i tady objevil nějaké ty chyby v Matrixu. Tady narazíte na špatný rok, támhle chybu v popisu děje nebo postavy, ale v tak rozsáhlé práci se to prostě stane a chybek je po skromnu. Navíc nedokážu určit, jestli se jedná o chybu autora, nebo překladu. Ať je to jakkoliv, já to knize rád odpouštím, přestože jsme hnidopich. Zkrátka mě dostala. Tou největší chybou je, že ačkoliv se jedná o knihu věnující se sci-fi, stránky se pravidelně neaktualizují a nedoplňují, takže budete marně hledat čerstvou vědecko-fantastikou krev posledních čtyř let. Ale to pochopitelně nemohu vyčítat. Do kosmu!

Válka grafů
Přiznám se rovnou, jsem typ člověka, co se vyžívá v grafech, různých statistikách a tabulkách. A pokud to jen trochu baví i vás, s Kronikou sci-fi si užijete. Jak už bylo řečeno, každé sci-fi zde má graf kdy a co vzniklo, ale tím to zdaleka nekončí. Zajímalo vás například kdy se mistr Yoda stal mistrem řádu Jedi? Kdy byl spuštěn HAL 9000? I na to je tady graf, unikátní ke každému příběhu a mapující jeho nejzásadnější události rok po roce i s délkou života hlavních postav.


Pomyslnou třešničkou na amarounu jsou siluety slavných vesmírných plavidel a především velký graf na konci knihy, mapující cestu nejslavnějších počinů sci-fi od počátku věků až po konec času. Opravdové scifology nepřekvapí, ale rozhodně potěší, že dějová linka Doktora Who se táhne od začátku do konce, protože Doktor je vždy s námi a je jedno jakou jeho regeneraci máte nejraději. Krásně barevné, zohledňující události příběhů, přehledné. Jak ostatně můžete vidět na obrázcích.


Návrat do přítomnosti
Sní androidi o elektrických ovečkách? Odpověď na tuhle otázku prozatím neznáme... prozatím, ale hned teď si můžeme zodpovědět otázku, jaká je Kronika sci-fi? A ano, je skvělá.
Pokud vás sci-fi baví, určitě naleznete inspiraci a desítky dalších věcí na přečtení, nebo shlédnutí. Ale v případě, že jste opravdový sci-fifil, kniha vás vcucne, přenese červí dírou za pásem Orionu na Alderaan a na palubě Millennium Falconu poznáte co to je mít v patách Impérium… zkrátka do nekonečna a ještě mnohem dál. U knihy v klidu strávíte hodiny času a po každém čtení se seznam "Co musím přečíst/vidět než zemřu" rozroste o několik nových titulů. A že těch 575 stran je přeplněných k prasknutí. Je neuvěřitelné kolik práce za knihou musí být a mít na hlavě klobouk, smeknu ho, protože Guy Haley si to skutečně zaslouží. Kronika sci-fi by zkrátka neměla chybět ve vaší knihovně. Nachystejte květináče, na Vánoce jsem zpátky.




Autor: Guy Haley
Název: Kronika sci-fi




Pedro Rušeb




Povídky

12. března 2019 v 14:28

Hanina Veselá
Pedro Rušeb
Pedro Rušeb
S nekromanty je nejlepší si nic
nezačínat. (vychází 25. 3. 2019)
Les ukrývá návštěvníka
z neznáma.
Andělé možná neexistují, ale lidé
určitě umějí být zlí.

Knihy se stejnými přebaly

11. března 2019 v 15:39 | Maya |  TÉMA

Každý grafik v nakladatelství ví, že pokud se náhodou nepodaří sehnat inteligentní původní ilustraci za rozumnou cenu, je fotobanka ten nejlepší kámoš. Ale někdy, řekněme si to upřímně, je obal hrůza. Stačí se mrknout na nějaké díly Na jakém matroši jeli autoři těchto knih. Jindy se zase stane, že si to kluci z vydavatelství nepohlídají a potom vydají něco, co už tady bylo. Alespoň to ten dojem budí, když odněkud stáhnou obrázek, švihnou ho do photoshopu, lehce upraví a hotovo. Jak se říká, že nemáme soudit knihu podle obalu, u těhto titulu to platí několikanásobně. Člověk totiž může koupit něco, o čem si myslí, že je Stmívání, a přitom si odnese domů náboženský traktát C. S. Lewise.

Rozklad x Jak zacházet s nemrtvými x Líbající zombíci x Sexy monstra



Netřeba zdůraznit, že creepy pohled se modelovi podařilo nahodit poctivě. Nejspíš proto si ho hned čtyři nakladatelství vybrali na obálku své knihy o oživlých mrtvolách. Co na tom, že se to lidem bude s jinými zombie-novelami bude plést.


Carmilla x Krvavá nevěsta


Carmila je gotická upírská novela, která částečně inspirovala Vampýrskou akademii. Vyšla asi v třiceti verzích. Jen u nás minimálně ve třech, o kterých vím. Nicméně jedno z novějších vydáních má na přebalu tuhle buchtu stejně jako jiný podobný laciný příběh o upírech, tentokrát z Německa.


Stmívání x Slova, podle kterých žít: Příručka obyčejného křesťana



U upírů ještě chvíli zůstaneme, protože tu máme hned tu nejznámější sérii. Ok, tak toto není přesně ten stejný obrázek, nicméně je sakra podobný. A jinak ano, ten C. S. Lewis je ten stejný, který napsal Letopisy Narnie. Jistě vám to došlo, jak moc tím dílem propaguje náboženství.


Hra se sirkami x Hraj mrtvého


Když pomineme zjevnou podobu názvu, prakticky nulovou úpravu fotky i stejné písmo, vystane nám v hlavě dotaz, jesti to není podobné i dějem. Není. I když obojí je dost nuda. Jedna z nich vyšla i v češtině, tak se můžete přesvědčit sami.


Náhradní kluk x Útěk za láskou


Tak obecně všichni ví, že young adult se už ani nesnaží hrát si na nějakou kvalitu. Takže člověk ani nemůže čekat něco originálního. Podobných knih, jako jsou výše, vychází měsíčně po světě tisíce. Vlastně, kdy se někdo rozhodl, že si přečte všechno YA, co jen vyšlo v ČR nebo na Slovensku, zabere mu to celý život. Ale musel by číst jen tento žánr, minimálně jednu knihu týdně a žít do 80 let.


Náměstí krvácejícího srdce x Případy detektiva Murdocha: Neřesti mé krve



Oba autoři jsou u nás celkem známí. Taylor se proslavil například sérií kriminálek, kdy hlavní hrdina případy nejen řešil, ale sám i zabíjel. V dnešní době je díky Jeffu Lindsayovi a jeho Dexterovi toto téma všeobecně zavedené, nicméně Taylor s tím přišel tak nějak ve větší míře první. Jenningsovou zase proflákly Případy detektiva Murdocha. Takže by jeden řekl, že by si dva takto OP writeři mohli pohlídat obálku. U nás její Neřesti mé krve vyšly s přebaly, na kterých byly použity fotky ze stejnojmeného seriálu, takže se alespoň český vydavatel takto neztrapnil.

Drozd x Dlouhá jízda domů


Tady se moc grafici ani nesnažili nějak obrázek z fotobanky upravit. Výsledek tedy vypadá jako naprosto totožná kniha, což dost mate.


Zrádnost krásných věcí x Tíže x Královna bylinkářek x Vyvolená



Jak byl u předchozí fotky problém s nijakou úpravou, tisíckrát vyretušovaná bruneta na této obálce už připomíná spíše mimozemšťana. Ale alespoň se snažili, aby nebyla všude stejná. Trochu. Btw, jak sakra přeložit Hedgewitch queen? Poraďte.

Kdybychom se tomuto tématu měli věnovat pořádně, podobných obálek bychom tady dali ještě mraky. Napadají vás ještě další tituly? Klidně nám doporučte další.


Maya Allayí






Kam dál