Grady Hendrix: Horrorstör

Včera v 11:00 |  HOROR



"Asi budu zvracet."
"Ne na nábytek."


Kristína:

V televízii nám klamali. Na výzore záleží.

To boli prvé myšlienky, čo mi skrsli v hlave, keď som v kníhkupectve objavila Horrorstör Gradyho Hendrixa. Som jednoduchý človek a riadim sa prízemnými pudmi: keď mi je s niekým dobre, trávim s ním čas, keď ma niekto sere, vyhýbam sa mu. Keď sa mi niečo páči, chcem to domov. Keď sa mi to nepáči, nevezmem si to. A Horrorstör sa mi na prvý pohľad páčil. Zriedkakedy totiž uvidíte knihu, ktorá vyzerá ako katalóg IKEA.

Nejde len o formát a mäkké katalógové dosky. Vnútri dostanete oveľa viac. Prvé stránky vám ponúkajú informácie o obchodnom dome Orsk (ktorý je priznanou kópiou IKEA), mapku, reklamačný list, či nákupný zoznam. Kapitoly sa volajú podľa fiktívnych kusov nábytku a ku každému dostanete jeho rozmery, farebné či materiálové prevedenie a krátky popisok. Od polovice, veľmi pozvoľna, sa nábytok dennej potreby začne meniť na mučiarenské nástroje, opäť však nechýbajú popisky, ktoré vás majú navnadiť, aby ste si ho zadovážili aj domov.




Forma knihy nie je len pre srandu. Príbeh sám sa totiž odohráva v obchodnom dome Orsk, kde hlavná hrdinka Amy a jej pár kolegov musia čeliť množstvu problémov. Niekto sa v noci dostáva do budovy, rozbíja a špiní nábytok (zároveň špiní NA nábytok) a posiela zamestnancom smsky s volaním o pomoc. Hŕstka odvážnych sa rozhodne stráviť jedinú (a poslednú) noc v Orsku a chytiť páchateľov pri čine. Ukáže sa však, že to nebude až taká sranda.


Popravde, už dlho sa mi nestalo, aby mi celé knižné obsadenie bolo tak nesympatické ako sú mi postavy v Horrorstör. Od arogantnej Amy, cez jej premotivovaného šéfa, nechutne dobráckej starej panny, večne flirtujúcej kolegyne a fešáckeho skladníka, s nikým som sa ani najmenej nestotožnila. Priveľa štylizácie a primálo reálnych ľudských citov. Vlastne mi bolo celkom jedno, kto zomrie, zaujímalo ma len, ako. A tento aspekt knihy si Hendrix do bodky vychutnal. Neuverili by ste, akými spôsobmi dokáže nábytok z IKEA spôsobiť utrpenie - a už sa naň nikdy nebudete dívať rovnako.

Horrorstör napĺňa význam pojmu "oddychový horor" do posledného písmena. Dej je svižný a zľahka predvídateľný, miestami nelogický, ale zábavný a spolu s vhodnou kadenciou čiernohumorných hlášok tvorí príjemnú jednohubku na dlhé zimné večery. Keď napríklad ako ja skončíte s chrípkou v posteli, uvarte si čaj a otvorte tento podivný katalóg s nábytkom. Len si z neho pre istotu nič nekupujte. Človek nikdy nevie.


 

Meghann Foye: Moje mateřství

Neděle v 14:41 |  ROMANCE

Mateřská ... bez haranta - sen každé moderní ženy

Jana:

Čas od času sáhnu po lehčí literatuře. Velice často americké. Nenajdete ve světě tolik vatových knih, jako vyjde z per Američanů. Jelikož jsem matka na mateřské, která si svoje těhotenství představovala zcela jinak, sáhla jsem po knize ze zvědavosti. Zápletka o smyšleném těhotenství a pohledu do ženské společnosti, kdy se k matkám chová i zaměstnavatel jinak, je totiž svěží a neokoukaná. Bohužel, nápadem a slovním umem kvalita knihy končí.

Autorka se nechala volně inspirovat svým vlastním životem, kdy si sama vzala mateřskou pro sebe a svůj život. To celému příběhu na pracovišti dodává ono uvěřitelné aroma. Nápad se trefil do zažitého fungování tak, že dokáže zaujmout a není úplně mimo, přestože jde o americkou redakci dražšího plátku. Co mi ovšem obzvláště vadilo, hlavní hrdinka Liz svá bříška odkládala - tedy z mého pohledu bylo absolutně nereálné, že by na to někdo nepřišel (a nebo na to někdo přišel a chystal se to proti Liz použít?)… Rovněž popíjela alkohol v takové míře, v barech, s externími spolupracovníky, že je až s podivem, že se to … A propast mezi dokonalým vtažením do práce a propadákem s muži tomu nepřidávala.

Love story, která měla příjemně doplnit sociálně společenskou úvahu o vnímání mateřství na pracovišti, autorka natahuje a kombinuje a zápletkuje až … Až vás to prostě nebaví. To, co vás na začátku navnadí a doufáte, že z toho autorka vykřeše super červenou romantickou knihovnu s neotřelým nápadem, pár kapitol na to víceméně zabije. Proč? Protože by kniha byla si moc krátká … Nebo by to bylo moc krásné a nebyla by tam řádná vztahová zápletka. Neumím si jinak představit, proč jsou mužští kandidáti takoví troubové. Vlastně umím - Foye se pustila do neznámých vztahových vod. Poznáte, kdy píše o tom, co zná a dokonale líčí prostředí a vztahy, a kdy neví, která bije a jak se popasovat s mužskou postavou, přitažlivostí a komponovat.

K nápadu těhotenství na pracovišti se dostanete již ve třetí kapitole. Nutno podotknout, že děj krásně plyne a nic, co se děje, vlastně nepůsobí nijak nuceně či tlačeně. Samozřejmě vše, absolutně vše, působí uměle americky. Už jen to, že hlavní hrdinka má za kamarády vysoce postavené manažerky a gaye (jaké klišé) s úžasným vkusem a kamarádem, který jí vlastně vytrhne trn z paty a poskytne ona těhotenská bříška. No považte, která normální redaktorka mateřského plátku, s nijak extra příjmem, by si mohla dovolit půjčit si super ultra vymakaná těhotenská bříška?

Pokud bychom se zaměřili na redaktorku jako na ženu, vyhořelou ve své práci, najdeme zde jakýsi náboj rebelství a odvahy. Alespoň v koutku duše si kterákoliv romantická duše představí, že se jí povede velikým riskem dosáhnout svého kariérního snu. V dnešní době plné seberealizace a emancipace a uvědomění si sama sebe je hezké si přečíst i něco jiného než Deník Bridget Jonesové. V knize nechybí ani mnoho myšlenkových pochodů, zda práci udělat, zda se na to nevykašlat, pocitů viny i zadostiučinění - klasika, co řeší každý z nás, kdo neví, zda v práci setrvat nebo odejít. Je příjemné občas číst, že to tak mají i jiní lidé než jen my… Rovněž jde poznat, že autorka je znalá psaní, volí krásná vyjádření zajímavým situacím, dokáže si pohrát s prostředím i postavami. Opakuji se, já vím, ale není znalá vztahů a jak se balí chlapi a jak se s nimi mluví a ...

Ano, vcelku prima kniha, kterou pokazila ona love story. Jenže bez ní by to taky nebylo ono - protože co chce mnoho žen po třicítce? Děti. A aby to bylo tuplem americké, musí se najít i tatínek. Druhá dějová linie k mateřství (právě kvůli odjímatelným bříškům, nasáváním v barech, chlapech podivných) knihu z předních míst katapultuje mezi oddechovky, ke kterým se moc vracet nechcete.



Lidé, kteří čtou, jsou úspěšnější v životě

Sobota v 11:23 | Maya |  TÉMA

Dnešní doba je plná moderních vymožeností jako počítače, telefony, tablety a další elektronická "udělátka", bez kterých bychom si neuměli představit život. Čtení knížek je odsunuto na vedlejší koleje. Můžete se mnou nesouhlasit, ale sami se teď rozhlédněte kolem sebe. Pokud se zrovna nacházíte na veřejném prostranství jako je kavárna, hospoda, městská hromadná doprava nebo jen sedíte na náměstí, nudíte se a čekáte na svou drahou polovičku, která má zase zpoždění, můžete lidí závislích na elektronice vidět mraky. Většina má v ruce telefon a řeší se svojí kámoškou nebo známým něco "naprosto neodkladného", případně scrolluje facebook, aby se podívala, jaký nejnovější příspěvek přidala jeho oblíbená stránka filmových memeček. A tam někde za tím davem vzadu sedí nějaká divná holka na lavičce a čte si Červeného trpaslíka. Ne sleduje, ale čte. Knižní předlohu, podle které se ten seriál teprve točil. Nekouká ani do telefonu, ani do tabletu. Jen do knihy. Jako nějaký psychopat. Má vůbec v dnešním uspěchaném světě smysl číst z knížek?

Čtení rozvíjí osobnost

Dost lidí si o sobě myslí, že jsou dobří rodiče. Na rozdíl od ostatních je jejich výchova dokonalá anebo alepsoň lepší než od druhých. Ale chyba lávky! Nikdo není nejlepší rodič na světě a jsem si jistá, že i ukázkový případ správné matky někdy udělal chybu. Nicméně se většina rodičů snaží svým ratolestem předat co nejvíce to jde. Něco z nás naše dítě zdědí, jiné mu předáme svými slovy a chováním. Ale teď si představte, jak by dopadl člověk, který by byl celý život vychovaný v bublině o velikosti 3x3 metry, kde by žil jen se svojí matkou. I kdyby to byla supermáma s raketovým pohonem a doktorátem ze všech oborů od andragogiky až po kvantovu fyziku, nebude to stačit. Malé dítě potřebuje vědět a vidět, jak se žije jinde. Teprve potom vyroste vyrovnaně, než když bude držený jen ve světě, který se točí jen kolem jeho rodiny a přátel.

"Pokud pravidelně čtete, budete menší problém s vyjadřováním. Je jedno, jestli sáhnete po fantasy braku od manželů Eddingsových nebo po klasice od Huga. Důležité je, aby vás kniha bavila."

Příběhy v knihách ukazují komplexní světy, které dítěti jednak otevírají nové obzory v názorech, ale také rozvíjí jeho fantazii, když si je musí představovat. A fantazie je důležitá. Knihy (na rozdíl od filmu) dávají člověku prostor na domýšlení. Což výchova rodičů nebo škola rozhodně nedává. Tam si člověk nemůže vymýšlet. Tam buď ví nebo neví. A právě tato vizualizace je důležitá. Dítě během čtení nevidí písmenka, ale opravdu chytá při famfrpálovém turnaji na Nimbusu 2000 zlatonku, sedí s Kloboučníkem na dýchánku, plaví se na Jitřním poutníkovi s Kaspiánem, Lucy, Edmundem a Rípčípem anebo s Mirkem Dušínem pátrá po deníku Jana Tleskače.

Ti, kteří čtou, jsou chytřeší. Fakt.

Pokud pravidelně čtete, budete menší problém s vyjadřováním. Je jedno, jestli sáhnete po fantasy braku od manželů Eddingsových nebo po klasice od Huga. Důležité je, aby vás kniha bavila. Jedině tak do sebe dostanete přirozenou a naprosto nenásilnou formou zásobu nových slov a ustálených spojení. Naučíte se nevědomky vnímat správně stylistiku a gramatiku bez náročného a zdlouhavého vysedávání za učebnicemi. Školní hodiny pak pro vás budou menším utrpením, protože vám najednou budou mluvnické poučky dávat větší smysl. Americký spsovatel Theodor Seuss Geisel kdysi řekl: "Čím více budete číst, tím více budete vědět. Dobrá kniha vám otevírá celý svět vědění už v nejútlejším věku. Díky čtení získají děti až o padesát procent větší slovní zásobu než pouhým sledováním televize." Jeho slova podložila i slavná univerzita Berkeley při svém výzkumu. Lidé, kteří uvedli, že mezi jejich koníčky patří čtení, dosahovali u IQ testů vyšších výsledků. V potaz se prý brali i ti, kteří čtou přes telefon. "Když člověk zírá do telefonu, na jeho smysly útočí všechno naráz, text, nepřirozené světlo i formát, reklamy. Mozek se potom dostatečně nesoustředí na téma, ale vnímá vše komplexně." řekl profesor Jacob Mitchel během zveřejňování výsledků.

Čtení snižuje stres a zlepšuje spánek

Během čtení se zklidňuje tepová frekvence a uvolní se napětí v pevné svalové hmotě. Je to způsobeno maximální koncentrací, kterou u čtení máte. Soustředíte se na příběh, který se ve vaší hlavě musí vytvářet a mozek vám funguje na plné obrátky. Za chvíli si ani neuvědomíte, že se nenacházíte v rozhrkaném autobuse vedle páchnoucího bezdomovce, ale zachraňujete s Tristanem spadlou hvězdu ve Stormholdu. Podle studie z roku 2009 stačí 6 minut denně na to, abyste se zklidnili. Je známé, že lidé, kteří se nenachází v neustálém stresu, jsou vyrovnanější.

"Lidé, kteří pravidelně čtou ve stáří méně trpí Alzemerovou chorobou a demencí."

Pokud si budete číst před spaním po náročném dni, odbourá to stres snáze a rychleji, než světlo vašeho telefonu nebo blikání televize. Je větší pravděpodobnost, že se vám bude zdát o dobrodružné jízdě v ponorce než o tom, jak vás honí vrah s motorovnou pilou nebo váš šéf s obří sešívačkou.


Čtení zlepšuje mezilidské vztahy

Na rozdíl od filmů, které se věnují primárně příběhu nebo počítačovým hrám, které zase naopak rozvíjí motoriku, logické uvažování a člověk se u toho krásně vybije (což je důležité stejně jako to zklidnění, nemyslete si, že tady stavím čtení proti počítačovým hrám, obojí je důležité a má své zastoupení), knihy se věnují převážně myšlenkovým pochodům jiných lidí. Přibližujete se jejich osobnostem a naučíte se lépe rozumět druhým (těm skutečným) lidem. Přidejte k tomu větší znalosti a inteligenci a lepší vyjadřovací schopnosti díky širší slovní zásobě a spravně poskládaným větám a máte dokonalý koktejl sociálního vlka. Navíc si díky knihám budete mít o čem povídat, pokud by se stalo, že nastane trapné ticho. Vy budete mít vždy nějaké téma v záloze.

Díky čtení zůstenete mladí

Samozřejmě to nefunguje fyzicky. Bohužel je člověk postavený jako nábytek z obchodního domu Ikea. Tedy plný chyb. Naštěstí má ale hodně náhradních dílů, buněk, které má v tělě navíc. Do těla se jich vejde okolo 37 bilionů. Postupně se ale porouchají i ty, a člověk začne stárnout, až nakonec zemře. Správným stylem života lze životy svých buněd dost ovlivnit. Tak jako mírná pohybová aktivita a vyrovnaná strava prodlužuje život těm, které se starají o tělo, tak čtení prodlužuje život těch, které se starají o mozek. Ten se laicky řečenu musí "snažit", a tak zůstává déle naživu. Lidé, kteří pravidelně čtou ve stáří méně trpí Alzemerovou chorobou a demencí.

Čtení se může stát nakažlivé. Pokud máte v rodině maléhé dítě, není nic lepšího, než ho správně motivovat. Není potřeba mu vybrat k Vánocům knížku, která se bude líbit vám. Naopak. Je důležité, abyste vybrali takovou, která se bude líbit jemu! Potřebujete ho ke čtení navnadit, ne ho odradit. I kdybyste mu dali něco, co by se vám líbilo, aby četl, stejně dříve nebo později sáhne po nějakém braku a vy to neovlivníte. Nechte ho, aby se rozečetl u něčeho, co si sám vybere. Pokud se rozečte, povinná literatura ve škole pak pro nej bude jen další etapa v knihomolském životě.
 


Christopher Paolini: Eragon (audiokniha)

Sobota v 10:45

Eragon + Stránský = závislost2

Jana:

Mladý, prostý, ochotný, lehce domýšlivý a do všeho moc hrrr … Překrásná aristokratická elfka, která jde do každého boje se vztyčenou hlavou a myslí na všechny kolem sebe, jen ne na sebe … Majestátní přenádherná hříčka přírody - dračice s myslí jasnou a srdcem vřelým… Jaký hlas byste pro každého z nich zvolili? A co když by všichni museli mít hlas jeden?

Kdo by neznal Eragona, první díl tetralogie Odkaz dračích jezdců. Takovou tak trochu slátaninu Hobita, Pána Prstenů, Harryho Pottera a dalších fantasty. Ale co dodat, kniha se povedla. Celá nedočkavá jsem čekala, až vyjde v audio verzi. Samozřejmě jsem ji četla - celou sérii. Jenže poslech audioknihy - to je jako pohádka na dobrou noc od maminky či tatínka. To vám někdo jiný čte něco překrásného. A co si budeme povídat! Martin Stránský je muž s hlasem na pravém místě a v jeho podání je kniha snad lepší než v originální, tištěné, podobě.

První díl Eragona je o jednom velikém štěstí ještě lehce namyšleného kluka z hor. Jak se příběh line Dračími horami, přidávají s k chlapci další lidé, elfka a hlavně dračice Safira. Každý, ale úplně každý, z nich má jinou povahu, jiný styl mluvy a vyjadřování a každý z nich má v hlase své osobité kouzlo. A když jsme u kouzel - v knize se kouzlí a ne zrovna málo. Nekouzlí se ale česky nebo anglicky, kouzlí se jazykem úplně rozdílným. Takže když to dáme dohromady - povaha člověka, jeho hlas a jeho hlas, když kouzlí - řeknete si, že tohle jeden člověk nemůže zvládnout!

Naštěstí pan Stránský stejně jako hrdinové v knize umí kouzlit. Dílo v jeho podání dostává další rozměr a každá pauza mezi kapitolami je nekonečně dlouho trvající peklo (5 sekund), které vás dělí od těžce návykového hlasu a náboje příběhu. Možná to dělá právě druh díla - dobrodružství, napětí, akce, jistý druh lásky. Po dlouhé době jde o knihu jinou než o Agathu Christie a Poirota, na kterých jsem závislá. Po skončení příběhu jsem zaznamenala pocit, který jsem dlouho nezažila - tohle chci slyšet znovu. Ano, těším se na další díl, ale celé dílo je natolik kvalitní a překrásné, že jej nikdy neoposloucháte.

Chtěla jsem na knize najít i nějaká negativa, neboť jsem až moc pozitivní, ale hlas vypravěče mi k tomu nedal prostor. Dokonce i kouzlení z jeho úst bylo výjimečné a pokud člověk, knihu již jednou čtoucí, měl zafixovanou jinou výslovnost, dokázal bez připomínej přijmout i tohle podání. Dále by se dala najít vada na délce přednesu. Věřte mi, i po necelých 19 hodinách poslechu nebudete mít dost a budete potřebovat za pár minut svoji dávku Eragona Stránského.

Název: Eragon
Autor: Christopher Paolini
Interpret: Martin Stránský
Délka: 18 hodin 44 minut


Agatha Christie: Vražda Rogera Ackroyda (audiokniha)

Středa v 10:38 |  AUDIOKNIHY

Bude vrahem zahradník?

Jana:

Od dětství miluji detektivní a dobrodružné příběhy. Čím více stárnu a jaksi se usazuji, uklidňuji se, tím více tíhnu ke kvalitnímu detektivnímu příběhu, který mi dá i lehce zabrat. Po přečtení několika doporučení jsem si tedy vybrala audioknihu, která údajně autorku proslavila a vyhoupla do nebes detektivní šlechty. Jde o Vraždu Rogera Ackroyda - příběh z prostředí Anglie, bohatých rodin, služebnictva, telegrafů a Hercula Poirota.

Motivem, jako je u Christie obvyklé, je vražda. Zde příběh začíná rok starou vraždou a na ní navazující sebevraždou. To pro posluchače ovšem není až tak moc důležité, jak se zprvu zdá. Vypravěčem je starý venkovský doktor, který promlouvá hlasem Ladislava Lakomého a všechna čest jeho práci. Pan Lakomý dal postavě doktora patřičný sešlý či unavený dojem přepracovaného, starého člověka, který žije v domě se svojí sestrou, která je drbna nejvyššího kalibru. A právě vypravěč doktor S. je takovým příjemným pojítkem - byl to totiž ošetřující lékař již dvou zemřelých osob a přítel oběti vraždy, ke které bude přizván Poirot …

Personální typ vypravěče prozrazuje, že se celý poslech budeme zabývat myšlenkami a pocity jen a pouze doktora samotného. Na ostatní postavy bude nahlíženo pouze z pohledu zevnější, z pohledu doktora. Tedy nebudeme vědět, co si doopravdy Poirot myslí, nebudeme tušit, kdo ke komu jaké city chová, neboť doktor si těchto věcí nevšímá a je tedy těžké poslechnout Poirota - Vždyť vidíte to, co já. Tak přeci musíte …

V audioknize je nám představeno je málo postav, tedy je jednoduché si v průběhu celého příběhu pamatovat jména. Jen jedna osoba je zcela neznámá, ale i ta na konci bude mít tvář. Všechny osoby patří do třech hlavních stanovišť příběhu - tedy do obydlí Ackroyda, do domu doktora a jeho sestry a do domu Poirota, který se snaží pěstovat dýně. Příběh se občas posune do altánu, na policejní stanici či do hostince. Časově je příběh téměř dokonale popsán - minutu po minutě, přeci u vraždy hraje každá sekunda svoji roli - a to i přesto, jak moc na čase a řádu a pořádku lpí komický Belgičan (ano, přátelé, v této audioknize - víceméně navazující na odchod do důchodu - již o sobě Poirot mluví jako o Belgičanovi a pýří se při zmínce o Francouzích).

Jak jsem již psala, pan Lakomý propůjčil doktorovi skvěle laděný hlas, který dokonale sedí k typu práce - ono totiž kniha celá je pouze jakýmsi doktorovým záznamem toho, co se dělo. Je to jakýsi jeho deník, jsou to jeho myšlenky, do kterých čas od času promluví jiná postava děje. Nejčastěji Poirot, samozřejmě. I když slečna sestra dává našemu doktorovi taky řádné kapky.

Abych neopomněla hudební doprovod. Tato audiokniha měla kromě hudebních předělů kapitol také hudební podkreslení některých scén - například v lese - zvuky ptáků. Přiznávám, bylo to příjemné zpestření příběhu, odlehčující a lehce odvádějící pozornost … Tak jako kapitoly byly laděny tajemnem, tak je podtrhávala hudba končící kapitoly či přesunu z místa na místo.

Kvalitní předloha dostala snad ještě kvalitnější zvukovou podobu. Na audioknize je příjemné, že text vlastně nevidíte, tedy více používáte svoji hlavu na detailní zapamatování si postavení křesel v místnosti či obuvi vraha. Dále nemáte obraz, tedy mimo pamatování si informací si ještě dokreslujete sami, svou fantazií, jednotlivé postavy a scény a vyjde vám z toho něco dokonalého, skvostného a zážitek je to k nezaplacení.

Název: Vražda Rogera Ackroyda
Autor: Agatha Christie
Interpret: Ladislav Lakomý
Délka: 8 hodin 37 minut


Amálie Kutinová: Gabra a Málinka

8. října 2018 v 13:32 |  KNIHY PRO DĚTI

Neuč kozu žrát školní sešity, protože to pak vážně bude dělat. A ty budeš bez sešitů.

Maya:

Dnešní recenze se bude hodně vymykat z normálu. Bude totiž laskavá a klidná. Ano, i já mám city. Vím, že je to pro mnohé šok. Povím vám o knížkách, které se mnou prošli celým dětstvím až do pubery, kvůli kterým jsem donutila svého bývalého manžela cestovat přes polovinu Moravy až na samý jižní cípek republiky do místa, kde i tank musí mít problém vyjet, jen z důvodu, abych se podívala na dědinku v Kopanicích, kde mé hrdiny strávily jedny prázdniny a chatrč žítkovskej bohyně, kterou tak rády zlobily.

Kdo byla Amálie Kutinová?
Tato paní se narodila ve stejný rok jako můj praděda Rudolf, tedy v roce 1898 do rodiny řídícího školy pana Jana Taubera. Byla jen jedna z mnoha a mnoha dětí, jak to tehdy bylo běžné. Když jí bylo 5 let, rodina se přestěhovala do Štítné pod Vláří, což je dědinka na Valašsku, a později do Valaškého Meziříčí, kde se sestrou Gabrielou studovala na gymnáziu. Celý život snila o tom, jak se stane lékárnicí, což se jí nakonec podařilo. Ale proč vám to vyprávím? Na gymnáziu měli paní učitelku českého jazyka, které říkali Zlatovláska, protože byla hodná, blonďatá a mladá. A Zlatovláska jim jednou řekla, že máme v české literatuře knížku o babičce, ale žádnou přímo o mamince. Je hodně knih, kde hraje maminka výraznou roli, ale není žádná, která by byla hlavní postavou, a vyzvala je, že kdo má správnou matku, ať o ní napíše.

A když bylo mezi válkami, Amálie Kutinová měla dost klidu na to, aby konečně začala takovouto knihu tvořit. Bohužel nebo bohudík během psaní zjistila, že se více než její stvořitelce věnuje příhodám, které jí prováděly s její o rok a půl starší sestrou Gabrielou. A tak místo knihy "Moje maminka" vznikla série Gabra a Málinka.

O čem to je?
Děj Gabry a Málinky začíná, když je Málince okolo sedmi let. Postupně přes všechny díly procházíme jejich dospíváním až po knihu Farmaceutka, kde Málinka hovoří o své praxi během studií lékárenství, je od Gabry odloučená, nicméně spolu stále komunikují. Dvojce žije na Valašsku v obří rodině, takže mnoho postav ze série jsou její sestry, švagři případně babičky. Setkáváme se s typickým folklórem a zábavou, kde se děti věnovaly skutečné sociální interakci a ne jen sedění u televize a počítačových her. Každou knihu tvoří krátké povídky psané svižným a odlehčeným spisovným jazykem, ale postavy spolu komunikují nářečím podle toho, kde zrovna postavy jsou. Myslíte si, že se v celém Valašsku mluví stejně? Nudle s mákem! Stačí, aby postava jela navštívit babičku ve vedlejší dědině, a už budou mluvit jinak!

Nicméně důvod, proč mě to tak chytilo je asi ten, že každý byl jednou dítě. A já se zrovna narodila do rodiny, kde byla moje matka žena dost zarážejících mravů a sourozenci příliš staří, tedy i odstěhovaní pryč. S matkou jsme žily v bytě v centru velkého města a moje zábava se tedy celá odvíjela od toho, co jsem našla doma. A tam jsem v její knihovně objevila tuto sérii a naprosto se do ní zamilovala. Byl to přesně ten klidný, vtipný a veselý únik od reality, který jsem v té době potřebovala.

Jak byla Málinka hodná a laskavá, tak byla Gabra divoká a odvážná. Vytvářely dva protipoly ideálních hrdinů příběhů, a navíc bylo v každé kapitole morální ponaučení. Jako například neutíkat v 8 letech z domova za to, že mi dá maminka vařečkou, když zlobím, a pak se živit prodejem tří ukradených cibulí v kombinací se zpíváním na trhu. Nebo, že se nevyplácí vybulat povinný školní koncert, protože pak se o tom bude muset psát slohovka. A když jste tam nebyli a spolužačky vám řeknou, že nejzajímavější byl na koncertě ten "kánon", nemůžete psát o tom, jak tam hráli bojové pochodové písně, protože budete mít z ostudy kabát. Nebo se neustále nevymlouvat ve škole, že jste se nenaučili, protože vám koza snědla sešit, jelikož se může stát, že vám ho jednou opravdu sežere.

Na Gabře a Málince jsem ujížděla celé dospívání, a dnes si je vždy čtu za sychravých dnů. A pokud bude moje dítě po mně (což bude, protože maximálně by mohlo být po mém knihy milujícím muži, což je stále dobrý genetický materiál), jsem si jistá, že se mu bude Gabra a Málinka líbit taky. Protože, i když byly knihy napsány ve 30. létech, stále jsou čtivé.

Před třemi lety, jsem jela několik hodin, abych se podívala do Štítné. Tam jsem celá nadšená chodila po ulicích, kde sestry Tauberovic žily, vykoupala se v potoce Jarku a navštívila tamní knihovnu, kde je museum Gabry a Málinky. Ten den byla sobota a bylo zavřeno, ale paní v obchůdku přes ulici zavolala paní knihovnici, a ona kvůli mě přišla. Byla nadšená, že se někdo z mojí generace o tyto knihy zajímá. Když jsem jí vylíčila své nadšení, vypadala upřímně dojatě. Lidé a hlavně děti totiž dneska už nečtou knihy, které nejsou šíleně barevné a někdo tam neumře.

Ale nejvíc kouzelný moment nastal při prohlížení fotek stařičké Gabry těsně před smrtí. Té mojí oblíbené Gabry, která mi byla tak podobná. Z divokých vajer, která sice podváděla u testů, ale prala se za mladší, které šikanovali jiní. Té Gabry, která tak dlouho nutila svojí koze Herce školní sešity k jídlu, protože se jí nechtělo učit, až jí koza opravdu začala ty sešity žrát. Té Gabry, která i přes všechny lumpačiny, co prováděla, a ke kterým naváděla svojí mladší sestru Málinku, byla čestná a poctivá, a když našla ukradené šperky, které si lupič schoval, šla je všechny vrátit. Knihovnice totiž řekla památnou větu, která mi uvízla v paměti a asi tam zůstane navždy: "Paní Gabra zemřela s úsměvem na rtech, když hrála mariáš. Dostala infarkt a byla na místě mrtvá. Až potom se zjistilo, že celou dobu podváděla a měla další karty schované pod zástěrou."

Tomu se říká umřít, jak člověk žil.


David Michie: Dalajlamova kočka a umění příst (audiokniha)

8. října 2018 v 13:23 |  AUDIOKNIHY

Její Svatost Kočka podruhé a zase skvěle!

Jana:

Podmanivý hlas Ivany Jirešové si mne opět našel. A musím říci, že se nedokážu rozhodnout, zda se mi tentokrát líbil více či méně. Zda se mi její barva hlasu v různých odstínech otiskla na duši více než doposud kterákoli jiná audiokniha … Ano, milí přátelé, poslechla jsem si volné pokračování Dalajlamovy kočky.

Když jsem zjistila, že vyprávění JeSKy bude mít pokračování, musela jsem jej slyšet. Bála jsem se, že to bude, jako každý druhý díl, mnohem horší než díl první. Bála jsem se zbytečně. Volné pokračování Dalajlamovy kočky Umění příst, je stejně dobrý, jako díl první. Pokud dovolíte, zůstaneme na chvíli u obsahové stránky audioknihy. První povídaní Sněžné lvice nám představí prostředí, kde žije a jak se do tohoto prostředí dostala. První díl je pln hlubokých myšlenek, které se víří Myšce hlavou. Myšlenky, které úzce souvisí s budhismem, a které jí v hlubší míře zprostředkovávají mnichové či samotný dalajlama. Oproti tomu druhý díl je spíše příběhový. Myšlenky budhismu jsou předkládány na životních příkladech lidí, kteří se kolem "Svámí" vyskytují. Někdy dokonce příběh nabere takový smět, že už je z pohledu milovníků a znalců koček lehce přitažený za vlasy. Jenomže na kočce se tak krásně vysvětlují nejzákladnější lidské neřesti, že to autorovi po chvíli odpustíte a čekáte, co se stane.

Pokud byste měli pocit, že druhý díl nemůžete číst bez prvního - jste na omylu. Rimpočhe totiž každou scénu, do které se dostane, lehce uvede. Uvede i víceméně lehké shrnutí toho, co se stalo v díle předchozím. Ne dlouze, kraťoulince se pozastaví a osvětlí situaci. Není to špatné ani pro znalce příběhu předchozího, protože opakování je matka moudrosti.

Ve volném pokračování kočičího vyprávění ještě více vynikne umění Ivany Jirešové ovládat a barvit svůj hlas. Umění příst je totiž celkem složitá záležitost, na kterou Jeho Svatost Kočka hledá odpověď pomocí mnoha lidí - žen i mužů. Tedy aby se posluchač neztrácel, musí Ivana Jirešová dokonale obarvit hlas situacím a lidem a povahám a opět exceluje. Její hlas dokáže vyjádřit zděšení, frustraci i strach kočky, která utíká před rozvášněnými bestiemi v podobě psů. Hlas Ivany Jirešové s rozvahou hodnou mnichů cituje mnichy či samotného dalajlamu, ale dokáže se vžít i do normálních lidských postav v Literární kavárně. A kdy je hlas Ivany nejkrásnější? Když JeSKa přede, přeci!

Slovy autora knihy, Davida Michieho : Dalajlamova kočka a umění příst je inspirována dalajlamovou knihou Cesta ke štěstí a hlavní kočičí hrdinka se v ní vydá hledat tajemství štěstí a životní spokojenosti.

Ani na tomto pokračování nemám z hlediska audio stránky co vytknout. Hudební doprovod připomínající dalekou Indii, minimálně pro nás laiky, jemně dokresluje a odděluje důležitá místa v knize. Nikde neruší a když se lehce protáhne, víte, že budete uvedeni do nové kapitoly.

Popravdě jsem byla vůči knize lehce skeptická. Nenašla jsem nikterak negativní komentáře a hodnocení a to nikdy nevěstí nic dobrého. Bála jsem se, že kniha bude posluchačům více nutit myšlenku budhismu. Spletla jsem se. A jsem ráda. Myšlenky budhismu v díle najdete, najde i ono lehké tlačení, ale pokud knihu doposloucháte, můžete s klidným svědomím pokračovat ve svém naprosto nebudhistickém životě. Možná tomu přispívá i hlas vypravěčky, že kniha působí jako pohádka. Možná je to tím, že kniha ukazuje zlobu, závist, lenost a další negativa našich životů a nabízí, jak se negativ zbavit. Ale pořád nechává prostor volnému a samostatnému rozhodnutí.

Stejně jako kočky vás nechtějí měnit, jen vás dělají bohatšími, tak stejně to je s knihou. Může vás změnit, ale nechce. Chce, abyste byli bohatší …

Název: Dalajlamova kočka a umění příst
Autor: David Michie
Interpret: Ivana Jirešová
Délka: 6 hodin 22 minut


Stephanie Oakes: Posvátné lži Minnow Blyové

8. října 2018 v 12:34 |  YA
"...nabídka svobody pro lidi, kteří věří, že už svobodní jsou, nic neznamená."

Izzy:

Dneska se podíváme na zoubek knížce, kterou jsem náhodně vybrala z police v knihovně a až teď zjišťuji, že jde o knížku oceňovanou a známou. A tak tohle některé bude bolet - což je vlastně správně, když se koukáme něčemu na zuby, že? (//ano, nemám ráda zubaře, a ano, musím se k němu objednat, proto tato podivná analogie//)

Young adult román Posvátné lži Minnow Blyové se zabývá životem hlavní hrdinky ve věznici pro mladistvé dívky, kde skončila po útoku na kolemjdoucího při útěku ze sekty. Komunita je v knize klíčovým slovem, označuje uskupení lidí kolem samozvaného Proroka. Parta lidí, kterou přesvědčil o svém náboženství a přiměl je odstěhovat se s ním do divočiny, kde pak mohl být všemocným a vševědoucím pánem. Kapitoly z věznice jsou tak střídané retrospektivními kapitolami a příběhy z Minnowina života v Komunitě.

Zkrátka a dobře kniha je nejdříve o Minnow, dívce, které usekli ruce a řekli jí, že padající hvězdy jsou zbraně pohanů, před jimiž je Prorok chrání. Postupem času se mi ale zdálo, že se kniha přehoupává do prostoru všeho a ničeho. Střídají se myšlenky o Bohu, svobodě, moderním světě, bibli, lásce... Asi by se to dalo shrnout slovy "náboženský mišmaš". Hlavní hrdinka je průměrně inteligentní (což se v rámci postav v knize dá chápat jako ekvivalent geniality) a je jí to spíše na škodu. Znamená to pro ni spoustu děsivých situací v Komunitě. Vidí špatnosti kolem sebe a nemůže s nimi nic dělat. Někde v skrytu duše chápe, že Prorok nebude až tak vševědoucí a bez poskvrnky. I kvůli tomu přijde o ruce.

"Myslím, že to byl největší rozdíl mezi námi. Že jsme se mohli dívat na stejné hvězdy na stejném nebi, ale nemít při tom stejné otázky, nechtít stejné odpovědi."

Prostředí věznice je po tom všem oázou klidu, kde nechybí jídlo, teplo, odpovědi a milí lidé (byť je to samozřejmě stále věznice, takže nějaký ten problémek se očekávat dá). I tak jsem ale z klasického vykreslování amerických věznic čekala něco o dost horšího. Je to nicméně logické, hlavním dějem knihy je Minnowino srovnávání se s vlastní minulostí, na drsnou věznici by nebylo místo a i rozdíl komunita vs. věznice hraje důležitou roli.

"Venku tam byly velké halogenové lampy, kolem kterých se slétávaly můry. Vrhaly se k nim, srážely se a často se přitom zabily, protože byly zmatené." "Myslely, že je to slunce." "Přála jsem si, aby se napřed zamyslely, než to udělaly. Než se všeho vzdaly kvůli jedné velké lži... A myslívám na svoje rodiče."

Knížku jsem přečetla během tří dnů výjezdu na Smetanovu Litomyšl, proto kartička účinkujícího.

Kniha není navzdory těžkému tématu těžkým čtením. Považovala bych ji za úžasné dílo, vhodné k upozorňování na velké problémy jednoduchým - přístupným - způsobem, jen nebýt toho zatraceně pitomého náboženství. Autorka vykreslila celý problém jako irelevantní pro koholiv, kdo má aspoň základní vzdělání a špetku kritického myšlení. Což si myslím, že je neuvěřitelná škoda. Většina lidí považuje sektářství za něco, co jim by se přihodit nemohlo. Nikdo z nás, kdo umí aspoň číst, by přeci nikdy neslavil místo Vánoc Den úmrtí posledního obra v Americe. Přitom stačí málo, abychom uvěřili někomu kdo nám slíbí lepší život, hezčí dny a věčnou spásu. Stačí jen, aby nám někdo nasliboval hory doly a ukázal nám je na obzoru, a my za ním poběžíme jak stádo slepých ovcí. Historie nám to ukazuje znovu a znovu. Prorokovo pitomé náboženství je sice dobré k ukázání jak lehce jsou ovlivnitelní absolutně nevzdělaní a naštvaní lidé, ale když už tuhle knihu někdo čte, tak se jej toto asi týkat nebude, že? Proč tedy problému nepřidat trochu blízkosti čtenáři?

"Radši budem věřit lži, než žít s otázkou, na kterou nikdy nebudem znát odpověď."

Zejména druhá polovina knihy je plná hezkých filozofických citátů, řečí a myšlenek. Ne vždy do kontextu stoprocentně zapadají a nejsem si úplně jistá, zda je všechny autorka sama vymýšlela, nebo jde o myšlenky vypůjčené. Kdo se ale - stejně jako já - v těchto věcech rochní jak prase v žitě, ten tento aspekt příběhu určitě ocení.

Upřímně mne překvapilo, že kniha patří k žánru Young Adult. Zejména ze začátku by mne to nenapadlo, ale faktem je, že ke konci už to bylo znát hodně. Naivní romance a šílené, divoké, chaotické a místy záplatované rozuzlení. Ale komu tento žánr už příliš neleze krkem, tomu knihu doporučuji. Jednohubka, která vás donutí se zamyslet, brečet a chvílemi možná i pocítit hluboké znechucení. Přeji dobré počtení a radši u ní nejezte ;)


Timur Vermes: Už je tady zas

7. října 2018 v 11:00 |  KOMEDIE

"Na začiatku som si myslel, že len jazdíme dokola, kým som nepochopil, že Herr Starbuck vlastní tucty kaviarní."

Kristína:

Hovorí sa, že nič nie je také vážne, aby sa z toho nedala robiť sranda. Ja zastávam pravidlo, že čím vážnejšia je téma, tým viac si z nej srandu treba robiť. Pretože humor je najspoľahlivejší prostriedok, ako sa s náročnými situáciami vysporiadať a jediný spôsob, ako v dôsledku depresií neskončiť obesený na prvej lipe . V literatúre a vo filme toto platí tisícnásobne: doba sa posúva a všetko už bolo napísané, preto treba hľadať spôsoby, ako rovnaké témy spracovať inak.

Neznášam hutné, lepkavé knihy plné košatých myšlienok, pri ktorých mám chuť siahnuť po živočíšnom uhlí, aby som odstránila ťažobu v žalúdku. V posledných rokoch sú žiarivým príkladom diela o druhej svetovej vojne a holokauste, ktoré zažívajú obdobie najväčšej slávy a ja nerozumiem, prečo - pre Kristovo ľavé oko, to vás ešte stále baví čítať tie ufňukané epopeje plné citového vydierania? Nechápte ma zle, nezľahčujem jedno z najhnusnejších období našej histórie, ale začínam nadobúdať dojem, že úspech týchto diel je založený len na nechutnom kalkulovaní s ľudskými citmi a traumami a že čitatelia milujú vyžívať sa v cudzom utrpení. Mám pre vás tip na knihu, ktorá sa čiastočne dotýka druhej svetovej vojny, a predsa vaše žalúdočné šťavy nedostanú zabrať.

O dielku Timura Vermesa, Nemca s maďarským pôvodom, ste už zrejme niečo počuli. Nie je to tak dávno, čo vyšiel rovnomenný film, ba dokonca divadelná adaptácia. Ani jedno som nevidela, teda porovnávaniu sa vyhnem. Knižku som čítala veľmi krátko po jej vydaní na odporúčanie kamaráta, ktorý mi ju popísal slovami: Hitler sa zobudí v súčasnom Berlíne a začne robiť kariéru v show businesse. Lepšiu anotáciu som si priať nemohla.

Príbeh je písaný ich-formou, teda celé dianie sledujete z pohľadu Adolfa, ktorý sa zobudí v roku 2011 v Berlíne a trochu zmätene sa potuluje jeho ulicami. Rýchlo mu dôjde, že tu čosi nehrá, svet sa akosi zmenil. Ľudia ho, samozrejme, nepovažujú za skutočného Hitlera, ale za veľmi presvedčivého imitátora a bleskovo získa pozornosť nielen obyčajných Berlínčanov, ale aj televíznych producentov.

V prvom rade, v deji nehľadajte logiku - nikto vám nevysvetlí, ako je možné, že Hitler po viac ako šesťdesiatich rokoch vyzerá stále rovnako a ako je možné, že celé obdobie prespal. Pre Vermesa sa jedná len o potrebný impulz, aby rozohral svoju vtipnú aj hrozivú kritiku nielen druhej svetovej vojny, ale aj súčasnej spoločnosti.

Zatiaľ čo Hitler berie svoju úlohu smrteľne vážne a je rozhodnutý znova vyslať Nemcov do boja proti Európe, samotní Nemci ho spočiatku majú len za pozoruhodnú senzáciu. Ku koncu knihy však prichádza desivý zvrat, kedy sa ukazuje, ako veľmi je jedonduché aj v súčasnosti manipulovať davmi a že hoci sme sa snažili z minulosti poučiť, nikde nie je napísané, že sa nezopakuje, ak k tomu bude príležitosť.

Neviem, nakoľko je Vermesova kniha vhodná pre útlocitné povahy. Mne osobne neprišla nejako extrémne poburujúca a hoci niektoré momentky a hlášky sa môžu zdať cez čiaru, presne tak má dobrá satira vyzerať. Vývoj udalostí, či už vtipných alebo vážnych, nie je silený, ale celkom pochopiteľný a prirodzený. A hoci som v závere mala stiahnuté hrdlo, stále bola pre mňa kniha len príjemným blues rockom, a nie black metalom.

P.S. Ak hľadáte iné druhy umenia na podobnú tému, odporúčam divadelnú hru Doma u Hitlerů (ak sa ešte niekde hrá). Síce nejde až o tak zásadnú kritiku spoločnosti, ale určite sa zasmejete.


Andy Weir: Marťan

6. října 2018 v 11:24 |  SCI-FI

"Jsem první člověk, který zůstal sám na celé planetě."

Alex:

Film, který vyšel již v roce 2015 jsem viděla hned na premiéře. Chtěla jsem si přečíst i knihu, ale vždy se našla výmluva, proč sáhnout po něčem jiném. A teď, když jsem si ji konečně v té knihovně našla a přečetla, opravdu lituji, že jsem to neudělala už dřív. S tak neuvěřitelně dobře popsaným sci-fi jsem se totiž ještě nesetala.

Ve zkratce se jedná o příběh kosmonauta, který se svou posádkou přistál na Marsu, ale po několika dnech umírá kvůli písečné bouři, při které jeho přátelé stihnou nastoupit do rakety a odletět z té kruté planety. Nebo vlastně neumírá, ale jeho kolegové a celá Země mají své důvody k přemýšlení, že je mrtvev. A on, Mark Watney, musí na té osamělé planetě nějak přežít. Když se tu zprávu dozví i NASA, nemůžou dělat nic jiného, než ho bezmocně pozorovat a doufat, že mladý biolog něco vymyslí...

Andy Weir do této knihy vložil všechnu svoji genialitu a vznikla z toho neopakovatelné dílo. Ty vědecké popisy všech částí jeho "dopravních prostředků", výbavy, jeho mysli na planetě, kde je naprosto sám a všech dějů, které vykonává byly brilantní. Dokázal zajímavě a napínavě popsat dokonce pěstování obyčejných brambor, a to už je co říct! Nebo třeba vaření!

"Den jsem zahájil nicotným čajem. Nicotný čaj se vaří snadno. Nejdřív ohřejete vodu a pak do ní přidáte nic."

A celkově to, že kniha byla psána v deníkové formě, mně vůbec neodradilo, naopak. Když Marťan píše do deníku svými slovy, co za den prozkoumal, co vynalezl a co kam přišrouboval, kam ujel na svém přeupgradovaném roveru a jaké otravné disco byl přinucen poslouchat, dodáva to knize trochu více života a humoru. A také to tuto fikci zjednodušuje pro ty, kterým už ty "děsivé" vědecké řeči nelezou do hlavy.

Moje konverzace s NASA ohledně recyklátoru vody byla nudná a plná technických detailů. Proto vám ji shrnu.
Já: "Očividně se něco ucpalo. Co kdybych ho rozebral a podíval se na vnitřní potrubí?"
NASA (po pěti hodinách rozjímání): "Ne. Posereš to a zemřeš." A tak jsem ho rozebral...
Já: "Rozebral jsem to, našel problém a vyřešil ho." NASA: "Blbče."


Kdybyste se ptali na akci, tak vám můžu prozradit, že té tam bylo hodně. Samozřejmě s momenty napětí, kdy se budete bát za osud hrdiny a bude se chtít podívat na konec, abyste zjistili, co se tam stane.

"Ano, lepící páska funguje ve skoro-vákuu. Lepící páska funguje kdekoliv. Lepící páska je kouzelná a měla by se uctívat."

A když už zašla moje řeč, nebo spíš moje písmo ke konci knihy, také vám o tom něco málo prozradím. Pro ty, kteří viděli film, může být překvapením, že je v knize ten konec tak otevřený, krátký a bez zbytečných komentářů, které mi samozřejmě vůbec nechyběly. Proto jsem s tím byla opravdu spokojená.

Takže určitě knihu všem doporučuji, protože Andy potěší nejenom každého sci-fi fanouška...


Kam dál