Na jakém matroši jeli autoři těchto knih? Vol. 4

Dnešní díl naší pravidelné rubriky pověnujeme skutečným dětským knížkám. Ne, opravdu ty věci nejsou recese. Někdo skutečně měl záměr toto napsat a myslel to vážně.

Kámoši teplouši


Nutno říct, že Fellow fags jde přeložit i něco ve smyslu "přátelská tvrdá dřina", ale vzhledem k tomu, že jsou na obálce fotbalisté, sázela bych spíš na ty "teplouše".

***

Neviditelný kokot


Spisovatelé v anglicky mluvících zemích by konečně měli přestat pojmenovávat své postavy "Dick". Je to zavádějící. To je jako pojmenovat hlavního hrdinu "Adolf", taky už to nikdo nedělá.

***

Harpovo strašlivé tajemství


Tady prostě nemůžete čekat nic slušného.

***

I jako Incest


Když se podíváte pořádně, ty děti trochu vypadají, jako by měly downův syndrom, což je údajně jeden z následků incestu. Prostě "Učíme se abecedu" skutečného života. Docela by mě zajímalo, jaká slovíčka mají třeba na P nebo Č...

Timmy jede na výlet se "strážníkem" Sanduskym


Timmymu se na výletě tak líbilo, že začal u "strážníka" Sanduskyho bydlet. Ve sklepě.

***
Nebojte, nekončíme. Ve čtvrtek vás čeká další nášup těchto šíleností.
Hledáte další díly této rubriky? Klikněte SEM!
 

Jacqeline Wilsonová: Ilustrovaná máma

Středa v 10:16 |  KNIHY PRO DĚTI

Filozofická otázka: Je lepší přísná matka, která vám všechno zakazuje, a nebo cool máma, která má naopak všechno na paprikovém salámu? C je správně.

Maya:

To, že je Jacqueline Wilsonová moje oblíbená dětská autorka, to už jste asi poznali z mé recenze na Lolu Rose. Co je na Wilsonové zajímavé, je to, že se věnuje zásadně těžkým tématům rozvrácených rodin. Tím, že je vždy celý příběh ústy malého dítěte, člověk v tom krásně vidí tu nedokonalost.

Když se dospělí hádají, jejich osmiletá dcera úplně nechápe proč. Ano, slyší nadávky, slyší výčitky, vidí mámu řvát a tátu házet věcmi. Ale už neví, co se děje za zavřenými dveřmi manželské ložnice. A právě ta naivita malého vypravěče popisující pocity, které u té hádky má a ještě je plně nechápe, je dost srdcervoucí.

O čem je Ilustrovaná máma?
Amaryllis je sexy žena s rudými vlasy a velkým množstvím kérek, které si sama navrhla. Má už na krku přes tři křížky, ale není to na ní moc poznat. Má dvě dcery. Starší třináctiletou Gemmu a mladší Keiko. Bohužel Amaryllis je tak trochu magor, takže se u ní střídají stavy až šílené blaženosti a akčnosti s pozornou starostí o rodinu a apatickými chvílemi. Psychologové by to asi nazvali hraniční porucha osobnosti s maniodepresí. Malá Keiko, která příběh vypráví, to pochopitelně nazvat neumí.

Amaryllis neustále vypráví o svém osudovém muži Mikeymu, se kterým má Gemmu. Ten se s Amaryllis rozešel ještě dřív, než vůbec věděl, že s ním čeká dítě. S Mikeym měli oba rádi hudební skupinu Emerald City, takže když tato kapela uspořádá vzpomínkový koncert, Amaryllis se tam v minisukni vydá doufajíc, že si svou životní lásku znova přivede domů. To se opravdu stane a Mikey je ze své dospívající, krásné, chytré a hlavně už hotové dcery nadšený. Ještě nadšenější je Amaryllis, která si ve své naivitě myslí, že teďka začínají zlaté časy a všichni budou zase rodina. Mikey ale vůbec neplánuje s Amaryllis zůstat. Má svou přítelkyni, a tak nabídne Gemmě, aby s ním odjela pryč. A Gemma tento odchod od své šílené máti bere jako vysvobození. Jen Keiko tomu celou dobu jen může přihlížet, protože se jí nic z toho netýká. A nakonec zůstává s Amaryllis sama. S Amaryllis, která další rozchod s Mikeym už psychicky nezvládla.

"Gemma dřív milovala Amaryllis, milovala mě, milovala náš společný život. My tři jsme byly na tom šedém světě jako pestrobarevně vybarvené květiny, jako zářící obrázky, kterými byla Amaryllis potetovaná… Amaryllis, potetovaná od hlavy až k patě nádhernými kérkami, nejskvělejší a nejkrásnější máma na světě."


Pamatuji si situaci, kdy mi bylo asi 11 a měla jsem doma tuhle knížku půjčenou z knihovny. Zatímco jsem byla ve škole, moje máti si ji přečetla a pohoršeně mi po návratu domů oznámila, že toto je kentus, hrozný brak a ta baba je magor. Nutno podotknout, že ta stejná paní doma hromadila vše od jogurtových kelímků, přes děravé oblečení až po 30 let staré časopisy Burda, nutila mě s ní spát v manželské posteli až do 18 let, kdy jsem se odstěhovala, a zakazovala mi kamkoliv chodit, dokud nebyly hotové veškeré domácí práce, zatímco se ona v děravých spodních kalhotkách válela u televize, na které běžela Kriminálka Las Vegas. Tím chci říct, že je možné, že se objeví někdo, komu se styl Wilsonové a Ilustrovaná máma nebude líbit. Ale mi se to líbilo, dávalo mi to pocit, že nejsem na světě sama a i jinde jsou děti, jejichž matka je psychicky narušený psychopat.


Stephen King: TO

Pondělí v 16:28 |  HOROR


"Na skateboardu se nedá jezdit opatrně!"

Kristína:

Recenzovať Kinga je pre mňa asi rovnaký pocit ako špárať sa v čokoládovom koláči a polhodinu rozmýšľať, prečo mi vlastne chutí. Vzťah s týmto chlapom je môj najdlhší vzťah v živote a zrejme ním už aj zostane. Za tých sedemnásť rokov si ma pán v okuliaroch celkom obtočil okolo prsta, občas sa síce nepohodneme, občas sa pohádame, občas ma naserie a dáme si niekoľkomesačnú pauzu, ale napokon sa k nemu vždy vrátim. Pravá láska prekoná všetky prekážky.

Dlho som uvažovala, ktorý z jeho románov zrecenzovať. Už som sa venovala Temnej veži, ale chcela som pridať názor aj na niečo komerčnejšie, medzi ľuďmi známejšie, čo v Amerike dostáva už takmer kultový status. Potom mi napadlo, že ideálne bude pustiť sa do niečoho, čo je momentálne aj veľmi aktuálne. A keďže v roku 2019 nám hrozí druhé filmové pokračovanie TO, neexistuje lepšia príležitosť pozrieť sa knihe na tesáky. Predovšetkým preto, lebo mám dojem, že mnoho divákov príbeh absolútne nepochopilo a očakávali slaboduchý horor plný potokov krvi a lacných ľakačiek.

TO je v skutočnosti viac ako tisícstranová vražedná zbraň s rozkošnou obálkou s vyškereným klaunom. Mala som doma aj staré vydanie, ktoré skrášľovala odtrhnutá ruka a kanál, ale to sa mi po prvom prečítaní rozpadlo, a tak som si na Vianoce vydupala jubilejnú verziu v tvrdom boxe. Nikdy neviete, či vás v noci niekto neprepadne a vy sa nebudete musieť brániť. Vtedy zaručene poslúži.

Príbeh sa, rovnako ako v prípade iných Kingových kníh, odohráva vo fiktívnom mestečku Derry, kde začnú záhadne miznúť deti a umierať dospelí. Sedmička hlavných hrdinov, ktorí si v slovenskom preklade hovoria Smoliari (Losers), sa teda okrem klasických problémov dospievajúcich - šikana, rodina, prvá láska - musia potýkať aj s vražedným klaunom Pennywiseom a jeho arzenálom hrôz. Po dlhých bojoch a desivých udalostiach vypátrajú jeho hniezdo a pri záverečnej bitke Pennywisea škaredo zrania. Klaunovi (v skutočnosti nie je klaun, ani náhodou) sa podarí ujsť a oni si sľúbia, že ak sa To do Derry vráti, vrátia sa aj oni a definitívne sa ho zbavia. O 27 rokov sa v mestečku spustí nová séria záhadných zmiznutí a pôvodná skupina je opäť povolaná do boja.

Hovorila som to už mnohým ľuďom a poviem to zas: TO nie je horor. Aj keď sa zaň často označuje, dokonca s prívlastkom ako jeden z najlepších, aký bol kedy napísaný, jeho sila tkvie inde. TO je v skutočnosti veľmi prepracovanou metaforou, narážkou na dospievanie, na rozdiel medzi deťmi a dospelými a ich myslením, na silu predstavivosti a na to, o čo všetko prichádzame, keď sa vyberieme do sveta hypoték, zdravotných poistení a debilných šéfov.

King veľmi zručne prekladá udalosti z detstva Smoliarov a udalosti o 27 rokov neskôr, pričom obe časti prakticky končia naraz a pri tej istej udalosti - pri boji s Pennywiseom. Môžete si tak urobiť nielen ucelený pohľad o všetkom, čo sa v Derry dialo, ale tiež sledovať vývoj jednotlivých postáv. Siedmi hlavní aktéri sú vôbec najplastickejšie vykreslenými Kingovými hrdinami - píše o nich, ako keby ich sám poznal; nesledujete len udalosti okolo miznutia detí, ale aj ich rodinné zázemie, s čím často súvisia ich činy v dospelosti (napr. Beverly), vnútorné obavy a túžby, či ich interakcia s ďalšími postavami v mestečku. Veľký priestor však dostáva aj Pennywise, v závere je celkom podrobne vysvetlené, odkiaľ sa v Derry vzal, čo To v skutočnosti je a v podstate je tu podaná celá vnútorná logika Kingovho univerza, ktoré je opäť raz prepojené s Temnou vežou. Už asi rozumiete, prečo je kniha tak hrubá.

V tomto je film príšerne zjednodušený, hlavne jeho koniec, kde z pomerne zložitej filozofie knihy spravili dementnú strašidelnú rozprávku. Ja viem, že rozhodnúť sa sfilmovať Kinga je už pomaly také prekliatie ako vysloviť MacBeth v divadle, ale existuje veľa kvalitných adaptácií, kde sa s Kingovým šialeným grafomanstvom celkom pekne popasovali. Dobre, je to trochu nefér, pretože žiadna z tých kvalitnejších adaptácií nemala za predlohu tisícstranové monštrum. Ale však preto román rozdelili do dvoch filmov, nie? Možno by mu dokonca prospelo seriálové spracovanie. V každom prípade sa jedná o lepšie zvládnutú verziu, než je tá, čo vznikla v roku 1990.

Kým recenziu nejako pekne uzavriem a odporučím vám, aby ste si knihu prečítali, chcem ešte zvýrazniť dve úžasné scény, ktoré sa do filmu nedostali. Jedna bohužiaľ, druhá pochopiteľne, lebo by len ťažko prešla cenzúrou (a myslím, že cenzúrou ani nikdy neprejde).

Prvou z nich je Rituál Chud, ktorý má vraj zničiť TO. V scéne, ktorá sa odohrá dvakrát, raz v detstve a raz v dospelosti hlavných hrdinov, je nádherne vidno práve ten rozdiel medzi myslením detí a nás, starých a zatrpknutých tvorov. Práve vtedy pochopíte, prečo deti tak jednoducho TO zranili a prečo s tým budú mať dospelí tak trochu problém (upokojte sa, toto nie je žiadny spoiler, to sa dozviete aj z anotácií).

Druhá scéna nastáva, keď sedem detí zraní TO a snažia sa dostať von z kanálov. Ibaže zablúdia a... teraz popíšem, čo sa v knihe odohrá a skôr než sa zdesíte a hodíte po mne a Kingovi ružencom, aj vysvetlím, prečo.
Decká sa teda stratia, zdesene behajú hore-dole a snažia sa nájsť cestu von, ale ako to u detí, ktoré práve bojovali s vesmírnym zlom býva, sú príliš vydesené a zmätené a nemôžu sa odtiaľ vyhrabať. A potom Beverly, ako jediné dievča v partii, dostane skvelý nápad. Cíti, že keď si s ňou jej šesť priateľov užije, nejakým spôsobom sa im podarí objaviť cestu von. Takže sa na jedenásťročnom dievčati vystrieda šesť jedenásťročných chlapcov (z čoho ona dvakrát zažije orgazmus, bez srandy) a keď je po všetkom, odrazu sa im vyjasní a spomenú si, ktorá cesta vedie z kanálov.
Už ste skončili s prežehnávaním?
Scéna je celkom kľúčová, aj keď šokujúca. Knihu som prvýkrát čítala, keď som mala asi trinásť, teda som bola len o niečo málo staršia, než jej hlavní aktéri. Spomínanú scénu som čítala päťkrát, pretože to bola vôbec prvá kniha, kde som takto otvorene o sexe čítala (vôbec, Kingove knihy ma ako prvé poučili o sexe, vulgarizmoch, aj násilí. Moja mama ďakuje.). Každopádne, opäť sa jedná o celkom výstižnú metaforu na stratu detskej nevinnosti a nástup dospelosti.


TO je určite jednou z najlepších Kingových kníh. Ale odporúčam vyhradiť si na ňu dostatok voľného času. Lebo chvíľu trvá, kým sa do nej začítate. Mne sa to podarilo až na niekoľký pokus, pretože, ako je u Kinga zvykom, úvod je neskutočne dlhý a zdá sa vám, že nikam nesmeruje. Ale on smeruje, nebojte. A bude to len a len lepšie.


Odkaz na Databázu kníh (inak viete, že na Databáze vám nezobrazí knihu, ak má jej názov menej ako tri znaky? Musela som ju hľadať ručne v zozname Kingových diel.)
 


Proč je těžké soužití s knihomolkou?

Pondělí v 11:14 | Maya

Žít s knihomolkou je těžké. Moc těžké. Přečtěte si našich 16 důvodů, proč.


1. Je otravná, protože pořád o tom mluví.

2. Když jdete do kina, pravděpodobně už znáte děj, protože vám to vyzradila podle předlohy.

3. Vždy po vydání nějakého nového trháku brble, že tohle ve filmu oproti knize chybí.

4. Nikdy nevíte, co jí dát za dárek. S knihou ji buď už má a nebo ji nechce.

5. Používá divné věty v běžné řeči a dívá se na vás jako na idiota, že nechápete reference.

6. Obecně používá neznámá slovní spojení, která si podle vás musela vymyslet.

7. Pokud vám přijde říct "drahý, vzhledem ke koekistenci v našem konkubinátu a tvému frivolnímu způsobu penetrace při iteračním koitusu, dostála jsem identifikace, že jsem samodruhá," zatímco bude v jedné ruce držet těhotenský test a ve druhé Utrpení mladého Werthera, máte dvě možnosti. Utéct a nebo to risknout s tím, že to dítě možná nebude po ní.

8. Celý byt má plný cypovin, upomínkových předmětů, podivných náhrdelníků, hrnků a polštářů, takže to v první chvíli vypadá, že jste vstoupili do doupěte uctívačů jihoafrického náboženství.

9. První týden vám nenápadně polila plakát s Deadpoolem, když jste ho odmítli sundat ze stěny dobrovolně se slovy: "Stejně jsi nečetl všechny díly, tak nechápu, na co to tady máš..."

10. A pokud už jste všechny díly Deadpoola četli, tak vám pohoršeně oznámí, že toto je značně podřadná literatura.

11. Na místo toho plakátu pověsí obraz Cthulhu, který vás v noci děsí, když jdete na záchod.

12. Její knihovna zabírá všechny stěny, kam byste mohli nalepit nahatou Triss a nebo Deadpoola. Ale stejně jste nečetl celého Zaklínače, tak tu ta Triss nemá co dělat.

13. Čtete celého Zaklínače, abyste měl proti argument na pověšení nahaté Triss.

14. Málem se s vámi rozejde, když jí oznámíte, že jí na dovolenou stačí čtečka a opravdu s sebou do letadla nepotáhnete celého Feuchtwangera, Kinga a Stevensona.

15. Chce vás umlátit palubním magazínem, zatímco si nasupeně čte z toho Kindelu, protože ji rušíte tím, že si s ní chcete povídat.

16. V konečných fázích hádky uzavírá debatu slovy: "kdybys víc četl...", načež odchází a vy jí na to neumíte nic říct.

Na jakém matroši jeli autoři těchto knih?


Pokud má autor mentální retardaci nebo je jen hulič, případně kontroverzní sarkastické hovado, vznikne většinou naprostý poklad, který si zaslouží být při nejmenším obdivován. A takové skvosty najdete u nás v naší pravidelné čtvrteční rubrice.


Ivana Furjelová: Squelé babenky

Sobota v 15:00 |  YA


Nie až tak squelá kniha...


Kristína:

Konečne som si urobila čas spísať svoju frustráciu zo života do nejakej negatívnej recenzie. Lebo, povedzme si na rovinu, takéto recenzie sa nielen ľahšie píšu, ale aj dobre čítajú (samozrejme každému okrem samotného autora). Čítanie samotného veľdiela ja už iná káva. Nebudem však negativistická sviňa a možno sa mi podarí nájsť aj niečo pozitívne. Ale začnime od piky.

Pre Slovákov, teda hlavne Slovenky, je vydavateľstvo Evita Press viac než známe. Predpokladám, že aj mnoho Češiek, ktoré sa radi vŕtajú v romantickej literatúre, niektoré z jeho známejších knižiek pozná. Napokon, neubehol ani rok, čo bola sfilmovaná jedna z prvých hyperglykemických publikácií, Všetko alebo nič.
Priznám sa, že k vydavateľstvu, ako aj ku knihám, čo pod jeho hlavičkou vychádzajú, už dlhé roky starostlivo pestujem priam fyzický odpor. Nielen preto, lebo sa vo väčšine prípadov jedná o banálne témy, ktoré vychádzajú z overenej premisy "o hľadaní lásky a obyčajného šťastia" (moje cynické ja v tomto momente siaha po inzulínovom pere), ale tiež preto, lebo vychádzajú ako na páse a zbytočne zamorujú trh, ktorý by sa mohol plniť aj niečím, čo by som nestvorila na kolene počas výbuchu sopky. Aby som však bola férová, možno by to s týmto vydavateľstvom nebolo tak nahovno, keby sa k nim dostával kvalitnejší materiál. Ale aký dopyt, taká ponuka. Čo ma vedie k smutnému zamysleniu o inteligenčnom kvociente žien...ale to si nechám na inokedy.

Knižku Squelé babenky som priam symbolicky našla u našich na záchode. Odložila ju tam moja šestnásťročná sestra a spolu s mojou mamou ju na striedačku čítali. Povedala som si dobre, budem doma dva týždne, Tolstého, Pelevina a Websterov slovník sa mi so sebou ťahať nechcelo a jedinú aspoň trochu zaujímavú vec som dočítala cestou na Slovensko. Tak nechám mozgové bunky trochu oddýchnuť, veď si to zaslúžia.

Nebudem beštia a s plnou vážnosťou hovorím, že si cením tému knihy. Každú záležitosť, ktorá kritizuje sociálne siete, minimálny ľudský kontakt a hnanie sa viac za virtuálnou popularitou ako reálnymi priateľstvami, budem už len z princípu vynášať o stupienok vyššie.

Na základe roku vydania knihy a informácií na Databáze kníh tipujem, že Ivana Furjelová bude odo mňa o nejaké štyri, päť rokov mladšia. Očividne zažila ešte zlatú éru Pokecu, pravekého predchodcu Facebooku, pretože práve o ňom jej prvotina rozpráva. Tiež som si kedysi prešla krátkym obdobím absolútnej fascinácie svetom, kde sa ľahko stanete celebritou, aj keď nie ste zaujímaví, našťastie ma to zase rýchlo opustilo. Bola som tiež svedkom, ako moje kamarátky poznali mnohých ľudí z mesta len podľa prezývok na Pokeci a mali celé albumy fotiek, ktoré každý týždeň aktualizovali. Takže veci, o ktorých autorka v knihe píše, sú možné a reálne. Potiaľto v poriadku.

Celý príbeh však zaváňa presne tým istým, čím vlastne drvivá väčšina kníh z vydavateľstva Evita Press: banálnosťou, patetickými výlevmi, mizerným jazykom a štylistikou a nulovou originalitou. Zápletky sú prvoplánové, všetko je podané z rýchlika a bez emócií, postavy sú bez šťavy a charakterov. A záverečná uplakaná premena hlavnej hrdinky je zúfalo smiešna.

Moja duša literárneho masochistu zostala po dočítaní uspokojená. Knihu som so sebou vláčila všade, k obedu, na záhradu, do postele, až kým po dočítaní neskončila presne tam, kde som ju našla, aby urobila radosť ďalšiemu zúfalému tvorovi z mojej rodiny. Mozog som dokonale vypla, ale nedozvedela som sa nič nové, akurát som bola svedkom moralizovania, pubertálnych výlevov a ufňukaných scénok. Zase na druhej strane, ak podobné sladkoboľavé vzdychania obľubujete, pokojne si ju prečítajte. Na pláž do Hurghady dobrá.


Co je špatného na Letních shakespearovských slavnostech?

10. srpna 2018 v 13:08

(Maya) Víte, jak se říká, že pokaždé, kdy někdo použije font comic sand, zemře koťátko? Tak pokaždé, když se zpracuje nějaký Shakespeare tak, jako to bývá zvykem na tradičních letních slavnostech, tak se vybourá tanker u Islandu a zahubí včechny papuchalky.

Říkáte si, jak může nějaká holka, co jí ještě nebylo 30 kritizovat obří festival. No kritikem se může stát i hospodský povaleč, ale řekněme, že mám Shakespeara a obecně ty slavnosti z první ruky. Moje matka malovala ilustrace k Hilského překladům Sonetů, takže ho dobře zná, William Shakespeare je jeden z mých oblíbenců, a zároveň pomáhám produkci a stavím na Slavnostech kulisy čistě z důvodu, že mě to baví si po práci zajít zacvičit, a bezduché pocení v posilce není pro mě. Takže lístky na vše zdarma, et cetera.

Upřímně začínám být opravdu zhnusená tím, co tam z chudáka Shakespeara dělají. Kdo na nich nebyl, vysvětlím. Shakespear je už nějaký ten pátek mrtvý, a proto je logické, když pravidelně vychází modernější a modernější překlady. Martin Hilský přispěl svým uměním ve snaze přiblížit tohoto alžbětinského autora běžnému člověku. Díky jeho překladům si na takového Macbetha může zajít i Idiot Joe a bude tomu rozumět.

Ku příkladu:
"But here's the joy: my friend and I are one / Sweet flatt'ry! Then she loves but me alone!"
K tomu jeden z nejslavnějších překladu Jana Vladislava:
"Mám ale útěchu: ty a já jedno jsme! / Sladký klam: potom přec má ráda zas jen mne!"
Hilský to přeložil takto:
"Vždyť já jsem on, a proto raduji se: / milují mne, když spolu milují se."

Nebudeme tady teď hodnotit věrohodnost textu Martina Hilského. Debata, jestli je lepší překlad doslovný a nebo odvozený, smyslový a kdoví jaký ještě, úplně není předmětem tohoto článku. Co ale předmětem JE, je to, že pokud uděláte moderní jazyk, je to už krůček k tomu zmodernizovat celou hru. Protože moderní hra se starým textem by byla jako pěst na oko.

A ne vždy je to dobrá cesta. Ale raději to udám to na konrétních případech:

Dobrý konec všechno spraví

Méně známá hra, která nebývá až tak často zpracovávaná, inspirována příběhem z Decameronu. A má k tomu důvod, ona opravdu není moc dobrá. A už když přivezli ty kulisy, mělo mi být něco podezřelého. Pracovně jsme jim dali název "zasedačka 70. let". Protože přesně tak to vypadalo. Lacinně vypadající povrch dřevotřísky natisklý na težkých plechových pásech. V průběhu představení na ně lepili herci obří ryby. Proč? Co to mělo symbolizovat? Neví nikdo. A potom tam přijeli na dvoumetrové zlaté ovci. To taky nikomu nedávalo smysl. Až později mi kluci kulisáci vysvětlili, že ta ovce prostě byla vyrobena a musela se použít, i kdyby jen na 30 sekund, aby ji někdo zaplatil.


Co do ostatních věcí, je to ještě horší. Přestože se děj odehrává ve Francii, kostýmy vypadaly spíš jako hodně špatná travesti show. Většina humorných scén byla založena na přehnané trapnosti, a o Dejdarovi, coby nemocného krále na vozíků, se mi pravideně zdají sny.


Celkový úspěch tohoto zpracování i krásně podtrhuje vlažný a krátký potlesk, po kterém se herci raději na podium už znova nevraceli.

Hamlet

Tady mi režisér Michal Vajdička brnkal na nervy už od první scény. V ní totiž pouštěl Horacio poselství Hamletova mrtvého otce jako hlasovou zprávu. Potom, že si ji Hamlet musí pustit znova. Když už si ji pouštěl potřetí, publikum se řezalo smíchy. Potom vypadl mu telefon z ruky a rozbil se. Když pomineme toto přehané modernizování a strohost a nelogičnost nepochopitelně vymyšlené scény sestávající se jen z pouličních lamp, dostaneme se ke kořenu všeho zla na této inscenaci, a tím je velké množství škrtů v ději. Filozofická otázka "Být či nebýt?" byla úplně vynechaná a z celého díla se stalo jen obyčejné rodinné drama založené na trapnosti vtipů, primitivním pitvoření a nevhodných dvojsmyslech. Pokud už chtěli udělat z Hamleta komedii, měli rovnou nastudovat Hamleta bez Hamleta. To by bylo asi dost hodnotnější.


Večer Tříkrálový

Pomalu se dostáváme k té lepší stránce LSS. Děj zpracování je situovaný na palubě luxusní lodě. Scéna pěkná. Fakt. Mladí herci sice vypadali, že své texty jen čtou z nějakého tajného nothingboxu a moc ani nevnímají obsah vět, ale ti stařší a ostřílení celou hru naštěstí zachraňují. Na druhou stranu tam do hry zas museli natlačit modernizaci. To by totiž nebyly Shakespearovské slavnosti...

Mnoho povyku pro nic

Za mě jediná opravdu dobrá hra na festivalu. Proč? Důvodů je hned několik: Výborní herci, přijemná a vhodná scéna s dřevěným podiem a okrasnými oblouky porostlými břečťanem, tradiční kostýmy jen lehce zmodernizovanými (kratší sukně, extravagantnější účesy), humor založený na textu a ne přehrávané trapnosti.


To nejvíc novodobé je asi to, když se Benedeck stříká velkým množstvím deodorantu místo, aby se natíral pižmem. Takže očividně Shakespeare nacvičit tradičně jde i s moderním textem. A taky podle nekončícího potlesku je jasné, co mají diváci nejraději. Klasiku zpracovanou klasicky.


Možná mě považujte za přehnaného tradicionalistu, vždyť vám se přeci to Zkrocení zlé ženy, kdy tam Kateřina přijede na motorce, líbilo. Já se ptám, co je špatného na tom nastudovat hru odehrávající se ve středověku tak, aby to středověce vypadalo? Je zvláštní, že nikdo nechce otevřít Shakespearův hrob, protože je to neuctivé k mrtvým, a zároveň klidně dovolí nastudování osekaného děsu, kde si banda Pražáků v riflových bundách čte Oféliiny esemesky. Myslím, že kdyby to chudák Wilda viděl, asi by jeho duše zvracela nakvašená štěňátka a z jeho rotujícího těla v hrobě by po přidělání dynama šlo vyrobit perpetum mobile.

Paul Rival: Šest žen Jindřicha VIII.

9. srpna 2018 v 11:46 |  HISTORICKÉ PŘÍBĚHY

- "Chci být jako můj otec, který zvítězil v přesile v bitvě u Bosworthu! A dobudu celý svět a každý mě bude milovat."
- "Ale Jindro, je ti 46, nikdo tě nemá rád, už ti umřely tři manželky, protože jsi idiot a smrdí ti noha, jelikož na ní máš vřed."
- "Okey...tak mi radši přineste další pečenou husu..."

Maya:

Mysím, že v anglických dějinách asi není vděčnější téma, než je Jindřich VIII. Pokud chcete natočit, historický film nebo seriál a chcete, aby vám vydělal na nový Lotus, navalte tam tohodle krále a pár sexy holek a máte jistotu, že to bude mít úspěch. Že se daný televizní projekt zásadně odchyluje od pravdy, nevadí! Hlavní přeci je, že tam hraje mladý a hubený Jonathan Rhys Meyers, Scarlett Johansson, Natalie Portman nebo Helena Bonham Carter!

Ve skutečnosti to všechno bylo o dost složitější. A najít něco, co je alespoň trochu historicky hodnotné, a zároveň se to čte lépe než učebnice o pěstování jihoamerických kaktusových plodů, je kolikrát náročná procedura.


Paulovi Rivalovi se to kupodivu povedlo napsat. Šest žen Jindřicha VIII. není klasický životopis plný dat. Ani se nejedná o bezcílné výjevy a není to ani obvyklý historický román inspirovaný životem krále. Označila bych to za dejiny milostných a soukromých vztahů panovníka. Rival se zaměřuje nejen na to, aby podrobně vysvětlil, co se v té době dělo na dvoře, ale také to, co se pravděpodobně dělo v hlavách účastněných, když páchali to, co páchali.

Když jsem poprvé držela knihu v ruce a viděla ten nahuštěný jednolitý text, trochu jsem se bála. Ale Rivail používá svižný a čtivý jazyk, kolikrát jednoduché věty, a jeho popisy se opravdu shodují s dobovými obrazy a zápisy.

Šest žen Jindřicha VIII. krásně vyvrací tu teorii o králi sukničkáři a představuje panovníka v pravém světle. Jako citlivého romantika sežraného mocí, ze začátku aktraktivního hudebníka (To jako fakt. Psal tehdy písně, které bychom dnes označili za populární hity. Však si poslechněte tohle.), který těžce nesl své chřadnutí těla, nerozhodného a téměř neschopného monarchu, který by se bez svých ministrů a manželek pravděpodobně ani neutřel na zadku, ke konci zničeného a zlomeného muže, který jen hledal klidnou náruč někoho, kdo jej prostě jen bude mít rád.

Protože mám o tomhle tématu už něco málo načtené do zásoby, můžu objektivně pochválit Rivala, že i když se věnuje zásadně drbům, neodchyluje se nijak od skutečnosti. Jen v jedné věci se mýlí a to ve věku Anny Boleynové, když poznala Jindřicha. To mu ale nikdo nemůže mít za zlé, protože se její přesný věk smrti (tedy 36 let) určil až poměrně nedávno podle detailního studia rozvoje literárního stylu jejích dopisů psaných v dětství, když byla na dvoře francouzského krále.

Pochopitelně jsou odbornější a přesnější publikace, ale ty už jsou asi spíš určeny pro zaryté sapiofily, jako jsem já. Pro normálního smrtelníka, který se prostě jen chce dozvědět, jak to tehdy teda bylo, tahle kniha postačí víc než dostatečně. Takže až na knihu někdy narazíte v nějakém antikvariátu, určitě si ji odneste domů. Litovat nebudete.



Na jakém matroši jeli autoři těchto knih? Vol. 3

9. srpna 2018 v 10:15 | Maya |  Na jakém matroši jeli autoři těchto knih?
Zdravím příznivce naší rubriky. Jako každý čtvrtek vám přináším absolutní literární poklady, které můžete najít v antikvariátech. Jestli si říkáte, že všichni jsou blázni a jen vy jste letadlo, nevím, jak nazvat tyto autory. Dnešní číslo se věnuje příručkám.

Jak vydělat peníze ve svém volném čase


Smekám klobouk autorovým obřím koulím.

***

KVASINKOVÁ INFEKCE a další výmluvy - Manželská příručka, jak ho udržet dál od vás


Upřímě mi existence frigidní ženské připadá asi stejně nepochopitelná jako věřit v přítomnost létajícího špagetového monstra. A ještě šílenější je to, že na to někdo napíše knihu.

***

Zkažená plastika - Příprava dítěte na následky vybraných kosmetických operací


V USA je normální, že jdou pětiroční děcka na plastiku, protože chtějí. Nebo protože chtějí ty rodiče. Bůh žehnej Americe.

***

SEX V POSMRTNÉM ŽIVOTĚ - Příručka pro začátečníky


"Objevování neobvyklého potenciálu sexuální energie" - To kdybyste se asi nezbavili té kvasinkové infekce.

***

JAK USPĚT V BUISNISSU BEZ PENISU - Tajemství a strategie pro pracující ženy


Voda na mlýn pro třetivlnové feministky a alfa a omega pro každou tlustou růžovovlasou machnu s podholem, která si po večerech ve sprše zoufá, že ji to žádný chlap nechce udělat, a proto jsou chlapi jen sexistická hovada, která si zaslouží být kastrovaná.

***

Nebojte, nekončíme. Ve čtvrtek vás čeká další nášup těchto šíleností.
Hledáte další díly této rubriky? Klikněte SEM!

James Kakalios: Fyzika superhrdinů

8. srpna 2018 v 12:39


Čo vás dokáže Antman a Spiderman naučiť o fyzike?



Kristína:

Ako malú ma desilo niekoľko vecí: hady, že mi vypadajú zuby, bozkávať sa s chlapcom a fyzika.
Zatiaľ čo som po návšteve Vietnamu zistila, že s tým prvým strachom dokážem celkom koexistovať, keď akurát nemám na výber, tretí ma opustil s nástupom puberty a druhý snáď ešte zopár dekád nebude aktuálny, hrôza z fyziky ma sprevádzala ešte na začiatku vysokoškolského štúdia. Nemusím mať diplom z psychológie, aby som vedela, že základný kameň mojej traumy z tohto inak zaujímavého predmetu zasadil môj dedo, prísne logický a racionálny človek, ktorý sa ma na základnej a strednej škole snažil fyziku naučiť pre mňa celkom drastickými metódami. Som tvor emotívny, s veľkou fantáziou, pri fyzike som však zúfalo zlyhávala - za boha som nechápala, ako fungujú kladky, čo sú naklonené roviny, ako vypočítať zrýchlený pohyb a prečo, do riti, potrebujem vzorec, aby som vedela, že voda v kadi stúpne, keď do nej hodím loptičku. Však sa mrknem a vidím, nie?! Jediná blízka mi bola astronómia.
A prečo o tom hovorím? Nuž lebo na staré kolená som konečne našla knihu, ktorá mi vysvetlí fyziku ako debilovi, a pritom sa pri jej čítaní ako debil necítim.

James Kakalios je americký profesor fyziky, ktorý má k vlastnému predmetu mimoriadne sympatický prístup (v tomto mi pripomína trochu Hawkinga a jeho Stručnú históriu času, ale to je už fyzika na trochu inej úrovni). Veľmi dobre si uvedomuje, že pre mnohých je fyzika neuchopiteľný hrozivý netvor s telom popísanými matematickými vzorcami, ktorý na vás útočí ozrutným ampérmetrom a modelom atómu a vlastne veľmi presne popisuje, prečo to tak je: proste nás nezaujímajú teoretické príklady o siločiarach, magnetických poliach a protónoch. Ak si však dokážeme predmet prepojiť s niečím, k čomu máme určitú citovú väzbu, veľmi jednoducho sa veci nielen naučíme, ale si ich aj zapamätáme. A tak vznikla Fyzika superhrdinov.

Kakalios je okrem iného tiež veľkým nadšencom komiksov, orientuje sa v nich takmer s rovnakou profesionalitou ako vo fyzike a dostal nápad využiť príklady z komiksov, aby vysvetlil laikom, ako určité zákony fyziky fungujú. Základom preňho je pristúpiť na pravidlá hry: nepindá, že Flashova rýchlosť je prehnaná, nehundre, že Superman ťažko zastaví rozbehnutý vlak, či Spiderman by ťažko získal pavúčie schopnosti len preto, lebo ho pohrýzol pavúk. Vyberá si z ich jednotlivých príbehov momenty, kedy fyzikálne zákony naozaj fungujú, pričom hypotetický základ je, že všetky vlastnosti superhrdinov sú reálne. Takže napokon zistíte, ako je možné, že Superman dokázal preskočiť štyridsaťposchodovú budovu, ako asi vyzerala planéta Krypton, alebo ako je možné, že Flash chodil po vode. Vďaka knižke sa jednak naučíte veľa o histórii komiksov (vedeli ste, ako veľmi sa niektoré vlastnosti superhrdinov v priebehu desaťročí zmenili?), ale tiež dostanete zábavnou formou základy fyziky a niečo málo z kvantovej fyziky. Keby mi podobne vysvetľoval fyziku aj učiteľ na strednej a môj dedo, možno by som z nej dnes nemala takú traumu.


Kam dál